25.9.04

Žižkov III.

Když nám míč přeletí zábradlí, je potřeba pro něj dojít k úpatí Věže. Seběhnout patnáct schodů na spodní úroveň náměstíčka, najít jej někde v opuštěném rohu, vrátit se. Si to dělá rád, má tak dobrodružství, chvilku samoty a pocit, že je užitečný, všechno najednou. Během jara a léta šel pro míč jistě stokrát. Sbíhá schody, jako vždy se dívám za ním a najednou vím, že něco není v pořádku, i když nechápu co: opuštěný prostor, betonové dlaždice, skleněné dveře Věže, za nimi uklidňující měkké světlo. Všechno jako vždy. Cítím nápor úzkosti koncentrovaný do jediné vteřiny jako hypodermická jehla, zavolal bych na něj, ale nevím, jak mu zdůvodnit, aby se vrátil, je to absurdní. Si opustí schody a náhle změní držení těla. Už není veselý a hravý. Sklopí hlavu, jde pomalu pro míč, pomalu se vrací. Jdu mu po schodech naproti, potkáme se uprostřed. "Už mě tam neposílej," zaprosí dítě a strčí mi hlavu do svetru. "Nechci. Je to tam ošklivé. Bojím." Nechá se obejmout, uklidní se, jdeme ještě chvíli hrát fotbal, než bude čas na Večerníček. Neříkám mu, že jsem to uhodl předem. Sám tomu nerozumím. Nelíbí se mi to. Ve vzduchu je cítit podzim; letos poprvé. Nezahráváme si s duchy, respektujeme je, jdeme domů. Další den je všechno v pořádku.

Žižkov II.

Studený větrný večer, tma a lampy. Za rohem zní harmonika a housle. Jdu se podívat, najdu pětici děvčat, je jim tak sedmnáct. Vyhrávají a zpívají. Hra je lepší než zpěv, ten zní trochu falešně. Zpívají odpočatými telecími hlásky s nepřesnou intonací pořád stejnou písničku dokola, zpívají To tá Heľpa, zpívají s tvrdým českým l, tahá to za uši, přesto se mi to bůhvíproč líbí. Bez vysvětlení, beze smyslu. A v tej Heľpe, a v tej Heľpe švarných chlapcov je sto... Zpívají, hrají, o Heľpe nevědí vůbec nic, o švarných chlapcích jistě ano. Dunaj, Dunaj, Dunaj, Dunaj... Myslím na Heľpu, na Brezno, Telgárt, na hory, na měkké ľ. Na ty holky vážně ne. Snad až budu o hodně starší.

Žižkov I.

"No, it must be here," říká jedna z nich hlasitě. Ostatní váhavě přikyvují. Trojice starších, trochu sportovně oblečených, ale důstojně vyhlížejících dam stojí před hospodou U Kurelů na rohu Kubelíkovy. V kalném světle zářivky nahlížejí střídavě do bedekru, střídavě – se zřetelnou nedůvěrou – na vchod putyky. Nápis na okně slibuje obsluhu nahoře bez, ale jen ve středu, dnes je úterý. Zevnitř zní televize, hlasy, cinkání oplachovaných půllitrů. Táhne odtamtud hutný smrad. Mám velkou chuť zdvořile dámy požádat, zda bych se nemohl do toho jejich bedekru podívat, ale než se odhodlám, jsou uvnitř.

24.9.04

Roman Staněk má blog

Blog v češtině si začal psát Roman Staněk, muž, který prodal před pěti lety vývojářskou firmu NetBeans Sunu a teď se pokouší úspěch zopakovat se Systinetem. Jeden z mála českých IT podnikatelů světového formátu. Žije, pokud je mi známo, v Silicon Valley. Když jsem ho znal v Praze, měl velice nekompromisní názory; pokud z nich neustoupil, bude jeho Geeklandia hodně zajímavé čtení. Myslím, že zas tolik milionářů nebloguje :-)
KLÍČOVÁ SLOVA: technologie, byznys.

23.9.04

Den s auty

Vtipům jsem se smál jen ze slušnosti, protože byly sprosté, napsal kdysi Jiří Suchý. – Podobně já u sebe pociťuji křečovitou konformitu se vším nekonformním, což je ostatně běžný problém nemalé části lidí středního věku. Donekonečna řešíme (tady je to ošoupané sloveso funkční), zda je větší ostuda sundat Guevaru ze zdi, nebo ho tam nechat. – K věci: včera jsem, poslušen výzvy, nechal auto doma. Jezdím MHD skoro denně, ale do práce/z práce zpravidla ne. Takže jsem si po delší době připomněl, v čem spočívá rozdíl: cestoval jsem výrazně méně pohodlně, asi o trochu bezpečněji, trvalo mi to čtyřicet pět minut místo dvaceti, teoretické náklady byly asi čtvrtinové. Závěr: dnes jsem opět sedl do auta. Proč?
1. Když už člověk auto má, je ekonomicky rozumné s ním jezdit, ne ho nechat stát.
2. Rozdíl v čase je v mém případě 2 x 25 minut denně, rozdíl v nákladech řekněme (přesně se to spočítat nedá) 2 x 40 korun denně nebo o něco míň. Kdybych za padesát minut nedokázal vydělat víc než osmdesát korun, jistě bych už pracoval jinde. Stejně je na tom každý, kdo má plat aspoň na celostátním průměru. Ten činí 17.800 Kč, to je asi sto korun na hodinu. (Hrubého.)
3. Auto, kterým jezdím, není moje, ale služební, stejně jako – odhaduji – tak čtvrtina osobních automobilů v Praze. Náklady spojené s jeho provozem hradí můj zaměstnavatel: jednak proto, že vzhledem ke struktuře nákladů práce v ČR je to pro něj výhodnější než mi dát úměrně vyšší plat, jednak proto, že doufá, že si v ušetřeném čase vydělám nejen na vlastní mzdu, ale přinesu i nějaký prospěch pro něj. Každá realistická snaha omezit počet automobilů v ulicích musí brát tuhle skutečnost v úvahu.
4. Zatím jsem předpokládal, že v autě jezdím sám, což většinou není pravda. Téměř denně jezdíme do práce ve dvou, kromě toho napřed vozíme děti do školky. Tím se výše uvedené argumenty násobí; auto se nám vyplatí tak výrazně, že by bylo opravdu hloupé se ho vzdát. Byl by to velký luxus. Většina lidí nejsou absolutní sobci a jsou ochotni něco obětovat pro dobrou věc; ale ne příliš mnoho. Pro nás – stejně jako pro spoustu jiných – je nejvzácnější komoditou čas, na ten jsme opravdu skrblíci.
5. A to bydlíme v Praze, která má ze všech českých měst bezpochyby nejlepší síť veřejné dopravy. V jiných městech je rovnováha posunutá ještě víc ve prospěch auta. Na venkově a při dojíždění z jednoho města do druhého je to často prostě jediná možnost.
Jsou tedy snahy omezit auta marné a zbytečné? Nejsou; jsou důležité a z dlouhodobého hlediska nevyhnutelné, ta auta se prostě nakonec do ulic nevejdou, nehledě na hluk a špínu a výfukové plyny a všechny ostatní dobře známé nepříjemnosti; jenže problém je tak rozsáhlý a tak pevně ekonomicky ukotvený, že morální apel nemůže stačit ani náhodou. Pokud by s tím chtěl někdo opravdu pohnout, navrhl bych dvě věci:
a. Snížit tzv. složenou daňovou kvótu, tedy to, čím se zaměstnavateli prodražuje zaměstnanec – povinné odvody na sociální a zdravotní pojištění. Podniky by pak ztratily motivaci provozovat tolik služebních aut, místo toho by mohly přidat na platech; každý by si zvážil sám, zda chce do vozu investovat, nebo ne; v důsledku by aut určitě ubylo.
b. Zlepšit veřejnou dopravu. Nelze rozumně navrhovat, aby v Praze přibyly tři nové trasy metra, na to peníze opravdu nejsou, ale hustší (a promyšlenější!) síť povrchové dopravy by se snad zařídit dala a kratší intervaly by pomohly taky. Kromě toho si myslím, že by MHD klidně mohla být zadarmo. Na její financování by se kromě stávajících zdrojů dalo použít mýtné či jiné zdanění automobilů v centru města. Ať MHD platí ti, kdo ji nechtějí používat. To lze vztáhnout nejen na Prahu, ale na všechna města nad 100.000. V menších městech to nákladově nevychází, v případě dopravy mezi obcemi u vůbec ne. Ale tam také auta tolik neotravují životní prostředí a neblokují normální život.
Jenže tohle všechno je patrně politicky neschůdné. Tak si příští rok zase zahrajeme na den bez aut a budeme předstírat, že to něco řeší. Ale je to aspoň dobrá záminka k diskusi.
KLÍČOVÁ SLOVA: ekonomika, ekologie, pokrytectví.

21.9.04

Geopolitika pro mateřské školy

"Desátník, to je hodně?"
"Ani ne. Když jsem byl na vojně, taky jsem byl desátník."
"A kolik lidí jsi zabil?"
"Naštěstí nikoho. Nebyli jsme ve válce. Jen jsme se na ni cvičili."
"Proti komu jste cvičili?"
"Proti... hmm, proti Američanům. Ale to jsou teď naši spojenci."
"Proč?"
"Protože svět se změnil."
(Nepřesvědčivě.) "Aha."
"Podívej, taky se ti někdy stane, že se s někým napřed kamarádíš a pak se perete, ne? A pomáhá ti proti němu někdo jiný."
"Já se kamarádím s Tobiáškem, ale Ondra ho včera mlátil."
"A co ty?"
"Já se díval. On by mě Ondra jinak zmlátil taky. Má sílu."
KLÍČOVÁ SLOVA: mocenské zájmy.

20.9.04

3BM, IQ 1984 a PC

Toto je čtvrtý díl volného seriálu. Předchozí části:
1. Programátorským učněm za Husáka
2. Klovací pořadí u střediskového počítače
3. Hackeři z roku raz dva
"Nepotřebujeme tři bé em, stačí nám jedno," pravil kdysi kolega. Vtip je dnes nesrozumitelný a potřebuje vysvětlit. Jako 3BM vypadají (s trochou fantazie) písmena azbuky E, V, M, tedy zkratka slov elektroničeskaja vyčisliteľnaja mašina (počítač). Zatímco jedničku lze psát i jako velké I, tedy IBM.
V osmdesátých letech jsme neměli příliš velkou nouzi o 3BM, zatímco o IBM jsme si mohli nechat jen zdát. V zemích RVHP se vyráběly počítače řad JSEP a SMEP, což je věta jak od Ivana Mládka (Z PLR do MLR jel jsem přes ČSSR, SNB mé DKW si stoplo na TK...). Byl to jiný svět a dneska je lehké se mu pošklebovat, ale těžké jej správně pochopit. Kolem počítačů u nás byla vždycky spousta chytrých lidí, kteří se snažili v omezených podmínkách udělat maximum – to je jeden pohled na věc a je to pravda. Mnozí z nich zcela bez skrupulí kradli zahraniční patentovaná řešení, využívali práce ekonomické rozvědky – to je druhý pohled, taky pravdivý. Výsledkem byly podivuhodné počítače, částečně funkční, ne zcela povedené kopie amerických strojů. Všechny ty patenty se totiž nikdy obšlehnout nepodařilo; co se kopírovalo, bylo vždy už aspoň trochu zastaralé; a hlavně se to u nás kvůli nedostatku součástek, výrobních zařízení i kvalifikovaných techniků dalo sice vždycky nějak vymyslet, ale ne už tak dobře vyrobit.
Hezkou ukázkou je počítač IQ 151, který se u nás vyráběl v polovině osmdesátých let, tedy v době, kdy jste si mohli v prvním obchodě s elektronikou za západoněmeckou hranicí koupit za tisíc marek pécéčko s monitorem a s desetimegovým diskem – samozřejmě za předpokladu, že by vás za čáru někdo pustil, že byste tam v nějakém tělním otvoru dokázali propašovat vyšmelených tisíc marek a že by vám při cestě zpět ten počítač nesebrali. Oranžová bedna s knoflíky od rádia místo klávesnice mě dodnes straší ve snech jako symbol ostudy, jako ukázka, jak hluboko naše země a její technická inteligence klesla. Přesto se právě na íkvéčku naučilo programovat hodně lidí, kteří se pak stali počítačovou generaci devadesátých let, tyhle počítače totiž byly v dostatečném množství ve školách, v dětských kroužcích a podobně. Ale i na vysokých školách: já na nich několik semestrů učil základní kurs programování pro první ročník VŠCHT... Měly tu výhodu, že v učebně s deseti íkvéčky nebyla nikdy zima, když se z úsporných důvodů netopilo. Počítače to po půl hodině vyhřály. Po další půl hodině se však kvůli přehřátí začaly hroutit.
S počítači standardu PC jsem se seznámil jinde, než by člověk čekal – totiž v Moskvě. Bylo to za Gorbačova, z Kremlu poprvé po mnoha letech nepřicházel mráz, ale tání (posléze povodeň, ale to je jiná povídka) a já se na pokyn svého zaměstnavatele odebral sbírat pokrokové sovětské zkušenosti na MCHTI. První z nich ztělesnil ukrajinský celník, který mi v Čierne pri Čope zabavil lovecký salám s tím, že je třeba jej "úředně zničit". Dodatečně mu tímto přeju dobrou chuť, nechápal jsem tehdy dostatečně, že to opravdu nemá lehké.
Další, podstatnější zkušenost představovala kniha George Orwella 1984, která tou dobou vyšla rusky; u nás byla přísně zakázaná. Koupil jsem ji za rubl sedmdesát v Domě knihy na Novém Arbatu, přes noc přečetl (Orwell! rusky! v noci u slabé lampičky! v paneláku plném brouků, se škvírami mezi panely, jimiž se dala prostrčit ruka ven na fasádu!) a změnil pohled na svět.
Třetí pokrokovou sovětskou zkušeností byla pécéčka, u nich normální, u nás nedostupná. Měli ve školství víc peněz a uměli obejít dovozní embargo. Jako hodně lidí, kteří začínali u střediskových počítačů, jsem PC povýšeně pokládal za bezvýznamnou hračku, na které se žádná seriózní práce dělat nedá. V Moskvě jsem uviděl, jak ta věc počítá a kreslí Juliovy množiny a opět jsem změnil pohled na svět – během čtyřiadvaceti hodin podruhé. Zapadalo to do sebe. Najednou jsem najisto věděl, že režim padne (ještě se toho dožiju, říkal jsem si, do dvaceti, pětadvaceti let to bude) u nich i u nás, že není nezničitelný, jak jsem si myslel dřív; a že v tom novém světě budou hrát důležitou roli osobní počítače. Computing power to the people. Decentralizace. Už to nikdo nikdy neuhlídá.
Jenže o dalším důležitém dílku do skládanky, o Internetu, jsem nevěděl vůbec nic. A nemohli mi o něm říci ani v Moskvě, taky nevěděli. To bych býval musel jet opačným směrem. Tím, kterým to nešlo.
KLÍČOVÁ SLOVA: vzpomínky starého zbrojnoše.

19.9.04

Protivný bílý muž

Důkladně jsem prolistoval Hloupé bílé muže a potvrdil si tak, co jsem očekával: jejich autor je mi jen o trochu méně nesympatický než jeho antipod Dubya. In dubio (pun intended) pro reo, takže budu předpokládat, že Michael Moore je lepší filmař než spisovatel a na Fahrenheita se rozhodně půjdu podívat, ale už s neblahým tušením. "Je hrozné, jak skoro každý, kdo nevyhrává, co má vyhrát, pozbývá normálního vzhledu. Jeho řeč je přehnaně klidná, tvář však hněvivá nebo poníženě pokorná (...)" napsal Ludvík Vaculík v Cestě na Praděd. K Moorovi to sedí; píše afektovaně, nelogicky, vybírá si k argumentaci jen to, co se mu hodí. Píše tak protivně, jako když někomu páchne z úst. Přiznám se, že jeho názory pak už nedokážu vnímat. Z formy, kterou je podává, mi je nanic. Má to i rub: výbornému stylistovi odpustím a přehlédnu téměř vše, viz třeba právě Vaculík. Nixon no, Cuba si, Bush no a Moore taky no.
KLÍČOVÁ SLOVA: Amerika.

18.9.04

A9

Konečně jsem si našel trochu času, abych se podíval na nový vyhledávací zázrak, možnou konkurenci pro Google: A9 od Amazonu. Stručně: Není to špatné, občas tam asi kouknu, ale v dohledné době základní vyhledávač nezměním.
A9 je metavyhledávač, využívá několik jiných nástrojů (Google, Alexa) a z několika dalších si bere inspiraci. Hlavní vtip je v tom, že hledání probíhá současně v několika prostorech (web, obrázky, knihy, encyklopedie), výsledky můžete pohodlně přepínat pomocí předvolených tlačítek. Přínosné je hlavně tlačítko Reference, pod nímž najdete kvalitní encyklopedická hesla a související materiál z dalšího metavyhledávače GuruNet, který je ovšem sám o sobě placený, což A9 není. A9 nabízí také inteligentní bookmarky, psaní a úschovu poznámek k webovým stránkám, kdo je však natolik systematický a náročný, že takovou funkci využije, ten už pravděpodobně dávno má Furl, del.icio.us nebo oboje.
Líbí se mi, ale neuchvacuje. Budu však sledovat další vývoj A9, občas ho určitě využiju jako encyklopedii (i když Encarta zkopírovaná na pevný disk mi většinou vyhovuje lépe než encyklopedické zdroje z webu). Bude se také hodit pro hesla týkající se literatury a filmu, kde se mi relevance odpovědí zdá být velmi dobrá. Jinak: Google rulez. Ale pozor, abychom si z toho neudělali dogma, o němž se už nepřemýšlí - a v další fázi se o něm nesmí pochybovat.
KLÍČOVÁ SLOVA: infoware; sémantický web.

Pí a jeho život: několik poznámek

Na začátku knihy nám její autor ústy vedlejší, ale zásadně důležité postavy, plaveckého přeborníka Francise Ádirúbasámího, slibuje, že po vyslechnutí jejího příběhu uvěříme v Boha. Předpokládá tedy, že víru nemáme, a tím snad o sobě prozrazuje víc, než by chtěl: je připraven nás soudit. Rozlišovat. A v neposlední řadě obracet.

Dokážu si docela dobře představit poslední slova ateisty: "Světlo, světlo! Lá-lá-láska! Můj Bože!" – a náhlé přijetí víry na smrtelné posteli. Na druhou stranu, agnostik, který zůstane věrný svému rozumovému já, který setrvá ve svém lpění na suché, bezkrevné skutečnosti, se pravděpodobně pokusí vysvětlit teplé světlo, které jej zaplaví, slovy: "Zřejmě se-se-selhávající okysličování mo-mo-mozku." Až do úplného konce se mu nedostane představivosti a propásne ten lepší příběh.
Tahle pasáž (kompletní citace kapitoly 22) je snad až příliš viditelný klíč k Martelově knížce – pěkně a přesně to rozebírá překladatel Martin Mikolajek v doslovu k českému vydání. Autor nám předkládá dvě verze téhož příběhu, jednu pro lidi bez víry, pro ty, kdo lpí na suché, bezkrevné skutečnosti, druhou pro ty, kdo víru mají. Verze se liší mimo jiné tím, že jen jedna z nich je krásná – má estetické kvality. (Snadno uhodnete, která.) Autor nám je předloží a pak poodstoupí stranou: vyber si i ty! Když předem, nezapomeňte, upozornil: je chyba propást ten lepší příběh. A přidá ještě didaktický příklad japonského úředníka, představujícího archetyp rozumového přístupu, který pohlédne a uvěří, dočista se obrátí, tři míle před svým Damaškem. Učiní tak, nutno dodat, způsobem z literárního hlediska nesmírně efektním i efektivním, zde klobouk dolů před Martelem; Tomohiro Okamoto a jeho zpráva, to je krásný artistický kousek. Takhle bych chtěl umět psát.
Nechci, abyste teď usoudili, že Pí je hlavně náboženská agitka; není. Je to především poutavý příběh; dále zdroj netriviálních poučení o životě zvířat v zoologických zahradách, o moderních politických dějinách Indie, o drezúře šelem, o třech hlavních monoteistických náboženstvích, o plaveckých bazénech v Paříži mezi světovými válkami a o technikách dlouhodobého přežití v záchranném člunu na otevřeném moři. (Nevím jak vám, mně by taková kombinace jako doporučení přečíst knihu bohatě stačila.) Dále to je velmi dobře napsaný román pohrávající si s velikým přehledem s různými postmoderními triky; a konečně, což už je mimoliterární záležitost, také bestseller, senzace a skandál. I to se koneckonců počítá.
Nelze přehlédnout manipulaci tam, kde si Martel přeje, abychom se nedívali. Ten druhý, ten horší příběh, příběh, který odmítl pan Tomohiro Okamoto, je horší hlavně proto, že tak rozhodl Yann Martel sám. On nám jej předložil způsobem předurčujícím interpretaci. A zcela vědomě neříká, kolik neokázalé krásy, kolik hloubky a úžasu bývá v té suché, bezkrevné skutečnosti. Někdo potřebuje k duchovnímu zážitku svatyni s barvotiskovými obrázky, jinému stačí zamyšlení nad kapkou rosy na chodníku: molekuly, povrchové napětí, vše uspořádáno v úzkých mezích tak, že to funguje... řád světa.
"Budu upřímný. V žaludku mi neleží ateisté, nýbrž agnostici. Je důležité umět pochybovat. Všichni musíme projít Getsemanskou zahradou. Když mohl pochybami trpět Kristus, my musíme také. (...) Ale potom je třeba jít dál. Vybrat si pochybovačnost jako životní filosofii je stejné jako vybrat si coby dopravní prostředek nehybnost." Tohle říká hlavní hrdina, autor se od jeho slov kdykoli může distancovat. Ale je to on, kdo odpovídá za znalosti, na jejichž základě Pí usuzuje; o agnosticích a pocitu trvalé pochybnosti ví, zdá se mi, málo.
Víc psát nechci, zkazil bych vám zážitek z četby a to by byla škoda. Opravdu to je výborná knížka. Zařadil jsem ji do knihovny vedle Johna Fowlese a Juliana Barnese, což je v mých měřítcích jednak velká pocta, jednak vymezení. Nemohu vám slíbit, že po jejím přečtení uvěříte v Boha. Soudím však, že se nevyhnete zamyšlení nad tím, kde jsou meze možností jakéhokoli vyprávění. Pro leckoho nemusí být ta dvě rozpoložení zas tak daleko od sebe.
Viz též:
KLÍČOVÁ SLOVA: Piscine Molitor Patél; Richard Parker.

17.9.04

Řekni řetězci áíčíářáéářčáář sbohem

Tomáš Holčík publikoval na Živě návod, jak se vypořádat s drobnou, ale nadmíru protivnou chybou Windows 2000 a XP: jde o vsouvání řetězce áíčíářáéářčáář před kopírovaný text, k němuž za určitých okolností (nebudu tu odkazovaný článek opisovat) dochází. Okamžitě a s úlevou jsem si podle jeho návodu chybu odstranil a je ze mne sice nepatrně, ale přece jen spokojenější člověk než předtím. Každá drobná technická závada v našem okolí ničí naši duši, ať si to uvědomujeme nebo ne, zejména když působí dlouhodobě. Dvě věci stojí za zaznamenání: bohorovnost Microsoftu, který o své vleklé chybě samozřejmě ví, ale nestála mu za opravu ani v rámci velkého balíku Service Pack 2. A dále zhruba polovina reakcí čtenářů pod Holčíkovým článkem, jejichž autoři mu z různých pohnutek, hledisek a výpočetních platforem nadávají, případně z něj dělají hlupáka. Je tam však naštěstí i několik poděkování, k nimž se tímto připojuji.
KLÍČOVÁ SLOVA: svépomocí.

VÚČAKO o broadbandu

Už dlouho, jestli vůbec kdy, jsem nečetl tak přiléhavý komentář k problematice broadbandu v Česku, jaký zapsal Kamojedov na svém blogu VÚČAKO (Naučno-issledovatel'skij institut čarodejstva i vol'šebstva, vzpomínám-li si správně). Jako každý dobrý text ani tenhle zdaleka není jen o samotném tématu. "S paušálem ale příchází problém švédského stolu — musí existovat nějaký mechanismus, který zabrání progresivnějším jedincům sežrat to všechno. Ty mechanismy mohou být v řadě případů velmi subtilní a nijak neartikulované — ohled k jiným lidem, starost o osud nesmrtelné duše, nebo neurotická snaha o alespoň elementárně důstojný život." V tom je právě problém: bezprostřední prospěch v Česku nad důstojností zvítězí prakticky vždy. Otázkou zůstává, proč vlastně; vždyť leckde jinde tomu skutečně je jinak.
KLÍČOVÁ SLOVA: P2P; národní povaha.

16.9.04

To zas bude diskusí

Centrum.cz spustilo novou kampaň propagující značku. Bude se o ní určitě dost živě diskutovat. Mně se docela líbí - tedy ten televizní spot. Vizuály jsou hodně laciné - roštěnky, kozičky, hmm... trochu pod úroveň, ne? Ale za TV by se nemusel stydět Petr Čtvrtníček v nejlepší formě.
KLÍČOVÁ SLOVA: Bóbika!

14.9.04

Tři největší zaměstnavatelé na světě

Tohle mě rozesmálo, ale taky to nutí k zamyšlení. Tři největší zaměstnavatelé na světě, sestupně seřazení, jsou:
  1. Čínská armáda;
  2. Indické státní železnice;
  3. Britská National Health Service, tedy státní systém zdravotnictví.
Zdroj: poslední číslo The Economist. Čína má 1,2 miliardy obyvatel, Indie 900 milionů, Velká Británie 58 milionů. V NHS pracuje každý padesátý Brit včetně kojenců a bezdomovců, odhadem tedy nejméně 5 % práceschopného obyvatelstva.
KLÍČOVÁ SLOVA: České dráhy?

12.9.04

Češi, jste Slované?

Sloganem, jenž jsem si vypůjčil do titulku, reagovala v roce 1999 oficiální srbská propaganda na účast České republiky ve válce NATO proti Jugoslávii. Mylně, protože Češi nejsou Slované a tenhle morální štulec proto sotva mohli vnímat jako výčitku. Chytřejší z nich mohli správně odpovědět: Srbové, jste Slované? Jak jste tedy mohli vést válku proti Slovanům Chorvatům? (A naopak.) Neudělali to, protože tyhle slovanské záležitosti se normálního Čecha nedotýkají - do té míry, že ho výčitka nemůže urazit.
Jakpak to? - namítne jazykovědec či historik. Čeština přece patří spolu se slovenštinou, polštinou a horní i dolní lužickou srbštinou mezi jazyky západoslovanské, Češi jsou nepopiratelnými Slovany.
Ano, objektivně ano. Ale necítí se jimi být, o to zde běží. Subjektivně jsme zcela vytěsnili jakýkoli pocit příbuznosti k ostatním slovanským národům - k Polákům, Rusům, Srbům, Chorvatům, Slovincům, Makedoncům, Bulharům, Ukrajincům a tak dále. Určitou výjimku, výjimku složitou a zasluhující samostatné pojednání, představuje náš vztah ke Slovensku a Slovákům, ani ten však nenarušuje všeobecnou tendenci. Pozor! - začal jsem používat zájmena my a naše. Je to nadměrná generalizace, jako vždy, když se mluví o tak velkém celku, jako je národ. Jsem si toho vědom. Dělám to jednak kvůli efektu a zesílení účinku :-), jednak proto, že se nechci zamotávat do alibistických, toporných, politicky jakžtakž korektních formulací.
Tak tedy. Slované a slovanství, to je pro Čecha Rusko a Balkán. Špína, bída, zlodějna, lidé zanedbaní, hloupí nebo zase lstivě vychytralí, před nimiž je třeba mít se na pozoru, přibouchnout dveře a v teple domova o nich vtipkovat. Na východ od xyz začíná Asie - tak zní okřídlené české rčení, přičemž poloha onoho xyz závisí na rodišti či bydlišti mluvčího. Jednou to jsou Horní Počernice (východní předměstí Prahy), jednou Brno, v nejtolerantnější verzi pak Vsetín (tato varianta rčení se, samozřejmě, používá především ve Vsetíně). Jednoduše řečeno, vůči svým slovanským bratrům (už jen použít tenhle obrat je v češtině notně iritující) máme předsudky důkladně vyfutrované neznalostí reality. Vůbec se o ně totiž nezajímáme.
Mám na to jakousi teorii, pramálo originální. Podle ní se český národ v průběhu 15. - 19. století v podstatě úplně germanizoval, zbyl jen ten jazyk jako nepodstatná maličkost, ostatně uměle resuscitovaná po klinické smrti. Povahově jsme víceméně Němci přeložení do jiné řeči. Podobnost našich názorů, preferencí, předností a chyb s jižními sousedy z Rakouska je pozoruhodná; dlouhé soužití v jednom státě vedlo k mentálnímu prolnutí. (Myslím, že podobně jako Češi na tom je ještě jeden slovanský národ - Slovinci - ale neznám je tak dobře, abych si to dovolil naplno tvrdit.)
Být či nebýt Slovanem není ani dobré, ani špatné. Je to však určitě jiné než být Západoevropanem - od absolutní pohostinnosti, obětavosti, velké rodinné soudržnosti a kultivované emocionální inteligence až po velikášství, nezvládanou agresivitu a patriarchální uspořádání. Tohle všechno je nám v Česku cizí (nikoli homogenně - gradient rostoucího slovanství postupuje zemí ve směru západoseverozápad - východojihovýchod, od Teplic k Uherskému Brodu), ale snadno to najdeme na Slovensku, v Polsku, v Rusku. Dobří Slované z nás už asi nebudou. Patrně bychom se tedy měli o to víc snažit být dobrými Západoevropany. V tomto místě a čase tertium non datur.
Viz též Čáry dělící Evropu.
KLÍČOVÁ SLOVA: národní obrození; Masaryk; Kundera; Hubert Gordon Schauer.

Pozitivní diskriminace na Slovensku

A ještě jednou z tlače: na Slovensku se diskutuje o tzv. antidiskriminačním zákonu. Ministr spravedlnosti Daniel Lipšic je proti. Původní vládní návrh totiž poslanci doplnili o možnost pozitivní diskriminace menšin, což je podle Lipšice protiústavní. Lipšic je mladý dynamický právník (výjimečně to nemyslím zle) se západním vzděláním, těžko ho podezírat z rasových předsudků, nacionalismu apod. Otevřel diskusi o velmi citlivé otázce: potřebuje středoevropská společnost něco jako asymetrickou regulaci? V USA i jinde mají systém kvót; něco vyřešil, něco zkomplikoval, možná měl oprávnění v minulosti a už se přežil. Diskuse o téhle problematice nepochybně čeká i Česko.
KLÍČOVÁ SLOVA: dvakrát měř, jednou řež.

Zmlátili kosmonauta

Prečítal som si v dennej tlači, že v Moskve vraj dvaja policajti zmlátili kozmonauta. Opustím rodný jazyk a přejdu do osvojeného: kosmonauta zmlátili proto, že se jmenuje Mogamed a že jim zřejmě připadal tak ňák čornožopyj. Protože to byl přece jen kosmonaut, byť záložní, píše se o tom. Kolik dalších lidí dostalo v posledních dnech v Rusku nakládačku jen proto, že vypadají neslovansky, to se neví. Kolik bylo v Beslanu přesně mrtvých, to se taky neví. Jak udělat z lidí šílence mlátící kolem sebe, vinnej nevinnej berte je po řadě, to se naproti tomu ví poměrně dobře.
KLÍČOVÁ SLOVA: cizinec není našinec.

Pohádka o letišti

Byli jsme včera na Terminálu. Je to pohádka pro dospělé, pokud ji tak berete, bude se vám líbit - středně až hodně, to podle toho, v jaké náladě do kina přijdete. Nám se líbila hodně, potřebovali jsme se odreagovat od reality a v tomto směru film funguje spolehlivě. Pohádky jdou Spielbergovi od ruky znamenitě. Viktor Navorski, hlavní postava Terminálu, je vlastně další E.T. - myslel jsem víc na toho milého mimozemšťana než na Chaplina, s kterým ho srovnávají kritici (samozřejmě správně, o to nic, komu by to nedošlo, tomu hodně po lopatě pomohou hudební citace). Kromě toho je to film o tom, jaká by Amerika měla být (závěrečná scéna!); jak vidí Američané východní Evropu (různé nezáměrné prvky, třeba krásný a dojemný výstup se zoufalým panem Milodragovičem nebo televizní zprávy z "Krakózie"); a hlavně, jak skvělý herec je Tom Hanks. Jo, je to celé sentimentální a banální a schématické a místo postav tam jsou figurky (i když přinejmenším vůči uklízeči Guptovi je tohle hodnocení nespravedlivé), ale Sněhurce tohle nikdy neubralo na působivosti a Světlům ramp taky ne.
Recenze na Epinions.com, na kino.tiscali.cz, odkaz do IMDb.
KLÍČOVÁ SLOVA: food documents; keep the change; share/Cher.

11.9.04

Nekrmte prosím novináře

Článek Zuzany Bouškové v páteční příloze Lidovek o fenoménu tzv. Holubovy letky je pravdivý, to mohu jako praktikující novinář potvrdit. Zároveň je ale krutý. Mně bylo těch podivných lidí, kteří zcela a nevratně rezignovali na vlastní důstojnost, vždycky spíš líto. Pokud se pořadatelé chtějí Holubovy letky opravdu zbavit, měli by si uvědomit, že tisková konference není společenská, ale ryze pracovní záležitost. Kafe a minerálka jako občerstvení bohatě stačí, ostatně nemusí být ani to. Hlavně když bude celá věc probíhat rychle a účelně, nebudou tam hodinové monology a prezentace; smyslem tiskovky jsou odpovědi na otázky, ne sdělování toho, co si lze někde přečíst. A už vůbec ne vydatný raut. Jestli mermomocí potřebujete utrácet, dejte ty prachy radši na nějaký dobročinný účel. Nekrmte Holuby ani novináře. Těm dobrým to vadit nebude, ti špatní jsou stejně od Holubovy letky k nerozeznání.
KLÍČOVÁ SLOVA: pí ár.

10.9.04

Hackeři z roku raz dva

Toto je třetí díl volného seriálu. Předchozí části:
1. Programátorským učněm za Husáka
2. Klovací pořadí u střediskového počítače
V normální pracovní den počítalo na ICL 4-72 najednou tak 20 až 30 lidí, kromě toho se sjížděly nějaké dávkové úlohy (z děrných štítků) a systémové programy. To není málo, když vezmete v úvahu, že celý ten zázrak měl 1 MB fyzické operační paměti (později upgradoval, myslím, až na 4 MB). Operační systém, který musel s tak vystačit s tak omezenými zdroji – a dělal to velice dobře! – se jmenoval Multijob. Byla to zjednodušená modernější varianta systému Multics, jehož složitost a těžkopádnost koncem šedesátých let inspirovala Thompsona a Ritchieho, aby napsali Unix (slovo Unix je žertovným antonymem Multicsu).
Když jste v Multijobu spustili program, nešel rovnou do paměti – ledaže jste měli velké štěstí a systém byl mimořádně volný – ale do fronty na zpracování. Operační paměť byla rozdělena na úseky, takzvané streamy; pro běžné uživatele byl určen stream A a C. Každý byl jiný. Ve streamu A programy rotovaly: vaše úloha se v něm rozběhla, kousek se jí spočítal, pak ji systém odstránkoval na disk a natáhl jinou úlohu, takhle si jich tam uměl točit kolem deseti. Přednostně se tak měly spouštět interaktivní programy vyžadující komunikaci s uživatelem. Než jeden člověk z terminálu zapsal vstupní data, mohla se počítat úloha někoho jiného. Systém byl tak dobře vyvážený, že většinou skutečně vznikala iluze nepřerušeného běhu programu. Potíž byla v tom, že úloha do streamu A musela být malá (velikost streamu činila 128 KB) a nesměla běžet dlouho: byl tam časový limit, po kterém vás systém vyhodil, jinak by stream A obsadili svými programy dva tři chytráci hned po ránu a ostatní by měli smůlu.
Pro velké úlohy byl určen stream C. Ten měl kapacitu, pokud si dobře vzpomínám, kolem půl mega, což bylo na tehdejší dobu opravdu hodně. Když váš program vystál frontu na stream C, pak zůstal v paměti, dokud se nespočítal nebo dokud mu nedošel časový limit, výrazně větší než v A. Systém se snažil maximálně využít operační paměť, takže si frontu programů na zpracování různě přeskupoval, aby poskládal vždy optimální kombinaci úloh – jako by s těmi programy hrál Tetris. Čekání proto bylo napínavé: zařadili jste program do fronty, octl se na jejím konci a byl dejme tomu třicátý. Když se ale procesoru hodil jako "dlaždička" správné velikosti, kterou zaplácne paměť, jež by jinak zůstala nevyužitá, pak jej vzal třeba z konce fronty. Taková malá výhra v loterii.
Kolem front se točila spousta konverzace mezi uživateli, byly s nimi spojené legendy (třeba jak pojmenovat program, aby postupoval rychleji) a taky bohatýrské historky. Fronty byly totiž prioritizované, ale běžný uživatel prioritu svých úloh ovlivnit nemohl. Existovaly ale nedokumentované příkazy operačního systému a taky tajné parametry dokumentovaných příkazů... Potíž byla v tom, že když se k nějaké takové esoterické znalosti člověk dostal, nemohl si ji nikde vyzkoušet nanečisto, bylo třeba to risknout – a nezapomeňte, všem na očích, provoz sledovali operátoři i jiní uživatelé. Zvednout si vlastní prioritu a předběhnout ve frontě – to bylo fajn, to většinou prošlo (až na to, že tuhle díru pak ucpali systémáci ze všeho nejdřív). Mnohem nebezpečnější byl příkaz umožňující úplně vyhodit úlohu jiného uživatele z fronty. Měli jsme vytipovaných pár takových uživatelů, kteří to nepoznají, ale tak dlouho se chodí se džbánem, až je zle. Jednou jsme omylem vyhodili z fronty jakýsi podivný velký program, ze kterého se vyklubal výpočet záloh na mzdy pro všechny zaměstnance ČVUT. Druhý den šel náš vedoucí katedry na kobereček k rektorovi a krátce poté my k vedoucímu katedry. Musím i po letech podotknout, že to byl frajer až na půdu – řval sprostě ve čtyřech jazycích (pocházel z maďarsko-německé rodiny žijící na Slovensku), až drnčela skla v knihovně, ale nic z toho nevyvodil.
Postihy za nekorektní chování byly jinak poměrně přísné a vesměs spočívaly v odejmutí uživatelských práv – na měsíc, na dva, na rok. Pro nás závislé byl takový trest velice krutý, protože k počítači kvalit Ajslu jste se jako studenti jednoduše nikde jinde nedostali, tečka. Ještě větší průšvih nastal v případě, když jste dostali distanc a měli na ICL rozdělanou diplomku. Já si dával pozor, a i když jsem dvakrát měl namále, vždycky jsem ze zákazu činnosti nějak vybruslil – nedovedl jsem si představit, že by mě tam nepustili! Potrestané jsme tajně pouštěli k počítači pod svými hesly, ale strojového času bylo tak málo, že to bylo jako dělit se s někým o chleba v době hladomoru.
Typický pracovní cyklus u Ajslu tedy byl: napsat program (tužkou na papír!); vyděrovat jej do štítků (měli jsme na katedře malou místnůstku s děrovačem, strašlivou masivní mašinou vážící jistě pět metráků); štítky odnést na OVC do Příjmu/výdeje, napsat k nim průvodku, kam se mají nahrát; počkat, až vám je nahrají a vznikne z nich soubor na disku; ten projet překladačem; pokud překladač nahlásil chyby, pak je buď zkusit hned u dálnopisu opravit (v rozporu se svatou zásadou "U počítače se nepřemýšlí, ale pracuje!"), nebo to nechat být na později a dělat něco jiného; pokud se program přeložil, byl tedy syntakticky správně, pak jej bylo třeba sestavit – přidat k němu knihovny a přeložit relativní adresy na absolutní; tím vznikl strojový kód; ten jste spustili, počkali, kde a na čem spadne, nechali si to všechno vypsat na papír a šli zase v klidu přemýšlet a hledat chyby. Atd. pořád dokolečka.
Bylo to strašlivě pomalé. Dneska je vývoj programů daleko efektivnější. Nemám ale dojem, že se píše lepší kód než tehdy; zato se ho píše mnohem víc. A to tak máte se vším. (Pokračování někdy příště.)
KLÍČOVÁ SLOVA: vzpomínky starého zbrojnoše.

9.9.04

Problém se scientology

Utrhl jsem včera ve školce lísteček s kontaktními údaji na výuku čtení pro dyslektiky. Dnes jsem se podíval na web a zjistil, že to je buď pobočka Scientologické církve, nebo něco, co se od takové pobočky liší jen málo. A teď mám problém. Mám:

  1. to nabonzovat paní ředitelce (žalobníček);
  2. sundat celé oznámení z nástěnky a zahodit (hulvát);
  3. připsat k němu upozornění, že dle mého názoru a informací jde pravděpodobně o kulišárnu, která tahá z lidí peníze a vytváří psychickou závislost, proto pozor, vážení rodiče (ňákej chytrej, co?);
  4. hrát si na detektiva, naoko projevit zájem a zkust se dovědět víc (a vnést do toho ještě větší zmatek);
  5. nebo neudělat nic (zbabělec a lenoch)?

Zajímavé je, že každou z těch pěti špatných variant lze bez velké námahy vyložit i jako správnou: jednička je občanská bdělost a korektní úřední postup, dvojka řeší věc rychle a nikoho neobtěžuje, pětka - normální je přece starat se o sebe a nestrkat nos do cizích věcí, ať se každý svobodně rozhodne... Ale co mám tedy udělat? Neporadíte mi? - A třeba existují nějací slušní a nezištní obdivovatelé L. Rona Hubbarda, jejichž jediným zájmem je za normálních korektních podmínek učit dyslektiky číst, co já vím. Ještě jsem o takových ale neslyšel.
KLÍČOVÁ SLOVA: občanská společnost; operující thétan.

Můj třetí nejoblíbenější citát

Na každou složitou otázku existuje jednoduchá, snadno srozumitelná nesprávná odpověď. -H. L. Mencken.

O laskavosti

"Není jí vůbec vděčný. Ona přitom udělá první poslední. Když tu není, chodí mu dokonce do jeho bytu mýt okna."
Laskavost se musí přesně dávkovat, jako každá jiná účinná látka. Předávkování nevede k většímu vděku. Spíš začneme přemýšlet, jestli nejsou ta okna umytá špatně.
KLÍČOVÁ SLOVA: vztahy.

8.9.04

Velmi osobní: nepovedený den

Zbláznil se mi počítač, musel jsem přeinstalovat pár programů. Udělal jsem ze sebe hlupáka při pracovním jednání. Neudělal jsem za celý den žádnou užitečnou práci. Nezažil jsem nic radostného. Naši prohráli v Amsterdamu. - No jo, jsou to sobecké a malicherné starosti. Ve srovnání s Beslanem. S vědci, co se jim roztřískala sonda Genesis s nenahraditelnými vzorky. S každým, kdo je opravdu nemocný, osamělý, ohrožený. Já vím. Ale nepomáhá to. V trápení jsme všichni koneckonců sobecké bestie. - A čo teraz? Ísť ďalej.
KLÍČOVÁ SLOVA: smutno.

Dobrý komentář ke Grossovým billboardům

Ten, co mi to říkal, se nehlásí k k autorství, protože to taky někde zaslechl a neví kde: "Dokud tam píše Myslím to upřímně, je to dobrý. Horší bude, až napíše Myslím to vážně."
KLÍČOVÁ SLOVA: gross, klein, aufrichtig, echt, ernst.

7.9.04

Investiční pobídky

Uvědomil jsem si aspekt věci, o kterém se moc nemluví: investiční pobídka (pozemek zdarma, daňové prázdniny apod.) může udělat ze špatné investice dobrou. Může uměle vytvořit návratnost tam, kde by v ekonomicky neutrálním prostředí neexistovala. Takový stav je dlouhodobě nestabilní: pobídka odezní, investor přestane vydělávat. Špatné pro něj i pro zemi, jejíž vláda pobízela. Ale víc pro tu zemi; investor si zpravidla nějak poradí.
Klíčová slova: CzechInvest; Flextronics.

6.9.04

Árijské listy?

Jinak sympatická snaha pana Jana Čulíka o maximální názorovou otevřenost a pluralitu občas přivede jeho Britské listy do nebezpečné blízkosti hnojiště. Nevolám po cenzuře ani nehodlám panu Čulíkovi mluvit do vydavatelských pravidel, to je jeho věc. Jen si dovoluji poznamenat, že to je hodně nevkusné. Těm, kdo se do mě teď chtějí pustit, navrhuju preventivně přečíst tohle, ať můžeme s diskusí začít kousek dál než na nule.
KLÍČOVÁ SLOVA: "tyto vojenské letouny budou přelétávat nad jejich domy stejně jako přelétávají nad domy palestinských rodin na Izraelem okupovaných územích."

Labor Day

Dneska je americký Svátek práce. U nás jej - pokud to tak ještě někdo vnímá - slavíme 1. května. Oba svátky práce pocházejí z USA: tradice Prvního máje se zrodila z jedné demonstrace za osmihodinovou pracovní dobu, jež se konala roku 1886 v Chicagu a nedopadla zrovna nejlépe. V Americe zůstal svátek spojen s anarchií a násilím; aby se jeho symbolika oslabila, zavedl prezident Cleveland roku 1894 jiný svátek práce, který se dodnes v USA (a v Kanadě) slaví první pondělí v září. První máj, říkalo se tehdy, je pro dělníky, zářijový svátek práce je pro všechny - je to den smíření všech, kdo pracují a práce si váží, ať je to uklízečka nebo ředitel. Americký Labor Day tak není dnem demonstrací, ale rodinných pikniků. V Evropě taková tradice nikdy nevznikla, naopak: tady se začal svátek práce licencovat z Rudého náměstí, rozpory se spíš vyhrotily, než aby se jim zaoblily hrany. I proto jsou v Evropě rudé a černé vlajky pořád doma. I proto měl americký dělník auto a ledničku o desítky let dřív než jeho evropský kolega. I proto vládne světu dolar, Disney a hamburger.
KLÍČOVÁ SLOVA: tradice, symbol, den volna.

Literární hádanka 8.

Připomínám, že číslo 6 stále nikdo nevyřešil. Dnešní ukázka je z okouzlující, dost strašidelné knihy - nejen hádanka, ale zároveň taky tip na přečtení. Hádáme autora a název.
"Copak jste nikdy nestudoval atomiku, když jste byl kluk?" otázal se seržant a zadíval se na mne velmi tázavě a překvapeně.
"Ne," odvětil jsem.
"To je moc vážná zpronevěra," pravil, "ale povím vám tedy, oč běží. Všechno se skládá z maličkých částeček sebe sama, a ty lítají kolem v soustřednejch kruzích a obloucích a úsečích a nesčíselnejch dalších geometrickejch obrazcích, kterých je moc na to, aby se daly kolektivně zmínit, nikdy se nezastaví ani si neodpočinou, ale točejí se dokola a vystřelujou tam a sem a zase zpátky, pořád někam chvátaj. Tyhle malinký mršky se jmenujou atomy. Chápete mě inteligentně?"
"Ano."
"Jsou neposedný, jako když dvacet trpaslíků tancuje dupáka na hrobě."

Terorista a liberál

New York. Madrid. Jeruzalém. Beslan. Beslan!
V západním světě se přinejmenším od září 2001 vede diskuse o dilematu bezpečnost/soukromí. Co je víc, občanská práva, nebo boj s terorem? Zřekneme se tradičních svobod, necháme si je omezit, smíříme se s tím, že budeme pořád někde ukazovat doklady, vyplňovat dotazníky, čekat ve frontě na vízum, necháme si šťourat ve svých osobních životech mnohem víc než dřív? Když bude hrůz přibývat - a Beslan zašel nepředstavitelně daleko - je se soukromím amen. Bude shledáno lehkým: na jedné misce vah vízové formality a bezpečnostní kamery, na druhé děti šílené hrůzou, zastřelené na útěku. Je tu silný emocionální argument i pro ty, kdo kašlou na osudy jiných: příště to přece mohou být naše děti... Všem Bushům a Putinům tohoto světa takové rozpoložení lidu vyhovuje. Nepodezírám je z úmluvy s Mordorem, nejsem na teorie spiknutí. Neříkám nic víc, než že jim to vyhovuje - mají volnější ruku, víc peněz na své vojáčky. Liberál prohrává, vítězí terorista: má nás už skoro tam, kde nás mít chce. A není jasné, co by mu v tom mohlo zabránit.
KLÍČOVÁ SLOVA: válka.

Copernic – hledání na desktopu zdarma

Před pár týdny jsem tu chválil Lookout, vyhledávací doplněk pro Outlook. Firmu, která jej vytvořila, vzápětí koupil Microsoft. Co se asi stane :-), když se zmíním zas o podobném softwaru? Jmenuje se Copernic Desktop Search, je od minulého týdne zdarma, vývojářská firma, která jej vytvořila, se jmenuje Copernic Technologies. Funguje velmi jednoduše, nainstalujete jej do Windows a řeknete mu, co všechno má indexovat. Umí většinu formátů textových souborů včetně PDF, maily v Outlooku včetně příloh, historii prohlížených webových stránek - u těch však neindexuje obsah, jen názvy a URL, což je celkem k ničemu. Přesto je Koperník velmi užitečný a nejlepší z toho, na co jsem zatím narazil v rámci urputné snahy dostat na lokální počítač aspoň část funkčnosti Googlu. Lze mu zadávat strukturované dotazy (byť v hodně omezené syntaxi: AND, OR, NOT, závorka) a zvládá češtinu. Jestli se Copernic Desktop Search osvědčí, odinstaluju Lookout, jehož funkce jsou podmnožinou toho, co dovede Koperník.
KLÍČOVÁ SLOVA: fulltext.

3.9.04

Test pro televizní zprávy

Četka právě hlásí, že zkrachoval Globtour aka vaše báječná dovolená. Co asi bude hlavní zpráva našich milých televizí dnes večer? Tipněme si, zvlášť pro Novu, ČT1 a Primu:
a. zmasakrované děti v Beslanu;
b. ošizení klienti Globtouru uvízlí (?) na báječné dovolené;
c. hořící cisterna na D1;
d. propuštěný Karel Hoffmann;
e. Bushova nominace.
Já zatím tipuju pořadí BDCAE, pro Novu možná CBADE; a pokud z Osetie přijdou nějaké drastické obrázky, tak A může i stoupnout, ale hořící cisterna je prostě hořící cisterna, tomu se vyrovná máloco. Nebo ji snad stihli už včera?
KLÍČOVÁ SLOVA: novináři; zpravodajství; profesionalita.

V tom jede kdekdo

Dilbert už taky není, co býval - a jak by mohl být, při té nadprodukci? - ale občas to pořád rozsvítí. Nevím, zda spojení false hope business vynalezl, nebo jen dobře použil, ale je to celkem jedno. V tomhle oboru je docela přeplněno...
KLÍČOVÁ SLOVA: ta máte za domácí úkol.

Klovací pořadí u střediskového počítače

Toto je druhý díl volného seriálu. Předchozí část: Programátorským učněm za Husáka.
Řekl jsem o Egonovi, že byl pánem stroje. Nám, jeho učedníkům, to tak zpočátku připadalo, než jsme se rozhlédli kolem sebe a pochopili, že existují i vyšší příčky hierarchie, polobožské bytosti mezi smrtelníky a Ajslem: operátoři a systémoví programátoři. Ti všichni sídlili ve strohé klimatizované eleganci OVC, v kancelářích natěsnaných kolem Nejvyšší Svatyně – počítačového sálu.
Na sále ICL jsem stejně jako většina jeho uživatelů nikdy nebyl. Považte: osm let jsem denně pracoval na počítači, který jsem nikdy neviděl, přestože byl pár set metrů ode mě. Je to důsledkem organizace práce ve výpočetním středisku. Ta začíná a končí koulí na dveřích místo kliky. Dveře počítačového sálu jsou jednosměrné: dovnitř nesmíte, musíte čekat, až někdo vyjde ven.
Tehdy jsem ještě neznal román Franze Kafky Zámek a nemohl tudíž ocenit, jak dobře by se dal vyložit právě jako metafora výpočetního střediska. Nad vesnicí se tyčí Zámek, nedostupný a tajemný. Málokdo se tam dostane, možná to vůbec nejde, i když vlastně někteří vesničané do něj údajně chodí za prací denně; to, co vypovídají, je však zmatené a rozporné, jeden druhého obviňuje ze lži. A byli doopravdy v Zámku? Lze se spolehnout na to, že co oni chápou jako Zámek, je opravdu Zámek, nebo ti lidé chodí někam jinam a mluví vlastně o něčem jiném? Panstvo ze Zámku také občas zajde do vesnice, ale nelze je přímo oslovit, protože by si člověka ani nevšimli a pak – jsou to opravdu oni, nebo je to jen nějaký klam? (Pro ty, kdo Kafku četli: nějaký Klamm?) Přesto je tu dívka, která je prý milenkou jednoho z vysokých úředníků a je na to pyšná; přesto jsou tu osudy vesničanů změněné a propletené působením Zámku; a je to také hlavní hrdina, zeměměřič K., který hraje svou hru, jejíž podstatu možná ani sám nechápe – chce do Zámku proniknout, chce rozumět – nebo jen urvat pro sebe pár výhod? Zákonitě se z toho musí zbláznit a čtenář, je-li důsledný, taky, ale přečtěte si koneckonců Kafku sami, my se vrátíme k Ajslu.
Nejvyšším panstvem ze Zámku byli bezesporu systémáci. (Nad nimi byl samozřejmě ředitel a snad i nějací další vedoucí, ale o to jsme se tehdy nestarali.) Měli moc udržovat stroj v chodu, ale také upravovat pravidla, příkazy ovládacího jazyka – prostě měnit náš svět. Bylo lépe jít jim z cesty (jako čarodějům v Pánovi prstenů), ale občas jsme přece sebrali odvahu a zašli se jich na něco zeptat, ukázat jim nějaký zapeklitý problém. Pokud si vzpomínám, vždy si věděli rady. Byl mezi nimi veselý inženýr Moural v kostkované košili a ďábelsky chytrý obrýlený doktor Bureš, který zpravidla nosil modrý plášť jako skladníci a tvářil se vždycky trochu naštvaně; ve Fortranu se vyznal jako nikdo jiný, Egona nevyjímaje (i ten za panem Burešem občas tajně zašel); na další si už nevzpomenu.
Ale také operátoři a operátorky byli důležití lidé, možná ještě důležitější. Systémákům jsme se koneckonců mohli vyhnout, ale s operátory bylo třeba denně vycházet, a v dobrém. Operátora jste museli poprosit, aby vám nasadil do stojanu disk s daty, když to neudělal rychle, utekl vám přidělený čas a nedostali jste se k práci; operátor vám přinesl výpis z tiskárny buď včas, nebo pozdě, nebo taky vůbec ne; a to nemluvím o tom, jak kritická byla jejich role, když nastal nějaký průšvih. Kolegovi se jednou povedlo udělat programovou smyčku s počtem průchodů několik tisíc, ve které byl omylem mimo jiné příkaz tisku s fortranským formátem 1H1, což znamená přestránkování. Takový program způsobí, že řádkovou tiskárnou proletí dvacetikilový balík skládaného traktorového papíru jako namydlený blesk. Papír, to nebyla maličkost, do tiskárny ICL se dal použít jen papír z valutového dovozu, takže operátor na sále měl podle pravidel kolegu nahlásit – byl by to pěkný průšvih a nejspíš distanc na několik měsíců, ne-li fakultní kárná komise. Jenže to bylo pozdě večer a službu měla dívka, která si dala říci. Místu průšvihu byla romantická večeře a my měli na koleji na co psát poznámky rozhodně déle, než ti dva spolu chodili.
Popsal jsem ty nejvyšší bytosti, ale hierarchie panovala samozřejmě i dole mezi námi uživateli. Především se lišila práva studentů a zaměstnanců škol. My měli potupné červené průkazky, které neopravňovaly kromě vstupu do místnosti zvané Příjem/Výdej - kde se čekalo na výpisy – už k ničemu dalšímu. Zaměstnanci měli bílé, na které se dal rezervovat čas na rychlém obrazovkovém terminálu přímo na OVC a udělat tak mnohem víc práce než přes dálnopis. Ale i mezi majiteli bílých existovalo jasně definované klovací pořadí odvozené od čísla průkazu. Plebs měl trojmístná čísla, elita dvojmístná, crème de la crème pak jednociferná. Egon se pyšnil průkazkou 007 a rád zdůrazňoval, že tři lidé z první desítky už nejsou mezi aktivními uživateli a průkazka s číslem 1 nebyla nikdy vydána, takže jeho sedmička reálně vydá za trojku. Co na tom bylo pravdy, nevím, ale když jsem po promoci a po vojně jako začínající vědecký aspirant vyfasoval bílou průkazku s číslem 459, už jsem z ní takovou radost neměl. Přestože reálně vydala určitě tak za číslo dvě stě. (Pokračování někdy příště.)
Doporučená četba:
KLÍČOVÁ SLOVA: vzpomínky starého zbrojnoše.

2.9.04

Index blogu za srpen

31. 8.
Fotbalu rozumí každý, já taky: S údivem jsem si uvědomil, že fotbalová liga má za sebou čtyři kola, aniž bych všiml, kdo s kým hrál a jak.
Prokristapána! Jestli se na tohle podívá poslanec Karas, máme na krku kromě příkazu plodnosti taky zákaz Internetu.
Programátorským učněm za Husáka: ICL 4-72 byl střediskový počítač provozovaný v režimu sdílení času. To znamená, že uživatelé pracovali u svých terminálů, každý s více či méně přesvědčivou iluzí, že má celý počítač sám pro sebe.

30. 8.
Chybami se člověk učí: Moc se omlouvám všem, kdo odebírají aKB@large jako RSS kanál, za jednu neuváženou inovaci.

29. 8.
Novinový titulek, který poleká: "Bush volal na Slovensko kvůli povstání". Proboha, kdo ty titulky v iDnes vymýšlí?
Co se dá poslouchat takhle často, aniž by to omrzelo? To je asi velice individuální, v mém případě by se na seznam vešly následující nahrávky...
Vyměnil jsem RSS čtečku: Čech poráží Estonce na celé čáře. RSS Point i ve free verzi 1 Lite RC má mnohem víc funkcí, lepší vzhled...

28. 8.
Už vím, co je mojím problém: Při vašem posledním pozemském vtělení jste byli mužem. Narodili jste se na území dněšní(ho) Irska přibližně v roce 1825.
Založil jsem si druhý blog ...v angličtině. Zatím tam vcelku nic není.
Kousla ho snad tarantule, nebo co? Kocáb se předvádí jako autoritativní zapšklý patriarcha, aniž by si toho byl vědom - naopak, je si určitě jist, že se ukazuje v nejlepším světle.

27. 8.
Juga žije: Svého času jsem se stal občanem KyberJugoslávie, která má v ústavě, že každý musí být ministrem něčeho, aby nevznikalo napětí mezi vládou a lidem.

26. 8.
Takhle jezdí Lance: A ještě jedna fotka with a little help from my friends...
Čistá radost pro tři.
Čáry dělící Evropu: v naší blízkosti by probíhala zhruba Moravskou bránou, Boskovickou brázdou, Znojmem, dále pak zhruba Hornem, Vídeňským lesem, Štýrským Hradcem...

25. 8.
Co dělá Sergej Šojgu: "That guy who's minister here must have a lot of work, really."
Tento blog: návod k použití pro začátečníky.

24. 8.
Hlavní nádraží: Hrací automaty, automaty na kafe, automaty na pasové fotky.
Název tohoto blogu, verze 2.0: At large znamená v angličtině jednak "zeširoka" (He talked at large about some rubbish), jednak "volně, na svobodě".
Gmail: mám novou hračku.
Kdysi uprostřed noci, 39,7 stupně: Možná je smrt úleva: / škrtnout zbytek diáře, ...

23. 8.
Už s ním zase souhlasím: Často se mi poslední dobou stává, že souhlasím s prezidentem Klausem. Čím to může být?
Zubatá nás nechytí, je paťatá: O Radůze.

22. 8.
BugMeNot už zase jede: Takže kolem jeho vypnutí bylo mnoho povyku pro nic, k němuž jsem taky přispěl svým malým dílkem.
Něco nepopulárního: pusťte Hoffmanna: Nepochybuju o tom, že Karel Hoffmann býval v časech, kdy na to měl sílu, pěkná svině. Jenže zavřít osmdesátiletého starce do kriminálu je trapné.
Žabákova dobrodružství: Je to kategorie sama pro sebe: ne tak docela dětské knížky. Patří do ní určitě Medvídek Pú, oba díly Alenky, Malý princ, Čaroděj ze země Oz, Peter Pan...

20. 8.
Ode dneška i obrazem: Pořídil jsem si fotoblog, ale nečekejte žádné zázraky v kvalitě ani kvantitě, do fotografa mám daleko a lepší to nebude.
Tak vás tu máme, bratři: pozoruhodný pokus reformovat společnost, vedený tak, jak jedině to bylo v daném místě a čase možné.

19. 8.
Únik informací: V Česku se rozkecá a líkne (to leak) skoro všechno. Britské listy daly na web "ze zdrojů blízkých premiérovi" aktuální verzi rozpracovaného programového prohlášení vlády.
Z webu zmizel BugMeNot: Bez varování a vysvětlení přestala fungovat služba BugMeNot (= "nevotravuj"), která umožňovala obejít povinnou bezplatnou registraci na webech, kde se taková věc vyžaduje.

18. 8.
Východní Evropa: Mám východní Evropu rád se vším, co k ní patří. Líbí se mi bílá panelová sídliště zarostlá plevelem - v Gdynii, Pardubicích i Rostově na Donu.
Ukaž prachy, pak mluv: V srpnovém čísle časopisu Time In je rozhovor s majitelem Fortuny Michalem Horáčkem.
To se nedělá: Dan Gillmor, což je ve světě internetové žurnalistiky sakra velké jméno (a právem) zveřejnil na svém blogu malou noticku o knížce jménem Extreme Democracy.

17. 8.
Příspěvek k systematice českých blogů: Jako každý pokus o rozškatulkování čehokoli je i tehhle předem odsouzen k nezdaru.
Ranní dávka Londýna: geograficky přesná mapa londýnského metra.

16. 8.
MP3 přehrávač, co neumí MP3: Sony Network Walkman NW-HD1.
Na tématu nezáleží, když se umí psát: Autobazary jsou mi úplně ukradené, ale článek o nich, jehož autorem je český blogger D-FENS, jsem si přečetl s velkou chutí.
Polský novinář, český novinář: Kniha Jacka Żakowského Obavy a naděje: Rozhovory o budoucnosti je výborná!

15. 8.
To je právě ta otázka: Howard Rheingold v rozhovoru pro Business Week říká: "All these could dramatically transform not only the way people do business, but economic production altogether."
Zemřel Czesław Miłosz: Tak mało powiedziałem. /Krótkie dni.
Literární hádanka 7: Vel, na hlavu jsem si dala vig, ne tenhle. Tamten druh karotop, zhajlovala jsem taxík a drajvovala jsem rovně dólu do dauntaunu.
Má být otevřeno nonstop? Dovolená v Rakousku mi připomněla, že existuje něco jako otvírací doba v obchodech. V Praze na ni člověk nemyslí.

13. 8.
Dva malé postřehy k olympiádě: Poslouchal jsem ráno v autě BBC a někdo, jehož jméno mi uniklo, tam velmi zajímavě hovořil o olympiádách v antickém Řecku.
Povinná maturita z matematiky je opravdu nesmysl: Myslím si to, ač jsem vzděláním technik a co do pohledu na svět asi pořád ještě víceméně taky. Ale ruku na srdce, kolik lidí potřebuje matematické vzdělání nad úroveň trojčlenky?
Horní Počáply - Dolní Beřkovice: Praotec Čech / přepočítává bojovníky / po násilném přechodu Labe...

12. 8.
Zemřel Francis Crick: spolumajitel Nobelovy ceny (z roku 1962) a spoluautor největšího vědeckého objevu minulého století.
Jako prázdniny u babičky je dovolená v rakouských Alpách.

3. 8.
Literární hádanka 6: Ondřeje napadlo, jak málokdy matka usedla za stůl, aby s nimi pojedla; snad jen o Štědrém večeru. Jim strojila a sama se odbývala cestou od plotny k dřezu.
Literární hádanka 5: "Dobrá," přikývla Zuzana. "Nejsem hloupá. Ty prostě tvrdíš, že bez... fantazie by byl život nesnesitelný."
Literární hádanka 4: Alef měl průměr asi dva nebo tři centimetry, ale obsahoval celý, nezmenšený kosmický prostor.
Za příčinou dovolené zavřeno: Tak, a jedeme na dovolenou. Mám dojem, že si ji letos sakra zasloužíme a moc se těším.
Politicky nekorektní vtip: Víte, jaký je rozdíl mezi Čechem a Slovákem?
Ať kvete tisíc květů: Sinolog Stefan R. Landsberger z Leydenské univerzity má pěkného koníčka: sbírá čínské propagandistické plakáty.
Nebrat ohled na diváka: Zaslechl jsem v rozhlasovém interview s Janem Švankmajerem: "Autentická tvorba nesmí brát ohled na diváka, protože tím by se na něm dopouštěla podvodu."

2. 8.
CDMA už jede: I v soukromí jsem patrně pořád trochu novinář a tak těžko nezaznamenat, že Eurotel konečně dnes spustil CDMA, o níž se mluví už rok a kvůli které padl Valeski.
Gulliverovy cesty a mimozemšťan Swift: Prohraboval jsem se o minulém víkendu knihovnou svých rodičů a vzal jsem do ruky výtisk Gulliverových cest od Jonathana Swifta.

1. 8.
Kuchyňská fyzika: Dostali jsme večer chuť na drink, vyklepával jsem z tvořítka led a protože jde špatně ven a posledně jsem málem rozbil porcelánovou misku, vzal jsem si na to velký nerezový hrnec.

1.9.04

Chlapec, záchranný člun, tygr a Bůh

Dočetl jsem Martelovu knihu Pí a jeho život. Pověsti nelhaly, je to mimořádná věc. Nejsem schopen o ní nic napsat, dokud se mi trochu neusadí v hlavě.
KLÍČOVÁ SLOVA: Richard Parker.

Pěkný malý postřeh

CITÁT: Váš článek je vtipný, inteligentní a zlý. Jakýpak jste asi člověk? -Komentář k jednomu staršímu článku na Neviditelném psu. O hodně lepší než ten článek samotný.
KLÍČOVÁ SLOVA: keď sa pomýlim, aj pravdu poviem (slovenské přísloví).