Pohřeb vzdálených příbuzných na vesnici mezi kopci

Prší, jako by nemělo přestat už nikdy. Velká vesnice, která kdysi bývala městečkem, se brání kamennou dlažbou jen na rynku, dál začíná bláto. Před kostelem hraje hasičská kapela, studená voda kape za krk i do flíghorny. V hospodě je teplo, cigaretový kouř, pach zvětralého piva, rezignovaná hostinská, která očividně čekala od života víc, ale už nečeká. Otče náš, jenž jsi na nebesích. Jeden stůl plný štamgastů v montérkách, dál jen prázdný chladný sál. V kostele je naopak plno. Pan farář je mladý, zřetelně má trému. Slouží mši spolu se zkušenějším kolegou ze sousedního městečka, které ještě městečkem je. Říká, co se říká vždycky: smrt je naše jediná jistota. Mluví přesto dobře, třesoucí se hlas ho všem přibližuje. Posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé. Před oltářem vystavili dvě rakve vedle sebe. Autonehoda. I proto je tak plno, tragická událost děsí a přitahuje. Jinak se tu děje málo zjevného, vesnice žije pod svou vlastní hladinou, neviditelně. Drobné chybičky v liturgii místní věřící elegantně přehlížejí. Ti, kteří se modlí, to dělají opravdově, upřímně, bez studu a bez okázalosti. Vědí bez náznaku, kdy povstat, kdy pokleknout. Buď vůle Tvá. Zřízenci pohřební služby si vzali přes obleky tmavé lyžařské bundy, jsme na Vysočině a je tu opravdu zima. Jako v nebi, tak i na zemi. Když vyjde průvod z kostela, naráz přestane pršet. Ulice se jmenuje Hřbitovní. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. Od čerstvě vykopaného hrobu je vidět přes kamenný taras do polí a k lesům. Ne že by se mraky roztrhly, ale přesto je nějak jasněji, viditelněji. Smíření a odpočinutí. A odpusť nám naše viny. Kapela dohraje snad podesáté Zasviť mi, ty slunko zlaté a bez varování spustí státní hymnu. To se teď na pohřbech dělá? Zní to nakřáple, falešně, dojemně a krásně, a to je ta krásná země, jako i my odpouštíme našim viníkům. Ženy se konečně rozpláčou těžkými, dlouho zadržovanými slzami. Muži beze slova, hranatí, neohrabaní v černých kvádrech místo pracovních overalů. Lidé z kopců. Hrst chvojí na rakev. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. A na druhou rakev. Zůstanou tu. My půjdeme domů. Prozatím.
Amen.
KLÍČOVÁ SLOVA: však víte.

Kariérní postup pro mateřské školy

"Ten nejlepší zápasník, ten má černý pásek?"
"Ano."
"A když ho porazí ten, co má červený, co pak?"
"Co by? Nic."
"Nevezmou mu ten černý?"
Většinou nevezmou. A tomu, co měl červený, časem dají černý. Nositelů černých pásků bez ohledu na jejich aktuální výkon postupně přibývá. Zasloužilí. Renomovaní. Osobnosti roku. Guruové. Už se dávno s nikým neperou, dovedou se šikovně vyhnout výzvě. Vysmát. Porazit soupeře mimo tatami. Až s nimi konečně někdo praští o zem, bude to rána z milosti. - Co já? Taky mám jeden černý pás. Natažený fest přes tloustnoucí břicho. Jak moc už překážím? Kdo se moc ptá, moc se dozví. Neptej se kamarádů, neptej se sebe. Kdybys to chtěl opravdu vědět, zeptej se mladších, tvrdších, krutějších. Ale pozor, zeptáš se jen jednou.
"Slyšíš? Vezmou mu ten černý, nebo ne?"
"Nevím. Uvidíme."
KLÍČOVÁ SLOVA: tak to chodí.

(My) pisálci, aneb počítačová žurnalistika

Na svém pěkném blogu Festival SuperMall rozpoutal jIRI diskusi o české počítačové žurnalistice. Ač vím, že bych neměl, zapojil jsem se do ní delším nesouhlasným komentářem. Koneckonců, řeč je o mé profesi, je přirozené, že se mě to týká - jen přemýšlím, zda se mě to netýká až příliš, zda nejsem totálně zblblý provozní slepotou. Zhruba řečeno, jIRI tvrdí, že čeští počítačoví novináři nestojí celkem za nic. Já namítám, že znám několik opravdu dobrých (a jmenuji je tam, a to ještě z pochopitelných důvodů vynechávám jednoho či dva kolegy z našeho vydavatelství). - Vystavuji se pochopitelně podezření z trestuhodné falešné skromnosti, protože jIRI mě uvádí mezi částečně pozitivními příklady. Ale chválí mě tam za věc, které si já nijak nepovažuji, pokládám ji za banální a okrajovou. Ono je sice příjemné, když vás někdo pochválí, ale musí to mít něco společného s realitou, jinak z toho máte zcela opačný pocit. - Nicméně v hlavních bodech s jIRIm souhlasím. Počítačové časopisy jsou čím dál tím míň ke čtení, naše i cizí. Buď jsou komerčně úspěšné a podobají se televizi Nova, nebo jsou neúspěšné a podobají se samy sobě v roce 1994. Je to neradostný, ale nevyhnutelný vývoj; celý obor informačních technologií je taky něčím jiným, než býval dřív. S úzkostí a zblízka sleduji jízdu lodě, na jejíž palubě pracuji, mezi výše popsanou Scyllou a Charibdou. Ale volba mezi nimi je vlastně snadná, protože vede ke stejným koncům.
KLÍČOVÁ SLOVA: byznys.

Ak tento blog číta niekto na Slovensku...

Pozeral som sa na webe (z pochopiteľných dôvodov) na Tatry a pritom som zbadal, že sa teraz píše názov ich východnej časti ako Belianske Tatry. Odkedy, prosím pekne? Mňa učili písať Belanské Tatry, Belanská jaskyňa. Ak sa teda dobre pamätám! Vopred ďakujem...
KĽÚČOVÉ SLOVÁ: ale možno sa zle pamätám.

SMS pro Tatry

Máte rádi Vysoké Tatry a chcete přispět na záchranné práce po vichřici? Nejjednodušší je poslat v síti kteréhokoli českého operátora sms s textem DMS TATRY na číslo 87777. Stojí třicet pět korun sedmdesát haléřů. Jen pozor: nesmí vám vadit, že tři koruny si nechá operátor a pět sedmdesát formou DPH státní pokladna, Tatry dostanou jen 27 Kč. Ale za složenku na poště i za bankovní převod se nakonec taky platí poplatky. A pozor podruhé. Neposílejte to ze služebního mobilu, jehož provoz hradí zaměstnavatel. To by byla trochu laciná dobročinnost. I když zas bez DPH.
KLÍČOVÁ SLOVA: e-charita.

Groteska

Příhoda jak z němého filmu. Malý náklaďák s uhlím, odhadem tak na půldruhé tuny, se pokoušel nacouvat na chodník. Bránil mu v tom vysoký obrubník, od kterého se odrážel. Další pokus, zase bum zpátky. Tramvajákovi, který musel kvůli téhle snaze zastavit, došla trpělivost a začal zvonit. Řidič náklaďáčku z toho znervózněl, poodjel si o dva metry dál, rozjel se na zpátečku rychleji, auto se vyhouplo na chodník... a jak nadskočilo, otevřely se mu postranice korby a uhlí se začalo proudem řinout na zem. Řidič zastavil a vystoupil. Čekal jsem nadávky. Namísto toho vzal tiše lopatu a rezignovaně začal uklízet. Byl starší, v placaté čepici, s brýlemi. Napadlo mě, že v klasické grotesce jsem nikdy neviděl uklízet důsledky všech těch drobných katastrof a šlehačkových bitev. Ale právě kvůli těm koncům legrace a nevyhnutelné nutnosti dát to všechno zas do pořádku mi z nich bývalo vždycky smutno. Jen mi nikdy nedocházelo, proč vlastně. Pochopil jsem to dneska ráno v Libni.
KLÍČOVÁ SLOVA: Tulák Charlie.

Obrana poměrů

Stárnoucího člověka poznáte bezpečně podle toho, že hájí establishment a nadává na mládež. – Nedá se nic dělat, musím. Při plném vědomí.
Přečetl jsem si úvahu na téma, že dnešní ČR se nijak zvlášť neliší od ČSSR před rokem 1989. "Z mého pohledu se tedy v principu nezměnilo téměř nic," píše autor a každým slovem přitom nevědomky vyvrací sám sebe – změnila se například ta maličkost, že to celé může napsat, zveřejnit a nezavřou ho. Nekomentoval bych to, kdyby to nestvořil člověk očividně vysoce inteligentní, schopný formulovat tak, že leckoho ovlivní. My starší snadno zapomínáme, že kdo opravdu neprožil, nepochopí. Vy mladší neméně snadno zapomínáte, že jste neprožili a občas nevíte, o čem mluvíte. Pomalu tedy se silnými slovy na obou stranách. Ale: z mého pohledu a pohledu mé generace se od listopadu 1989 v principu změnilo skoro všechno. Vesměs k lepšímu.
Zároveň platí, že máme špatnou vládu, že je krajně obtížné vybrat si, koho z těch šašků volit, že kvete korupce, podrazáctví, závist, hloupost, byrokracie. Že denně narazíte na něco, co vám pije krev a je obtížné, ne-li nemožné dovolat se nápravy. Že pilným a úspěšným hází stát klacky pod nohy, aniž by opravdu pomáhal potřebným. Že se neřeší dlouhodobé problémy – penzijní reforma, reforma zdravotní péče, výrazné zlepšení poměrů ve školství – které mohou vést v budoucnu k velkým průšvihům. Že se z nejednoho soudruha tajemníka stal pan kapitalista či vyšší státní úředník. Že rychle přibývá všude kolem nás týpků, jimž vymyla mozek Nova a videoherna dočista do čista. A tak dále.
Ale jsou to dvě různé věci, a to je důležité. Máme blbou, špatně vedenou zemi, ale máme v ní svobodu. Můžeme si žít do značné míry jak chceme, nikdo nám do toho nemluví. Nejen nějaká elita; všichni. (Ano, někteří víc, je lépe být zdravý a bohatý než chudý a nemocný. Ale to patří k věci.) Kdo tohle popírá, žvaní nesmysly. Do svých osmadvaceti let, jichž jsem se dožil v roce 1989, jsem byl chtě nechtě zvyklý na tak velkou míru zásahů do každodenního života, na tolik nepříjemností a nedostatků, že to, co v tomto směru prožívám dnes, je prostě pod mou rozlišovací schopností. Nezměnila se jen kvantita, změnila se kvalita.
Nadávám na vládu, kudy chodím. Je proč. Až bude vládnout ODS, budu dělat totéž. Ale vím, že můj život závisí od toho roku 1989 téměř beze zbytku na mně. Co mi může udělat nějaký Standa nebo Mirek, ba i Václav? Nic. Nečekám od nich samozřejmě nic dobrého, ale upřímně řečeno, nečekám od nich ani nic špatného. Můj život je můj problém, ne jejich. I nedokonale fungující demokratický stroj značně omezuje jejich případné autokratické choutky. Kdyby mi někdo z nich nějak zprostředkovaně přece ublížil, dám ho k soudu nebo do novin a mám slušnou šanci. Neodvezou mě ve čtyři ráno na Lubjanku. Nepřinutí mě hrbit se, dokonce se o to ani nepokoušejí, protože to z principu věci nepotřebují; i když samozřejmě je pořád dost lidí, které k hrbení nikdo nutit nemusí, jdou do toho sami a rádi. Jsem okouzlen šíří možností všeho druhu, které dnes člověk má – profesionálních, tvořivých, spotřebních, duchovních – a je mi líto, že z nich nestihnu vyzkoušet víc než nepatrný zlomek.
Kdo minulý režim zažil jen jako dítě či teenager, bere tohle všechno jako samozřejmost, což je dobře; my jsme z velké části ohnutá, deformovaná generace. A i kdyby to dobře nebylo, je to nevyhnutelné. Ale chytří lidé v každé generaci mají povinnost intelektuální reflexe minulosti. Dokud se k ní nedohrabou, zůstanou u řevu rozmazleného spratka, že ho tlačí botička. Rozvaž si ji, sundej a obuj znova pořádně, chlapče!
Ksakru. Zní to celé pateticky a povýšeně a školometsky. Jak od Pana Profesora. Co se dá dělat. Stojím si za tím. Jen bych to nikdy takhle neřekl, kdybych nebyl vyprovokován.
KLÍČOVÁ SLOVA: rozlišujme; vektorový součet; D-FENS.

Pamatuju si jen z fotek ty naše hnusný, úchylný oblečky

Tak nevím. Plyne z toho něco? Asi ne, už Seneca měl ty notoricky známé řeči o mládeži. Ale co kdyby? "Plešky jsou pravičáci a komunistický pankáči jsou levičáci." Díky jvjr za upozornění na link. Já už - jak zjišťuji s překvapením - vlastně Respekt ani moc nečtu, když mi tohle uteklo.
KLÍČOVÁ SLOVA: propast. A co na to Jan Tleskač?

Taková jasná věc, a nedošla mi

Stydím se. Před časem jsem se pustil do hlubokomyslné úvahy o prodejní době v obchodech - zda jsou nápady omezit ji rozumné, či nikoli. Vůbec mi přitom nedošla ta nejzákladnější věc, kterou teď v komentáři v Hospodářských novinách přesně vystihl Jan Macháček: "V hypermarketech se v noci pracuje a pracovat bude. Vykládá se zboží, doplňují regály, uklízí se. Klimatizace běží, svítí se, topí se. Právě proto se v noci i prodává. Těch lidí, co sedí v noci ještě u pokladny, zase tolik není." Poučení? O čemkoli na světě je potřeba napřed uvažovat jednoduše a přízemně. Pokud možno v ekonomických pojmech (kde jsou v tom ty prachy?, jak říká rád velitel Elánius). Vznešenější úvahy až potom. Pokud vůbec.
KLÍČOVÁ SLOVA: chybami se člověk učí.

Asi asi

Dialog s kolegyní před nějakými dvaceti lety na periférii Bratislavy v cikánské osadě.
Já (s pohledem na televizní antény na chatrných střechách shantytownu): "Oni se tu asimilovali."
Ona (s pohledem na hlouček dětí): "Ne asi – určitě."
KLÍČOVÁ SLOVA: pamatuješ?

Asi asistent

Někdo, jehož identitu neznám, zatímco on mou ano (v době Internetu tak běžný úkaz, že by si zasloužil jednoslovné pojmenování), mne ve svém blogu nazval asistentem. Jsem na to označení tak málo zvyklý, že mě zarazilo. Komu a s čím že to asistuji? Ach ano, bývaly časy. Páni profesoři nosili obleky s hodinkami v kapsičce u vesty a polohlasem udíleli pokyny – ne, příkazy - svým pohotovým asistentům. Po dlažbě klapala kopyta drožkářských kobyl, Prahou chodil Einstein, Lenin, Hašek a Kafka, celý dlouhý život před sebou / celé krásné dvacáté století... Pak přišel ten novej, mladej – sekáč, pánové, ten se nezakecá! – všechno se nějak ošoupalo, rukávům košil pod třídílnými obleky se začaly třepit manžety a Máry je nevyspravila včas, profesoři postupně zhumpoláčtěli a z asistenta se stala nejmenší frčka na výložkách akademických hodností ráže Kalašnikov. Nejsme jako oni, ale výložky nosíme dál, není přece důstojnosti důstojníka bez hodnosti. – Studenti mi zpravidla říkají pane inženýre, což nemám rád, ale neříkám nic, respektuju zvyklosti prostředí, a co jim mám taky nabídnout lepšího? Tykání ne; nevadilo by mi, kdyby mi tykali, ale jim možná ano (mně na jejich místě ano, nevím přesně proč, ale určitě ano) a co je horší, musel bych jim pak tykat na oplátku; to se mi vůbec nelíbí, ne z pýchy, ale z přímo fyzické nutnosti odstupu – přece si nezačnu en bloc tykat s osmdesáti lidmi najednou! A taky to neodpovídá dočasnosti a povrchnosti vztahu, ve svém věku mám potřebu tykáním šetřit a rozlišovat. Takže čort vozmjot, jsem asistent. Čí? Svůj. Už jsem koneckonců sám pro sebe vykonal tolik pomocných prací, že si ten titul plně zasloužím.
KLÍČOVÁ SLOVA: asistent :-)

Tolerance: všechno špatně, zpátky na stromy a začít znova

Theo van Gogh, podle toho, co jsem si o něm přečetl, zřejmě nemiloval nic tolik jako dobrou hádku. Natočil kontroverzní film. V kulturním kontextu západní společnosti by se za něj dočkal smíšených kritik v tisku. Přišla však kritika z jiného kulturního kontextu: brutální vražda. Důrazná připomínka, že v tuto chvíli už v Evropě nežijeme jen ve svém vlastním kontextu a prostředí.
Na místě je otázka, co s tím.
Nic, řeknou liberálové. Musíme přece tolerovat multikulturní společnost, van Gogh urazil muslimy, může si za to vlastně sám. Mluvte a pište hezky politicky korektně a nic se vám nestane. Ti nejaktivnější z nich už zakazují veřejné produkce Santa Clause v britských supermarketech, aby se osoby jiného než křesťanského vyznání necítily dotčeny.
Oko za oko, zub za zub, zaryčí xenofobové. Pryč s hnusnými přistěhovalci! Ti nejaktivnější z nich už zapalují mešity.
A zas je tu to staré Menckenovo: Na každou složitou otázku existuje jednoduchá, všem srozumitelná nesprávná odpověď.
Někdy i víc než jedna.
Tolerance je správná, ohromně důležitá věc, pokud je to opravdu tolerance. Ta západoevropská, to je spíš směs lhostejnosti, lenosti uvažovat či dokonce něco dělat, zavírání oči před problémy. Je to tolerance paní učitelky, která nechá na školním výletě děti, ať si pořádek mezi sebou nastolí samy. Je to tolerance mazácké vojny. Neboť skutečná tolerance nemůže existovat bez jasných spravedlivých pravidel a bez neustálého vymáhání jejich platnosti. Tolerance nenahrazuje pravidla. Tolerance je v rámci pravidel.
Nizozemci si po desetiletí mysleli, že mají jednu z nejtolerantnějších společností na světě. Dnes s údivem zjišťují, že v jejich městech jsou cizinecká ghetta, kam bílí nechodí, že asimilace většiny přistěhovalců je nulová, že neznají jazyk a zvyky hostitelské země, že je znát nechtějí a koneckonců nepotřebují. Čí je to chyba? Obou stran. Jedni přišli a odmítli přistoupit na místní pravidla. Druzí jim to napřed umožnili a pak je v tomto stavu zablokovali. Platit sociální dávky je pro bohatou společnost pohodlnější přístup než doopravdy něco řešit.
Multikulturní společnost je prima věc. Jenže v západní Evropě je jí velmi málo. Je to přelud středostavovského intelektuála, který ve svém velkoměstě spokojeně chodí na večeře do různých etnických hospůdek, ale nikdy nebyl na jejich zadním dvorku, natožpak o tři ulice dál. Ve skutečnosti to celé funguje spíš jako konglomerát uzavřených společenství, jež si udržují odstup.
Zní to paradoxně, ale pokud má Západ zůstat svobodný – jak sám pro sebe, tak pro každého, kdo právě kvůli svobodě, za svobodou přijde odkudkoli ze světa – musí přehodnotit svou definici tolerance. Místo pasivní tolerance ("no jo, dělejte si co chcete") se musí naučit provozovat toleranci aktivní ("takhle vypadají práva, takhle povinnosti, tím se budeme všichni řídit, padni komu padni, kdo nechce, ať tu s námi není").
Je to velice citlivá otázka, protože v podstatě jde o volání po větším pořádku – a tímhle heslem se dovede znamenitě zaštítit jak komunismus, tak fašismus. Jedni i druzí jistě cítí velkou příležitost. Ostatně právě odpor vůči nim dohnal evropské liberální myšlení až do dnešních krajností. Obrovský úkol pro demokratické politiky vpravo i vlevo: sebrat pojmy "pořádek", "pravidla", "povinnosti" rudým i hnědým gaunerům a rehabilitovat je. Oddělit pak právě pomocí těchto pojmů slušné lidi od neslušných, ne bílé od barevných či naopak. (Ale opravdu padni komu padni - bez kvót pro rasy a národnosti.)
Nesmírná úloha. Vyžaduje lidi formátu Churchilla, de Gaulla, Kennedyho. A šílenci jako Theo van Gogh jim to budou pořád kazit, přilévat olej do ohně. Jenže právě tím se definuje kulturní kontext západní společnosti, že takové kritizujeme v novinách, ne že jim podřezáváme krky.
KLÍČOVÁ SLOVA: změna.

Důvody frustrace

Hm. Tak jsem se dověděl, že ve věkové skupině, do níž patřím, je 26 % Čechů pro návrat do poměrů před listopadem 1989. To je sakra hodně a vyžaduje to nějaké vysvětlení. Napadá mě jen jedno: je to zhruba počet lidí, kterým se dnes skutečně nevede dobře. Otázka je, do jaké míry jejich vlastní vinou. V Praze, kde jsou vysoké mzdy (pravda, i vyšší životní náklady), malá nezaměstnanost a velká mobilita pracovní síly, je snadné říci, že se každý, kdo není líný, docela dobře uživí. Dvacet kilometrů za hranicí hlavního města to už vypadá jinak. Česko mi připadá čím dál tím víc jako dvourychlostní stát: centrum je na úrovni EU, periférie z větší části ne. Praha se historicky vyvinula - podobně jako Vídeň či Budapešť - jako velké hlavní město malé země. Jednou z velmi užitečných věcí, o nichž by měla přemýšlet každá naše vláda, je podpora decentralizace. Skutečné, ne takové, která znamená, že se pár méně významných úřadů pošle do Brna. Kdyby se Praha se zbytkem země trochu podělila o svůj úspěch, ubylo by objektivních důvodů pro nespokojenost. Z tohoto hlediska představuje velké plus třeba TPCA v Kolíně. - Potíž je taky v tom, že téměř všichni, koho je vidět a slyšet (novináři, politici, společenské elity) žijí v Praze, odvozují své názory a měřitka od toho, co kolem sebe denně vidí. Když budete bez práce v zapadlé vesnici někde mezi Kroměříží a koncem světa, kde právě zrušili prodělečnou autobusovou linku do okresního města, a budete ještě k tomu denně číst v novinách, že za vaše problémy může vaše lenost a neschopnost, pak po nějaké době taky možná řeknete, už jen ze vzteku, že za komunistů bylo líp. Mimochodem, poctivě se přiznám, že mě to v depresivních chvílích někdy taky napadne. Na tom nic není: důležité je nad emoce nadřadit rozum a připomenout si, že to prostě není pravda, že líp nebylo, už jen proto, že život nemá jen materiální rozměr. Patřím holt ke generaci zkažené sedmdesátými a osmdesátými léty, předstíráním práce a sociálními jistotami. Málokdo dokáže překročit vlastní stín.
KLÍČOVÁ SLOVA: pod povrch.

Sametová

Sleduju se zájmem v Lidovkách cyklus rozhovorů Renaty Kalenské s hlavními aktéry listopadového převratu před patnácti lety. Zarážející je, jak nikdo ze zpovídaných, od prominentních komunistů po disidenty, vlastně neví, co se to tehdy přesně stalo, nikdo nezná mechanismy, které vedly k pádu starého režimu. Je to pořád jako v titulku knížky, kterou tehdy napsal Václav Bartuška: Polojasno. Každý z pamětníků zná nějaký střípek, a to ještě podmíněně, nemůže si být jistý - a my s ním - co je omyl, co dezinformace a co realita. Myslím, že dost světla by do těch přetrvávajících záhad mohli vnést především ti důstojníci StB, kteří zároveň pracovali pro KGB. Jenže ti si s paní Kalenskou do novin povídat nepůjdou. Kde jim je ostatně konec? Rozhodně ne v politice. Dílem jsou ve velkém byznysu, dílem v podsvětí, často asi v rozmazané zóně, která se u nás na Východě rozkládá mezi oběma těmito sférami. Žijí si dál své napínavé, výnosné a z našeho hlediska trochu pohádkové životy; bez publicity, bez běžné morálky. Z objektů paní Kalenské by o nich něco vědět mohl Miroslav Štěpán, v roce 1989 zřejmě nejschopnější člen vedení KSČ, dnes obskurní politická figura. Nevzali ho na loď. Ale právě proto mluví hodně otevřeně a zajímavě, i když je to z velké části zásluha šikovné novinářky.
KLÍČOVÁ SLOVA: Gorbačov.

Tungsten T5

Nový Tungsten T5 od PalmOne nemá některé užitečné rysy předchozích tří modelů. Neumí vibrační zvonění, nemá vestavěný hlasový záznamník a především jej nelze sešoupnutím částečně zavřít, aby přístroj zabral méně místa v kapse. Vysvětlení výrobce k poslední z uvedených změn mě trochu vyvedlo z míry: prý je to hlavně proto, že u modelů T, T2 a T3 připadal zákazníkům displej u modelů vystavených v obchodě přiliš malý - počítač nevypadal ve srovnání s konkurencí atraktivně. Nejhorší na tom je, že to je docela určitě pravda, navíc podepřená nákladným marketingovým průzkumem. Literatura pro náročného čtenáře, kterému nestači Viewegh, film pro ty, kdo nenacházejí vrcholný požitek v běžné hollywoodské produkci - to je pořád ještě ekonomicky přijatelné, i když na hraně. PDA či jiná spotřební elektronika pro minoritního náročného uživatele, to je dnes spíš omyl výrobce (iPod je výjimka potvrzující pravidlo, ale to byly výrobky Palmu po jistou dobu taky) a zítra to bude kusová výroba pro zákazníka - milionáře. Nebo se pletu? Co si o tom asi myslí obyvatelé Geeklandie? - T5 určitě chtít nebudu. Zůstanu u svého téčka a až se mi rozpadne, pořídím si někde v bazaru tou dobou už jistě velmi levný T3.
Recenze na Tungsten T5: Palmare, CNet, engadget (tam jsou i další odkazy).
KLÍČOVÁ SLOVA: make money not satisfaction.

Gulag a bolšaja zona

Někdo si vymyslil, aby se kolem parketu postavily lavičky. Ale kde vzít prkna? Neználek si zlostí div nerval vlasy.
"Hrome," křičel, "to jste nemohli navozit pár prken? Teď jela všechna auta do Dračína! I co, pojďte, rozbijem nějaký stánek! A uděláme lavičky!"
"Správně!" křikl Jaktík a užuž se hnal se sekerou k nejbližšímu stánku.
-Nikolaj Nikolajevič Nosov: Prikľučenija Neznajki i jego druzej, 1954

Mám rozečtenou tlustou knihu americké novinářky Anne Applebaum Gulag. Je to obsáhlá a podrobná historie sovětských koncentračních táborů. Paní Applebaum ji napsala s citem pro jemné odstíny absurdit života ve východním bloku, jaký je u lidí ze Západu vzácný; a redaktorka Lidových novin Petruška Šustrová ji velmi kvalitně přeložila. Takže četba je požitek, i když vzhledem k tématu to je, připouštím, dost svérázné hodnocení.
Kniha nepřináší žádná nová senzační odhalení. Její hodnota spočívá jednak v obsáhlosti a úplnosti, jednak v množství živých detailů, jichž autorka dosáhla kombinací vlastního pátrání v archívech a citací memoárové literatury.
Vezměte si třeba takovou figuru, jakou byl Naftalij Aronovič Frenkel. Pocházel z Haify v dnešním Izraeli, tehdy v Osmanské říši. Přijel do Sovětského svazu jako obchodník přes kosmopolitní Oděsu, která byla ve dvacátých letech světem sama pro sebe: kombinace Istanbulu, Chicaga, Marseille a do toho všeho bolševici. V roce 1923 ho zatkli a poslali do lágru na Solovecké ostrovy v Bílém moři u Archangelska. Frenkel byl šokován – prý ani ne tak uvězněním a vyhlídkou na deset let nucených prací, jako spíš bídnou úrovní hospodaření a organizace práce v lágru. Sepsal podrobný rozbor, co všechno by se dalo zlepšit. Pobavený velitel tábora poslal Frenkelův dopis jako kuriozitu Genrichu Grigorjeviči Jagodovi, vysokému důstojníkovi Čeky (později OGPU a NKVD). Ten dovedl rozpoznat talent, když jej viděl – a tak byl Frenkel po několika měsících věznění povýšen (!) z vězně na dozorce. S volnýma rukama se už dovedl o sebe postarat: založil tzv. ekonomicko-komerční oddělení soloveckého lágru a jmenoval sám sebe jeho ředitelem. Z něj udělal jeden z nejúspěšnějších obchodních a průmyslových podniků SSSR, mimo jiné díky tomu, že měl k dispozici opravdu levnou pracovní sílu: vězně. Později se Frenkel stal osobním Stalinovým chráněncem a přítelem, řídil veškeré práce na děsivě proslulém Bělomorkanalu, dosáhl hodnosti generála NKVD a dožil se ve zdraví a na svobodě vysokého věku; nesemlel ho vír režimních čistek ve třicátých, čtyřicátých ani padesátých letech. Musela to být úžasná svině, ten chlap – ale stejně, jaký epický osud! Co je proti tomu takový Ostap Bender nebo hochštapler Felix Krull; literatura zaostává za životem.
Paní Applebaum potvrzuje, co člověk dávno tušil: sovětský režim, zejména ve svých počátcích, byl samozřejmě krutý, ale víc škod a životů měla na svědomí jeho neschopnost než jeho výkonnost. V Osvětimi by si takový Frenkel se svým chytračením ani neškrtl; nacisti by mu žádný prostor neposkytli, ti nepotřebovali zlepšovací návrhy svých "klientů". Srovnává-li se dnes fašismus a komunismus, nemělo by se zapomínat na velký, možná nejdůležitější rozdíl: klíčovým rysem fašismu byl strašlivý pořádek. Klíčovým rysem sovětského socialismu byl strašlivý bordel.
Je to, myslím, dobře vysvětlitelné. Nůž rasové nenávisti rozřízne společnost vertikálně. Do plynu šli bohatí i chudí Židé, schopní i neschopní, úspěšní i neúspěšní. Třídní boj řeže společnost horizontálně; kdo je nad jistou mezí životní úrovně a postavení, je předurčen stát se obětí. Sovětský režim se na rozdíl od Hitlerova zbavil elity jako celku, nikoli jen její části – zničil či vyřadil většinu schopných lidí a spolu s nimi i kontinuitu znalostí a dovedností. Mezi ruskými chudými, nedobrovolnými vítězi bolševické revoluce, samozřejmě schopní a nadaní lidé byli – bylo jich dokonce víc, než by se dalo čekat, protože carský režim rozhodně nevynikal velkou sociální mobilitou a nedával jim tudíž šanci. Ale neměli se od koho a odkud učit, museli se řídit absurdními požadavky dogmatu, mnozí z nich snadno a rychle uvěřili, že k vedení společnosti, průmyslu, vědy, armády atd. stačí správné třídní postoje, ne vědomosti, zkušenosti a vzdělání. (Když vám někdo nabídne snadnou cestu, no neberte to – tím spíš, když každá jiná vede do kriminálu!) Tím byla založena celá struktura fungování východního bloku, jeho zaostávání za Západem.
Gulag je tak pevnou součástí celého kontextu reálného socialismu. Ruští vězni podle knihy paní Applebaum sami říkali vnějšímu světu bolšaja zona – na rozdíl od "malé zóny" tábora. V jistém smyslu jsme tak žili v táboře, za dráty, všichni. V táboře míru.
KLÍČOVÁ SLOVA: Solovky, Komi, Vorkuta, Kolyma, Magadan.

Hillary

Jedním z nejdůležitějších důsledků porážky Johna Kerryho je pravděpodobné jméno kandidáta Demokratické strany v roce 2008. Zní Hillary Rodham Clinton.
A takové volby, to bude teprv ta pravá legrace.
KLÍČOVÁ SLOVA: gal power.

Tolkien pro mateřské školy

"Znáš Pána prstenů?"
"Znám, proč?"
"Proč tam s ním bojovali?"
"Protože... protože byl zlý. Museli ho porazit, nic jiného jim nezbývalo. Jinak by je všechny zabil nebo z nich udělal otroky."
"A jak ho porazili?"
"Hodili prsten do kouzelného ohně v hoře, která se jmenovala Orodruina. Prsten se zničil a Pán prstenů ztratil svou moc."
Dlouhé zamyšlení.
"A nebolelo ho to?"
KLÍČOVÁ SLOVA: out of the box thinking.

Index blogu za říjen

30.10.
Kdyby byl Buttiglione muslim: Mám černé podezření, že kdyby nebyl Rocco Buttiglione konzervativní katolík, ale militantní muslim, prošel by snáz, ve jménu multikulturní tolerance a politické korektnosti. A zbabělosti.

29.10.
Zemře-li zítra Arafát: Jestliže se Alláh, jenž je milosrdný a slitovný, rozhodne povolat do ráje duši Jásira Arafáta už zítra, jak bude vypadat Palestina a Izrael pozítří?
Filipika proti některým aspektům českého jazyka: Čeština je těžký jazyk. A není bůhvíjak krásný.
Standa + Jack = kachna: Docela se mi ulevilo, když jsem si ověřil, že zpráva, kterou si už v původní podobě nepřečtete, protože z Živě ji stáhli, je kachna.

26.10.
Johann & Uri Superstars: "Nemyslíš, že hodně těch lidí čekalo něco docela jiného?" zeptala se mě O. cestou z koncertu.

25.10.
Jsem naivní? A co vy? Naletěli jsme všichni, koho v pátek zaujala těžce destruktivní koncepce českého zdravotnictví z dílny ČSSD, na nějakou provokaci či mediální konstrukci?

22.10.
Tohle už není žádná legrace: Dnešní noviny přinášejí obsáhlé popisy reformy českého zdravotnictví, jak si ji představuje ministryně Milada "Rudá blůzička" Emmerová a její lidé.

21.10.
Nevšední svezení: V rámci jedné společenské akce jsem dnes využil příležitosti a povozil se na strojku Segway. Je to docela zážitek!

20.10.
Dialog: -Pořád se ještě raduješ z maličkostí? -Ale jistě.
To byl tedy Fotbal: Sparta včera večer musela udělat radost i těm, kdo jí normálně nefandí. Sehrála skvostný zápas s Manchestrem - a víte co, mně nevadí, že nevyhrála.

16.10.
Zůstane nám jedna iluze: Erazim Kohák nebude senátorem a my, co si ho vážíme, si zachováme o jednu iluzi víc.

14.10.
Ne, to vám nepíšou z vaší banky: Ptal se mě někdo na Invexu, co to je sociotechnický útok. Právě jsem jeden pěkný našel v došlé poště.

13.10.
Kořistka aus Weimar: Výmarská republika není jen čtrnáct let v dějinách Německa, ale také politologický pojem: fiasko demokracie, která neuřídila sama sebe.
Velmi předběžná závěrečná zpráva z Invexu: Když rozvážete hrdlo dětského balónku, začne utíkat vzduch, napřed pomalu - a teprve za nějakou dobu nastane okamžik, kdy balónek přestane vypadat jako balónek a stane se z něj zmačkaný mokrý hadřík.

11.10.
Reportér v Rotundě: Spousta lidí si toho nikdy nevšimne, ale brněnské Výstaviště je architektonický skvost.
Předem Invexu přijměte srdečný pozdrav z Brna: Babí léto je v Brně viditelnější než v Praze. Asi to dělají ty kopce uprostřed města, porostlé z velké části listnatými stromy.

8.10.
Toulavé nádraží: Invex mi připomněl, že den před jeho zahájením proběhne v Brně něco jiného, s potenciálně dalekosáhlejšími důsledky: referendum o přesunu Hlavního nádraží.
Jsem blb: těším se na Invex. Do začátku Invexu nezbývá ani sto hodin a já se těším. Přiznat to veřejně mezi lidmi od počítačů, to je faux pas.

7.10.
Když dva dělají opravdu totéž: V pasáži mezi Revoluční a Rybnou sídlí bok po boku dvě instituce: herna binga Kotva a pražská Burza cenných papírů.

6.10.
Obyčejný den: Muž ve středních letech vstal toho dne pozdě, protože se z práce vrátil až nad ránem. Probudil se v prázdném bytě.

5.10.
Společné zájmy? "Co je dobré pro podnikatele a jejich prosperitu, musí být dobré i pro Českou republiku a její prosperitu," říká Mirek Topolánek v textu, v němž lze tušit zhuštěnou podobu volebního programu ODS.
Hlavně že to není protizákonné: Náměstek policejního prezidenta pan Macháně včera prohlásil, že svévolný odposlech telefonu u nás není trestným činem.

3.10.
Politika na dvou osách: Bývalý kolega BVer mě upozornil na hezký grafický model politických názorů: vyplníte celkem obsáhlý test a obdržíte svoje umístění v dvourozměrném politickém prostoru.

Splašené vysavače

Tak to asi není vtip: pan Charouz bude dovážet a pod značkou Jawa prodávat autíčka s motorem 500 ccm, díky nějaké hříčce předpisů homologovaná jako moped, takže je lze legálně řídit už od patnácti let. To je také jejich jediná výhoda, jinak jsou dražší než Fabia. Cílová skupina je tudíž jasná, dětičky bohatých a rozhazovačných rodičů, které se už už nutně potřebují cítit jako v Beverly Hills 90210. Jako podnikatelský plán to není špatně vymyšleno (pan Charouz má prý ostatně nějaké dluhy, tak si na ně jistě potřebuje vydělat). Jako technická hračka je to roztomilé. Jako sociální úkaz pozoruhodné; báječné téma na doktorskou práci. Jako příspěvek k bezpečnosti silničního provozu neradostné. I když, pravda, těch autíček nebude jistě nikdy jezdit mnoho a i když na českých silnicích a ulicích už o moc hůř ani být nemůže. Diskuse o pětistovkách s patnáctiletými řidiči za volantem bude možná ještě bouřlivá, ale o život jde v provozu denně i bez nich. Nicméně - stejně nechápu, proč něco, co každý normální člověk nazve autem, může být zákonem definováno jako moped.
KLÍČOVÁ SLOVA: zdravý rozum; odpovědnost; policie.

Žižkov IV.

Večer padá do ulic jemná mlha. Prořezává ji zvuk vysokofrekvenční píšťaly, znova a znova, trhá uši. Otvírají se okna, lidé vycházejí z domů. Píšťala patří k ženě neurčitého věku. Je opilá? Na drogách? Hledá ztraceného psa? Volá o pomoc, neunesla osamění? Nebo... volá nás? Slyší ji očividně jen mladší, to je poznat podle toho, kdo se spolu se mnou dívá z oken, lidské ucho s přibývajícím věkem obvykle ztrácí schopnost postřehnout hodně vysoké tóny. Tahle píšťalka je posazená k horní hranici slyšitelnosti. A určitě vydává i ultrazvuk.
Takhle nějak to muselo být kdysi v Hammeln.
KLÍČOVÁ SLOVA: Darmoděj, krásné zlo, jed má pod jazykem.

Dograbováno

Uff! Hotovo. Dneska jsem nahrál do počítače poslední CD a mám tak celou svou sbírku muziky na pevném disku a v iPodu. 7556 skladeb, 30,5 GB, 620 cédéček. Z toho tři vypálená, 617 koupených (což bude pro leckoho z těchto čísel asi to nejkurióznější). Netušil jsem, že jich je tolik, odhadoval jsem to ke čtyřem stovkám. Přes polovinu jsem jich, pokud si vzpomínám, koupil v Americe, ať už přímo na místě nebo přes Amazon, asi polovinu té druhé (menší :-) poloviny v krámku pana Pospíšila v klubu Radost na Bělehradské. Aspoň jsem si udělal v nahrávkách pořádek. Zjistil jsem , že tak pět procent toho, co vlastním, byl zcela mylný nákup a nestojím o to (to je dobrý výsledek, bál jsem se, že to bude horší!) - rozdám a rozprodám. Z iPodu mám pořád trochu zvláštní pocit, i s pouzdrem je velký jak krabička cigaret a je v něm přitom všechna ta muzika... a místo ještě tak na sto padesát alb.
KLÍČOVÁ SLOVA: závrať.

Proč Dubya vyhraje

Za dobu, po kterou je Bush prezidentem, vzrostla v USA nezaměstnanost z 4,2 % na 5,4 %, rozpočet se propadl z přebytku 281 miliard dolarů do schodku 412 miliard (devět nul, anglicky billion), státní dluh vzrostl z 5,7 na 7,4 bilionu (dvanáct nul, anglicky trillion). Amerika si denně půjčuje další dvě miliardy dolarů odjinud ze světa, aby mohla fungovat. To vše uvádí ve svém dnešním komentáři pražský Američan Erik Best a s neúprosnou logikou z toho vyvozuje: právě proto lidé zvolí opět Bushe. Aby mohli žít nad své možnosti dál, aspoň ještě nějakou dobu. Myslím, že má naprostou pravdu, ovšem s výhradou: podobná klička amerického volebního systému, jaká před čtyřmi lety potopila Gora, může dnes klidně srazit Bushe. V prostém všelidovém hlasování by však Bush vyhrál, to dává smysl. Neříkám tím, že Američani jsou nějak mimořádně hloupí a sobečtí. Nejsou - o nic víc než jiné národy. Ani o nic míň. Co naše sobotní volby?
KLÍČOVÁ SLOVA: Realpolitik.