31.1.05

Nemají špetku stylu

Nejde o to, zda politici berou úplatky; berou, v té či oné formě, všichni. Jde jen o to, od koho. U českých politiků navíc ještě o to, aby výše úplatku nebyla ponižující pro republiku a pro konkrétní reprezentovanou instituci. Protože - chvilku se utrhnou z řetězu a už by šlapali za pár pětek. A namísto propleteného řetězce bank, kde stopa končí někde na Jersey, Guernsey či v Panamě -tak se to přece má dělat, to si nemůžou přečíst ani Forsytha? - jim poslouží strejda. Nemají špetku stylu. Ale lze na to hledět i pozitivně: jdou prostě se svým lidem. Možná to není úplně sociální, ale zato velice demokratické. Nebo snad naopak?
Nicméně MF Dnes by potřebovala lepší investigativce. Nebo pečlivější udavače, ktaří by to těm investigativcům donesli pěkně hotové, jak už to chodí. Pletou si část platu s celým, plat s příjmem, vymlouvají se, když by měli uznat vlastní chybu. Zkrátka a dobře, je to celé taková holomajzna. Divácky nepřitažlivé. A je mi namouduši jedno, jak to dopadne, poměrům v zemi to ani nepřidá, ani neubere.
KLÍČOVÁ SLOVA: ganz egal; vjso rovno.

Déšť se sněhem

Předčasná lednová obleva nebývá hezká nikdy, ale v Praze je mimořádně odpuzující. Město připomíná vnitřek dlouho nevyvezené popelnice, je lepkavé, slizké, mokré. Člověk má dojem, že stojí v kaluži, ať jde kam jde. Promočená vlněná šála, špinavé boty, ucourané nohavice. Žižkov se skládá z nedýchatelného těžkého vzduchu, studené špinavé vody, rozmočených odpadků a psích výkalů. Chci mráz - nebo jaro.
KLÍČOVÁ SLOVA: fuj tajksl.

Vzestup a pád Třetí říše

Je to fascinující četba na jedenácti stech stránkách. Zatím jsem se dostal kousek za polovinu, k brilantnímu plánu Weserübung neboli tažení do Dánska a Norska. Myslel jsem, že znám moderní evropské dějiny docela dobře, přesto na každé stránce nacházím něco překvapivého, co nutí k zamyšlení. (Například, kolikrát a jak celkem snadno mohl Západ Hitlera zastavit; od obsazení demilitarizovaného pásma v Porýní až po poslední šanci v době Mnichovské dohody. Do té doby neměl převahu a vítězil jen sebedůvěrou a drzostí. Pak už to bylo jinak.) Navíc je to napsané velice barvitě, se smyslem pro detail: krásný je třeba moment, když Mussolini sepisoval seznam požadavků, co všechno musí Němci Itálii dodat, má-li se jeho země zapojit v devětatřicátém do války - seznam, jehož hlavním účelem bylo, aby byl nesplnitelný - a jeho zeť a ministr zahraničí v jedné osobě, hrabě Ciano, to komentoval slovy: "Bylo toho dost, aby to zabilo býka - pokud by uměl číst."
Autor pracoval jako americký dopisovatel v Německu po celá třicátá léta a ještě déle, až do vypuknutí války mezi USA a Německem; kromě toho měl po válce přístup k archivům, které v Německu Američané zabavili. Proto najdeme v jeho knize plné texty diplomatických protokolů, smluv, stenografické záznamy jednání, citace z deníků německých generálů a francouzských diplomatů... Dějiny píšou vítězové a Shirerova kniha není výjimkou, přesto je pozoruhodná její objektivita a úcta k faktům, nadřazená jakékoli propagandě. Shirer nikoho neidealizuje ani nedémonizuje. Podstata mocenského zápasu, k němuž v Evropě v půlce minulého století došlo, je tak zřejmější, než jak vychází z modernějších výkladů, ať západních, nebo komunistických. Za obzvlášť cennou část považuji detailní analýzu Hitlerova vzestupu; popis toho, jak získal na svou stranu velkou část jednoho z nejvzdělanějších a nejkulturnějších národů světa. Přesně takhle se to už nemůže opakovat nikdy, ale nějak podobně... skoro kdykoli a kdekoli. Kdo si myslí, že ne (a kdo si představuje Hitlera jako komickou uřvanou figurku ze sovětských filmů), ten by si Shirera měl přečíst o to pozorněji. Pořád není vyloučeno, že se jednoho dne probudíme a uvidíme, že svět se zase zbláznil. Ostatně... jednoho dne?
KLÍČOVÁ SLOVA: Es kommt der Tag.

30.1.05

Bokovka

Všechno, co je živé, víno i člověk, časem zraje, spěje k vrcholu - a pak to z něj začne nevyhnutelně sestupovat. To je hlavní poselství filmu Bokovka (originální název Sideways nese trochu více významů). Tomáš Baldýnský ho v Reflexu nazval Jízdou po deseti letech, což celkem sedí. Jízda ve třiceti je hra, táž Jízda ve čtyřiceti nemůže být nic jiného než existenciální drama. Zápletka je prostá: dva pánové maličko přes čtyřicet si vyrazí vyhodit z kopýtka, protože jeden z nich se má za pár dní oženit. A trochu se jim to, jak jinak, vymkne z ruky.
Bavil jsem se a bylo mi smutno. Oboje neustále. Je to film mnoha souběžných chutí, jako dobré červené. Mimo jiné podává téměř úplný přehled typologie mužů; každý z nás je buď (víceméně) Miles, nebo (víceméně) Jack. Miles čte intelektuální noviny (hmm, tedy, on si je spíš kupuje než čte), Jack nečte žádné. Miles selže dřív, než krizová situace nastane, Jack uprostřed této. Miles vyvolává v ženách potřebu ochraňovat, Jack potřebu poddat se. Jack se vytahuje úspěchy u žen, Miles by rád, ale nemá čím. Jack dovede manipulovat, Miles se rád nechá. Miles se neumí rozhodovat vůbec, Jack ano, ale víceméně vždy špatně. A tak dále.
Film není vhodný pro partnerské páry (pokud vám oběma není pod pětadvacet, pak je to fuk). Není pro ně vhodný do té míry, že by to na něm mělo být napsáno. Holky, jděte na to s kamarádkou; chlapi, s kamarádem nebo přinejhorším sami. Po filmu zajděte někam na víno, na které během promítání dostanete neodolatelnou chuť, a tam si důkladně popovídejte (ženy), případně důkladně mlčte (muži). A hlavně si nedávejte merlot!
KLÍČOVÁ SLOVA: sestup, návrat, smíření...

28.1.05

Virtuální největší Čech

Největší Čech, nebo jak se ten pokus vykopat na Slavíně novou Superstar přesně jmenuje, mě moc nezajímá, ale trefil se do mé slabosti pro seznamy. Tu sdílí většina lidí s technickým vzděláním, je to myšlenková forma, kterou jsme zvyklí používat; jak jsem si všiml, svůj seznam největších a také nejmenších Čechů už publikoval Kamojedov, dále třeba Radek Hulán a jistě i mnozí další, jichž jsem si vlastní vinou nevšiml. Nabízím něco jiného: navrhuji rozšířit soutěž o fiktivní literární postavy. Výhody jsou jasné: konkrétní literární dílo je uzavřený a konečný systém, rozptyl názorů na toho či onoho hrdinu by měl být menší... no, to je pěkná blbost. Nebude menší. Ale nešť – zde je můj seznam:
1. Jára Cimrman. Nepominutelný. Můj hrdina to není, připadalo mi vždycky, že s ním bylo málo legrace.
2. Infanterista Josef Švejk. Rovněž nepominutelný. Je kvintesencí jisté části typických národních vlastností, možná té zábavnější, ale sotva příjemnější, jak potvrdí každý, kdo kdy měl nebo má mezi svými podřízenými nějakého Švejka. Budete rádi, když obstojíte aspoň jako nadporučík Lukáš, který ten úděl nesl celkem elegantně. Neměl bych nominovat raději jeho? Ale nebuďme přehnaně radikální, bez Švejka to nejde.
3. Zeměměřič K. Švejkův generační druh, možná se někdy potkali U kalicha nebo snad u Bansethů v Nuslích. Jeho slabina je v tom, že neprojde, pokud začne komise vyžadovat osvědčení o rasové čistotě původu. On měl s doklady a propustkami vůbec potíže.
4. Mirek Dušín. Spolehlivá morální autorita pro všechny problémy, s nimiž se potkáte do dvanácti let věku (i když viceprezident evropského Microsoftu Jan Mühlfeit tvrdí, že je jeho vzorem dodnes). Ve vyšším věku je jeho použitelnost slabší. Ale vždycky aspoň můžete konstatovat, že to či ono je nečestné a nesportovní.
5. Kája Mařík. Něco jako Dušín, ale použitelný až do smrti. Zapálí si i cigaretu, ale s mírou. Na svou Zdeničku byl hodný a nepřipustil, aby se trápila moderními nesmysly jako mikádo nebo rovnoprávnost.
6. Kapitán Michal Exner. Obohatil český jazyk o pěknou frázi To ví jen Bůh a svatý Václav. Kromě úcty k národnímu světci je mu třeba přičíst k dobru neúctu k vedoucí úloze strany. Nikde o ní ve svých příbězích nemluví, ani se jí neřídí. U policajta v socialistickém Československu pozoruhodné.
7. Julius Fučík, hlavní hrdina Reportáže psané na oprátce od Julia Fučíka. Byl tvrdý chlap, nepoddal se, neuhnul, nemluvil, nikoho nepráskl gestapu. Řeč je o samozřejmě o postavě, ne o autorovi.
8. Danny Smiřický, rovněž alter ego svého autora, jež si však podrželo i jeho slabosti. Hlavně tu hlavní.
9. Vojín Kefalín. Už třetí vojenská osoba ve výběru. Lépe by se mi líbil major Terazky, ale ten patří do soutěže jiné televize v jiné zemi. Přivlastnit si ho nemůžeme, už tak máme veľa vrúbkov, tak se ho velkoryse vzdejme, nechme si Kefalína a doufejme, že to je gesto, které může vyvážit i problém s ČSOB.
10. Babička, šťastná to žena.
Do první desítky se neprobojovala celá řada nadějných borců: zavražděný Juraj Hordubal a vrah Nikola Šuhaj – oba patří do naší literatury, ale do jiných soutěží, stejně jako Terazky. Poběží to i na Ukrajině? Dále kapitán Van Toch; dal světu mloky. Doktor Kameník z trilogie Ludvíka Součka, první Čech na Marsu. Když jsme u sci-fi, tak ještě vynálezce paprsků smrti inženýr Arnošt Farin. Z detektivů tu máme vedle Exnera ještě poručíka Borůvku a policejního radu Vacátka. Mým soukromým favoritem je katapultovaný Jacek Jošt, který z nejasných důvodů rozpoutal vztah s devíti ženami najednou a pak už ze zcela jasných důvodů dopadl (doslova) špatně. Občan Brych, který se vrátil od hranic (a po zbytek života tloukl hlavou o zeď, kdykoli si na to vzpomněl, ale to už v knížce není). Toman, co neposlechl sestru a dal se doubravou, nejel cestičkou pravou; jako mnozí my ostatní. Vodník od Erbena, raná oběť české xenofobie, dohnaný až k zoufalému činu. A samozřejmě pánové Eman Habásko (vyznání československého) a Richard Načeradec (vyznání mojžíšského), znalci pumlíče. Protože kdo neskáče, není Čech!
KLÍČOVÁ SLOVA: těžká volba.

IT byznys čekají světlé zítřky

Softwarové noviny včera udělovaly Produkty roku. Měl jsem tam něco na práci :-) a díky tomu jsem si poslechl krátký improvizovaný proslov Ondřeje Felixe, který býval ředitelem české pobočky Oracle, krátce šéfem Českého Telecomu, až do nárazu na politickou realitu pak předsedou dozorčí rady téhož; nyní místopředseda SPIS a jinak zatím na volné noze. Příležitostný sběratel cen. Ale k tomu proslovu: Felix řekl (parafrázuju zpaměti), že počítačový průmysl má před sebou vynikající budoucnost, protože díky nástupu digitálních technologií do domácností nastane takový zmatek, takové potíže s nefungováním, nekompatibilitou atd., že by v tom byl čert, aby to příslušné specialisty dobře neuživilo po mnoho dalších let.
Všichni se samozřejmě smáli. Ale já Ondřeje Felixe trochu znám a myslím, že nemá ve zvyku žertovat jen tak - přesněji řečeno, že dovede říkat hluboké pravdy maskované jako žert. Proniknou tak hlouběji. Často je to jediný efektivní způsob, jak některé věci sdělovat.
Takže přemýšlím o digitální domácnosti. Budeme mít za pár let na počítači třeba ikonu nazvanou Washing Machine nebo Dishwasher? O ikonkách Stereo, Thermostat a Home Alarm ani nemluvě? Dává to smysl: bezdrátová Wi-Fi síť umožní propojit spotřebiče levně a bez kabeláže. Vyhodit z jednotlivých přístrojů ovládací logiku a centralizovat ji do PC by umožnilo zlevnit je a zjednodušit (přesně tímto vývojem prošly například tiskárny, dřív to byl vlastně samostatný počítač, dneska je to tupý terminál chytrého PC). Jenže pak běda, když se vám pokazí počítač, takže budeme zřejmě potřebovat zdvojovat procesory a paměti, jako je to dnes v serverech řídících kritické aplikace v podnicích. Tou dobou budou však polovodiče natolik levné, že velká hardwarová redundance nebude problém. A jak bude celá ta industry šťastná, že má co dělat a prodávat! Nové profese. Nové prostory působnosti pro hackery. Nové časopisy. Diskuse o vhodnosti Linuxu pro mikrovlnku.
Pamatuju takový starý kreslený vtip: hospodyně nese na stůl pekáč s husou spálenou na uhel a s omluvným úsměvem říká rodině: "Unrecoverable Application Error."
Snad mi Ondřej Felix promine, že jsem jeho pěkný nápad zkusil trochu rozvinout... a myslím, že má naprostou pravdu.
KLÍČOVÁ SLOVA: vpřed, jenom vpřed!

Osvětimské poznámky ke svobodě slova

Včera bylo osvětimské výročí. Předvídatelný a krátký řetěz linků mě dovedl až sem. A pan Stwora & Co. mě přinutili zamyslet se.
Když mluvíme o svobodě slova, máme podvědomě na mysli svobodu pro sebe, pro ty, s nimiž souhlasíme, nanejvýš ještě pro někoho, ke komu máme vcelku neutrální vztah. To je snadné, to není žádný kumšt! Nesouhlasím s vaším názorem, ale dám život za to, abyste jej mohl vyslovit - myslím, že ani ten Voltaire by to nevzal úplně doslova, kdyby došlo na lámání chleba. A to měl jistě na mysli diskusi mezi džentlmeny, kultivovanou a elegantní, v níž se nelže a nepodráží, bojuje se jen zjevnými zbraněmi. Dám já život za to, aby svůj názor mohl vyslovit pan Stwora? Ani náhodou. Nedám za to ani... nu, ani statky daleko méně cenné. Pro jeho svobodu slova jsem ochoten udělat jen to, že mu v ní nebudu nijak bránit, ale abych ji sebeméně aktivně podporoval, to byste po mě chtěli moc.
I když, přece jen: jsem rád, že nemáme takové explicitní právní prostředky proti osvětimské lži jako Němci a nejsem rád, že máme v trestním zákonu paragrafy 260 a 261. Nevedou mě k tomu však vznešené voltairovské důvody, ale ryze pragmatické. Mám za to, že zakazováním nácků, komunistů a kohokoli dalšího se nadělá víc škody než užitku. Ignorovat je účinnější než zakazovat. A mít je na očich je praktičtější i levnější než je nechat honit tajnými službami. Taková argumentace samozřejmě už nemá s ideou svobody slova společného vůbec nic, i když vede ke stejným praktickým důsledkům.
Svoboda slova je jeden z mnoha osvíceneckých pojmů, které zdegenerovaly. Nemůžeme být v konečných důsledcích o mnoho lepší, než jsou naši oponenti, protože zápas formuje zápasníky. Voltaire si mohl dopřát aspoň velká prohlášení, zněla v jeho době nadneseně, ale ne úplně falešně. Dneska se nešermuje kordem, ale hází hrstmi toxického kalu.
KLÍČOVÁ SLOVA: wrestling with a pig.

27.1.05

Komenská loďka

"Existuje komenská loďka?"
"Cože?" Po ránu nemám rád složité otázky. Rozdíl mezi slovesy vstát a probudit se u mě činí asi dvě hodiny.
"Komenská loďka!"
"Kdes to vzal?"
"Nikde, to mě napadlo."
To mám nejradši. Hledání bez kontextu. "Počkej. Nechceš říct kosmická loď?"
"No."
Tak to bychom měli.
Pauza.
"A jak vypadá taková komická loď?"
Ach ty můj bože.
"Podobně jako komenská loďka. Jen je trochu větší."
KLÍČOVÁ SLOVA: Ionescu, Beckett, Havel, Křemílek & Vochomůrka.

26.1.05

Podpis do indexu

Pro tento semestr mám dozkoušeno, takže se snad mohu přiznat: zkouším nerad. Učím rád, ale zkoušení je mi protivné. Je to procedura trapná pro obě zúčastněné strany, pro zkoušejícího navíc značně nudná. Nevyhnutelně nespravedlivá. Jsem rád, že to mám za sebou – možná víc než ti, kterým jsem se podepisoval do indexu. Mimochodem, tento postoj ke zkoušení sdílí hodně učitelů, jen se to většinou stydí přiznat, aby neutrpěla jejich důstojnost, autorita či co. Jsem v pokušení přehnaně generalizovat a říci: sdílí jej všichni normální učitelé a spolu s nimi i mnozí další. Na učitele, který naopak zkouší rád, bych doporučoval dát si pozor. I mimo školu. Možná hlavně mimo školu.
KLÍČOVÁ SLOVA: Výborně, velmi dobře, dobře.

5. věta, strana 23 - plné doznání

Pár poznámek pro ty, které to bude zajímat - což je myslím menšina i té nepatrné menšiny, která tohle tady čte.
  • Jak jsem na to přišel: zcela a bezchybně mě odhalil Jan Vaněk jr. Jako by mi seděl celou dobu za zády. Zapomněl už jen dodat elementary, my dear Watson. Měl jsem, jak tak koukám, tu cestu objevu popsat sám, ale celá hříčka mi přišla zcela malicherná, nevyžadující víc než jeden link. Kdybych tušil, že si na ní někdo může zakládat, samozřejmě bych napsal nalezeno via XY. Poučení pro mne: neposuzuj ty, co je a není důležité pro jiné. (Ale tomu se člověk stejně úplně nevyhne nikdy.)
  • Proč jsem to udělal: bez důvodu, prostě jsem o to onou výše popsanou cestou zakopl a přišlo mi to zábavné. Nepřehlédl jsem, že to je staré, ale nezdálo se mi to důležité. No jo, takhle nějak se ty slavné memy asi šíří.
  • Chtěl jsem si tím přisvojit objevitelské či jiné zásluhy, jež mi nenáleží? Propánajána, ne... připadám si, jako bych se připletl do nějaké soutěže, kterou nehraju a ani nevím o její existenci. Promiňte všichni, komu jsem nechtě vlezl na hřiště. Dám příště pozor.
  • Zdá se mi výběr pátých vět ze stran 23, jak se tady v komentářích sešel, zajímavý? Ano.
  • Šlo mi právě o to - o kouzlo nechtěného, které dá dohromady pár vět vytržených z různých kontextů? Ano.
  • O cokoli jiného? Ne.
  • Udělal bych to znova? Asi ne, snažím se respektovat cizí hry a hřiště. Pátrání v Babylónské knihovně a spřádání hypotéz o ní mě sice zajímá, ale spíš jako divácký sport, než že bych se toho potřeboval osobně účastnit. Je to droga, která člověka požírá, a já už jsem příliš ožvýkaný různými jinými. To, co mi po tom ožvýkání zbylo, už potřebuju pro sebe. A nemám na to koneckonců ani dost svěží hlavu. Z téhož důvodu například nečtu Derridu, ale to už hodně odbočuju.
  • Myslím si, že je potřeba takovou prkotinu takhle rozebírat? Ne.
  • Proč to tedy dělám? Nejsem si jist. Z grafománie. Z politické korektnosti. A ze zvědavosti. A z úcty ke hře. A proto, že kdysi dávno jsem podobně vážně bral jiné soubory maličkostí.
KLÍČOVÁ SLOVA: mea culpa.

25.1.05

Muž v domácnosti

K. je nemocná, zůstal jsem s ní doma. Střídavě jí utírám zadeček, půlím Endiarony, vařím šalvějový čaj, pouštím z videa Popelku, hledám ztracené gumičky a sponky do vlasů (tak moc nemocná zas není, aby se nestarala o parádění), opravuju semestrální práce a čtu si Vzestup a pád Třetí říše. Jsem ospalý, takže mi to všechno splývá do rozmazaného, nerozlišitelného celku. Ve slabých chvilkách občas uvažuju o kariéře muže v domácnosti; není nad to tu a tam si záměr prověřit v praxi, aspoň den. Zatím je to spíš příjemné než naopak. Četli jste Svět podle Garpa? To se mi vždycky líbilo, jak Helena jezdí učit na univerzitu a Garp doma vaří a píše. Třeba bych takhle konečně napsal román. Hm... no tak aspoň začal psát. Hm... no tak jo, zítra zas půjdu do práce.
On ten Garp stejně skončil špatně.
KLÍČOVÁ SLOVA: halucinace.

Pátá věta na straně dvacet tři

To je, jak tak koukám, docela hezká společenská hra, i když na půl pátou ráno možná moc náročná. Ale nešť: "Na úsvitě slyším najednou, jak zaštěkaly asi tři versty od nás." - Michail Bulgakov, Bílá garda.
Přidáte se?

24.1.05

Nerad za volantem

Rozhodl jsem se ráno odjet do práce autem, protože mě dnes čeká složitější logistika, špatně zvládnutelná pomocí MHD. Zatímco jsem jej exhumoval z krunýře špinavého sněhu a ledu, přemýšlel jsem, jak se změnil můj vztah k řízení – od nadšení přes lhostejnost k mírné averzi.
Dřív jsem jezdil hodně, v posledních letech tak málo, že už patřím mezi sváteční řidiče – pod dvacet tisíc ročně. Nikdy jsem neměl vlastní auto a patrně nikdy mít nebudu, ledaže bychom se přestěhovali někam, kde se bez něj opravdu žije nepohodlně, a i pak bych hodně váhal. Vždycky jsem jezdil vozy, které mi propůjčoval můj laskavý zaměstnavatel jako naturální přídavek ke mzdě. Nejvíc jsem si užil s červeným favoritem vybaveným okénkem ve střeše – přes sto padesát tisíc radostných kilometrů. To okénko jsem miloval a to auto koneckonců taky. Kožená bunda, černé brýle, interiér vylepšený o různé šmejdy nakoupené u pump, big beat z kazety... asi to vypadalo komicky, protože mi tou dobou už bylo přes třicet, ale počátkem devadesátých let doháněl odepřené požitky mládí kdekdo.
Pak jsem přesedl do Golfa, což bylo objektivně nejlepší auto, jakým jsem kdy jezdil. Pamatuju si, jak mě ve srovnání s favoritem okouzlil jednak mnohem lepší výhled čelním sklem, jednak posilovač řízení. Golfem jsem jezdil dlouho, do té doby, než mi z něj jeden trouba z Mělníka udělal na D1 hromadu zmačkaného plechu. Golfík mi prokázal poslední službu, ukázkově zničil sebe, aby se nestalo nic mně, i když mě stejně neminulo svezení helikoptérou do nemocnice kvůli – naštěstí lichému – podezření na zlomenou páteř. Tomu šikulovi ani nevzali papíry, zato mě na nějakou dobu vztah k automobilismu přešel a nikdy se už nevrátil docela.
Dneska řídím neforemnou švédskou kisnu jménem Volvo S40, kterou proklínám při každém parkování, zoufám si nad ní při každém tankování a blahořečím jí při každém nakládaní dětí či větších zavazadel. Je to pěkné auto, i když – Německo je Německo, v každé zemi dovedou něco hodně dobře a Švédy bych rozhodně spíš pochválil za herinky v kopru a nahaté filmy než za auta. Například by mě zajímalo, proč se rozhodli, že tento model Volva nepotřebuje uživatelsky nastavitelný cyklovač stěračů. Namísto toho je tam nějaké čidlo, které o délce cyklu rozhoduje podle toho, jak je sklo mokré a jak jedete rychle. Netřeba dodávat, že je s ním asi stejně zábavy jako s panem Sponkou ve Windows. Ale zapůjčenému koni na zuby nekoukej, jsem samozřejmě rád, že to auto můžu používat...
...akorát že mě to opravdu míň a míň baví. V MHD si můžu číst a přemýšlet, za volantem nejde ani jedno. Nejsem dobrý řidič; nikdy jsem se nenaučil řídit podvědomě a lehce, takže jsem při jízdě soustředěný, napjatý a po ní unavený. Jezdím víceméně v souladu s předpisy, rychlost ve městě překračuju nanejvýš tak o deset procent, mimo město ani to ne – to znamená, že ani časová úspora není bůhvíjaká. Autem mi to z Prahy do Brna trvá dvě a půl hodiny (komu se to zdá hodně, ať si to někdy projede a kouká přitom na značky), pokud není na dálnici zácpa, která to zdrží ještě víc. Vlakem to je jen o pár minut víc (pravda, o hodinu víc, když poctivě započtete ještě pražskou tramvaj a brněnskou šalinu), ale ve vlaku lze číst, spát, procházet se; vylezu z něj odpočatý a v dobré náladě, z auta unavený a nervózní. Nadto, pokud člověk jede sám, je to vlakem levnější a slušnější ke světu. A těším se na Pendolino.
Chápu, že spousta lidí auto potřebuje. Já občas taky. Auto je výborné na převoz větších nákladů, hodí a vyplatí se, když jede plné; a nacpat do něj občas děti, když už sotva pletou nožičkami, je taky užitečné. Ne každý má taky to štěstí, že bydlí a pracuje v končinách, kde veřejná doprava funguje dobře. Já ano, a proto si mohu dovolit luxus autem jezdit méně a méně. A mám z toho radost, protože si připadám svobodnější a lehčí.
KLÍČOVÁ SLOVA: žebříček hodnot.

23.1.05

Sic transit gloria mundi

Řeč byla o bizarní postavě českého bájesloví, muži, který si nechával říkat Žito kouzelník.
"Co nám tady po něm zůstalo?"
"No, právě ta pověst."
Si je zklamaný. "Jenom?"
"To přece není málo. To vůbec není málo! Podívej, je to šest set let a pořád si na něj lidé pamatují."
"Budou si lidé pamatovat taky na mě? Třeba na to, jak jsme dneska dobíhali tramvaj?"
"Já ano."
"A budeš mi to vyprávět? Abych na to nezapomněl?"
Udělám něco lepšího; napíšu to.
KLÍČOVÁ SLOVA: pomíjivost.

22.1.05

O vzdělání

Představivost je důležitější než vědomosti, napsal Einstein. Patrně tím chtěl říci spíše to, že vědomosti samy o sobě nestačí, než to, že jsou k ničemu. Vzpomněl jsem si na ten výrok, když jsem nedávno opravoval svůj životopis neboli sívíčko a dostal jsem se k rubrice vzdělání. Její obsah není zrovna impozantní: směsice základních škol ze dvou zemí bývalé federace, velmi dobré maloměstské gymnázium a potom vysoká škola, která i přes přítomnost několika vynikajících učitelů nebyla tehdy ničím víc než hypertrofovanou průmyslovkou (nevím, jak vypadá teď, proto to alibistické "tehdy", ale nějak se mi nechce věřit, že se mohla změnit). Parafrází proslulého titulu tvrdím, že všechno, co doopravdy potřebuju znát, jsem se naučil na gymplu. Nejen při výuce :-), ale při ní taky. Od maturity se v mém vzdělání celkem nic podstatného neudálo: naučil jsem se něco málo o Simule 67, fázovém prostoru, Krebsově i Carnotově cyklu, eutektických směsích a Besselových funkcích, ale celkem šťastně jsem to zas zapomněl; naučil jsem se základy několika jazyků, z nichž jakžtakž umím dva, ne však díky škole, ale díky delšímu pobytu v příslušných cizinách; přečetl jsem haldy knih, časopisů a webových stránek, což mě přiblížilo ke spokojenosti amatéra a ignoranta, který neví, že nic neví a uvěřil, že přece jen něco ví. Až ještě trochu zestárnu, propadnu jí nejspíš a začnu blazeovaně poučovat – stalo se to už chytřejším a úctyhodnějším. Mrzí mě, že nemám lepší vzdělání, protože představivost je důležitější než vědomosti jen tehdy, když ty vědomosti máme. Nahradit je nemůže; kdo to zkouší, podobá se nevyhnutelně strýci Františkovi ze Saturnina. A může dopadnout jako on. – Mimochodem, byli jsme minulý týden se S. u zápisu do první třídy. Na chodbě školy visela nástěnka s matematickými vzorci, díky čemuž jsem zjistil, že si nepamatuju nejen ty Besselovy funkce, které jsem sem pro efekt napsal (fakt nás to učili...), ale ani prachsprostý objem kužele (nebo snad kuželu?). A odvodit to (oblíbená výmluva všech, kdo neznají vzorečky) samozřejmě taky neumím. Ach jo. Zato to znamenitě umím vygooglovat...
KLÍČOVÁ SLOVA: ví bůh/výbuch.

Hodně tlustý časopis

Vyšlo nové číslo Labyrint Revue, což je nominálně čtvrtletník, ale vychází jednou za půl roku (a mám dojem, že poslední dobou ještě vzácněji) jako dvojčíslo. Takže objeví-li se, je to svým způsobem událost. Periodicitita není silnou stránkou tohoto časopisu, obsah ano. Převážně literární revue, tlustá jako hrom, bývá organizována částečně monotematicky. Téma aktuálního čísla (pardon, dvojčísla) je Utopie. Verne, Huxley, Orwell, Lem, Italo Calvino, spousta povídek a recenzí, úžasné fotky, instalace Olafura Eliassona... už se těším na večer. Počtu si. Jo, a taky ukázka z dosud nevydané knihy Jáchyma Topola, která se prý (pokud to není mystifikace) bude jmenovat Kloktat dehet: "Nalezli jsme stopy po cirkuse, to bylo víc než jasné. Vraždy žirafy a hrocha naznačovaly, že Češi cirkus dokonale rozprášili. Zuřící Kantarija, otřesený útokem plameňáků, prosil kapitána Jegorova, aby mu dovolil mrtvého hrocha stáhnout a jeho kůží, jako bojovou zástavou, pokrýt pancíř tanku, obrnit náš pancíř kůží zvířete. Kantarija sliboval, že zvlášť lebka hrocha bude děsit české bandity, kdekoli nás napadnou, ale kapitán Jegorov mu ohrošit tank zakázal..."
KLÍČOVÁ SLOVA: drobné radosti.

21.1.05

Lyrici a fyzici

Myslel jsem, že tohle všechno už svého času vyřešil C.P. Snow, jeho (marketingově geniální) pojem dvou kultur a následná diskuse, která otřásla intelektuálními kruhy, až se okna knihoven i kaváren chvěla. Ale ono je to pořád baví. Štefanu Švecovi nelze upřít originalitu a vtip; kdyby to napsal anglicky, vysloužil by si možná svých patnáct minut globální slávy. Ale v podstatě je to debata o ničem, protože Švec polemizuje s názory, jež zastávají v přírodovědné komunitě jen hlupáci (někteří z nich ovšem píšou učebnice). Solidně uvažující přírodovědci - stejně jako solidně uvažující technici, humanitní vědci, instalatéři, zdravotní sestry apod. - vědí, že pravidla, škatulkování, myšlenková schémata atd. skutečně nemají absolutní platnost (Švecovým jazykem: že sou vocaď pocaď), že to jsou pomůcky, ne dogmata, že jsou pro nás, ne my pro ně. Nicméně taky vědí, že to jsou pomůcky užitečné, bez nichž bychom se ztratili v chaosu nestrukturovaného světa. Není pravda, že si "matematici a logikové myslej, že jejich myšlenkový struktury kopírujou svět". Naopak, daleko častěji žasnou nad tím, že abstraktní konstrukce jejich vědy v tak pozoruhodné míře dokáže realitu světa aproximovat a nepokládají to ani za samozřejmost, ani za snadno vysvětlitelnou shodu. Jestli myslel Švec svůj článek vážně, čímž si nejsem jist, pak udělal běžnou chybu: zaměnil své povrchní, učebnicové znalosti subjektu za skutečné pochopení. To se stane každému, kdo se příliš vzdálí ze svého dvorku a nevezme si s sebou dost pokory. Lidé tohle dělají furt und furt; zbytečný spor lyriků s fyziky může radostně pokračovat. Tu a tam z něj jako vedlejší produkt vypadne něco zajímavého ke čtení, což se stalo i teď.
KLÍČOVÁ SLOVA: intelektuálové.

Déšť v Amsterdamu

Amsterdam. Vítr a voda a mraky. Těžké mraky plné vody posouvané větrem po nebi jak trajlery. Jako nákladní lodě. Prstence grachtů, domy jeden jako druhý, úzkostně úzké, byty v nich uspořádané vertikálně. Nábytek po schodech nenastěhujete, neprojde; na průčelí bývá proto připevněn bytelný hák a všechno nadměrné se tahá dovnitř oknem pomocí kladky. To jste asi už někde četli nebo slyšeli, ne? Proslavený Rossebuurt, čtvrť prodejné lásky, jsem vynechal, už jsem ji viděl dřív a přišla mi smutná a směšná. Nezašel jsem ani do coffee shopu pro jointa v uzátkované zkumavce; že se to může, to je snad nejblbější důvod ze všech. Dal jsem si dvojité presso v knihkupectví, listoval novými panenskými paperbacky, poslouchal déšť za oknem a tichý jazz z reproduktorů. Modrá, hnědá a bílá. Stejně nikdy nepřečtu všechny knihy, které jsem přitahal domů, dílem pro nedodstatek času, dílem proto, že leckterá touha vyvane nenaplněna. Frustrace však zůstane v podvědomí jako tektonický zlom pod klidnou krajinou. Amsterdam. Otevřené město, město Rembrandta, Vincenta a různých Theů, město Ajaxu, rastafariánů, mladých Surinamců s dychtivýma očima, Anny Frankové a židovských obchodníků s diamanty. Město, z nějž dezertovala Noční hlídka a ponechala je osudu, Evropě a sobě samému. Město na kraji všeho, město mezi poldery, jehož letiště bylo před sto padesáti lety mořským dnem. Město, kde tolerance chutná po krvi a krev po Heinekenu. Vítr, voda a mraky. Sirény v mlze, bláto v přístavu, sůl v očích. Víc si nepamatuju.
KLÍČOVÁ SLOVA: sever.

20.1.05

Znamení nouze

Povšiml jsem si tuhle, jakým textem je v autobusech pražské MHD označeno tlačítko havarijního signálu řidiči. Stojí tam: Znamení nouze. Je to prosvětlený knoflík. A protože signalizace je dost často rozbitá, tlačítko spíš svítí než nesvítí. Roztomilá symbolika. Vzpomněl jsem si na laboratoř kolegů Nedbala (zvaného Oskar, ač se samozřejmě jmenoval jinak) a Borovičky (nomen omen). Na jediných dveřích, jež z ní vedly, byla oficiální cedulka Nouzový východ. Text přeškrtnout a nahrazen výstižnější formulací Východ z nouze. Později přeškrtnut i tento a nahrazen ještě výstižnější Nouze z východu. I tato posléze přeškrtnuta v očekávání návštěvy nějakého vyššího funkcionáře; použit znovu Východ z nouze, u nějž zůstalo. Je to dávno, pradávno, laborky jsme pak východem z nouze opustili skoro všichni.
KLÍČOVÁ SLOVA: nepřeložitelná slovní hříčka.

Tahle Banka být dobrá Banka

Když se něco nějak jmenuje v angličtině, píše se to například International Business Machines nebo Central Intelligence Agency, tedy všechna slova názvu (s občasnou výjimkou předložek a členů) velkými písmeny. Když se něco nějak jmenuje v češtině, píše se to například Společnost přátel žehu nebo Živnostenská banka... nikoli Živnostenská Banka. Zvyk tahat nadbytečné verzálky do češtiny je barbarský. To bychom mohli skončit jako v předobrozeneckých časech a psát, že Pan Novák pracuje v Živnostenské Bance jako der Příslušník Wochranky. - Nějaký šikula z UniCredito Italiano, neznalý dostatečně vlastního jazyka, natož cizích, zřejmě rozhodl, že když u nich, tak u nás taky. A místní menažerie mu to odkejvala, částečně z hlouposti a částečně za cizí peníze (V+W). Tahá mě to za oči, kdykoli jdu kolem jejich pobočky. Je to pro mě dostatečný důvod, abych si tam nikdy neotevřel účet. Rozčiluje mě to stejně jako televizní hlasatelé, kteří zřejmě už definitivně rezignovali na skloňování číslovek. Ale já stejně nejsem ani potenciální zákazník Živno a těm, kdo jsou, je to jistě dílem fuk, dílem věří, že to je tak správně. Jazyk je furt ve Vývoji nějakým netušeným Směrem.
KLÍČOVÁ SLOVA: hnidopich.

18.1.05

Kolektiv a myslící člověk

Česká republika ještě nemá strategii hospodářského růstu, ale strategie hospodářského růstu už má svou webovou stránku. Martin Jahn si postavil expertní tým, který má vypracovat dokument, jaký tu ještě nebyl: plán, jak nás dostat na úroveň Irska a Finska. Nechci to zlehčovat. Něco se dělat musí; Finsko a Irsko jsou dobré vzory; politici nemohou začít jinak než od nějakého takového papíru; podle toho, co se lze dovědět, má Jahn v týmu kvalitní lidi (a měli by dát na ten web urychleně nějaký jmenný seznam, ať to víme s jistotou); a ti lidé mají o čem přemýšlet, řešení pro Českou republiku nejsou triviální a nelze si je opatřit na úrovni hospodských řečí ("zrušte daně"). Takže je to celé rozumný krok rozumným směrem - teoreticky. Potíže nastanou, až bude strategie hotová. Ať totiž expertní tým vymyslí cokoli, musí to nutně znamenat, že některým lidem se povede docela určitě a hned hůř, aby se obecně vzato jiným lidem (i když ty množiny nejsou úplně disjunktní) vedlo možná a v budoucnu líp. Tohle si mohl dovolit předložit Britům Churchill, ale těžko si to dovolí současná vláda před volbami. Jahn skončí tam, kde jeho koncepce (i když to není přesné; on skončí někde v New Yorku nebo v Bruselu, zatímco koncepce poputuje Vltavou a Labem k Hamburku). Mimochodem, včera jsem byl na nějakém shromáždění, kde hovořil. Dvakrát se přeřekl: "u nás v CzechInvestu". Možná je tohle jeho hlavní problém; že mu pořád ještě nedošlo, kde to teď vlastně sedí. Sovětský spisovatel Daniil Granin ve své (pěkné) knize Letím do bouřky napsal nesmrtelnou větu: "Tak velký kolektiv si už může dovolit jednoho myslícího člověka." Ale nemívá to ten myslící člověk lehké. Na druhou stranu, co má dělat jiného než letět do bouřky? Bude dobře, když aspoň napíšou ten papír.
KLÍČOVÁ SLOVA: dohnat a předehnat; Lisabonská výzva; kupředu, zpátky ni krok.

17.1.05

Propálená sluneční páska

Kdo to napsal, nevím, ale je to pěkný. Taky zrovna myslím na to, že bych se měl naučit používat zubů při práci. Hodně lidí to totiž umí.
KLÍČOVÁ SLOVA: Beaufort.

Adobe, kam se podíváš

V Praze a okolí (nebo snad i jinde?) provozuje od začátku roku podivnou reklamní kampaň česká pobočka Adobe. Pronajali si neuvěřitelné množství billboardů a nabízejí na nich svůj software, jako by to byly prací prášky. Je to samozřejmě jejich věc, co dělají se svými penězi, ale tohle je tak iracionální - Photoshop nebo InDesign si opravdu těžko koupí náhodný kolemjdoucí - až to svádí k zamyšlení. Dostali z Ameriky nějaké rozpočtové peníze, které potřebovali hodně rychle utratit? Nebo jim zůstala dlužna ta firma, co provozuje billboardy? "Nemám u sebe hotových peněz, ale mohu vám zaplatiti zbožím." Kdyby tak člověk viděl pod povrch věcí kolem sebe... Ale on by to většinou asi nebyl hezký pohled.
KLÍČOVÁ SLOVA: zvědavost.

15.1.05

Cizí vítr

Sonda Huygens, jak jste určitě slyšeli ve zprávách, má i mikrofon. Natočila a odvysílala zvuky z povrchu Titanu. Připadají mi ještě víc fascinující než fotky, přestože tam dohromady nic slyšet není. Jen vítr, silný, monotónní, nepředstavitelně cizí.
V dětství jsme čítali sci-fi. Dneska v ní žijeme. Sonda přistála na Saturnově měsíci, odvysílala odtamtud fotky, zvuky, chemické rozbory... a každý, kdo má přístup k Internetu, si to může prakticky hned prohlédnout a poslechnout. Přijde to vůbec někomu zvláštní? Vzrušující? Mně ano. Žasnu, jak málo lidí žasne.
Mimochodem, pokud vím, je to poprvé, co si můžeme poslechnout zvuk z jiného vesmírného tělesa. Mikrofon byl umístěn také na sondě Mars Polar Lander, ale ta v prosinci 1999 zřejmě havarovala při přistání. Na Měsíci je samozřejmě ticho...
KLÍČOVÁ SLOVA: 2005: A Space Odyssey.

Několik nových vychytávek

Pěknou extenzi do Firefoxu mi poradil kolega Petr Nachtmann: předpověď počasí do spodní lišty. Zdrojem dat je Weather Channel, ukazuje to mj. aktuální teplotu, takže místo teploměru zvenku na okně mám browser (tady by to chtělo nějakou slovní hříčku s oknem a Wokny, ale přenechám její vymýšlení někomu vtipnějšímu).
Vložil jsem si konečně do blogu favicon (s tuleněm), což Blogger sice standardně nepodporuje, ale nic těžkého to není. Pro případné zájemce: stačí vyrobit si ikonu z bitmapového obrázku např. pomocí nástroje FavIcon from Pics, pověsit ji na web někam mimo Blogger a ze šablony blogu se na ni odvolat pomocí kódu:
<link rel="shortcut icon" href="http://VašeURL/favicon.ico">
A tou třetí je Google Desktop Search, který mě nějak minul v době svého uvedení, tak jsem jej instaloval aspoň teď a mám zas o užitečnou hračku víc. Zatím nemůžu příliš soudit... furt indexuje a indexuje. Nicméně už teď je mi jasné, že z mého hlediska není žádný lokální vyhledávač ideální. Google má velkou výhodu v integraci hledání na webu s lokálním hledáním do jednoho okna, rozhodně je rychlejší než Copernic a stojí za ním zavedená a sympatická značka, což taky není nepodstatné. Na druhou stranu postrádá flexibilitu, kterou nabízí třeba právě ten Copernic - například možnost rozšířit typy indexovaných souborů o své vlastní, což je z mého hlediska docela podstatné.
K novinkám ve svém vybavení musím připočíst ještě CDMA od Eurotelu. Jsem jakžtakž spokojen: občas to spadne, občas se to připojí na pátý či kolikátý pokus, ale v zásadě to funguje. Efektivní rychlost, které se mi daří dosáhnout (vesměs v centru Prahy), se pohybuje v rozsahu 75 - 100 kbps, tedy o hodně lepší než přes telefonní modem a o hodně horší než cokoli, čemu by se dalo opravdu říkat broadband. Veliká dodatečná výhoda CDMA ovšem spočívá v tom, že si to můžete spolu s notebookem odnést, kam chcete. Za tisícovku paušálu měsíčně... no, mohlo a mělo by to být levnější, ale snad časem bude.
KLÍČOVÁ SLOVA: technologie.

14.1.05

Práce a její organizátoři

"Práce se neorganizuje, práce se dělá!" křičel jsem před mnoha lety v záchvatu vzteku na člověka, jehož úkolem bylo práci organizovat – včetně mé. Zavrtěl nechápavě hlavou a doporučil mi, ať se jdu vyspat. Poslechl jsem, nespal jsem tou dobou už šestatřicet hodin. Ještě v tramvaji mi došlo, že bych se měl omluvit, ale nepřišel jsem na to, jak omluvu přesně formulovat. Druhý den jsem s mírným údivem zjistil, že jsem pořád ještě zaměstnán a jelo se dál. Tu omluvu jsem pořád dlužen a od té doby už mnoho dalších podobných.
Nedá se nic dělat, tohle je otázka přistupu k životu. Někteří lidé vnímají svět v organizačních pojmech a jiní ne. Pochopit se navájem bývá těžké, ba nemožné, z čehož vzniká spousta konfliktů, zlé krve, nedorozumění. Jediná metoda organizace práce, které rozumím a jsem schopen ji používat, je zásobník, tedy fronta typu LIFO – Last In, First Out. Na něčem pracuju, přijde požadavek na přerušení, uložím rozpracovaný úkol a začnu se věnovat novému, dokončím ho a vrátím se k tomu rozpracovanému, samozřejmě pokud stačí paměť pro návratové adresy a uložené obsahy registrů. Pokud nestačí, je to malér, in vivo stejně jako in silico. A jedinou mou sebeorganizační ambicí je nahradit tuhle nepraktickou metodu systémem FIFO, tedy nenechat se vyrušovat a brát věci jednu po druhé. Vím, že správně by to mělo být ještě jinak, že by to měla být fronta s prioritami, ale slovo "priorita" nesnáším stejně jako "delegování úkolů". Nedovedu v takových pojmech uvažovat a kdykoli se o to pokouším, mám neovladatelnou chuť začít na někoho křičet, že se práce neorganizuje, ale dělá.
Tedy – tenhle post mi vážně neposlouží, přečte-li si jej nějaký můj potenciální budoucí zaměstnavatel a dá si to pak dohromady s tím seriózním, mírně obtloustlým brýlatým introvertem středního věku, co přijde s cévéčkem a prosíkem v nepadnoucím obleku a kravatě vyšlé z módy... O zaměstnavatele současného nejde, ten to ví líp než já a mohl by k tomu leccos dodat.
Vracím se k předchozí rozpracované úloze...
KLÍČOVÁ SLOVA: únava.

Ivo Lukačovič má blog

Zatím tam celkem nic není, ale jistě bude. Většinu případných kritiků předem odzbrojil větou "Nečekejte zde prosím nic objektivního", protože od úspěšného a tvrdého internetového podnikatele skutečně nic objektivního čekat nelze - sorry, Ivo, je to prostě tak. Tím však vůbec není řečeno, že to nebude ani zajímavé! Těším se na Ivovy razantně formulované názory a na polemiky pod nimi.
KLÍČOVÁ SLOVA: najdu tam, co neznám...

Bezvýznamový, nebo bezvýznamný identifikátor?

Někteří si ta dvě adjektiva pletou tak jako tak, ale o to mi teď nejde. Proč se má vlastně rušit stávající systém rodných čísel? Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel, bral jsem jako samozřejmost jasnou každému, že informace obsažená v RČ je diskriminační a že je zapotřebí identifikátoru, který žádné sdělení o majiteli nenese. To je zřejmě nějaký levicově-liberální instinkt. Jenže když se nad tím zamyslíte - o co vlastně jde? Vejdu-li v jednání s jakýmkoli úřadem, podnikem apod., stejně se dost rychle dozví, jakého jsem pohlaví a kolik je mi zhruba let. Nic jiného v rodném čísle zapsáno není. Nedaří se mi vymyslet jedinou rozumně závažnou situaci, v níž by bezvýznamový identifikátor přinášel oproti rodnému číslu výhodu větší než bezvýznamnou. Ale třeba mi to jen při pátku nemyslí. Na druhou stranu, nejpozději v roce 2053 by se stejně musela změnit konstrukce rodného čísla, aby se předešlo systematickým duplicitám. Takže proč ne.
KLÍČOVÁ SLOVA: 4294967295.

13.1.05

Hra na řetězovou reakci

Počítačové hry nejsou můj šálek čaje, jediné, po čem občas sáhnu, je pasiáns ve Windows na odreagování během nudných a protivných telefonických hovorů. Ale předevčírem jsem zakopl o něco, co se mi opravdu líbí. Jmenuje se to Paradoxion, je to logická desková hra s nesmírně jednoduchým základním principem, ale právě proto přitažlivá a rafinovaná. Obzvlášť by se to mohlo líbit těm, kdo luští šachové úlohy. Funkční demo je ke stažení zdarma. Doporučuju. Možná za to těch pětadvacet dolarů vyhodím - přesněji řečeno, udělal bych to hned, kdyby spolu se hrou prodávali ještě chvilku volného času na hraní. Jenže to bychom se dostali do úplně jiné cenové kategorie.
KLÍČOVÁ SLOVA: hlavolam.

10.1.05

Skoč mi pro jahody, Hanko

Zachtělo se mi něčeho, co je v daném místě a čase nesplnitelné: žvýkat stéblo čerstvé trávy. Případně si do té trávy lehnout naznak. Přivedl mě k tomu včera při uspávání raubířů Kryštůfek Robin. Ale ta tráva v půlce ledna patří do jiné pohádky.
KLÍČOVÁ SLOVA: O dvanácti měsíčkách.

Česká pop music: písničky, které mi chybí

Disk mého iPodu je plný, je na něm něco přes 9000 skladeb. Celkem dost... a přece se mi vybavuje spousta písniček, které bych si rád občas poslechl, ale nepodařilo se mi zatím opatřit si je. Úplný výčet by byl dlouhý, omezím se prozatím jen na jednu oblast: českou pop music uplynulých let.
Nemám ty písničky z různých důvodů: protože prostě nejsou dnes k dostání, protože se mi kvůli jedné skladbě nechce kupovat celé cédéčko, které mě jinak nezajímá, protože nejsem moc zběhlý v hledání empétrojek, protože jsem byl zatím líný vyptat se známých, zda by se u nich něco takového nenašlo, protože to mám někde doma na vinylu a nedostal jsem k tomu, abych ho nechal digitalizovat, protože se mi příslušný hudební nosič někam ztratil.... Obvykle jde o mírně obskurní záležitosti, které vrhají z větší části špatné světlo na můj vkus. Ale všichni máme své oblíbené kýče a triviality. Tak tedy:
Víla, skladba, kterou hrával Robert Křesťan s Poutníky. Je v ní nádherný verš: že ta hrůza, kterou čekám / není ta, která mě čeká. Křesťanovo rané období jinak moc rád nemám, obzvlášť mi jde na nervy ta odrhovačka o ztrátě panenství (tuším, že se nepřípadně jmenuje Panenka), ale tu Vílu bych měl moc rád. Byla na jednom výběru hitů, měl jsem ho na CD a ztratil nebo někomu půjčil. Nebo někam založil.
Černý pasažér od Hany Hegerové. Té vydali na výběrech hitů už kdekterou trivialitu, ale tuhle nádhernou píseň ne. Míval jsem ji, před několika byty, několika knihovnami, několika adresami, několika ženami... k šansonům tyhle osudy patří. Možná už tu píseň vlastně ani nechci. Je na ní příliš mnoho tíhy. Já / jela domů tmou / tmou černou jako tér...
Karla Gotta poslouchám dobrovolně jen málokdy, ale pro člověka mé generace je skoro nemožné nemít některé jeho písně spojené s různými životními situacemi a příhodami. Pár se mi jich upřímně líbí: Oči sněhem zaváté, Eloise, C'est la vie, Když jsem já byl tenkrát kluk. Ty mám, co mi ale chybí, je balada Oči barvy holubí. Je to tuším cover verze nějakého amerického hitu – od Raye Charlese? Sinatry? Bylo mi třináct, byli jsme v létě na nějakém táboře, v tělocvičně cizí školy jsme chystali zábavné pásmo a někdo tuhle písničku pouštěl znova a znova.
Gotta ne moc úspěšně napodoboval dnes zapomenutý zpěvák jménem Pavel Bartoň. Nosil brýle, dělal bezzubou nudnou muziku – a v jeho repertoáru se jako zjevení vyskytovala skvělá skladba jménem Gaudeamus, nikoli samozřejmě ta, co se hrává po promocích na znamení radosti, že to máme všichni za sebou. Zase je tu ráno / tím je tedy dáno / dnešek že je právě dnes / Gaudeamus iuvenes / Včera ještě dítě / zítra ožení tě / hrdinně to břímě nes / Gaudeamus iuvenes... Ještě bych to uměl zazpívat snad i celé.
Další zapomenutý je Jiří Štědroň, taky samý kýč, šunt a nuda, ale vedle toho úžasná skladba Vlaky, podle mě jeden z vrcholných momentů české populární hudby a postačující důvod k rozhřešení za všechny ty ledabyle přezpívávané německé šlágry. Nevím, kdo ty Vlaky napsal, nic na nich vlastně není – ale má to atmosféru, sílu: Dívám se na vlaky, jak jezdí po svých kolejích / dívám se, kolik už má zeměkoule prstenů / sever je nahoře a dole zase jih / snad jednou dohoní můj hlas svou vlastní ozvěnu... Poctivá písnička, na nic si nehraje a je krásná.
František Ringo Čech fungoval kdysi jako něco mezi doktorem Goja Janečkem a Ivanem Mládkem, před Schellingerem byl jeho hlavním koněm Viktor Sodoma; stylu, který napodobovali, se říkalo bubblegum a některé věci z toho období jsou tak blbé, až krásné: Parní stroj, Tygr z Indie, Papoušek Kakadu... Jako by se velkým obloukem kolem vesmíru dostali zezadu a zespoda až někam k Zappovi. Ale první deska spolupráce Čech/Schellinger, ta, co na ní je Lucrezia Borgia, Kartágo a Divné tušení, je taky parádní, jen kdyby ji nekazily Čechovy texty.
Profilovou skladatelskou desku by si zasloužil Jaroslav Wykrent, autor toho nejlepšího, co kdy zpívala Marie Rottrová. Jeho písnička Lásko (Projdem spolu stovky cest / a budem snídat světlo hvězd / a číst si budem osud z dlaní dál) je známá dodnes, občas ji zaslechnu z rádia, a myslím, že lepších chvilek zažila česká pop music tak málo, že by se na prstech daly spočítat. Rottrová také nazpívala české verze několika dobrých polských hitů, hlavně od Maryly Rodowicz, asi ne lepší než originál, ale taky ne horší: Kůň bílý, Markétka.
Nebožtík Karel Zich měl řadu pozoruhodných písniček, vybavuje se mi jedna dlouhá, která se jmenovala Penzión Blues a byla by absolutně skvělá, nebýt větší než malé inspirace Dylanovým opusem Stuck Inside Of Mobile With The Memphis Blues Again. Ale i tak to byla krásná skladba, ta Zichova, myslím. Ta Dylanova samozřejmě taky.
Jedno z nejslavnějších kytarových sól českého rocku nahrál Radim Hladík ve své skladbě Čajovna někdy koncem sedmdesátých let, ta se na CD sice sehnat dá, ale jen ve zkráceném radiomixu a spolu se spoustou jiné hudby, kterou buď mám, nebo mít nechci.
Rockové zjevení našich středoškolských let se jmenovalo Ota Petřina. Psal muziku pro Neckáře, natočil svoje LP, které mě tehdy zklamalo, ale dodnes si pamatuju jeho drtivý singl Karin. Hledáš cestu, dávno však po ní jdeš / stínem pravdy stává se často lež / mrtvým nikdy vládnout nebudeš / Karin... Nejsem si jist, jak by mi to znělo dnes, tehdy to byla pecka nad pecky.
Pak jsou tady semaforské písničky. Na hudebních nosičích jsou hůř zdokumentované ty novější, takže takový Knot nebo Blues pro tebe je k mání na každém rohu – ale já bych si radši poslechl třeba hudbu z Elektrické pumy (Mám bombu na klíně / a myslím jenom na to / tváří se nevinně / ta holka z ocele) nebo z Fausta (Pohlédni k obloze / na krásu exploze). Případně Orchestrion z ráje, co píseň lásky hraje nám / jako pára z čaje slaboučká si připadám... A když jsme u Jitky Molavcové, zpívávala někdy před třiceti lety taky moc pěknou maličkost jménem Náhodou je pondělí (Zajdi ty sluníčko za věžák / potěš ty oči, co pláčou tak / že slz je plný už bílý džbán / trápí se pro mě kluk jménem Jan...).
Helenu Vondráčkovou nesnáším – nemůžu za to, jsem na ni vysloveně alergický, nevím ani proč. Ale každé pravidlo má výjimku a ta, na kterou teď myslím, začíná Kam zmizel můj dobrý přítel / kam zmizel ten starý song? / nehrál se hodně let / vy přece znáte svět / a tak možná někdo víte / kam zmizel ten starý song... Přesně o tom je nakonec celá tahle úvaha. Starý song, o němž je tu konkrétně řeč, pochází z repertoáru zpěvačky jménem Melanie Safka, ale Helenka to zpívala líp než ona.
A teď jsem si ještě vzpomněl na Stín kapradiny od Jany Kratochvílové; první dvě alba Petry Janů (ale to se jistě někde sehnat dá); české verze amerických dojáků v podání Pavla Bobka (Houston a Ruby, nechtěj mi lásku brát); první stranu alba Šípková Růženka od Rebels (Honza je hloupej a lenivej / má rád jen nápoj pěnivej); šlapající singlový šlágr od Olympiku jménem Slunce; Vysočinu a Komplexní výzkum od Rangers... ono by toho bylo. Vzpomínky, samé vzpomínky.
KLÍČOVÁ SLOVA: starý desky.

3.1.05

Index blogu za prosinec

31. 12.
PF 2005 přece jen trochu vesele: The show must go on, takže přece jen něco na rozptýlení.
PF 2005 vážně: Původně jsem chtěl napsat žertovně cynický souhrn událostí roku, ale to, co se stalo v posledních dnech, mě od toho odradilo.

27.12.
MN4: máme se začít bát? NASA právě teď odhaduje pravděpodobnost srážky asteroidu MN4 se Zemí na 2,7 %, což mi nepřipadá jako zanedbatelné nebezpečí.

24.12.
Variace na prastaré téma: Kde má Ježíšek ty svoje létající soby?

21.12.
Znudil znovu novou nymfu: Nejstručnější příběh složený z českých vyjmenovaných slov, arciť s malým cheatem, je notoricky známý.

20.12.
Sen o jiném městě: Napsat někdy povídku o muži, jemuž se opakovaně zdá týž sen.

16.12.
Let's go there, then: visel jsem v devítce na tyči vedle dvou veselých, mírně připitých Britů.

15.12.
Zakleti ve zvěrokruhu: Léta se ošklíbám nad horoskopy. A hle, ono na nich asi přece jen něco je.
Jen ty příjemné věci: Těžké je, jak zařídit, aby jim s tebou bylo pořád příjemně, i když je okradeš. Jde o ten dlouhodobý vztah."

14.12.
BFU používá iPod: Z důvodů, které bych zpětně jen těžko vysvětloval (především sobě), jsem musel přeinstalovat systémový software svého iPodu.
Nevypsaná fixa: Energie, to je ono. Brutální energie, jestli chcete. Jako cisternový vlak s dvěma dieselovými lokomotivami mířící z Kyjeva na Budapešť.
Milostné scény pro mateřské školy: "Co to má na tváři?" (Astérix po setkání s Kleopatrou.)

13.12.
Jistěže na světě nakonec zvítězí pravda: Režii převratu platil Západ, tehdy u nás jako teď na Ukrajině.
Základní filosofická otázka pro mateřské školy: "Existuje Ježíšek?"
Bing ho! Nakonec to byla otázka ceny, jako obvykle.
Divná vzpomínka: Muselo to být, když to zpětně počítám, v lednu 1981.

12.12.
Freudovský překlep: "Canabiss". Dobrý...
Hodně velká předscéna: Matně se mi to vybavuje z bůhvíjaké minulosti, s chutí jsem si to přečet' celé.
Americká noc (Generace) ...mluvili jsme rusky, prokletých páriů řečí, unaveni celodenní angličtinou, napřed tiše a spiklenecky, aby si té ideologické diverze někdo nepovšiml, s přibývajícím počtem sklenic vína stále hlasitěji.

10.12.
Chtějí po mně z Lidovek hlasovat o Knize roku ...to je pěkná anketa, kterou kolem Vánoc každoročně tisknou a jejíž výsledky rovněž už tradičně bohužel nedávají na web.
Svoboda slova, cenzura, dojmy a pojmy: Vojtěch Bednář na Lupě ostře kritizuje Microsoft za to, jak provozuje MSN Spaces. Arthur Dent ve svém blogu Převážně neškodný zase kritizuje článek Vojtěcha Bednáře.
Jejich kariéry: Jeden můj spolužák se nedávno stal prorektorem školy, kde jsme studovali. Druhý je plukovníkem a brzy jistě bude generálem.

9.12.
Dobrodružný večer: Skvělé! Jedinečné. Proč to, ksakru, nenapadlo mě?
Jak jsem si povídal s umělou inteligencí: Human: Hello how are you. ALICE: Hi there! I'm doing fine thanks how are you?
USA pozorně naslouchají Evropanům: Co je na tom nového? To přece už dávno dělají...
Jsme národ pitomců? Podle posledního průzkumu CVVM to tak vcelku vypadá. S kontrolou bankovních převodů souhlasí 72 procent lidí, pro kontrolu elektronické pošty se vyslovily dvě třetiny respondentů...

8.12.
IBM a Lenovo: podepsáno: Tak je to hotovo, pécéčková divize IBM jde do Číny.

7.12.
Dělejte vědu s nohama na stole: Zapojil jsem se. IBM testuje své nové technologie na lidech.

6.12.
Chaotická úvaha o svědomí, výuce informatiky a Ivanu Ryantovi: Všeobecné vzdělání není ani tak souhrn vědomostí a dovedností jako spíš zájem o svět, schopnost divit se, neustálá zvědavost a pochybnosti o čemkoli, soustavné úsilí o otevřenost. Někdy se tomu také říká život v pravdě.
Malý špinavý trik od Kodaku: Nové fotoaparáty Kodak (možná i nějaké jiné, nejsem znalec) mají pěknou funkci, které se říká podivným jménem burst last in last out a ještě podivnější zkratkou BLILO.
Slovenčina: Jmenuji se Peter, ale před lety se mi ze jména to druhé e vytratilo, utopilo se v řece Moravě, která dnes odděluje dva suverénní státy a odjakživa oddělovala dva jazyky, dvě povahy, dva pohledy na svět.

1.12.
Máte už svou stužku? Tu červenou?

Má pravdu

Ksakru, jak přesně má pravdu. Cítím se unavený a stydím se za velkou většinu spoluobčanů. Za sebe taky - kromě pár stovek jsem taky nic neudělal. Myslím, že až se bude jednou sestavovat seznam morálních autorit naší doby, nemělo by v něm chybět jméno Štěpán Kotrba.
KLÍČOVÁ SLOVA: proti srsti.

2.1.05

Praštěná příhoda

O. tvrdí, že to byl Ukrajinec, já mám dojem, že spíš Vychodniar, ale to je jedno. V jeden okamžik jsme s O. poklidně vykládali děti z auta před domem, ostrý střih, a v následující vteřině jsme se chystali s tím chlapem se porvat a ženy nás tahaly od sebe. Naštěstí úspěšně; byl mladší a nejspíš by byl rychlejší. Nezdálo se mu, že musí chvilku počkat, než O. vyndá ze sedačky spící Káju, a že nemůže hned zajet na vedlejší parkovací místo. Začal nadávat, já odsekl, najednou jsme stáli proti sebě a dýchali si do tváře. Skončilo to beze škod, ale vzbouřený adrenalin jsem cítil ještě pěkně dlouho. Chuť se porvat bez ohledu na následky. A pak ještě něco: stud, že mám sklon k tak necivilizovanému řešení, v Čechách se všechno spíš nějak okecá, ale rvačka... Připadám si teď dočista jak Ukrajinec, nebo aspoň jako Vychodniar. Tedy přesněji řečeno, jako obrázek Ukrajince či Vychodniara, jak si ho malují Češi. To nám ten rok pěkně začíná! - Korunu tomu nasadil Si, když mocně inspirován (dávám mu pěkný příklad, jen co je pravda) doma bojovně poskakoval.
"Ty jsi taky takový kohoutek," řekla mu O.
"Jasně, kohout taky brání svou slepici, viď?" obrátil se na mě bezelstně. Všichni jsme se rozesmáli a trocha té ošklivé pachuti zmizela. Ale stejně to byla praštěná příhoda, hloupé zakončení novoročního výletu na Říp. - A zmeškali jsme kvůli tomu ohňostroj, což mě mrzí, mám ohňostroje velice rád a v Praze se pořádný koná jen jednou za rok. No, můžu si za to sám.
KLÍČOVÁ SLOVA: jak na Nový rok...