Londýn prakticky 1. - Blacklist

Na četné žádosti (asi dvě :-) a hlavně pro vlastní potěšení, jak jinak, jsem se pustil do sepisování maličkého průvodce po Londýně. Rozdělil jsem jej do tří částí: kam nechodit a co nedělat (dnes), kam jít a co dělat (příště) a všechno ostatní (někdy později). Několik povinných připomínek:
1. píšu to popaměti, kromě Internetu tu nemám jedinou pomůcku, případné chybičky posuzujte prosím shovívavě;
2. rady jsou zcela subjektivní, někdo jiný to může vidět úplně jinak;
3. uvítám připomínky a náměty.
Začneme tím, co v Londýně stojí za to vynechat. Při této příležitosti si též zopakujeme anglická modální slovesa.

Mustn't
1. Madame Tussaud's, muzeum voskových figurin. Přiznávám, odrazuju vás od něčeho, co ze zkušenosti neznám, sám jsem tam nikdy nebyl. Vždycky mi stačil pohled na tu dlouhatánskou nehybnou frontu před vchodem. Dtto přilehlé muzeum Sherlocka Holmese a celá řada podobných bizarností. Kdo to chce navštěvovat, ví proč, my ostatní se nedopusťme omylu.
2. London Eye neboli monumentální ruské kolo na jižním břehu Temže. Předražené a taky šílená fronta. Za nějakých pět set korun či kolik to teď stojí a za přinejmenším dvouhodinové čekání se vám dostane pohledu shora na dominanty města – z nichž téměř všechny můžete stejně dobře vidět hned z nábřeží, stačí se vymotat z davu, opřít se o zábradlí a koukat. - Ale zájem o London Eye není tak nepochopitelný. V Londýně citelně chybí něco jako Montmartre či Hradčany, prostě vyhlídkový kopec. Město se rozkládá ve velmi placaté krajině. Chcete-li jej vidět z výšky, máte kromě pochybného zážitku na ruském kole tři další možnosti. Především můžete zajet do City a vylézt po točitých schodech na Monument, což je něco mezi přerostlým morovým sloupem a malou rozhlednou. Doporučuju. Druhá a třetí možnost je časově náročnější: Hampstead Heath a Greeenwich. O nich příště v rámci whitelistu.
3. Oxford Street. Hlavní nákupní ulice, ale ať chcete nakupovat cokoli, dostanete to pohodlněji, příjemněji a levněji někde jinde. Včetně všech těch nevkusných suvenýrů, kterými je Oxford Street prakticky vzato vydlážděná.
4. Vyjížďka lodí po Temži. Vypadá to atraktivně, ale je s tím stejný problém jako s většinou podobných plaveb všude na světě: strašně brzy se začnete nudit a napadne vás mnoho lepších způsobů, jak trávit čas. Jenže vystoupit se nedá.
5. Střídání stráží před Buckinghamským palácem. Šaškárna. Stejně uvidíte jen milion japonských foťáků.
6. Downing Street. Kratičká ulička přehrazená závorou, absolutně nic k vidění, ledaže byste si chtěli pár hodin počkat, zda nepůjde domů paní Blairová. Když jsme u toho, poblíž je podobně nezajímavý Scotland Yard. Turisti se na obou těch místech ze zoufalství fotografují vedle tabulky se jménem ulice, aby z toho měli aspoň něco.
7. Zoologická zahrada v Regent's Parku. Značně podprůměrná. Atrakcí bývaly dvě pandy velké, ale už tam nejsou, odjely zpátky do Číny.
8. Harrods. Po moskevském GUMu asi nejdražší obchoďák na světě, ale pořád jen obchoďák. Perské koberce, šaty jak pro královnu matku – no a co? Za vyčůrání se tam platí libra. Co však možná přece jen stojí za to, je oddělení lahůdek v přízemí, obzvlášť pečivo, ryby a sýry. Nekupovat, koukat, čichat. Dělají to tam tak skoro všichni.

Needn't
1. Tower. Jde o to, jak moc vás zajímá historie. Pokud nijak zvlášť, pak se do prohlídky nenuťte, nebudete totiž chápat, co vám to vlastně ukazují a bude to otrava. Mezi námi řečeno, brát návštěvy podobných míst takřka jako povinnost kulturního člověka je pěkná pitomost. Povinností kulturního člověka je spíš nebýt snob a pokrytec.
2. Westminster Abbey, Houses of Parliament, Big Ben. Všechno pěkně pohromadě. Stejný komentář jako k Toweru. Ale pokud už chcete mít intelektuálně a kulturně čisté svědomí,pak je správnou volbou rozhodně to opatství. Pokud ne, svezte se po téhle části města autobusem číslo 11 s turistickým průvodcem v ruce (od Victorie na Charing Cross a pak ještě opačným směrem) a máte to pohodlně, levně i přiměřeně důkladně – jezdí totiž vzhledem k permanentní dopravní zácpě krokem.
3. Britské muzeum. Nejde o to, že by nebylo zajímavé – je úžasné. Potíž je v tom, že samo o sobě vyžaduje tak měsíc času. Pro uspěchaného návštěvníka je tudíž poněkud depresivní. Pokud ho přece chcete vzít hákem, nevynechte Rosettskou desku, jeden z nejvíc fascinujících archeologických objevů všech dob – kam se hrabe Tutanchamón. A postůjte před ní zamyšleni. Při téže příležitosti se však můžete zamyslet i nad tím, proč většina vystavených exponátů není spíš někde v Athénách, v Káhiře či v Bagdádu. Jako by české korunovační klenoty byly ozdobou sbírky muzea dejme tomu v Berlíně.
4. Velká anglická snídaně. Jsou dva způsoby, jak si ji znechutit, rychlý a pomalý. Rychlý spočívá v tom, že si zajdete do kina na Trainspotting. Pomalý v tom, že si ji dáte pár dnů či týdnů po sobě. Sestává, jak známo, z opečené slaniny, opečeného párku, fazolí v tomatové omáčce, dušeného rajčete, sázeného vejce, smažené placičky ze strouhaných brambor, toastovaného bílého chleba a čaje s mlékem – kdo to sní, ten něco zví. Ale když už po ní zatoužíte, jděte si ji dát do nějaké velmi lidové kavárny mimo centrum, třeba v Chelsea. K podprůměrnému jídlu tam dostanete nadprůměrnou atmosféru: čilou indickou obsluhu, sitár z magnetofonu, nejméně jednoho starého pána zvolna žvýkajícího svou každodenní stravu nad včerejším číslem Daily Mail (bude vypadat jako penzionovaný plukovník, s největší pravděpodobností to však bude řidič metra nebo tak něco), pár zlodějíčků a ilegálních bookmakerů začínajících den u kafe. – Já v Londýně zpravidla snídám croissant a cappuccino v nejbližším pekařství. Nebo v knihkupectví, to je ještě lepší. Nebo, v létě, v kavárně na chodníku. S čerstvým výtiskem Guardianu a vypnutým mobilem. Moje anglofilství začíná až po snídani.
5. Bleší trhy. Pokud vás to baví, proč ne, ale varuju vás: všechny ty kuriózní plastikové bundy, vyřezávaní sloni a žertovné dárkové předměty vypadají mnohem líp na stánku příslušného trhovce než u vás doma. To je přírodní zákon. Pokud se chcete přesvědčit sami, zajeďte si metrem na Camden Town, tamní trh je obrovský a v provozu denně.
6. Notting Hill. Ve filmu vypadá líp. Ve skutečnosti je to spíš banální než romantická čtvrť, příjemná, ale mohu vám doporučit lepší místa podobného ražení: Islington (okolí stanice metra Angel), Richmond a především Greenwich a Hampstead.
7. Muzikály v okolí Leicester Square. Ale to je otázka vkusu – pokud vás takový druh show baví, pak jste po New Yorku na druhém nejlepším místě na světě.
8. Covent Garden. World music z reproduktorů, zaručeně rukodělné výrobky z celého světa (made in China), trocha esoteriky, romantické uličky, drahé butiky. Třeba to máte rádi, já ani moc ne. Poněkud umělé. Měšťácká vize lepší stránky globalizace.
9. Anglická kuchyně. Jsem zvrhlík: mně docela chutná. Ale stejně ji jím málokdy, protože Londýn byl hlavním městem Impéria, což je znát na široké a levné nabídce těch nejchutnějších jídel z celého světa. Proč se nutit do rostbífu, když můžete mít cokoli thajského, indonéského, barmského, tureckého, čínského...
KLÍČOVÁ SLOVA: to be continued.

Londýn

Jsem nemocný. Kdybych nebyl, byl bych touhle dobou pracovně v Londýně. Mrzí mě to, protože Londýn... nu, kdybych byl bohatý, létal bych tam často na prodloužené víkendy. Kdybych bych mladý, odvážný a teprv bych si volil své místo a své povinnosti, našel bych si tam práci.
Mám rád Londýn, protože mám rád městský způsob života, železnice, parky, cesmínu a medvídka Pú. Mám rád anglický humor, anglickou korektnost, anglickou ochotu předpokládat, že jste slušný člověk, dokud jim nedokážete opak. Mám rád i anglickou nesdílnost a rezervovanost, protože sám se do sociálních kontaktů taky zpravidla nehrnu a nedělá mi dobře, když mě do toho někdo nutí. Mám rád vlažné anglické pivo, utloukl bych se po fish and chips i po restovaných ledvinkách. A po dobrém indickém a pákistánském jídle, pochybuju, že někde v Asii seženete lepší než v Londýně, když víte, kam na něj.
Ale není to jen idyla: Londýn je jiný – celá Británie je jiná – než konvenční obrázek poskládaný z filmů s Hughem Grantem, turistických průvodců, z Čapkových Anglických listů, Arthura Ransoma, Tolkiena a Sherlocka Holmese. Spořádaná měšťácká společnost, to je jen povrch, často dost chatrný a popraskaný povrch. Británie je také země slumů a ghett (pochybuju, že něco srovnatelného najdete jinde v západní Evropě), což se Londýna týká jen v menší míře, ale taky týká. Je to město fotbalových chuligánů, bílé spodiny ("white trash"), neuvěřitelné etnické směsi ze všech koutů bývalého Impéria i odjinud, město Pákistánců, Indů, Jamajčanů, Řeků, Turků, Židů, Afričanů neurčitého původu, Rusů... všechno to tam bublá a míchá se a občas připaluje jako laciné karí ze stánku pouličního prodavače ve dvě ráno někde na Shepherd's Bush.
Chtěl bych být v tom kotli.
KLÍČOVÁ SLOVA: červené cihly.

Ta dnešní mládež poslouchá strašnou hudbu

Víťa Vávra. Michal David. Vondráčková. A tak pořád dokola, nejpříšernější nevkus a šmíra přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Pěkně nahlas, volume doprava. Poslouchá to jeden slušně vyhlížející hoch z našeho domu. Je mu asi tolik, kolik bylo mně, když tyhle písničky byly nové: osmnáct. Co na tom mají? Chápal bych, kdyby to sjížděli z recese, ale jim se to asi opravdu líbí. No jo, našim rodičům se naše muzika taky nezdála, byla jim určitě cizí - Led Zeppelin, Jethro Tull, Doors - byla taky moc nahlas, ale nebyla blbá. A nebyla stará pětadvacet let. Kdyby nám tu vyřvávali Peneři strýčka Houmboje nebo Eminem, nevadilo by mi to tolik. Takhle mám neodbytný pocit, že až vyjdu na ulici, potkám esenbáka v zelené uniformě a červené čepici, bude po mě chtít občanku a hledat v ní natrženou stránku patnáct a razítko zaměstnavatele. Mají ty písničky atmosféru...
KLÍČOVÁ SLOVA: lásko má, já stůňu!

Hlavní města světa

Řím. Tam to začalo. Centrum impéria, které nezahrnovalo sice celý svět, ale velkou část toho z něj, co tou dobou bylo podstatné – a ten zbytek byl pod jeho vlivem. Jako Trantor, ústřední planeta v Asimovově Říši. Sídlo moci, bohatství, obchodu, uzlový bod, kde se potkávají lidé a myšlenky.
Po Římu Cařihrad, hlavní město rozkladu a úpadku, nicméně rozkladu tak pomalého a sestupu z takových výšin, že trval do hořkého konce tisíc let. Na Západě tou dobou žádné centrum, jen potyčky mezi loupežníky, z nichž někteří si pomalu osvojovali šlechtické tituly. V Bagdádu říše Abbásovců, vykvetlá překotně přes noc jako osamělá květina, ostrá a křehká jak meč z nekalené oceli, neschopná žít bez pouště.
Bylo víc takových měst a říší, jež sahaly v různých epochách po centrálním postavení srovnatelném s Římem a Cařihradem, avšak nedosáhly jej. Toledo, odkud katolická Veličenstva zahájila podrobení světa dle evropských pořádků. Jeruzalém šesticípé hvězdy, Berlín a Moskva idealistů a vrahů. Ale neodbočujme: třetím skutečným hlavním městem světa se stal až Londýn, pro který světové oceány byly tím, čím pro Řím Středozemní moře.
Londýn je z hlediska naší epochy tím nejbližším a nejsrozumitelnějším centrem, o to srozumitelnějším, že jeho panování už skončilo – možná během první světové války, možná až samostatností Indie, to není tak podstatné. Dnes můžete chodit jeho ulicemi, prohlížet si paláce velikostí a hlavně počtem zcela neúměrné té středně velké zemi, přemýšlet o tom, kolik britské kultury, povahy a hodnot se rozšířilo po celé zeměkouli a nakolik je naopak ta povaha a kultura daná tím, že tam byl po pár set let nepopiratelný střed světa. Je to taková ještě maličko živá fosílie. Včetně nultého poledníku.
Dnešní svět nemá hlavní město, ač by jím po právu džungle měl být Washington. Na rozdíl od svých tří předchůdců však nikdy nebude tržištěm světa, hlavní přestupní i cílovou stanicí lidí, zboží a myšlenek. Může být jen bunkrem vrchních mechaniků moci. Snad by tu roli mohl převzít New York, má dostatek vlastností Ankh-Morporku. Elegantním řešením by bylo přemístit centrum nynější atlantické říše opět do Londýna, ale nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky, obzvlášť když jde o Temži. Do té je lépe nevstupovat ani jednou. Jenže stejně je to skoro jedno, protože jméno hlavního města světa pro větší část tohoto století se bude určitě psát ideogramy a vyslovovat nejspíš nějak jako Šanghaj.
KLÍČOVÁ SLOVA: emocionální dějepis.

Nikdy v životě

Sestavit takový seznam poctivě je jednak zábavné, jednak dost těžké. Přiměje vás to pořádně se prohrabat vzpomínkami. Málem jsem například napsal "nikdy jsem neměl okno po alkoholu", ale jednou jsem ho měl, když jsem se opil v šestnácti, poprvé a nejhůř v životě. Chtěl jsem napsat, že jsem se nikdy v životě neučil hrát na hudební nástroj, jenže pak jsem si uvědomil, že učil, byť krátce a špatně. A tak dále. "Nikdy jsem neměl dluhy" – neměl, jenže od loňska to už není pravda, mám hypotéku. Nikdy neříkej nikdy! Ale přesto:
Nikdy v životě jsem nejel na kolečkových bruslích.
Ani na skateboardu.
Nikdy v životě mi neuletělo letadlo.
Nikdy jsem nejel vlakem načerno.
Evropské země, v nichž jsem nikdy nebyl (nepočítám tranzitní průjezd): Itálie, Švédsko, Portugalsko, Albánie, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko. Plus ostrovní a exotické státy od Kypru přes Andorru po Island.
Větší města u nás, v nichž jsem nikdy nebyl, opět nepočítám průjezd vlakem či autem: Břeclav, Hodonín, Třinec, Karviná, Bohumín, Prostějov, Most, Žatec, Cheb, Strakonice, Domažlice, Semily, Krnov.
Důležitá evropská města, v nichž jsem nikdy nebyl – namátkou: Athény, Barcelona, Edinburgh, Řím, Antverpy, Bern, Marseille, Dubrovnik, Krakov, Vratislav.
Nikdy jsem nebyl v Africe, v Austrálii ani v Jižní Americe. Tím pádem jsem vůbec nikdy nebyl na jižní polokouli.
Nikdy jsem vlastně nebyl mimo euroamerickou civilizaci, budeme-li do ní počítat i Rusko a Kazachstán.
Nikdy jsem se nemiloval s ženou jiné barvy pleti.
Ani s přírodní blondýnou.
Nikdy jsem nevlastnil zbraň.
Nikdy jsem nečetl Vojnu a mír, Židovku z Toleda, Jih proti Severu.
Také nic od Jiráska, Stendhala, Balzaka, Turgeněva, Čechova, Zoly. Ani od Karla Maye.
Nikdy jsem neměl doopravdy hlad.
Nikdy jsem nezažil nic, co by se dalo označit za nadpřirozený jev, zázrak nebo esoterickou zkušenost.
Nikdy jsem se nenaučil tančit. Ač snaha byla.
Nikdy jsem osobně neusmrtil žádného obratlovce. Ač jsem pozůstatky mnohých snědl. (Dodatečně opravuji, jednou jsme autem poněkud absurdně přejeli holuba. Byl jsem z toho dost vedle.)
Nikdy jsem nebyl po vlastních nohou výš než 3500 metrů nad mořem. O trochu výš autem.
Nikdy jsem nejedl ústřice. A nepil absint.
Nikdy jsem ani na chvíli neřídil drahé auto, míním tím mercedes nebo něco srovnatelného.
Nikdy jsem nebyl v sauně ani v parní lázni.
Nikdy jsem nepochopil teorii relativity, základy kvantové fyziky, molekulární genetiky a prakticky žádný vědní obor, na němž stojí moderní technická civilizace.
Nikdy jsem samostatně nevyluštil jediný hlavolam kromě Lloydovy patnáctky.
Nikdy jsem vědomě neriskoval život. (Patrně s výjimkou jízdy po D1.)
Nikdy jsem nepodnikl nic opravdu vážného proti svým zlozvykům – lenosti, užvaněnosti, nevhodnému žertování, přejídání, lelkování, utrácení.
Nikdy jsem se doopravdy nezajímal o své předky.
Nikdy jsem nepocítil vlastenectví.
Nikdy jsem se z vnitřní potřeby nemodlil.
KLÍČOVÁ SLOVA: a co vy?

Chybičky

Hoši a děvčata provozující Blogger.com se posledni dobou vrhli na zdokonalování systému, což nevyhnutelně znamená, že jej rozvrtali a zmrvili - doufám, že dočasně. Pokud je tedy na těchto stránkách po technické stránce něco špatně, mrzí mě to, ale s nadpoloviční pravděpodobností za to ani nemůžu, ani to nemůžu napravit. Jednotlivé prvky layoutu poletují sem a tam, jeden čtenář mi sdělil, že mu jeho firewall hlásí na mém blogu přítomnost nějakého malware, přestala fungovat možnost postnout přes e-mail... binec.
KLÍČOVÁ SLOVA: dík za pochopení.

Normální je nekouřit, ale kouřit je taky normální

Disclaimer: Jsem nekuřák, zakouřené prostory mi vadí - do té míry, že jsem už skoro zapomněl, jak chutná točené pivo. Když do kavárny či hospody, kde houstne dým, přece jen zabloudím, strkám pak doma svetr do pračky a nadávám u toho. Konec disclaimeru. A teď pár slov o toleranci.
Svou nechuť k tabákovému kouři vnímám jako svůj problém, ne problém někoho jiného. Tenhle pohled na věc začíná být menšinový. Evropské předpisy, které výhledově jistě budou implementovány i u nás - zda to projde už dnes, nebo za pár let, je lhostejné - nejsou zaměřeny proti kouření, ale proti kuřákům. To je rozdíl. Jsem proti kouření, ale nemám nic proti kuřákům. Kouří třetina populace. V době, kdy se na práva početně mnohem menších a často zcela obskurních menšin dbá až hystericky, je netolerance ke kuřákům pozoruhodná. Člověk s cigaretou je dnes štvaná zvěř - když vidím kancelářská děvčata na mrazu před budovami amerického střihu, je mi jich opravdu líto. A netolerance budí netoleraci: tam, kde se se kouřit smí (nebo nesmí, ale je to prakticky nevymahatelné), využívají kuřáci tohoto práva na doraz, často nad rámec slušnosti. Zakazování rozhodně nevytvoří ve společnosti atmosféru, v níž by člověk třeba v hospodě v době oběda mohl bez rozpaků říci: "Promiňte, opravdu mi vadí, že tady zrovna teď kouříte." Protože - přece nevěříte, že absolutní zákaz kouření v restauracích bude fungovat? Kdo by ho vymáhal? Hostinští? Obchodní inspekce? Hygienici? Nedejbože policie? To je přece všechno nesmysl.
Buďme na sebe navzájem slušní, učme se domluvit se peer-to-peer, cestou zákona toho chtějme řešit co nejméně. Čím víc omezujících zákonů, tím hůř se bude žít kuřákům i nekuřákům. Jo, a smiřme se s tím, že ta slavná věta o svobodě jednoho, která končí tam, kde začíná svoboda druhého, se nedá brát doslova. Na to máme v Evropě moc vysokou hustotu osídlení. Trošku do sebe těmi lokty vždycky budeme v tlačenici strkat. A my fajnovky si holt trochu častěji vypereme svetr.
KLÍČOVÁ SLOVA: proti srsti.

Mudrování nad kávou a ranními zprávami BBC

Jestli je vláda jen trochu soudná... stop. To je dost smělý předpoklad. Ale kdyby byla vláda jen trochu soudná, neměla by se na Tiscali jako potenciálního strategického partnera pro Český Telecom dívat jinak než na InWay. Tiscali má zhruba polovinu obratu a třetinu tržní kapitalizace Telecomu. Od té doby, co praskla dot-com bublina, jde z potíží do potíží, jako ostatně všichni specializovaní evropští ISP. Hoši od velkých peněz, co spolu mluví, se i touhle volbou snaží splnit vládní podmínku jen naoko. Zajisté, státní kasa potřebuje peníze. Ale my všichni, co tu bydlíme a pracujeme, zas potřebujeme fungující a rozvíjející se Telecom, do jehož pokroku někdo investuje peníze i znalosti. Protože, ačkoli teď je módní myslet si a říkat opak, mobily opravdu neřeší všechno. Telecom v rukou silného zahraničního operátora by byl rozumným řešením; Sonera/Telia, BT, Deutsche... jenže ty, jak známo, v tom tendru stejně nejsou. To jsem moc zvědav, co páni ministři vymyslí; jestli si na to tedy najdou aspoň trochu času v přestávkách mezi jednáními o bytu pana premiéra. - Gross by opravdu měl odstoupit. Ne kvůli nejasnému podezření z korupce, daňového úniku, podvodu a pochybných známostí, ale kvůli naprosté neschopnosti vyřešit cokoli počínaje sebou samým. Po jeho bytu, úplatnosti nebo neúplatnosti za pár let nikdo ani nevzdechne. Zato způsob, jakým dnes vláda naloží s Telecomem, nás bude ovlivňovat dlouho. Viléme, Hynku, Jarmilo... Vladimíre! Bohuslave!! Martine!!!
KLÍČOVÁ SLOVA: priority.

Borci

Slušelo jim to, o to nic. Černé zásahové uniformy, pistole, vysílačky, pouta, obušky. Zvednuté hlavy, pevný krok, sebejistý pohled. Dva ramenatí policisti kráčeli dnes dopoledne po Seifertově třídě. Projela mnou vlna antipatie a hůř: bodnutí strachu. A teď přemýšlím, proč.
Životním stylem jsem už dávno ukázněný maloměšťák a pokud jde o názory, vcelku taky. V běžných věcech mám rád pořádek, rozčilují mě špinavé žižkovské ulice, neukáznění řidiči a majitelé psů. Ani z páchnoucích bezdomovců v tramvajích nejsem nadšený a odsedám si, i když chápu, že jít často opravdu není kam a venku je zima. Připouštím dokonce, a tím se vymykám z okruhu svých liberálně levicových přátel, že kontrolované násilí může mít někdy smysl a oprávnění, stejně jako chirurgie. (Irák není tento případ. Bombardování Bělehradu taky ne. Ale to sem nepatří.) Platím daně. Docela vysoké. Řádně, včas a bez řečí. Zkrátka a dobře, objektivně je policie na mé straně a já bych měl být na její. Ale vnitřně asi nejsem, protože když vidím borce kráčet ulicí, naskakuje mi husí kůže. Nedává mi to smysl - od roku 1990 nemám s policií žádnou špatnou zkušenost. Rozumem opravdu nečekám, že by mi chtěla udělat něco zlého. Ale tam vevnitř je něco neracionálního, co tomu nevěří.
Co je důležité - tohle není úvaha o tom, že někteří policajti jsou neschopní, někteří zlí a někteří zkorumpovaní. Jistě ano, ale o to mi nejde. Když vidím obušek, první, co mě napadne, je to, že je nachystaný na mě. To přece není normální. Mimochodem, z londýnského strážníka tenhle pocit nemám. Ale taky jsem ještě neviděl žádného s obuškem.
KLÍČOVÁ SLOVA: rozum a cit.

Nokia 9300

První dojem: očesaný Psion Siena + očesaný levnější model mobilu + 80 MB + paměťová karta. Úhrnem nic moc, ale na druhou stranu z toho, co jsem zatím vyzkoušel - a nebylo toho málo - nejpohodlnější řešení, jak číst e-maily na ulici, když máte rozběhaný den a do kanceláře se nedostanete. Nejkřiklavější negativa: chyby v softwaru (padá systém); chybí hlasové vytáčení (nebo jak tomu telefonní odborníci říkají, prostě řeknu telefonu "volej Honzu", při použití hands free výborná věc; pořád doufám, že jen neumím číst a že to v tom telefonu někde je schované); při psaní sms z telefonní klávesnice není k dispozici T9; profily jsou málo konfigurovatelné a nelze vytvářet nové; návod přesahující mírou nesrozumitelnosti cokoli, co jsem v oblasti spotřební elektroniky potkal. Testování pokračuje. Důvod: definitivně se mi rozpadla 6310i.
KLÍČOVÁ SLOVA: zvyk.

Nic nezastaví Herkólubus

"Podceňujeme rozsah šílenství, jímž jsme obklopeni." Nejsem si jist nejen přesností citace, ale bohužel ani autorem; snad je to Lem, Pánův hlas (nebo Foucaultovo kyvadlo? nebo něco úplně jiného?). Sama vyjádřená myšlenka je však zaručeně správná. Znáte například Herkólubus? Já si jej všiml dnes; v Praze na plakátech. Ze sociologického hlediska by bylo opravdu zajímavé dovědět se, kolik se toho prodá. Už se vidím, jak vedu zhruba následující dialog:
"...úplný nesmysl, ničeho se nebojte."
"No, já nevím..."
"Ne, opravdu to není možné."
"Proč by nebylo?"
Pár opatrně formulovaných argumentů o fyzice, vědě a vědcích vůbec.
"Copak by nám to řekli? Ti by to zatajili, aby nebyla panika... a politici s nimi. Však je známe."
A na to není odpověď. Je to velký obr a neexistuje nic, co by ho zadrželo nebo odchýlilo.
KLÍČOVÁ SLOVA: poptávka.

Definice výčtem

Ukažte mi, co hledáte na webu, a já vám řeknu, že z toho nedovedu nic poznat. Anebo dovedu, ale radši si to nechám pro sebe. Marie Terezie těsně před Škromachem? Hloupý popík, soft porno, Robbie "William" a ta čtvrtá nejhledanější banka, ta je vážně Komernční? Na web vtrhli diváci Novy a vyboulili statistiky ve svůj prospěch. Zřejmě navždy.
KLÍČOVÁ SLOVA: Blesk, Sámer Issa, Ester Ládová, Masaryk, Linkin Park, Harry Potter, mobil, nábytek, Chorvatsko.

Telecom killer z Jablonce

Ten stolní mobil z Jablonce, co se teď o něm všude píše a mluví (už i na CNN) je vynikající nápad - jeden z těch, u kterých člověk tluče hlavou do zdi, proč na to nepřišel sám. Těm, kdo to vymysleli, upřímně přeju, ať na tom zbohatnou, protože je to vtipná a užitečná věc, žádná uměle vymyšlená marketingová bublina. Telecom killer! - A ať z toho zbohatnutí nezblbnou a vymyslí zas něco pěkného. V této souvislosti stojí za připomenutí i americký Cell Socket, přímé propojení mobilu s pevnou telefonní linkou bez (drahého) přesměrování. Ale nepřekonatelný je tenhle mobil s rotačním vytáčením (via Slashdot)...
KLÍČOVÁ SLOVA: pevná linka.

Index blogu za leden

31.1.
Nemají špetku stylu: Nejde o to, zda politici berou úplatky; berou, v té či oné formě, všichni. Jde jen o to, od koho.
Déšť se sněhem: Předčasná lednová obleva nebývá hezká nikdy, ale v Praze je mimořádně odpuzující.
Vzestup a pád Třetí říše: fascinující četba na jedenácti stech stránkách. Zatím jsem se dostal kousek za polovinu, k brilantnímu plánu Weserübung neboli tažení do Dánska a Norska.

30.1.
Bokovka: Všechno, co je živé, víno i člověk, časem zraje, spěje k vrcholu - a pak to z něj začne nevyhnutelně sestupovat.

28.1.
Virtuální největší Čech: navrhuji rozšířit soutěž o fiktivní literární postavy.
IT byznys čekají světlé zítřky: počítačový průmysl má před sebou vynikající budoucnost, protože díky nástupu digitálních technologií do domácností nastane takový zmatek, že by v tom byl čert, aby to příslušné specialisty dobře neuživilo po mnoho dalších let.
Osvětimské poznámky ke svobodě slova: Když mluvíme o svobodě slova, máme podvědomě na mysli svobodu pro sebe, pro ty, s nimiž souhlasíme, nanejvýš ještě pro někoho, ke komu máme vcelku neutrální vztah. To je snadné, to není žádný kumšt!

27.1.
"Existuje komenská loďka?"

26.1.
Podpis do indexu: zkouším nerad. Učím rád, ale zkoušení je mi protivné.
5. věta, strana 23 - plné doznání: Pár poznámek pro ty, které to bude zajímat.

25.1.
Muž v domácnosti: Četli jste Svět podle Garpa? To se mi vždycky líbilo, jak Helena jezdí učit na univerzitu a Garp doma vaří a píše.
Pátá věta na straně dvacet tři: To je, jak tak koukám, docela hezká společenská hra. "Na úsvitě slyším najednou, jak zaštěkaly asi tři versty od nás."

24.1.
Nerad za volantem: Rozhodl jsem se ráno odjet do práce autem, protože mě dnes čeká složitější logistika, špatně zvládnutelná pomocí MHD. Zatímco jsem jej exhumoval z krunýře špinavého sněhu a ledu, přemýšlel jsem, jak se změnil můj vztah k řízení.

23.1.
Sic transit gloria mundi: Řeč byla o bizarní postavě českého bájesloví, muži, který si nechával říkat Žito kouzelník.

22.1.
O vzdělání: Představivost je důležitější než vědomosti, napsal Einstein. Patrně tím chtěl říci spíše to, že vědomosti samy o sobě nestačí, než to, že jsou k ničemu.
Hodně tlustý časopis: Vyšlo nové číslo Labyrint Revue, což je nominálně čtvrtletník, ale vychází jednou za půl roku.

21.1.
Lyrici a fyzici: Myslel jsem, že tohle všechno už svého času vyřešil C.P. Snow, jeho (marketingově geniální) pojem dvou kultur a následná diskuse, která otřásla intelektuálními kruhy, až se okna knihoven i kaváren chvěla. Ale ono je to pořád baví.
Déšť v Amsterdamu: Vítr a voda a mraky. Těžké mraky plné vody posouvané větrem po nebi jak trajlery. Jako nákladní lodě. Prstence grachtů, domy jeden jako druhý, úzkostně úzké, byty v nich uspořádané vertikálně.

20.1.
Znamení nouze: Povšiml jsem si tuhle, jakým textem je v autobusech pražské MHD označeno tlačítko havarijního signálu řidiči.
Tahle Banka být dobrá Banka: Když se něco nějak jmenuje v angličtině, píše se to například International Business Machines nebo Central Intelligence Agency, tedy všechna slova názvu (s občasnou výjimkou předložek a členů) velkými písmeny.

18.1.
Kolektiv a myslící člověk: Česká republika ještě nemá strategii hospodářského růstu, ale strategie hospodářského růstu už má svou webovou stránku. Martin Jahn si postavil expertní tým, který má vypracovat dokument, jaký tu ještě nebyl.

17.1.
Propálená sluneční páska: Kdo to napsal, nevím, ale je to pěkný. Taky zrovna myslím na to, že bych se měl naučit používat zubů při práci.
Adobe, kam se podíváš: V Praze a okolí (nebo snad i jinde?) provozuje od začátku roku podivnou reklamní kampaň česká pobočka Adobe.

15.1.
Cizí vítr: Sonda Huygens, jak jste určitě slyšeli ve zprávách, má i mikrofon. Natočila a odvysílala zvuky z povrchu Titanu. Připadají mi ještě víc fascinující než fotky, přestože tam dohromady nic slyšet není.
Několik nových vychytávek: Pěknou extenzi do Firefoxu mi poradil kolega Petr Nachtmann: předpověď počasí do spodní lišty.

14.1.
Práce a její organizátoři: "Práce se neorganizuje, práce se dělá!" křičel jsem před mnoha lety v záchvatu vzteku na člověka, jehož úkolem bylo práci organizovat – včetně mé. Zavrtěl nechápavě hlavou a doporučil mi, ať se jdu vyspat.
Ivo Lukačovič má blog: Většinu případných kritiků předem odzbrojil větou "Nečekejte zde prosím nic objektivního", protože od úspěšného a tvrdého internetového podnikatele skutečně nic objektivního čekat nelze.
Bezvýznamový, nebo bezvýznamný identifikátor? Někteří si ta dvě adjektiva pletou tak jako tak, ale o to mi teď nejde. Proč se má vlastně rušit stávající systém rodných čísel?

13.1.
Hra na řetězovou reakci: předevčírem jsem zakopl o něco, co se mi opravdu líbí. Jmenuje se to Paradoxion, je to logická desková hra s nesmírně jednoduchým základním principem, ale právě proto přitažlivá a rafinovaná. Obzvlášť by se to mohlo líbit těm, kdo luští šachové úlohy.

10.1.
Skoč mi pro jahody, Hanko: Zachtělo se mi něčeho, co je v daném místě a čase nesplnitelné: žvýkat stéblo čerstvé trávy. Případně si do té trávy lehnout naznak.
Česká pop music: písničky, které mi chybí.

Drobná záhada

Dneska ráno jsem se zarazil: na mých náramkových hodinkách bylo o hodinu míň, než by mělo být. Ne zhruba o hodinu; přesně o hodinu. Mám kvalitní mechanické hodinky a jsem zvyklý je seřizovat přesně včetně vteřinové ručičky. Co se mohlo stát?
Žert? Jsme s O. sami doma, děti odjely na hory. Nemá tu kdo takhle žertovat, O. rozhodně ne. Není to její styl. Pro jistotu jsem se přece jen zeptal, nic.
Závada? Hodinky se samozřejmě mohou zastavit a pak znovu dát do pohybu. Ale přesně na hodinu? Neseřídil jsem je, abych se podíval, jak se budou chovat. Jdou dál, zcela přesně, jen pořád o hodinu pozdě.
Moje roztržitost? To mě děsí, protože to je nejpravděpodobnější vysvětlení, ale vůbec si nevzpomínám, že bych hodinky v posledních dnech seřizoval. Naposledy někdy kolem Nového roku. Nic jsem nevdechoval ani nadmíru nepil, nemám mít z čeho okno.
Marťani? No, to bude asi ono. Přiletěli, otočili mi malou ručičkou a teď mě pozorují a baví se...
Ale (řečeno s Jaroslavem Vojtou) teď vážně, chlapi: kam jde ten kouř?
KLÍČOVÁ SLOVA: nechápu.

V jeho světě

"V mém světě nechci přemýšlet, kolik mi zbývá na účtu," praví z reklamního plakátu Komerční banky Jan Hřebejk. Ach ano. Když už, tak ve svém světě, pane režisére: ve svém světě nechci přemýšlet, kolik mi zbývá na účtu. Nemyslíte, že to zní hloupě a arogantně? Že to není moc taktní vůči nám všem, kteří právě o tom chtě nechtě přemýšlíme téměř denně? Ostatně myslím, že je celkem zdravé žít v souladu se svými možnostmi, nikoli po uši v dluzích, což je přesně to, k čemu nás pan režisér ze sedla skútru na tom plakátu vybízí. Proč to dělá? No, přece právě proto, aby nemusel přemýšlet, kolik mu zbývá na účtu... Chápu, že celebrity se reklamou živí. Lidé jako Hřebejk, z nichž tu celebritu udělala vlastní hlava, nikoli jiné části těla, by však mohli lépe zvažovat, kterou nabídku přijmout. Jak má člověk té hlavě pak důvěřovat v jejich vlastní tvorbě? Minimální požadavek: aspoň ten manažerský pravopis jim měl vetovat.
KLÍČOVÁ SLOVA: prachy jsou prachy, Sandokane.

Mestecko v Nemecku

Prave tak rikal Bonnu John le Carre: A Small Town in Germany. Dnes uz je to prehnane, neni to mestecko, je to mesto, pry plne zahrad a zelene; v tuhle rocni dobu to tak nevynikne. Venku leje. Posedavam tu v budove ustredi Nemeckeho Telekomu, cekam na jednoho big bosse, co tu mel byt uz pred hodinou a jsem nervozni z nevyuziteho casu. Hodina utekla a ja nevymyslel, jak s ni rozumne nalozit! Snedl jsem jahodovy kolac, vypil dve kavy, precetl par clanku v novinach, udelal si par chaotickych poznamek, ale to vsechno me nenaplnuje uspokojenim z dobre vyuziteho casu. Je to takova nemoc, boj o minuty, ktere pak vlastne na nic nepotrebujeme, protoze si jich neuzijeme. To ja kdybych mel sedesat tri minut volneho casu, pomyslel si Maly princ, sel bych docela pomaloucku ke studance...
KLÍCOVÁ SLOVA: jak se nedrzet tematu.