aKB@large

2006-02-23T03:45:00.000+01:00

Zavíráme

2005-05-22T12:15:00.000+02:00

Rozhodl jsem se, že tento blog nadále nebudu provozovat. Ponechám ho v provozu do 1. 6. a pak ho nějakým způsobem zruším. Blogger v tomto směru nenabízí nic jiného než úplné smazání, což mě asi přece jen bude trochu mrzet, ale pokud nenajdu technicky vhodnější možnost, tož tak. Pokud si tedy chcete zkopírovat např. průvodce Londýnem nebo něco jiného aspoň marginálně užitečného, máte na to týden a něco.
Proč? Důvodů je víc. První a hlavní: už mě to nebaví, vypsal jsem se. Dobrých nápadů nemám o nic víc než kdokoli jiný, tedy málo. Poslední dobou jsem hodně psal o politice, v tom pokračovat nechci, kazí to styl i charakter. A popisovat příhody z vlastního života - no, takových webů je dost, čtete je? Já ani moc ne.
Za druhé, nedomyslel jsem otázku soukromí. Myslel jsem, že Internet je dost velký a já dost malý na to, abych se v něm pohodlně ztratil, ale neuvědomil jsem si, že i ten velký Internet se skládá z maličkých vesniček. Přibývá komentářů obsahujících něco jako "chodil jsem na vaše přednášky", případně rovnou "ahoj Petře", pár lidí si mě dalo na své weby rovnou pod plným jménem. Pro mě to má ten důsledek, že se při psaní vědomě i podvědomě hlídám, abych si neudělal nějakou ostudu nebo problémy. To už pak moc velká zábava není, a celé jsem to začal hlavně pro zábavu.
Za třetí, ocitl jsem se ve zlém životním období, cokoli bych psal, bylo by tím poznamenáno, a to nechci. To už je otázka důstojnosti, a nejen mé vlastní.
--
Blogování jako takové v žádném případě nezavrhuju, moje zkušenost je právě jen moje, nedá se zobecňovat. Blogy jsou dobré i špatné, těch druhých mnohonásobně víc, ale jinak to ani být nemůže. Líbí se mi na Internetu všechno, co zvyšuje jeho interaktivitu, co jej vzdaluje od "televize s miliony kanálů". Blogy k tomu patří. Jsem rád, že jsem si to vyzkoušel. Příště zkusím třeba zas něco jiného.
Dík za zájem všem, kdo jste si mé poznámky občas přečetli.

Restaurant na konci vesmíru, verze 2.0

2005-05-09T12:59:00.000+02:00

Dobrá věc zasluhuje propagaci. Na téhle party je obzvlášť výhodné to, že na ni můžete zaskočit i po jejím skončení. Kdykoli po jejím skončení. Stačí jen mít potřebný hardware. A Češi jsou národ kutilů.
KLÍČOVÁ SLOVA: chronoklasmus.

Neskáču, asi nejsem Čech

2005-05-08T11:59:00.000+02:00

Pořád nemám jasno v tom, komu držet palce, když někde hraje Česko se Slovenskem, takže na včerejší hokej jsem se díval trochu rozpačitě. Rázně mě z toho ovšem vyvedl Si, který se jako vždy dožadoval jednoznačné informace, kteří jsou naši. Kromě toho jsem podle dosavadního průběhu turnaje předpokládal, že fandím-li Čechům, fandím slabším. Z toho mě zas vyvedlo už pár prvních minut hry. Byl to moc hezký hokej. Divácky vděčný. Skoro přátelský. Jágrova střela z otočky, kterou Lašák vytáhl do horní tyčky (a starou belu do břevna, do břevna se kope míčem) je z těch vzácných momentů, které si ještě po dlouhé době připomenete, když se chcete ujistit, jak je ta hra krásná. Potíž je jen v tom, že kdyby stejným poměrem vyhrálo Slovensko, cítil bych se úplně stejně spokojeně. Jako fanda stojím za starou bačkoru.
KLÍČOVÁ SLOVA: ČeskoSlovensko.

Zase jsem omylem skončil u ptáků

2005-05-07T15:06:00.000+02:00

Česká společnost ornitologická by mě potěšila, kdyby si dala na první stránku svého webu zřetelný link na Český statistický úřad. Od New Media Group nic takového samozřejmě nečekám ani náhodou. To budou jiní ptáčci.
KLÍČOVÁ SLOVA: cso, csu, czso.

Sundby - Norreport

2005-04-27T15:28:00.000+02:00

Jedu kodanskym metrem. Tedy - nadzemkou. Venku se mihaji pekne domky s velkymi okny: severska posedlost slunickem a svetlem vubec. Libi se mi to, bylo by pekne tu bydlet. A ta detska hriste! Uz jsem se smiril s tim, ze jiste druhy velmi vsedniho, takrikajic komunalniho luxusu nam zustanou odepreny. Ale ta hriste mi rvou srdce. Prolezacky, houpacky, hriste na fotbal, na basket, na buhvico, Vesela, barevna, cista hriste. Koukam na ne z nadzemky a myslim na ten prasny pruh travy, vydrene a posrane od psu, kam chodime se Si hrat fotbal. Je to jiste v penezich. V bohatstvi spolecnosti. Ale nejen v tom. Tahle spolecnost, skandinavska spolecnost, je bohata nejen penezi. - Na vedlejsim sedadle povykuji tri holky, je jim tak sestnact. Maji na hlavach muslimske satky. Spinave boty otiraji o calouneni cistounkych sedadel. Delaji ramus v reci, kterou nepoznavam, arabstina to neni. Cestujici, tisi upraveni sporadani Danove, se tvari, ze je nevidi. Nevydrzel jsem to, rekl jsem holkam anglicky, ze by to sedadlo mely ocistit. Bud nerozumeji, nebo to uspesne predstiraji - nereaguji. Danove do vyctu osob, ktere nevidi, okamzite pribrali i me, zretelne to vnimam. Zatim to jde, nevidet. Ta hriste jsou vazne moc pekna. Taky zatim? - Uz budu vystupovat.
KLICOVA SLOVA: cert vi.
KLICOVA SLOVA: us and them.

To je snad nejaka nemoc

2005-04-27T12:38:00.000+02:00

Syndrom prezentace: vstoupim do mistnosti, kde je promitaci platno a PowerPoint, usadim se a do peti minut zacnu usinat. Bez ohledu na to, ze jsem odpocaty, ze prednaska je pomerne zajimava, ze pred vstupem do mistnosti se mi spat nechtelo a po odchodu nebude chtit taky, ze tu je dostatek cerstveho vzduchu. Pripadam si jak Pavlovuv pes, akorat to neni zvonek, ale prezentace a neslintam, ale spim. Asi to bude tim, ze jsem uz videl v zivote prezentaci prilis. Vycerpal jsem svou davku, mam propaleny dozimetr. Ale vazne - nutne bych potreboval neco ucinneho proti usinani. Nic nefunguje, zkusil jsem uz vsechno krome sirek pod ocni vicka. Vubec tim nechci rici, ze ta konference, na niz se neachazim, je nudna! Ale stejne ji prospim, jestli to takhle pujde dal.
KLICOVA SLOVA: process innovation, fabric of your success, leverage the advantage, business differentiator.

Strucna zprava z Danska

2005-04-26T13:23:00.000+02:00

Konference, co jineho. Ale prave jsem svedkem zajimave malickosti. Sedi pobliz me u kafe dva panove, povidaji si a mne je na jejich hovoru neco divneho. Po delsi dobe mi doslo, co vlastne. Jeden z nich mluvi plynne nemecky a druhy mu nemene plynne odpovida anglicky. Hovor ma presto uplne normalni rytmus a tempo. Sam tohle obcas delam cesko/polsky, ale tuhle kombinaci jsem jeste neslysel. V Dansku nicmene musi jit o bezny jev ve vsech myslitelnych permutacich danstiny, norstiny a svedstiny. Jenze ty ja od sebe po sluchu nepoznam.
KLICOVA SLOVA: polygloti.

Dokonalá formulace

2005-04-25T05:38:00.000+02:00

Přečetl jsem si o jednom pánovi, že je "manažer se specializací na management".
Líp to říci nejde. Hutná zkratka hodná štětce mistra Lao-c'.
KLÍČOVÁ SLOVA: keď sa pomýlim, aj pravdu poviem.

Vaculík a Brezina

2005-04-18T16:00:00.000+02:00

Ludvík Vaculík napsal cosi; je to ostré a hranaté a sporné a provokativní, jak to u něj bývá. Ivan Brezina o tom napsal cosi jiného. Je to osobní, podle mne málo chytré, literárně, jazykově, stylisticky bezpochyby desítky pater pod Vaculíkem. Ale spor je to zajímavý, těší mě takové střety myšlenek, jen bych byl rád, kdyby se toho na straně Vaculíkova soupeře ujal někdo šikovnější. Nešť, berme, co máme.
Z Vaculíkova hutného textu vyjímám závěr: "Odkud my bychom dnes vzali sílu k odporu, když už nemáme ani pořádnou bídu? A oni vědí, že jsme tak nedůstojní jak oni: za několik stovek přídavku budeme zas všecko brát tak, jak to udělají." A z Breziny formulaci stejně pozoruhodnou: "Chtěli jsme standardní kapitalismus bez přívlastků. Dnes jsme spokojení, zatímco zhrzeným osmašedesátníkům se stýská po starých dobrých časech."
Jedno mají společné oba: mluví v první osobě množného čísla. Klíč k oběma textům spočívá v tom my. - Ale ještě o tom chci a budu přemýšlet.
KLÍČOVÁ SLOVA: revolucionáři.

Automatické opravy ve Wordu

2005-04-13T14:13:00.000+02:00

Včera jsem odevzdal nějaký kratší pracovní text. Dnes se mě korektorka zeptala, kdo z nás dvou se zbláznil. Ani se jí nedivím. Nechte si ve Wordu 2000 zapnuté automatické opravy předdefinované Microsoftem, napište mySAP a hleďte, co se stane... Miluju inteligentní stroje.
KLÍČOVÁ SLOVA: vypnout!

Nestydím se za svého premiéra

2005-04-13T03:39:00.000+02:00

Osoba jménem Pavel Jílek sděluje na billboardu kousek od mého pracoviště, že se stydí za svého premiéra. Asi víte, jak to vypadá – graficky jde o parafrázi na Grossovu kampaň Myslím to upřímně. Velká fotka en face a text. Dotyčný Jílek je natolik podobný ministru financí Sobotkovi, až jsem si při prvním shlédnutí pomyslel, že politická situace doznala nového zásadního obratu. Člověka by to už nepřekvapilo. Ani nezaujalo; koho ty jejich šaškárny ještě doopravdy zajímají? Pavla Jílka asi ano, jinak by nevrazil velké peníze do billboardu. Předpokládám totiž, že jej řádně platí. Pokud ne a je to nějaké šmé, pak se já stydím za Jílka. Ale nezaplatím za to ani korunu, natož abych se dával fotografovat.
Proč bychom se vlastně měli za Grosse stydět? Když už, asi bych tak měl činit spíš já než Pavel Jílek; já Grossovu stranu volil, on nejspíš ne. Přezkoumal jsem po shlédnutí billboardu své pocity. Stud jsem nenašel. Mně je pan Gross především lhostejný. Mám tolik jiných starostí! Sociální demokracii budu nejspíš volit zas, je to – bráno s nadhledem a z dlouhodobé perspektivy – jediná strana, která jakžtakž odpovídá mému pohledu na svět. Nezlobím se na nikoho, kdo to vidí jinak a nedělám si nic z kohokoli, kdo mi bude můj názor vyvracet. Nepřišel jsem k němu včera, přemýšlel jsem o něm dlouho a vím, proč si za ním stát. Řekl jsem: s nadhledem a z dlouhodobé perspektivy. To je důležité. V krátkodobé perspektivě vždycky člověku překáží nějaký Gross (Kalousek, Tlustý...). Na to se dá dívat dvěma způsoby: buď sebou nechat lomcovat, vztekat se, stydět, prohlašovat, že politika je svinstvo, nechodit k volbám, volit obskurní strany, o nichž víme, že stejně nemají naději. Anebo si realisticky říci, že za deset let po Grossovi stejně neštěkne pes, ale podpořit tu či onu sadu politických priorit je správné bez ohledu na osoby, obsazení a momentální indispozice jednotlivých účinkujících. Že nám dělá Gross ostudu? Asi trochu ano, ale nepřeceňujme ho, ani sebe: ono je to v zahraničí většinou každému jedno. Spáchal nejbanálnější politický přečin, opatřil si nějaký levý (sic) prachy a nedovedl se z toho vylhat. Nic víc, nic míň. Ti, co se vylhat dovedou, tam sedí dál. To Grosse neomlouvá, ale staví ho to do přiměřené perspektivy. Nejužitečnější poznatek, který bychom si měli z téhle aféry odnést, je ten, že země funguje zcela hladce i s nefunkční vládou. A proč by taky nefungovala? Nestydím se za Grosse; kašlu na něj.
KLÍČOVÁ SLOVA: změním téma, vážně.

Malá příhoda z hor

2005-04-02T23:08:00.000+02:00

Chce se mi myslet na něco jiného než na cokoli z toho, na co teď myslím.
A tak se mi vybavuje září před několika lety na Krétě. Vypůjčeným rozhrkaným autem jsem dojel na konec silnice do hor a vyrazil. Napřed jsem šel přes pastviny, potom strmou, ale velmi pěknou turistickou stezkou tatranského typu. Vůně bylinek, horko, výhledy. Byl jsem v kondici a šlo se mi skvěle. Kus pod sedlem jsem předešel dva mladé lidi, kluka a holku. Mluvili francouzsky, ale jak se později ukázalo, byli to Belgičani – to předbíhám. Šli pomalu a nebylo divu; vlekli s sebou náklad, jako by vyrabovali velkou prodejnu Hudy Sportu, co je v Praze na Harfě. Plus nějaké železářství. Všechno zbrusu nové. Na rukou velké žluté hodinky Suunto s výškoměrem. Na báglech zavěšené mačky! Byli jsme dva tisíce metrů vysoko, ale uprostřed Středozemního moře, na konci horkého léta. I v té výšce muselo být kolem třiceti stupňů. Nejbližší sníh by člověk v tu chvíli našel možná na vrcholku Olympu.
V sedle jsem se natáhl, pil, jedl, trochu fotografoval a hlavně koukal kolem sebe. Kréta je úzká a z téhle výšky vidíte při dobrém počasí moře ze dvou stran, ze severu i z jihu. Člověk je jak na hodně vysokánském lodním stožáru. Od západu se sbíraly nevýrazné mráčky. Belgičani mě došli a dali se se mnou do řeči. Tak jsem se dověděl, že jsou Belgičani a pár dalších maličkostí. Na mačky jsem se neptal, přišlo mi to jednak nezdvořilé, jednak jsem nevěděl, jak se řeknou anglicky. (Koukám pro poučení své i vaše do slovníku: patrně climbing irons.) Pak mi navrhli, že můžeme pokračovat na vrchol spolu. Nechtělo se mi dávat se s nimi dohromady, ale už to vypadalo, že nenajdu společensky únosný způsob, jak odmítnout – když tu vytáhli lano a začali se soukat do úvazků. Bojovali s nimi tak rozpačitě a nešikovně, až mi to připomnělo, jak jsem si jednou oblékal podprsenku na maškarní ples. Využil jsem příležitosti, ukázal jim, jak se do toho leze, řekl rychle ahoj a vyrazil.
Hřeben tvořily obrovské rozlámané bloky, člověk si mohl pohodlně vybírat, kudy je obcházet a přelézat, bylo to trochu zdlouhavé, ale tím pádem ne moc namáhavé, krásně technické, expozice žádná. Jediná nepříjemnost, že se šlo proti sluníčku. To však posléze zalezlo – ty mráčky od západu nějak zhoustly. Na vrchol jsem dorazil asi po hodině a už jsem se tam ani nezdržoval, protože bylo jasné, že jde déšť a možná i bouřka. Sestup byl snadný. Belgičani si to asi rozmysleli, usoudil jsem. Ale omyl! Potkal jsem je pod vrcholem prvního strmějšího úseku, snad deset minut cesty od sedla. Navázané. Lezoucí chodeckým terénem po čtyřech. Vypadali, že spíš hrají nějakou hru, než že chtějí nahoru. Samozřejmě se pohybovali oba najednou – ne že by to vadilo, ale když už to lano měli, myslel bych, že si budou hrát i na jištění. Občas o něj zakopli, nebo se jim dostalo mezi nohy. Vypadali trochu jako Medvídek Pú s Prasátkem na Velké Výzkumné Cestě.
"Dál to nejde? Vzdal jsi to?" zajímali se tónem vyčerpaných horolezců.
"Ale ne, byl jsem nahoře. Ale už tam ani nechoďte, jde bouřka. Pojďte to otočit."
"Bouřka nám nevadí," řekli hrdě. "Máme ponča."
"Jste na hřebenu, může to být nebezpečné. Já jdu dolů, pojďte taky."
"Ne, když už jsme vylezli sem, tak to přece nevzdáme! To by byla škoda."
"Your choice," řekl jsem a pokračoval v sestupu. Za zády se mi rychle dělala čím dál větší tma.
Pak poprvé zahřmělo, zvedl se prudký vítr, přinesl první kapky. Pod sedlem jsem se rozběhl, abych byl co nejníž a našel případně úkryt před deštěm – i když to byl spíš reflex, bylo horko a déšť by nakonec nemusel být nepříjemný, říkal jsem si.
Jo, jenže pak to začalo. Vítr jak rozjetý nákladní vlak, z nebe clona ledové vody smíchané s pískem. Jehličky do kůže. Zalezl jsem mezi první příhodnější dva kameny a co nejvíc se schoulil. Mokrý jsem byl na kůži, ale to by tolik nevadilo – horší byl ten písek, bylo to jako lehnout si do mraveniště. Naštěstí to netrvalo dlouho; po nějakých deseti minutách už jen pršelo bez písku a za dalších deset minut bylo po všem. A vylezlo zas sluníčko.
Začal jsem se rozhlížet po obou sportovcích, chvíli jsem hulákal jejich směrem a pak jsem je s nechutí šel hledat. Cítil jsem se trochu provinile – když jsi viděl, co to je za pitomce, měl jsi je odvléci dolů třeba násilím, říkal jsem si. Na druhou stranu, nejsem za ně přece odpovědný! Vylezl jsem ještě jednou do sedla – už jsem se necítil v tak dobré kondici jako předtím – a ještě kousek směrem k vrcholu. Volal jsem, pískal, všude pusto. Nakonec jsem to vzdal a šel dolů, ale měl jsem po dobré náladě. Představoval jsem si je někde mrtvé, nejspíš oběšené na vlastním laně. Jak je tam najdou i s těmi mačkami. A já se nikdy nedovím, jak to dopadlo, a budu se tím trápit.
U parkoviště byla hospoda – strašlivá parodie na švýcarskou horskou chatu – a v ní kancelář něčeho, co se řecky jmenovalo zhruba jako Horská služba. Vlezl jsem tam. Pán rozvalující se u televize neuměl anglicky. Moje aktivní řečtina obnáší asi deset slov. Shodli jsme se na němčině, tu jsme oba neuměli přibližně stejně.
"Zwei junge Leute," povídám. "Aus Belgien. Im Berge, dieser Weg. Unter Gipfel. Sturm. (Sakra, jak se řekne písek? Aha.) "Sand – bum bum bum! Dann ich habe gesuchen, aber nicht finden. Sie – Hilfe?"
"Efcharisto, aber Kein Angst," řekl mi tou samou řečí. "Kein Hilfe. Umsonst. Oder tote, oder oukej. Relax."
Tak jsem šel ke svému peugeotu. Ometl jsem z čelního skla písek, jako se to u nás dělá se sněhem. Převlékl jsem se do suchého. Pak jsem si na terase objednal minerálku, frappé a čekal jsem. Když jsem dopíjel druhou kávu, objevili se. V nejhořejší viditelné serpentině. Šli poklidně, rozvážně. A docela pružně. Jako by toho nesli o dost méně.
Ale najisto jsem to na tu dálku samozřejmě nemohl vidět.
Serpentinami dolů jsem jel zase už v dočista dobré náladě.
KLÍČOVÁ SLOVA: vůbec žádná.

Mlynář je chlap

2005-04-02T14:56:00.000+02:00

Vladimír Mlynář je jeden z mála českých politiků (to není přesné; v tuto chvíli myslím jediný), jichž jsem si po celou jejich kariéru opravdu vážil. Často jsem ho jako novinář kritizoval, ale to je úplně jiná věc. Jsem rád, že si ho mohu vážit i po dnešku. Zachoval se jako rovný chlap. O to víc, že ho nečeká ani bezpečný dopad v podobě poslaneckého mandátu, ale naopak možná trestní stíhání kvůli absurdnímu obvinění. O to stíhání nejde, z toho se dostane snadno, protože to je opravdu úplný nesmysl; ale hodně lidí se to nedozví a budou říkat, že utekl z ministerského křesla výměnou za beztrestnost nebo tak něco. Já Vladimíru Mlynářovi věřím, pokládám jeho postoj k vládní krizi za správný a jediný možný a držím mu palce.
KLÍČOVÁ SLOVA: čest.

Tak co, dali byste mu důvěru?

2005-04-01T12:19:00.000+02:00

Ano, je to bezcharakterní šašek.
Ale který z nich není?
Ale spravována touto vládou, země prosperuje, to se popřít nedá.
Ale není to zásluha té vlády.
Ale do jisté míry je, přinejmenším tomu nebrání.
Ale zůstane-li ve funkci, bude rukojmím komunistů.
Ale to je do značné míry každý, kdo tady kdy stál v čele vlády, dvacet procent je prostě dvacet procent. Moc komunistů je dána kombinací historie ČR a platného volebního systému.
Tak co? Riziko, nebo sázka na jistotu? Ale je to jistota?
Jak se rozhodnou ti, kdo budou za chvíli hlasovat, to s velkou pravděpodobností víme: podrží ho. A v zákulisí budou jmenovat své podmínky.
Takže otázka, jak bychom se rozhodli my, je bezpředmětná. Prozatím.
KLÍČOVÁ SLOVA: demokracie.

Nevinný žertík

2005-04-01T08:45:00.000+02:00

Je prvního dubna. Tu bývá zvykem nejen apríl občanský, ale též mediální: drobné i větší mystifikační zprávičky, na které občas někdo naletí a my ostatní se mu/jí pak upřímně zasmějeme. Potíž je v tom, že česká politika je už několik týdnů od aprílového žertu běžnými prostředky nerozlišitelná.
Kdybychom se tedy během dneška dověděli, dejme tomu, že Miloslav Ransdorf byl premiérem navržen na post ministra zahraničí, sice to asi bude vtip, ale taky by být nemusel. I když... spíš bych čekal Kavana.
KLÍČOVÁ SLOVA: lidové zvyky.

Daňové přiznávání

2005-03-31T12:16:00.000+02:00

Nejsem podnikatel. Ale čas od času napíšu článek do novin nebo časopisu. Případně přeložím knížku. Dostanu za to zaplaceno. A k jednatřicátému březnu následujícího roku zas většinu těch peněz odevzdám státu.
Tento celkem přímočarý proces má dva háčky. První je ten, že než ty peníze odevzdávám, většinou je stihnu utratit. Druhý, větší, spočívá v tom, že státu nestačí prostě si ty prachy vzít. Vyžaduje k tomu navíc složitý rituál, co do počtu detailů a zrádných míst jistě ne snazší než obětní obřad kteréhokoli známého náboženství. Pohybuji se tedy s tisíci jiných po známé trase orientačního běhu finanční úřad - zdravotní pojišťovna - správa sociálního zabezpečení - pošta. Zdravím se s těmi spolubojovníky, s nimiž jsem se poznal v předchozí frontě. Snažím se úsměvem a zoufale předstíranou servilitou získat na svou stranu aspoň na chvilku různé nižší kněžky asistující Obřadu. A říkám si, čím by si mě získala kterákoli vláda: radikálním zjednodušením celé té ceremonie. Za daňové přiznání na jednom listu A4 se všemi položkami bezpečně srozumitelnými bych snad volil i fašisty. (Tedy, přinejmenším, kdyby volby byly koncem března.)
Čert nakonec vem celý den strávený vyplňováním a další celý den na úřadech. S tím bych se smířil. Ale rozčiluje mě, že nikdy nevím, zda jsem to všechno vyplnil a zaplatil správně. Že netuším, jaké astronomické penále mi někdo vyměří po několika letech od nechtěné chybičky. Jednou, před několika lety, jsem se rozhodl řešit věc radikálně a svěřil jsem se placené odbornici. Samozřejmě nelicencované, tudíž bez právní odpovědnosti. (Provozovala řemeslo daňové poradkyně načerno, aby z něj nemusela platit daně:). Stálo mě to pět tisíc na jejím honoráři a dalších jedenáct na pokutě u PSSZ - jediné, kterou jsem zatím v této souvislosti platil. Těmito dvěma částkami jsem se dostal se svou přivýdělečnou činností hluboko do minusu, od té doby ty předpisy zas pročítám sám, vyplňuju lejstra a špatně kvůli tomu spím. Každý rok si říkám: od teď žádné příjmy navíc! Když někam budu něco psát, tedy jedině bez honoráře. Jenže pak si uvědomím, že musím z něčeho splatit sekeru, kterou jsem zaťal, když jsem sháněl peníze na zaplacení letošních daní.
KLÍČOVÁ SLOVA: starého psa novým kouskům nenaučíš.

Vyhráli Telecom, prohráli budoucnost

2005-03-28T23:01:00.000+02:00

Pár slov k tomu zatracenému sjezdu, ať od toho mám pokoj. - Jako každému, kdo se o dění uvnitř ČSSD aspoň trochu zajímá, mi bylo jasné, že to dopadne, jak to dopadlo. Přesto jsem koutkem duše doufal, že se třeba stane málo pravděpodobné a delegáti překročí vlastní stín. Měli to těžké, volili mezi dvojí cestou do pekel. Zvolili tu pohodlnější, lépe dlážděnou, lemovanou stánky s občerstvením. Půjdou k čertu s plným bříškem.
Bez metafor: teď už nejde o žádné pitomosti s byty a strýčky. Grossovo vítězství znamená, že se jediná nekomunistická levicová strana v zemi dobrovolně vzdává levicové politiky a pokusí se v kratičkém zbylém čase o nějakou volnou variaci na Tounyho Bléééra.
Nebude to fungovat. Mladí, úspěšní a dynamičtí s platy od 25k výše se na Grosse tak jako tak (sloveso vypuštěno záměrně), a to zvysoka. Nedojme je ani přítelem Sobotkou, ani snížením daní. Tihle lidé, v nichž dnešní vedení sociálních demokratů naivně vidí cílovou skupinu, z větší části nepůjdou k volbám vůbec, z menší části budou volit ODS. Naopak ti, kterým asociální politika sociálně demokratické strany bere vyhlídky a jistoty, k volbám nejspíš půjdou. Aby dali hlas komunistům. Těžko jim to mít za zlé; jde jim o hodně. Tisícikoruna, která má pro japíka hodnotu jednoho veselého sobotního večera nebo značkového trička, pro ně znamená v mnoha různých podobách rozdíl mezi životem a živořením. Jenže Gross, sám japík a frikulín non plus ultra, o tomhle ví starou bačkoru a vědět víc ani nechce.
V roce 2006 budeme mít Telecom zprivatizovaný tak, jak si to přál Standa a jeho přátelé (o nic jiného na politické scéně už dva měsíce nejde); silnou ODS jako jedinou významnou pravicovou stranu; silnou KSČM jako jedinou významnou levicovou stranu; KDU-ČSL obratnou (říkejme tomu tak) jako vždy; ČSSD, která nedosáhne na pětiprocentní volební limit; a tento stav fixovaný na hodně, hodně dlouho. Zdravý duch bude zas jednou páchnout blbostí - ať žije Trockij! Jistěže tu půjde dál žít. Jen to bude únavnější, smutnější, beznadějnější a dražší. Šetřit na důchod svůj a na přilepšení rodičům, kteří v něm už jsou, šetřit dětem na školné a pro doktory na všimné, zaměstnání si hlídat jako oko v hlavě, protože přijít o něj by nebyla nepříjemnost, ale tragédie. Plahočit se. Ve volných chvilkách se koukat na televizi buď zprivatizovanou a amerikanizovanou (to, pokud se půjde po modré značce), anebo zglajchšaltovanou (půjde-li se po červené). Netěší mě ta vyhlídka. Jsem už moc starý na to, abych mávl rukou nad byť jediným blbě prožitým rokem. Chtěl bych žít ve veselé, otevřené zemi, která se rozvíjí, chová se slušně ke svým občanům a má před sebou pozitivní vyhlídky. Nevíte o nějaké?
KLÍČOVÁ SLOVA: opravdu blbá nálada.

Mindráky

2005-03-28T21:17:00.000+02:00

Nastala vhodná chvilka napsat si zas jeden seznam. Je mi čtyřiačtyřicet. Nejsem ani tulák, ani milionář – tedy jedno z toho, čím má chlap v tomhle věku být. Jsem neúspěšný měšťák, týpek, jakým jsem se před dvaceti lety smál do ksichtu a obcházel jsem jim auta s korunou. Jsem nevelký, tlustý, nosím nemoderní a věčně špinavé brýle, přerostlé vlasy mám plné lupů, tu a tam mi páchne z úst. Nadělal jsem v životě spoustu křivých kompromisů a pod jejich důsledky se mi prohýbá hřbet. Mám mizerné vzdělání, neumím pořádně žádný cizí jazyk. Jedinou profesionální dovednost, kterou jsem jakžtakž zvládal – programovat – jsem beze zbytku zapomněl. Živím se předstíráním práce a bývám z toho pěkně unavený. Ve shodě s Peterovým principem jsem dosáhl pozice vyšší, než na jakou stačím, a teď se třesu strachy, abych o ni nepřišel. Žárlivě sleduju nástup mladších, šikovnějších, sebevědomých. Jak má životní partnerka, tak můj šéf mají IQ o nějakých čtyřicet bodů vyšší než já, takže se vedle nich nevyhnutelně cítím dost často jako hlupák. Občas dostanu záchvat nenávisti vůči společnosti, ve které žiju, protože jí nerozumím a nedovedu se v ní prosadit. A je mi jasné, že to bude už jen čím dál tím horší. – Jo, klidně se mi zasmějte. Ale než to uděláte, připomeňte si závěrečnou scénu z Revizora.
KLÍČOVÁ SLOVA: a co vy?

Kterého?

2005-03-25T10:20:00.000+01:00

ČSSD dává vládní krizi mimoděk až biblický rozměr, když zahajuje jednání, jež rozhodne o osudu vlády a možná i o vážnějších věcech (třeba o dlouhodobé perspektivě vztahu levice/pravice u nás), právě na Velký Pátek. Pilátů dostatek, snad i Kaifáš se najde, lotři po levici i pravici samozřejmě též. Hlavní postava chybí. - Hraju se sebou už pár dní takovou hru: představuju si, že jsem delegátem Třicátého druhého sjezdu, mám před sebou zvětralou minerálku, tácek s oschlými chlebíčky a hlasovací lístky. Koho volíš? Grosse, nebo Škromacha? Toť otázka takřka foglarovská. Sofiina volba!
KLÍČOVÁ SLOVA: ?

Stream of consciousness

2005-03-21T23:01:00.000+01:00

Prohodil jsem si noc a den a ne a ne je dostat, kam patri. Stojim u sporaku, varim kavu v dzezve. Vzpominam na spoluzaka z vysoke, ktery trval na pravopisu jazzva - ne ze by byl tak negramotny, ale nesnasel foneticky psany dzez. Pripadam si z te vune kavy prochazejici varem a mirne karamelizovaneho trtinoveho cukru tak nejak balkansky. Mam chut se s nekym pohadat o cokoli, pak si sednout do prouteneho kresla a dat si ke kave cerstvy burek. Zapit stopkou rakije. Nemame! Ni kresla, ni burku, ni rakije. O. pise zpravu, soustredena, s privrenyma ocima. Vezmu si nejakou uspavaci knizku, tech mame dost. A vlezu si do postele, vlak mi jede v sest.
KLICOVA SLOVA: jen tak.

Madam Vládní krize

2005-03-20T22:32:00.000+01:00

Přečetl jsem si rozhovor s tou slavnou paní Barkovou. S jistým překvapením jsem shledal, že to je inteligentní dáma. Tvrdá jak křemen. Řekl bych, že v tom svém bordelu má pořádek. Možná by to mohla vzít po Grossovi. Na rozdíl od něj má praxi v oboru.
KLÍČOVÁ SLOVA: "neřeknu".

No vida, ze to jde!

2005-03-20T12:29:00.000+01:00

Predchozi post prosel, slava. Jeste to pro poradek zkusim z telefonku. Objevi-li se na webu i tento text, budu otazku blogovani z terenu pokladat za vyresenou. Arcit bez diakritiky - blame Hus, not me.
KLICOVA SLOVA: to je radosti, kdyz neco normalne funguje!

Blogger nadale zlobi

2005-03-20T12:22:00.000+01:00

Konecne jsem opravil uletavajici pravy sloupec v Exploreru - omlouvam se, ze tak pozde. Nevsiml jsem si toho, MSIE nepouzivam. Byla to moje chyba, tu bych svadel na Blogger nepravem. Co me ale rozciluje, je permanentne stavkujici odesilani postu mailem. Prisli jste tak o me skvele zapisky z vlaku cestou do Brna a zpet - vyvesovat je dodatecne se mi nechce. Legracni a zakonite: kdyby byl clovek nucen par dni pockat s publikovanim cehokoli, asi by si to dost casto rozmyslel.
Tenhle post v nadeji, ze se veci zlepsily, opet odesilam mailem.
KLICOVA SLOVA: forma, obah, technika.

Úsilí hodné lepší věci

2005-03-16T13:30:00.000+01:00

Přečetl jsem si v New Scientist, že ve školách na ostrově Jersey patří k zakázaným webovým stránkám ty, které se zabývají vektory. Redaktorům to nedalo, podnikli pátrání a našli, proč tomu tak je. Googloval jsem v jejich stopách a spatřil totéž: neslušné obrázky vytvořené na obrazovce osciloskopu, do kterého se pouští výstup ze zvukové karty, kterou řídí k tomu účelu sestavený program. Piplačka s tím musela být hrozná. Ty obrázky jsou taky hrozné. Pokud byste někdy potřebovali definici pojmu "úsilí hodné lepší věci", pochybuju, že najdete přiléhavější. Jo, a je tam také link na souložící odpory. To se dá aspoň sekat jak Baťa cvičky a zkusit střelit v nejbližší čtyřce. Když na to koukám s jistým antropologickým zájmem, připadám si jak Ignácius O'Reilly. Úsilí vynaložené na tenhle post, jakkoli nepatrné, bylo asi také hodno lepší věci.
KLÍČOVÁ SLOVA: ale stejně se na to kouknete!

Mlamoj vpřed!

2005-03-13T14:07:00.000+01:00

Kolem tramvajového ostrůvku profrčela oktávie s logem známé počítačové firmy. Ve vlasech a na obličeji jsem ucítil vlhko a okenu. Mladý pán za volantem si myl přední sklo. Přišlo mi to typické, až freudovské: řítí se vpřed, nekouká napravo nalevo a stříká. Můžete se na něj vůbec zlobit?
KLÍČOVÁ SLOVA: mladý moderní jinoch.

Londýn prakticky 4. – Různé

2005-03-13T13:29:00.000+01:00

Co bych vám ještě poradil?

Angličtina. To vypadá legračně, že? Ale za připomenutí to přece stojí. Bez znalosti angličtiny se jistě lze v Londýně protlouci, ale nebudete z toho mít téměř nic. To je výrazný rozdíl oproti situaci ve většině jiných zemí, kde se bez znalosti místního jazyka lze jakžtakž obejít, protože jej můžete nahradit – angličtinou.

Nákupy
Knížky: v Londýně je neskutečně mnoho dobrých knihkupectví, jak menších nezávislých, tak sdružených do řetězců. Míval jsem nejraději Waterstones, ale poslední dobou se mi zdá, že se nějak pokazili, knížky nejsou vystaveny přehledně a leccos, co sháním, nemají. (A jejich web je díky alianci, kterou uzavřeli, přesměrovaný na britskou pobočku Amazonu.) Pro představu o londýnských knihkupectvích je nejlepší projít si Charing Cross Road v úseku mezi stanicemi metra Leicester Square a Tottenham Court Road. To je procházka tak na čtvrthodinu... tedy, byla by na čtvrthodinu, kdyby tam nebyla ta knihkupectví. Mně to trvá obvykle půl dne, během kterého v různých obchodech vypiju tak tři kávy (kavárnička uvnitř patří k příjemnému standardu), sním jablečný koláč a připravím rodinný rozpočet o nějakých sto liber. Má představa orgií. Naštěstí to dělám v průměru méně než jednou do roka. Je tam, vzpomínám-li si dobře, Blackwell's (teď moje nejoblíbenější, velký výběr non fiction, přehledné, příjemné), Foyles' (nepřehledné, ale největší šance sehnat všelijaké rarity – neztrácejte čas u regálů, jděte rovnou za prodavačem, ať vám to najde v počítači), Books ETC (pobočka amerického řetězce Borders, v těch ostatních moc knih vydaných v USA nenajdete), Waterstones (pořád dobrý standard) a větší množství všelijakých specializovaných knihkupectví (výtvarné umění, hudebniny, mapy, fotografické publikace) a antikvariátů.
Muzika a filmy: Tower Records na Piccadilly Circus, HMV na Oxford Street kousíček od metra Tottenham Court Road, Virgin Megastore na Oxford Street poblíž Marble Arch. A mraky dalších menších.
Počítače a elektronika: okolí stanice metra Tottenham Court Road, zejména stejnojmenná ulice směrem k severu.
Dárky, drobné blbůstky: obchůdky v muzeích a galeriích (!), Greenwich, Covent Garden; trhy v Camden Town, Greenwich, Portobello Road.

Doporučená četba
Než tam pojedete, až se vrátíte, případně i zatímco tam budete.

David Lodge: Den zkázy v Britském muzeu. Život v Londýně jako komedie.
Graham Greene: Konec dobrodružství. Život v Londýně jako tragédie.
George Orwell: Uvnitř velryby a jiné eseje. Nejlepší čtení o britské národní povaze, jaké znám. Nejen o ní.
John King: Fotbalová fabrika. Britská fotbalová kultura očima underclass.
Nick Hornby: Fotbalová horečka. Britská fotbalová kultura očima středostavovského intelektuála.
Christopher Hibbert: Londýn – životopis města. Pro každého, kdo chce při procházce městem chápat, na co se to vlastně dívá. Velmi přístupně napsané.
Bill Bryson: Notes from a Small Island. Londýn a Británie očima laskavého Američana.

Leťte letadlem, levné aerolinky už konkurují autobusům. Cesta autobusem do Londýna je příšerně dlouhá a vylezete z něj jako zmačkaný a špinavý papír. Nedoporučuju, zvlášť ne, když tam jedete jen na několik dnů. Když už jedete autobusem, využijte trajekt – místo piva si tam dejte sprchu, postaví vás na nohy. Chce to maličkost, mít s sebou ručník. Viz Stopařův průvodce po Galaxii.

Ubytování neshánějte předem, zbytečně se to prodraží. V Londýně je spousta penzionů a hotýlků, místo se v nich najde snadno. Na většině nádraží najdete rezervační kancelář, seženou vám telefonicky bydlení a dají mapku, vše samozřejmě zadarmo. Nejjednodušší metoda však je vystoupit z metra na Earl's Court, kde je koncentrace penzionů snad největší, a projít se kteroukoli ulicí kterýmkoli směrem. Stejně hodně ubytovacích zařízení je v Bloomsbury (metro Goodge Street), na Notting Hillu (metro Westbourne Park, Ladbroke Grove, Notting Hill) a skoro všude. Jde o to, jaké bydlení požadujete: to, co radím, patří do kategorie "co nejlevnější, ale přitom čistý a s vlastní koupelnou". Nejlevnější není levný: takový bed & breakfast se dal sehnat od dvaceti liber za noc, ale dneska počítejte spíš třicet (míněno za dvoulůžkový pokoj). Od třiceti liber jsou i levnější hotely, rozdíl mezi oběma kategoriemi je ostatně zanedbatelný, B&B však zpravidla bývá příjemnější než hotel ve stejné ceně. Na dlouhodobější ubytování (týden a déle) můžete v některých B&B dostat velkou slevu, v jiných zase vás tak dlouho zůstat vůbec nenechají. Smlouvejte o podmínkách. Dobrý způsob ubytování může být package od letecké společnosti – British Airways má občas nabídky, kdy tři noci v hotelu dostanete v podstatě v ceně zpáteční letenky. Nečekejte pak samozřejmě Ritz.

Ano, je tam draho. Počítejte s tím, že za libru nekoupíte v podstatě nic – darmo se ohánět tím, že to je pětapadesát korun. Velká láhev minerálky v supermarketu stojí tak třicet pencí. Noviny nebo nejlacinější sendvič libru. Pivo nebo panák v hospodě přes dvě libry, někdy i tři. Kafe taky tak, se zákuskem pět. Oběd nebo večeře v restauraci od šesti, sedmi. Vstup do galerií a muzeí většinou zadarmo. Celodenní jízdenka na městskou dopravu asi 4 libry, ale s omezením na dvě zóny ze šesti (pro většinu turistických cílů to stačí). Všude po městě je spousta nonstop obchůdků – prodávají cigarety, noviny, čerstvé ovoce, sladkosti, minerálky, sendviče, někdy alkohol. Takže hlady a žízní neumřete, dokud máte prachy, of course.

Policajti jsou zdvořilí a korektní. Většina ostatních lidí, s nimiž budete mluvit, taky. Se špatnou angličtinou si hlavu nelamte, Londýn je kosmopolitní. Pozor na party ožralů, těm bez přemýšlení jděte z cesty, nepotkáte je často, ale když už, jsou daleko divočejší než u nás.

Imigrační úředníci bývali vždy bdělí a ostražití, i když zdaleka ne takoví kreténi jako jejich američtí kolegové. Od té doby, co jsme v EU, jsem v Británii nebyl, takže netuším, jak je to teď, teoreticky by vstup do země měl být bez problémů. – Jednou jsem přiletěl do Londýna z USA, nechal jsem si kufr poslat přímo do Prahy a chtěl jsem na pár hodin vyrazit do města, než budu pokračovat v letu domů. Bohužel jsem upadl do podezření právě tím nedostatkem zavazadel. Následovalo zadržení, výslech, spousta telefonování ("Z Ameriky, říkáte? Co jste tam dělal? Koho tam znáte? Koho znáte tady? Byl jste několikrát v Izraeli, jak vidím z vašeho pasu. Koho znáte tam? Kdy tam zase pojedete? Byl jste někdy v Irsku? V Severním taky? Proč ne?" – ta poslední otázka mě dostala nejvíc), KGB hadra. Samozřejmě mě nakonec s omluvou na půl huby pustili, ale zdrželi mě tolik, že kamkoli jezdit už nestálo za to. (Jo, a ten kufr mi Delta ztratila, přišel po třech dnech z Toulouse.) – Ale několikrát jsem už na londýnských letištích překládal mladým Čechům, Slovákům a Polákům, kteří přijeli očividně načerno pracovat a nedokázali se s ouřadem domluvit. Většinu z nich do země pustili. Prosím, prosím, naučte se všichni rozpoznat otázku "What's the purpose of your visit?" a odpovědět na ni něco takového, co ten člověk chce slyšet. Odpověď, že se tu možná máte sejít s jedním kamarádem, který vás u sebe nechá přespat, ale musíte mu napřed zavolat, protože ho vlastně neznáte, jen jste spolu jednou chatovali, moc dobrá není. Odpověď "Yes" je jen o málo lepší.
KLÍČOVÁ SLOVA: not to be continued.

Interview do učebnice

2005-03-13T11:58:00.000+01:00

Nejsem originální, píše o tom celkem pochopitelně kdekdo, ale přesto musím připomenout, že tenhle rozhovor (v doslovném znění včetně interpunkce) patří do každé budoucí učebnice žurnalistiky. Což myslím upřímně.
KLÍČOVÁ SLOVA: víceméně všechna, co tam jsou.

Zábavná maličkost: AudioScrobbler

2005-03-11T12:58:00.000+01:00

Na webu najdete spoustu nástrojů pro budování komunit, hlavně takových, které žádnými komunitami nejsou. Pěkný, jistěže ani trochu nový nástroj pro hledání společného jmenovatele přes muziku se jmenuje AudioScrobbler. Zapojit se může každý, kdo poslouchá hudbu v počítači pomocí nějakého toho WinAmpu, Real Playeru či něčeho podobného - pokud jde o mne, jsou to iTunes. Založíte si na AudioScrobbleru účet, nainstalujete plug-in do svého přehrávače a to je celé. Systém vám vytvoří webovou stránku, kde si může každý přečíst víceméně v reálném čase, co zrovna posloucháte; pokud tedy posloucháte jsouce připojeni k Internetu. Odesílat dodatečně seznamy skladeb přehraných off-line to neumí. Z naposlouchaných písniček pak AudioScrobbler počítá statistiky: ukaž mi, co sjíždíš pořád dokolečka a my si už sami posoudíme, kdo jsi. Uživatel AudioScrobbleru se může zapsat do skupin, v nichž se pak počítají statistiky skupinové, může skupinu sám založit, může hledat lidi s podobným hudebním vkusem. Jen jedno nemůže, ač právě to by mnozí jistě chtěli nejvíce: stahovat empétrojky. V systému žádné nejsou, jen záznamy o tom, co si kdo přehrál. V RIAA či OSA to musí být poměrně čtený web...
KLÍČOVÁ SLOVA: hra se skleněnými perlami.

Mohou vás kvůli blogování vyrazit z práce?

2005-03-08T21:25:00.000+01:00

Zajisté ano. Redaktoři CNET News sestavili přehled, jak to funguje v Americe. Někdo by mohl tyhle zkušenosti, jak se říká v softwarové branži, lokalizovat. Bylo by to jistě dobré a poučné čtení.
KLÍČOVÁ SLOVA: bacha!

Sebeúcta

2005-03-08T11:53:00.000+01:00

-Ale proč neodstoupí sám? Když všichni viděli, jak je nemožný?, zeptala se O.
-A proč by měl?, namítl jsem a začal povídat něco o počtu poslanců té které frakce v parlamentu, o stojedničce, o koalicích, jež nejsou koalicemi a opozici, jež též není tak docela tím, čím se zdá být.
-O tom já nemluvím, namítla O. A mně došlo, o čem mluví. O. prožila většinu svého dospělého života v zemi s anglosaskou politickou tradicí. Taky se tam krade, lže a podvádí, ale vedle psaných pravidel platí i nepsaná. Například, že když vás chytí s rukou v pokladničce, přestanete se vymlouvat, neboť být zřejmý zloděj je jedna věc a být zřejmý zloděj a blb k tomu je věc jiná, horší.
U nás je to jinak. Chovat se jako blb cti netratí, zejména když se tím můžeme vylhat z jiného přečinu. Zatloukat, zatloukat, zatloukat.
Překvapuje mě, že čeština vůbec má slovo pro něco tak málo známého jako sebeúcta.
KLÍČOVÁ SLOVA: taková vláda, jakou si zasloužíme.

Londýn prakticky 3. – Whitelist, druhá část

2005-03-07T00:55:00.000+01:00

V minulém pokračování jsem se rozepsal o tom, co byste v Londýně vynechat neměli. A teď konečně o tom, co vynechat nesmíte a vidět a zažít musíte.

Must
1. Time Out. Jmenuje se tak jednak čokoládová tyčinka od firmy Cadbury, jednak týdeník plný informací, co se právě v Londýně děje: výstavy, koncerty, filmy, restaurace. Doporučuju oboje. Jde to dobře k sobě. (Jmenuje se tak i leccos jiného, třeba výtečná deska od Dave Brubecka, takže při troše organizace a kázně můžete současně mlsat Time Out, číst Time Out a poslouchat Time Out.)

2. Trafalgar Square. Hlavní náměstí, nijak impozantní, notně podělané od holubů a přeplněné turisty, kteří ty holuby krmí jako zběsilí, přesto s duší. Náměstí, ne turisti - nechce se mi tu větu přepisovat. Uprostřed stojí na sloupu admirál Nelson a hlídají ho lvi. Na lvy lezou děti. Kolem stojí mohutné paláce pojmenované po zemích Impéria, pardon, Britského společenství národů: South Africa House, Canada House. Nahoře pak Národní galerie a St. Martin-in-the-Fields: Pomeranče a citróny / u Klementa mají zvony / U Martina vyzvánějí / tři farthingy po mně chtějí /Kdy zaplatíš? Zbytí není / jinak půjdeš do vězení. Víte, odkud to je? – Trafouš je velmi užitečný i jako dopravní uzel, jezdí tudy například většina nočních autobusů. Bývá tam větrno a... mám to tam rád, no.

3. Greenwich. Mohl ten nultý poledník dopadnout podstatně hůř; tohle není špatný střed světa! Městečko na jižním břehu Temže naproti dokům, příjemně dostupné pomocí DLR (viz minulý díl) a přece dodnes trochu izolované. Kromě proslulé Královské observatoře se tu nachází skvělý park, druhý nejlepší ve městě, s živými ploty a bludišti a troskami římských staveb a duby, co zasadil snad Vilém Dobyvatel, a nádhernou růžovou zahradou... a vůbec. Pod parkem, jenž se táhle k observatoři do kopce, je spleť romantických ulic, molo a u něj velká zdejší atrakce: Cutty Sark, navždy zakotvená nádherná loď, takzvaný čajový clipper: superrychlá velká plachetnice určená k přepravě čaje z Číny, vrcholné dílo dané technologie.Vrcholné a také poslední, sloužila jen deset let – po otevření Suezského průplavu se byznys s čajem dočista změnil, na trati do Číny se začaly vyplácet víc obyčejné parníky než tyhle dokonalé hračky. Greenwich má přístavní duši, přestože leží jen na řece a k moři je ještě kus cesty, ale námořní lodě tu odjakživa kotvily, námořníci chodili do zdejších hospod a za zdejšími holkami.
Mimochodem: vláček DLR dnes jezdí až do Greenwiche. Ještě před několika lety končil ve stanici Island Gardens a řeku bylo třeba překonat pěšky – ne po mostě, žádný tu není, ale pěším tunelem pod dnem. Je to zajímavý zážitek, zkuste si to. Okouzlující jsou hydraulické výtahy, jimiž se na jednom břehu dopravíte dolů na úroveň tunelu a na druhém zas zpátky na povrch. Jak z verneovky.

4. Tate Modern. Galerie, po jejíž návštěvě už nikdy nebudete o moderním umění uvažovat stejně jako předtím. Skvělá co do skladby exponátů, jejich aranžmá, celkového vyznění, všeho. Opravdu skvělá! Vstup zdarma, dvě a půl hodiny na návštěvu minimum, raději víc. Nachází se na jižním břehu Temže, přestavěná z bývalé elektrárny. Nespleťte si ji se starou Tate Gallery v Pimlicu, která se dnes jmenuje Tate Britain a vystavuje britské umění od šestnáctého století po dnešek. Samozřejmě také stojí za návštěvu.

5. Zajděte si na pivo. I když ho třeba normálně nepijete. Britské pivo je obecně vzato jiné než naše, to je všeobecně známo, při cestě do hospody je dobré vědět, co je stout, co ale a co CAMRA. Především však: britská hospoda stejně jako česká je kulturní a sociální instituce. Dejte si pivo (pozor, nikdo vám ho nepřinese, musíte si pro něj dojít k baru a zaplatit z ručky do ručky), sedněte si do kouta a pozorujte cvrkot. Moje oblíbená londýnská hospoda se jmenuje Holly Bush, tedy Cesmínový keř, a nachází se kousíček od stanice metra Hampstead.

6. Jezděte metrem a vlakem. Londýnské metro je samo o sobě návštěvnická atrakce prvního řádu: staré, hlučné, přeplněné, ne moc čisté, ale úžasně funkční. You can't beat the Tube, praví jeho reklamní slogan, a je to pravda: i kdyby se pan Livingstone se zpoplatněním vjezdu aut do centra postavil na hlavu ještě víc, než to dělá, silniční doprava bude stejně v tak velkém a přeplněném městě pomalá – tím spíš, že Londýn má jen málo tramvají a ani jednu z nich na severním břehu Temže. Síť metra je hustá, pořád se staví nové linky a stanice, naposledy prodloužení Jubilee Line do Greenwiche a dál do vzdálených končin East Endu. Velmi dobře se k cestování hodí i městské vlaky (správně česky S-Bahn), v nichž platí stejné předplatní jízdenky jako v metru. Jejich schéma nenajdete na standardním plánku metra, takže tohle je správná mapa, kterou potřebujete. V papírové podobě ji dostanete zdarma na větších stanicích metra a na všech železničních nádražích. Povšimněte si vyznačených zón – celodenní a vícedenní jízdenky se prodávají odstupňované, takže se vyplatí rozmyslet si předem, kam všude budete chtít jezdit. Rozdíl v ceně je dost velký. Vlaky nejezdí tak často jako metro, ale na většině tras se můžete spolehnout na intervaly v desítkách minut, přinejmenším dokud neskončí odpolední špička, tedy tak do sedmi večer; pak je to s nimi slabší.

7. Kew Gardens. Jak se vyhnout superlativům? Nepůjde to. Kew Gardens je nejkrásnější londýnský park a zároveň největší a patrně nejlepší botanická zahrada na světě. Klíčové slovo zní opět Impérium: Británie vládla světu a z celého světa si navozila domů stromy, keře, květiny. Všechno shromážděno v Kew, citlivě rozmístěno, pečlivě ošetřováno, zpřístupněno veřejnosti. Jsou tam fantastické skleníky s tropickými stromy a rostlinami, libanonské cedry, velká japonská zahrada, jezírka s lekníny, procházejí se tam pávi, veverky loudí oříšky a hlavně je tam spousta prostoru pro lidi. Procházet se, odpočívat, usnout v trávě pod borovicí nebo pod bambusovým houštím. Nejezdí se tam na skok, ale zpravidla nejmíň na půl dne, což radím i vám. Zařiďte si to. Nebudete litovat. Slunečný den v Kew s termoskou čaje, několika sendviči a dobrou knihou, to je opravdu luxusní zážitek. Až vás to tam přece omrzí, vydejte se na oběd nebo na večeři do některé z desítek hospůdek v přilehlém Richmondu. Vyberte si takovou, odkud je výhled na Temži. Vykašlete se na to, že o pár ulic dál bude večeře o tři libry levnější. Žijete jen jednou. Dejte si rybu, brambůrky a bílé víno a připijte mi na zdraví, že jsem vám tak dobře poradil.

8. Plakáty. Británie je jediná mně známá země, kde má reklama úroveň, bývá vtipná, vynalézavá, často má kvality dobré poezie. Hledejte kolem sebe příklady. Je to také výtečný trénink v živé, skutečně používané angličtině.

9. Dívejte se po lidech. Přesněji: vnímejte lidi. Dívat se je neslušné, upřený pohled je v Anglii těžším prohřeškem než u nás. Ale rozhlížejte se kolem sebe, uvědomujte si atmosféru. Londýn, jako každé jiné velkoměsto, to jsou především jeho obyvatelé. Úředníci z City v oblecích a s deštníky, rasťáci, venkovani ze všech koutů Británie i Impéria, zavalité arabské maminy neustále na nákupech, vyhublí a vyschlí důchodci, z nichž nejeden byl tvrdě vycvičen a dodnes by dokázal zabít chlapa holýma rukama, kdyby bylo třeba, nevkusně oblečené mladé holky ždímající v ruce mobil jako růženec, cockneyové s pivním břichem rozvalení na lavičce za plachtou bulvárních novin, elegantní mladé dámy zaměstnané u nadnárodních společností nad miskou salátu u Pret A Manger, dvoumetroví černoši s přivřenýma očima, uvolnění a připravení kdykoli vystartovat jako panteři, ortodoxní židi z Golders Green, turečtí hokynáři od Tufnell Parku...
KLÍČOVÁ SLOVA: to be continued.

Můj první kontakt s offshoringem

2005-03-04T19:16:00.000+01:00

Člověk o tom pořád čte, slyší, i sám někdy mluví, ale ještě to nezažil na vlastní kůži. Až dnes. Zavolala mi jakási Shankari z Bangalore. Dělá něco pro klienta, který chce cosi po nás. Připadal jsem si, jako když jsem poprvé uviděl Eiffelovku: ono to vážně existuje!
KLÍČOVÁ SLOVA: glo-ba-li-za-ce.

Podporujeme ty, kteří by s námi pěkně zatočili

2005-03-04T16:41:00.000+01:00

Výtečná, z mého hlediska velice nejednoznačná diskuse. Hlavolam. Doporučuju. - Ale napadlo mě nad ní: levicoví liberálové mají skutečně zajímavý sklon chválit ostré hochy, kteří, pokud by se dostali k moci, by jejich (= našemu) žvanění rychle udělali přítrž. Nosím tričko s Guevarou, ale nedělám si iluze o tom, kolik svobody bych měl v zemi, v jejímž čele by stál. Natolik jsem realista (a natolik dobře znám marxismus, životopis Che a moderní dějiny Kuby). Stejně tak, ale naopak: pokoutně hajlující skini, kteří občas s chutí zmlátí někoho, proti komu jsou v bezpečné přesile, by v každém fašistickém režimu hodném toho jména šli do lochu a možná ke zdi jako jedni z prvních. Viz noc dlouhých nožů: Hitler chtěl a potřeboval absolutní pořádek, ne anarchii terorizovanou opilci a trestanci. - Proč tedy, sakra, to tričko nosím? Asi z potřeby radikálního gesta. Ukázat, že nejsem volič ODS a fanoušek Sparty. No, to by byl dost malý důvod... dobrá tedy. Z pranepatrné, ale přece naděje, že svět by mohl být o chlup lepší. A že ten Guevara s tím přece jen nějak okrajově souvisí. Jako s tím nějak souvisel Ježíš Kristus.
KLÍČOVÁ SLOVA: ani nevím. Snad: únava, pátek odpoledne.

Je zle, nebo není zle?

2005-03-04T12:45:00.000+01:00

Tak nevím. Zhroutí se penzijní systém, nebo ne? Můj zájem je neakademický, rád bych věděl, z čeho bude má generace na stará kolena živa.
KLÍČOVÁ SLOVA: pravda; zájmy.

Poezie je železnice svého druhu

2005-03-04T08:41:00.000+01:00

Jistě znáte nynější billboardovou kampaň Českých drah. K jejím kladům patří pěkné černobílé fotky a dále skutečnost, že použité plakáty jsou umístěny (zdá se mi) výhradně na drážních objektech a pozemcích, takže (jak doufám) to dráhy nic nestojí. Tedy, nic: samozřejmě stojí, on tu kampaň musel taky někdo vymyslet, nafotit, vyrobit plakáty a vylepit je. Možná by ty prachy měli dát raději uklízečkám, aby měly větší motivaci a vlaky byly čistší - nejen mezinárodní rychlíky, ty, připouštím, ujdou. Anebo někomu, kdo umí česky, aby jim vysvětlil jemný významový rozdíl mezi obraty Železnice je poezie svého druhu a Železnice je svého druhu poezie. Ty uklízečky by však byly užitečnější.
KLÍČOVÁ SLOVA: Pohádky o mašinkách.

Poučení z havárie, k níž nedošlo

2005-03-02T17:08:00.000+01:00

Vůz přede mnou se rozjel na zelenou, ale dvacet metrů za křižovatkou nečekaně zastavil. Dupl jsem na brzdu, ABS rozvibrovalo auto, jak bych najel na roletu, na zastavení však zbylé místo nestačilo. Strhl jsem řízení do souběžného pruhu, nikdo tam nejel, nikdo nejel ani za mnou. Dobrzdil jsem na úrovni zadních kol vozu, který zastavil. Oddechl jsem si, zařadil zas jedničku a pokračoval. Nic se nestalo.
Jel jsem příliš rychle? Ne, plynule a přiměřeně jsem se rozjížděl. Udělal chybu ten přede mnou? Taky ne, zastavil sice z mého hlediska nečekaně, ale jednak to udělat musel, vůz před ním odbočoval do parkoviště, jednak tím neporušil žádný předpis. Proč jsem tedy málem naboural? Jediná odpověď - protože jsem v tu chvíli byl nepozorný a reagoval jsem pomaleji, než by bylo třeba. Jen o trošičku pomaleji, ale stačilo by to na pořádně zmačkaný plech. Měl jsem prostě začít brzdit dřív.
Zlé je, že si to člověk vůbec neuvědomí - a dokud se nad věcí pořádně nezamyslí, tak ani nepřipustí. Neměl jsem v tu chvíli ani pocit nepozornosti, ani pomalé reakce. Subjektivně jsem vůbec necítil problém. Poučení pro příště: spoléhejme méně na vžité automatismy.
KLÍČOVÁ SLOVA: bacha.

Vytrhnout i s kořeny

2005-03-02T08:59:00.000+01:00

Napadá mě, čeho si jiní všimli jistě už dávno: s jakou lehkostí se dnes v EU odstraňuje kdeco, co bylo kolem nás po generace. Počínaje frankem, guldenem a markou, konče - prozatím - způsobem tvorby příjmení. Na jemné a citlivé problémy se jde buldozerem. Připomíná mi to jakousi povídku Michaila Zoščenka ze Sovětského svazu třicátých let, kde se při výkopových pracech najde předrevoluční kanalizační potrubí, očividně funkční, a přivolaný úderník konstatuje, že "takové carské roury musíme vytrhávat i s kořeny". Což se také stane.
Dvojitá příjmení - no, je to jistě otázka zvyku, jako všechno. Ať jsou povolená, třeba i doporučená (argumentu o nátlaku rodinných klanů na ženy rozumím), ale proč mají být povinná? Je hodně tradičně uvažujících lidí, mužů i žen, kteří se tím budou cítit vysloveně poškozeni. Zneuctěni.
Já myslím, že hlavní problém, jemuž čelí a za dvacet let čelit bude kterákoli Maria-Luisa Vermeulen-Goossens, nespočívá v jejím jménu (i když to jako chlap jistě podvědomě podceňuji), ale v mnoha aspektech faktické rovnoprávnosti, třeba aby za stejnou práci dostala stejný plat, aby se nemusela bát jít večer parkem od tramvaje sama domů a tak. I ta nejvyspělejší forma západoevropské společnosti v tomhle ohledu ženám dost dluží. Hrátky s příjmeními jen odvádějí pozornost od reálných problémů.
A mimochodem, pokud tohle bude někdy někdo chtít převést do českého a slovenského prostředí, narazí tvrdě na přechylování. A to bude teprv legrace!
KLÍČOVÁ SLOVA: Miroslav Nováková-Drahokoupil; Miroslav Drahokoupil-Nováková?; Miroslav Novák-Drahokoupil??, Jana Novák-Drahokoupil???

Vraťte Ústavu překladatelům

2005-03-01T12:09:00.000+01:00

Na radu Jana Kovanice jsem si stáhl z webu Evropskou ústavu. A namátkou otevřel - namouduši je tohle první věta, kterou jsem tam přečetl, ne že bych ji naschvál a škodolibě hledal: "Zacházení s dovozem do Unie produktů, které podléhají společné organizaci trhu s produkty rybolovu a které pocházejí z Grónska, zahrnuje, při dodržování mechanismů společné organizace trhu, osvobození od cel a poplatků s rovnocenným účinkem a nepřítomnost množstevních omezení a opatření s rovnocenným účinkem, jsou-li možnosti přístupu do grónských zón rybolovu, které jsou Unii zaručeny na základě dohody mezi Unií a příslušným orgánem Grónska, pro Unii uspokojivé." (Strana 376.)
Nezlobte se, tohle já schválit nemůžu.
KLÍČOVÁ SLOVA: referendum.

Londýn prakticky 2. – Whitelist, první část

2005-03-01T09:54:00.000+01:00

Text se mi rozrůstá pod rukama. Toto je druhé pokračování amatérského a subjektivního průvodce Londýnem. V první části jsem se pokusil sumarizovat, co z obvyklých turistických cílů nestojí za váš čas. Teď se podíváme na to, co za něj stojí. Bude to opět uspořádáno podle způsobových sloves. Dnes tedy o tom, co byste vynechat neměli, příště o tom, co vynechat prostě nesmíte.

Should
1. Jižní břeh Temže. To je dnes nejživější a nejmódnější část města: nábřeží a jeho nejbližší okolí kolem Waterloo Bridge, prostě Southbank. Pýcha a do určité míry zásluha Rudého Kena, tedy současného starosty Londýna Kena Livingstona, který je prý komunista (před dvaceti lety napsal knihu s názvem Kdyby volby mohly něco změnit, zakázali by je), určitě homosexuál, bezpochyby trochu blázen a nade vší pochybnost oblíbený šéf města. Southbank je novější verzí londýnských doků: kdysi industriální zóna, později mrtvý vybydlený prostor, území gangů, dnes luxusní čtvrť, město jednadvacátého století. S lavičkami osvětlenými zespoda, s galeriemi, divadly, nádhernou pěší zónou kilometry dlouhou, sídly nadnárodních korporací, drahými byty (ironie, že tohle způsobil zrovna Livingstone, ale tak to na světě chodí a za vlády New Labour obzvlášť, i když on sám je spíš stará Labour).

2. Docklands. Zhruba totéž, ale o pár let starší, o hodně větší a ambicióznější. Southbank se dá a má projít pěšky, doky je lépe projet, už proto, že dopravní prostředek je atrakce sám o sobě. Na stanici Bank přestupte z metra na Docklands Light Railway, malý prosklený automatický vláček bez řidiče a jeďte v prostoru na jihovýchod a v čase do budoucnosti. Zamíříte mezi mrakodrapy: sklo, ocel, mraky, řeka. Připomene se vám Blade Runner. Vláček jede sám jako pouťová hračka. Vystupte na Canary Wharf, projděte se (fantastické jsou ty různé výškové úrovně; náměstí, z nichž se jde po schodech dolů k řece; máte z toho trochu pocit, že létáte), pak pokračujte týmž vláčkem do Greenwiche. Zážitek.

3. Hampstead. To není téma na psaní ani na návštěvu, to je téma na život. Podle mne nejen nejpříjemnější londýnská čtvrť, ale prostě jedno z nejatraktivnějších zastavěných míst na světě. Žádné Beverly Hills, nic hogo fogo, jen červené cihly, břečťan, zákoutí, lavičky, zvlněný terén, náměstíčka, jedna rušná hlavní ulice, dobré spojení metrem a po ruce velikánský park – Hampstead Heath. Nevýrazná výšina v parku se jmenuje Parliament Hill, nikoli proto, že by na tom kopci někdy zasedal parlament, ale z dočista jiného důvodu. V listopadu 1605 se jistý Guy Fawkes s kamarády pokusil vyhodit tehdejší sněmovnu do povětří, natahal do ní postupně šestatřicet sudů střelného prachu – a na tom kopci seděli, měli odtamtud dobrou vyhlídku na ground zero, a čekali, až to bouchne... Nebouchlo, někdo je včas udal, jak to bývá. Zbyla po nich dětská říkanka: Remember, remember, the fifth of November / Gunpowder, treason and plot. / We see no reason why gunpowder treason / Should ever be forgot a každoroční bujará oslava Guy Fawkes Day s ohňostrojem. – Pojmenovat zcela vážně takovýhle kopec jako Parlamentní, to je možné jen v Anglii. (Říkají také, že Fawkes byl v jejich dějinách jediný člověk, který vstoupil do parlamentu s otevřenými úmysly.) – Žil tady John Keats (a má tu muzeum – Johne, Johne Keatsi / svou teplou čepici / nezapomeň vzít si – znáte to?) a Freud a víc slavných lidí, než si dokážu vzpomenout. Pokud se na Hampstead vypravíte a jste ochotni park vynechat, pak nejlépe metrem na stejnojmennou stanici, trochu se tam rozhlédněte a pak se vydejte pěšky po ulici Haverstock Hill s případnými drobnými odbočkami oběma směry ke stanici Belsize Park. Jinak dle mapy města a vlastní úvahy. Viz též Zajděte si na pivo v části Must (příště).

4. Cream tea. Ojojoj, to je lahůdka, a čím dál tím míň známá! Menu při svačině zvané cream tea se skládá ze speciálních vdolečků zvaných scones, zavařeniny (správně by měla být jahodová, ale někdy může být i rybíz, lesní plody apod.) a mléčného produktu, jehož název neumím uspokojivě přeložit – anglicky se to řekne clotted cream a je to něco jako mascarpone, ale ne docela; bývá na tom žlutá křupavá krusta, což není bug, ale velmi žádoucí feature. Na máslový vdoleček natřete krémovou smetanu, na ni džem, ukousnete, zapijete čajem a máte pocit, že život má zaručeně smysl. Chcete-li to mít opravdu stylové, pak správný čas na cream tea je ve čtyři odpoledne, ne dříve a ne později. A nedostanete ho všude, rozhodně ne dobrý. Chce to hledat – a hlavně si ověřit, že vdolečky pečou sami na místě, protože když nejsou čerstvé, není to prostě ono. Kavárna v Greenwichi, kde měli nejlepší mně známý cream tea, před pár lety zkrachovala, takže uvítám informace o vašich objevech.

5. Národní galerie. Do muzeí a obrazáren se v Londýně chodí většinou zdarma, National Gallery není výjimkou, ale to není ten pravý důvod, proč tam jít. Nicméně je to důvod, proč se tam klidně zajít podívat se jen na pár obrazů a zas pokračovat jinam. Pokud to tak uděláte a dáte na můj vkus, doporučuju Turnera, Constabla a Goyu. Turnerův obraz Déšť, pára a rychlost ode mne můžete při té příležitosti pozdravovat. Kromě toho stojí rozhodně za vidění (no, ona stojí za vidění celá ta galerie, ale vy nemáte čas) Leonardova Madona ve skalách; tedy, Leonardova... ta zaručeně Leonardova visí v Louvru, tohle je replika nejasného původu, Angličani tvrdí, že ji aspoň částečně namaloval Leonardo, potměšilí Frogs jsou však toho názoru, že to byli jeho žáci a Mistr jen možná prošel kolem a přikývl.

6. Double-decker. Londýnský autobus je dobrý pro vyhlídkovou jízdu – vylézt si do patra, dívat se, až vás cestou něco zaujme, tak vystoupit. Vřele mohu doporučit například linku 390 z Archway do centra. Ale nepoužívejte ho jako reálný dopravní prostředek, tedy způsob přemístění z bodu A do bodu B. Na malé vzdálenosti jsou lepší nohy, na velké metro.Ty vzdálenosti je potřeba pečlivě odhadovat, protože Londýn je velikánský a co na plánku vypadá blízko... pozor na měřítko, podívejte se, v jakém měřítku je nakreslena vaše mapa Londýna a porovnejte si to s mapou Prahy, Brna nebo jiného města, na které jste zvyklí.

7. Natural History Museum. Přírodovědné muzeum. Darwin, dinosauři a tak. Nezanedbatelná část dějin Britského impéria je dějinami přírodovědeckých objevů, tady je najdete pohromadě.

8. Science Museum. Technické muzeum, jak má být. Dá se v něm leccos dělat, hrát si, zkoušet, ne jen pasivně přihlížet. Ráj kluků každého věku. Taky jich bývá řádně plné, hlavně těch mladších. Klid na prohlídku nečekejte. Volné místo, kde si dát kávu, taky většinou ne.

9. Fortnum & Mason. Nejvyhlášenější lahůdkářství na světě. Zajděte si tam na něco menšího. Pro jednou si to dovolit můžete. A ten pocit...

10. Hyde Park, St. James's Park, Green Park. V létě nechoďte po hospodách. Kupte si v samoobsluze pár baget, sýr, paštiku, jablka, láhev růžového, papírové kelímky, jděte do nejbližšího pěkného parku, což bude v centru města patrně jeden z těchto tří, natáhněte se do trávy nebo si připlaťte pár pencí za celodenní pronájem lehátka (prostě si vezmete jedno volné, bývají jich tam štosy, a počkáte, až přijde výběrčí). Radujte se ze života. Dívejte se do nebe a do korun stromů. Vypadají do jednoho, že jim je aspoň pět set let a že z jejich kořenů každou chvíli vyskočí nějaký hobit.

11. St. Paul's Cathedral. Duchovní i velmi reálná dominanta města. Nádherná stavba, strohá i ozdobná zároveň. Nezapomeňte, že v době, kdy ji Christopher Wren na troskách staré katedrály stavěl, byla už dnešní historická Praha historická. Skoro všechno, co je v Londýně k vidění, pochází ze sedmnáctého až dvacátého století. K důležitým výjimkám patří Tower, Westminsterské opatství, malé zbytky římských hradeb, Svatojakubský palác na konci ulice Pall Mall (vzdálenějším od Trafalgar Sq), základy a části zdí několika později přestavěných kostelů a hospod a čtyři právnické koleje (Inns of Court): Gray's Inn, Lincoln's Inn a dvě budovy Temple, což bylo původně skutečně sídlo templářů. To jistě není všechno, ale zbytek klidně ponechme odborníkům. Londýn v minulosti několikrát vyhořel, nejdůkladněji v roce 1666, za druhé světové války byl mnohokrát bombardován. Středověku v něm proto mnoho nenajdete.

12. Piccadilly Circus. Pražáci se scházejí "pod vocasem", v Londýně je oblíbený meeting point pod Amorem, tedy pod Erotovou soškou na Piccadilly Circus. Není to náměstí, jen křižovatka, velmi rušná a nepřehledná, autem bych tu nechtěl jet ani za nic a v autobusu občas zavírám oči. Goodbye Piccadilly, farewell Leicester Square...
KLÍČOVÁ SLOBA: to be continued.

Londýn prakticky 1. - Blacklist

2005-02-26T00:02:00.000+01:00

Na četné žádosti (asi dvě :-) a hlavně pro vlastní potěšení, jak jinak, jsem se pustil do sepisování maličkého průvodce po Londýně. Rozdělil jsem jej do tří částí: kam nechodit a co nedělat (dnes), kam jít a co dělat (příště) a všechno ostatní (někdy později). Několik povinných připomínek:
1. píšu to popaměti, kromě Internetu tu nemám jedinou pomůcku, případné chybičky posuzujte prosím shovívavě;
2. rady jsou zcela subjektivní, někdo jiný to může vidět úplně jinak;
3. uvítám připomínky a náměty.
Začneme tím, co v Londýně stojí za to vynechat. Při této příležitosti si též zopakujeme anglická modální slovesa.

Mustn't
1. Madame Tussaud's, muzeum voskových figurin. Přiznávám, odrazuju vás od něčeho, co ze zkušenosti neznám, sám jsem tam nikdy nebyl. Vždycky mi stačil pohled na tu dlouhatánskou nehybnou frontu před vchodem. Dtto přilehlé muzeum Sherlocka Holmese a celá řada podobných bizarností. Kdo to chce navštěvovat, ví proč, my ostatní se nedopusťme omylu.
2. London Eye neboli monumentální ruské kolo na jižním břehu Temže. Předražené a taky šílená fronta. Za nějakých pět set korun či kolik to teď stojí a za přinejmenším dvouhodinové čekání se vám dostane pohledu shora na dominanty města – z nichž téměř všechny můžete stejně dobře vidět hned z nábřeží, stačí se vymotat z davu, opřít se o zábradlí a koukat. - Ale zájem o London Eye není tak nepochopitelný. V Londýně citelně chybí něco jako Montmartre či Hradčany, prostě vyhlídkový kopec. Město se rozkládá ve velmi placaté krajině. Chcete-li jej vidět z výšky, máte kromě pochybného zážitku na ruském kole tři další možnosti. Především můžete zajet do City a vylézt po točitých schodech na Monument, což je něco mezi přerostlým morovým sloupem a malou rozhlednou. Doporučuju. Druhá a třetí možnost je časově náročnější: Hampstead Heath a Greeenwich. O nich příště v rámci whitelistu.
3. Oxford Street. Hlavní nákupní ulice, ale ať chcete nakupovat cokoli, dostanete to pohodlněji, příjemněji a levněji někde jinde. Včetně všech těch nevkusných suvenýrů, kterými je Oxford Street prakticky vzato vydlážděná.
4. Vyjížďka lodí po Temži. Vypadá to atraktivně, ale je s tím stejný problém jako s většinou podobných plaveb všude na světě: strašně brzy se začnete nudit a napadne vás mnoho lepších způsobů, jak trávit čas. Jenže vystoupit se nedá.
5. Střídání stráží před Buckinghamským palácem. Šaškárna. Stejně uvidíte jen milion japonských foťáků.
6. Downing Street. Kratičká ulička přehrazená závorou, absolutně nic k vidění, ledaže byste si chtěli pár hodin počkat, zda nepůjde domů paní Blairová. Když jsme u toho, poblíž je podobně nezajímavý Scotland Yard. Turisti se na obou těch místech ze zoufalství fotografují vedle tabulky se jménem ulice, aby z toho měli aspoň něco.
7. Zoologická zahrada v Regent's Parku. Značně podprůměrná. Atrakcí bývaly dvě pandy velké, ale už tam nejsou, odjely zpátky do Číny.
8. Harrods. Po moskevském GUMu asi nejdražší obchoďák na světě, ale pořád jen obchoďák. Perské koberce, šaty jak pro královnu matku – no a co? Za vyčůrání se tam platí libra. Co však možná přece jen stojí za to, je oddělení lahůdek v přízemí, obzvlášť pečivo, ryby a sýry. Nekupovat, koukat, čichat. Dělají to tam tak skoro všichni.

Needn't
1. Tower. Jde o to, jak moc vás zajímá historie. Pokud nijak zvlášť, pak se do prohlídky nenuťte, nebudete totiž chápat, co vám to vlastně ukazují a bude to otrava. Mezi námi řečeno, brát návštěvy podobných míst takřka jako povinnost kulturního člověka je pěkná pitomost. Povinností kulturního člověka je spíš nebýt snob a pokrytec.
2. Westminster Abbey, Houses of Parliament, Big Ben. Všechno pěkně pohromadě. Stejný komentář jako k Toweru. Ale pokud už chcete mít intelektuálně a kulturně čisté svědomí,pak je správnou volbou rozhodně to opatství. Pokud ne, svezte se po téhle části města autobusem číslo 11 s turistickým průvodcem v ruce (od Victorie na Charing Cross a pak ještě opačným směrem) a máte to pohodlně, levně i přiměřeně důkladně – jezdí totiž vzhledem k permanentní dopravní zácpě krokem.
3. Britské muzeum. Nejde o to, že by nebylo zajímavé – je úžasné. Potíž je v tom, že samo o sobě vyžaduje tak měsíc času. Pro uspěchaného návštěvníka je tudíž poněkud depresivní. Pokud ho přece chcete vzít hákem, nevynechte Rosettskou desku, jeden z nejvíc fascinujících archeologických objevů všech dob – kam se hrabe Tutanchamón. A postůjte před ní zamyšleni. Při téže příležitosti se však můžete zamyslet i nad tím, proč většina vystavených exponátů není spíš někde v Athénách, v Káhiře či v Bagdádu. Jako by české korunovační klenoty byly ozdobou sbírky muzea dejme tomu v Berlíně.
4. Velká anglická snídaně. Jsou dva způsoby, jak si ji znechutit, rychlý a pomalý. Rychlý spočívá v tom, že si zajdete do kina na Trainspotting. Pomalý v tom, že si ji dáte pár dnů či týdnů po sobě. Sestává, jak známo, z opečené slaniny, opečeného párku, fazolí v tomatové omáčce, dušeného rajčete, sázeného vejce, smažené placičky ze strouhaných brambor, toastovaného bílého chleba a čaje s mlékem – kdo to sní, ten něco zví. Ale když už po ní zatoužíte, jděte si ji dát do nějaké velmi lidové kavárny mimo centrum, třeba v Chelsea. K podprůměrnému jídlu tam dostanete nadprůměrnou atmosféru: čilou indickou obsluhu, sitár z magnetofonu, nejméně jednoho starého pána zvolna žvýkajícího svou každodenní stravu nad včerejším číslem Daily Mail (bude vypadat jako penzionovaný plukovník, s největší pravděpodobností to však bude řidič metra nebo tak něco), pár zlodějíčků a ilegálních bookmakerů začínajících den u kafe. – Já v Londýně zpravidla snídám croissant a cappuccino v nejbližším pekařství. Nebo v knihkupectví, to je ještě lepší. Nebo, v létě, v kavárně na chodníku. S čerstvým výtiskem Guardianu a vypnutým mobilem. Moje anglofilství začíná až po snídani.
5. Bleší trhy. Pokud vás to baví, proč ne, ale varuju vás: všechny ty kuriózní plastikové bundy, vyřezávaní sloni a žertovné dárkové předměty vypadají mnohem líp na stánku příslušného trhovce než u vás doma. To je přírodní zákon. Pokud se chcete přesvědčit sami, zajeďte si metrem na Camden Town, tamní trh je obrovský a v provozu denně.
6. Notting Hill. Ve filmu vypadá líp. Ve skutečnosti je to spíš banální než romantická čtvrť, příjemná, ale mohu vám doporučit lepší místa podobného ražení: Islington (okolí stanice metra Angel), Richmond a především Greenwich a Hampstead.
7. Muzikály v okolí Leicester Square. Ale to je otázka vkusu – pokud vás takový druh show baví, pak jste po New Yorku na druhém nejlepším místě na světě.
8. Covent Garden. World music z reproduktorů, zaručeně rukodělné výrobky z celého světa (made in China), trocha esoteriky, romantické uličky, drahé butiky. Třeba to máte rádi, já ani moc ne. Poněkud umělé. Měšťácká vize lepší stránky globalizace.
9. Anglická kuchyně. Jsem zvrhlík: mně docela chutná. Ale stejně ji jím málokdy, protože Londýn byl hlavním městem Impéria, což je znát na široké a levné nabídce těch nejchutnějších jídel z celého světa. Proč se nutit do rostbífu, když můžete mít cokoli thajského, indonéského, barmského, tureckého, čínského...
KLÍČOVÁ SLOVA: to be continued.

Londýn

2005-02-25T17:49:00.000+01:00

Jsem nemocný. Kdybych nebyl, byl bych touhle dobou pracovně v Londýně. Mrzí mě to, protože Londýn... nu, kdybych byl bohatý, létal bych tam často na prodloužené víkendy. Kdybych bych mladý, odvážný a teprv bych si volil své místo a své povinnosti, našel bych si tam práci.
Mám rád Londýn, protože mám rád městský způsob života, železnice, parky, cesmínu a medvídka Pú. Mám rád anglický humor, anglickou korektnost, anglickou ochotu předpokládat, že jste slušný člověk, dokud jim nedokážete opak. Mám rád i anglickou nesdílnost a rezervovanost, protože sám se do sociálních kontaktů taky zpravidla nehrnu a nedělá mi dobře, když mě do toho někdo nutí. Mám rád vlažné anglické pivo, utloukl bych se po fish and chips i po restovaných ledvinkách. A po dobrém indickém a pákistánském jídle, pochybuju, že někde v Asii seženete lepší než v Londýně, když víte, kam na něj.
Ale není to jen idyla: Londýn je jiný – celá Británie je jiná – než konvenční obrázek poskládaný z filmů s Hughem Grantem, turistických průvodců, z Čapkových Anglických listů, Arthura Ransoma, Tolkiena a Sherlocka Holmese. Spořádaná měšťácká společnost, to je jen povrch, často dost chatrný a popraskaný povrch. Británie je také země slumů a ghett (pochybuju, že něco srovnatelného najdete jinde v západní Evropě), což se Londýna týká jen v menší míře, ale taky týká. Je to město fotbalových chuligánů, bílé spodiny ("white trash"), neuvěřitelné etnické směsi ze všech koutů bývalého Impéria i odjinud, město Pákistánců, Indů, Jamajčanů, Řeků, Turků, Židů, Afričanů neurčitého původu, Rusů... všechno to tam bublá a míchá se a občas připaluje jako laciné karí ze stánku pouličního prodavače ve dvě ráno někde na Shepherd's Bush.
Chtěl bych být v tom kotli.
KLÍČOVÁ SLOVA: červené cihly.

Ta dnešní mládež poslouchá strašnou hudbu

2005-02-24T18:23:00.000+01:00

Víťa Vávra. Michal David. Vondráčková. A tak pořád dokola, nejpříšernější nevkus a šmíra přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Pěkně nahlas, volume doprava. Poslouchá to jeden slušně vyhlížející hoch z našeho domu. Je mu asi tolik, kolik bylo mně, když tyhle písničky byly nové: osmnáct. Co na tom mají? Chápal bych, kdyby to sjížděli z recese, ale jim se to asi opravdu líbí. No jo, našim rodičům se naše muzika taky nezdála, byla jim určitě cizí - Led Zeppelin, Jethro Tull, Doors - byla taky moc nahlas, ale nebyla blbá. A nebyla stará pětadvacet let. Kdyby nám tu vyřvávali Peneři strýčka Houmboje nebo Eminem, nevadilo by mi to tolik. Takhle mám neodbytný pocit, že až vyjdu na ulici, potkám esenbáka v zelené uniformě a červené čepici, bude po mě chtít občanku a hledat v ní natrženou stránku patnáct a razítko zaměstnavatele. Mají ty písničky atmosféru...
KLÍČOVÁ SLOVA: lásko má, já stůňu!

Hlavní města světa

2005-02-24T16:57:00.000+01:00

Řím. Tam to začalo. Centrum impéria, které nezahrnovalo sice celý svět, ale velkou část toho z něj, co tou dobou bylo podstatné – a ten zbytek byl pod jeho vlivem. Jako Trantor, ústřední planeta v Asimovově Říši. Sídlo moci, bohatství, obchodu, uzlový bod, kde se potkávají lidé a myšlenky.
Po Římu Cařihrad, hlavní město rozkladu a úpadku, nicméně rozkladu tak pomalého a sestupu z takových výšin, že trval do hořkého konce tisíc let. Na Západě tou dobou žádné centrum, jen potyčky mezi loupežníky, z nichž někteří si pomalu osvojovali šlechtické tituly. V Bagdádu říše Abbásovců, vykvetlá překotně přes noc jako osamělá květina, ostrá a křehká jak meč z nekalené oceli, neschopná žít bez pouště.
Bylo víc takových měst a říší, jež sahaly v různých epochách po centrálním postavení srovnatelném s Římem a Cařihradem, avšak nedosáhly jej. Toledo, odkud katolická Veličenstva zahájila podrobení světa dle evropských pořádků. Jeruzalém šesticípé hvězdy, Berlín a Moskva idealistů a vrahů. Ale neodbočujme: třetím skutečným hlavním městem světa se stal až Londýn, pro který světové oceány byly tím, čím pro Řím Středozemní moře.
Londýn je z hlediska naší epochy tím nejbližším a nejsrozumitelnějším centrem, o to srozumitelnějším, že jeho panování už skončilo – možná během první světové války, možná až samostatností Indie, to není tak podstatné. Dnes můžete chodit jeho ulicemi, prohlížet si paláce velikostí a hlavně počtem zcela neúměrné té středně velké zemi, přemýšlet o tom, kolik britské kultury, povahy a hodnot se rozšířilo po celé zeměkouli a nakolik je naopak ta povaha a kultura daná tím, že tam byl po pár set let nepopiratelný střed světa. Je to taková ještě maličko živá fosílie. Včetně nultého poledníku.
Dnešní svět nemá hlavní město, ač by jím po právu džungle měl být Washington. Na rozdíl od svých tří předchůdců však nikdy nebude tržištěm světa, hlavní přestupní i cílovou stanicí lidí, zboží a myšlenek. Může být jen bunkrem vrchních mechaniků moci. Snad by tu roli mohl převzít New York, má dostatek vlastností Ankh-Morporku. Elegantním řešením by bylo přemístit centrum nynější atlantické říše opět do Londýna, ale nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky, obzvlášť když jde o Temži. Do té je lépe nevstupovat ani jednou. Jenže stejně je to skoro jedno, protože jméno hlavního města světa pro větší část tohoto století se bude určitě psát ideogramy a vyslovovat nejspíš nějak jako Šanghaj.
KLÍČOVÁ SLOVA: emocionální dějepis.

Nikdy v životě

2005-02-24T11:24:00.000+01:00

Sestavit takový seznam poctivě je jednak zábavné, jednak dost těžké. Přiměje vás to pořádně se prohrabat vzpomínkami. Málem jsem například napsal "nikdy jsem neměl okno po alkoholu", ale jednou jsem ho měl, když jsem se opil v šestnácti, poprvé a nejhůř v životě. Chtěl jsem napsat, že jsem se nikdy v životě neučil hrát na hudební nástroj, jenže pak jsem si uvědomil, že učil, byť krátce a špatně. A tak dále. "Nikdy jsem neměl dluhy" – neměl, jenže od loňska to už není pravda, mám hypotéku. Nikdy neříkej nikdy! Ale přesto:
Nikdy v životě jsem nejel na kolečkových bruslích.
Ani na skateboardu.
Nikdy v životě mi neuletělo letadlo.
Nikdy jsem nejel vlakem načerno.
Evropské země, v nichž jsem nikdy nebyl (nepočítám tranzitní průjezd): Itálie, Švédsko, Portugalsko, Albánie, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko. Plus ostrovní a exotické státy od Kypru přes Andorru po Island.
Větší města u nás, v nichž jsem nikdy nebyl, opět nepočítám průjezd vlakem či autem: Břeclav, Hodonín, Třinec, Karviná, Bohumín, Prostějov, Most, Žatec, Cheb, Strakonice, Domažlice, Semily, Krnov.
Důležitá evropská města, v nichž jsem nikdy nebyl – namátkou: Athény, Barcelona, Edinburgh, Řím, Antverpy, Bern, Marseille, Dubrovnik, Krakov, Vratislav.
Nikdy jsem nebyl v Africe, v Austrálii ani v Jižní Americe. Tím pádem jsem vůbec nikdy nebyl na jižní polokouli.
Nikdy jsem vlastně nebyl mimo euroamerickou civilizaci, budeme-li do ní počítat i Rusko a Kazachstán.
Nikdy jsem se nemiloval s ženou jiné barvy pleti.
Ani s přírodní blondýnou.
Nikdy jsem nevlastnil zbraň.
Nikdy jsem nečetl Vojnu a mír, Židovku z Toleda, Jih proti Severu.
Také nic od Jiráska, Stendhala, Balzaka, Turgeněva, Čechova, Zoly. Ani od Karla Maye.
Nikdy jsem neměl doopravdy hlad.
Nikdy jsem nezažil nic, co by se dalo označit za nadpřirozený jev, zázrak nebo esoterickou zkušenost.
Nikdy jsem se nenaučil tančit. Ač snaha byla.
Nikdy jsem osobně neusmrtil žádného obratlovce. Ač jsem pozůstatky mnohých snědl. (Dodatečně opravuji, jednou jsme autem poněkud absurdně přejeli holuba. Byl jsem z toho dost vedle.)
Nikdy jsem nebyl po vlastních nohou výš než 3500 metrů nad mořem. O trochu výš autem.
Nikdy jsem nejedl ústřice. A nepil absint.
Nikdy jsem ani na chvíli neřídil drahé auto, míním tím mercedes nebo něco srovnatelného.
Nikdy jsem nebyl v sauně ani v parní lázni.
Nikdy jsem nepochopil teorii relativity, základy kvantové fyziky, molekulární genetiky a prakticky žádný vědní obor, na němž stojí moderní technická civilizace.
Nikdy jsem samostatně nevyluštil jediný hlavolam kromě Lloydovy patnáctky.
Nikdy jsem vědomě neriskoval život. (Patrně s výjimkou jízdy po D1.)
Nikdy jsem nepodnikl nic opravdu vážného proti svým zlozvykům – lenosti, užvaněnosti, nevhodnému žertování, přejídání, lelkování, utrácení.
Nikdy jsem se doopravdy nezajímal o své předky.
Nikdy jsem nepocítil vlastenectví.
Nikdy jsem se z vnitřní potřeby nemodlil.
KLÍČOVÁ SLOVA: a co vy?

Chybičky

2005-02-18T01:44:00.000+01:00

Hoši a děvčata provozující Blogger.com se posledni dobou vrhli na zdokonalování systému, což nevyhnutelně znamená, že jej rozvrtali a zmrvili - doufám, že dočasně. Pokud je tedy na těchto stránkách po technické stránce něco špatně, mrzí mě to, ale s nadpoloviční pravděpodobností za to ani nemůžu, ani to nemůžu napravit. Jednotlivé prvky layoutu poletují sem a tam, jeden čtenář mi sdělil, že mu jeho firewall hlásí na mém blogu přítomnost nějakého malware, přestala fungovat možnost postnout přes e-mail... binec.
KLÍČOVÁ SLOVA: dík za pochopení.

Normální je nekouřit, ale kouřit je taky normální

2005-02-16T10:19:00.000+01:00

Disclaimer: Jsem nekuřák, zakouřené prostory mi vadí - do té míry, že jsem už skoro zapomněl, jak chutná točené pivo. Když do kavárny či hospody, kde houstne dým, přece jen zabloudím, strkám pak doma svetr do pračky a nadávám u toho. Konec disclaimeru. A teď pár slov o toleranci.
Svou nechuť k tabákovému kouři vnímám jako svůj problém, ne problém někoho jiného. Tenhle pohled na věc začíná být menšinový. Evropské předpisy, které výhledově jistě budou implementovány i u nás - zda to projde už dnes, nebo za pár let, je lhostejné - nejsou zaměřeny proti kouření, ale proti kuřákům. To je rozdíl. Jsem proti kouření, ale nemám nic proti kuřákům. Kouří třetina populace. V době, kdy se na práva početně mnohem menších a často zcela obskurních menšin dbá až hystericky, je netolerance ke kuřákům pozoruhodná. Člověk s cigaretou je dnes štvaná zvěř - když vidím kancelářská děvčata na mrazu před budovami amerického střihu, je mi jich opravdu líto. A netolerance budí netoleraci: tam, kde se se kouřit smí (nebo nesmí, ale je to prakticky nevymahatelné), využívají kuřáci tohoto práva na doraz, často nad rámec slušnosti. Zakazování rozhodně nevytvoří ve společnosti atmosféru, v níž by člověk třeba v hospodě v době oběda mohl bez rozpaků říci: "Promiňte, opravdu mi vadí, že tady zrovna teď kouříte." Protože - přece nevěříte, že absolutní zákaz kouření v restauracích bude fungovat? Kdo by ho vymáhal? Hostinští? Obchodní inspekce? Hygienici? Nedejbože policie? To je přece všechno nesmysl.
Buďme na sebe navzájem slušní, učme se domluvit se peer-to-peer, cestou zákona toho chtějme řešit co nejméně. Čím víc omezujících zákonů, tím hůř se bude žít kuřákům i nekuřákům. Jo, a smiřme se s tím, že ta slavná věta o svobodě jednoho, která končí tam, kde začíná svoboda druhého, se nedá brát doslova. Na to máme v Evropě moc vysokou hustotu osídlení. Trošku do sebe těmi lokty vždycky budeme v tlačenici strkat. A my fajnovky si holt trochu častěji vypereme svetr.
KLÍČOVÁ SLOVA: proti srsti.

Mudrování nad kávou a ranními zprávami BBC

2005-02-16T08:01:00.000+01:00

Jestli je vláda jen trochu soudná... stop. To je dost smělý předpoklad. Ale kdyby byla vláda jen trochu soudná, neměla by se na Tiscali jako potenciálního strategického partnera pro Český Telecom dívat jinak než na InWay. Tiscali má zhruba polovinu obratu a třetinu tržní kapitalizace Telecomu. Od té doby, co praskla dot-com bublina, jde z potíží do potíží, jako ostatně všichni specializovaní evropští ISP. Hoši od velkých peněz, co spolu mluví, se i touhle volbou snaží splnit vládní podmínku jen naoko. Zajisté, státní kasa potřebuje peníze. Ale my všichni, co tu bydlíme a pracujeme, zas potřebujeme fungující a rozvíjející se Telecom, do jehož pokroku někdo investuje peníze i znalosti. Protože, ačkoli teď je módní myslet si a říkat opak, mobily opravdu neřeší všechno. Telecom v rukou silného zahraničního operátora by byl rozumným řešením; Sonera/Telia, BT, Deutsche... jenže ty, jak známo, v tom tendru stejně nejsou. To jsem moc zvědav, co páni ministři vymyslí; jestli si na to tedy najdou aspoň trochu času v přestávkách mezi jednáními o bytu pana premiéra. - Gross by opravdu měl odstoupit. Ne kvůli nejasnému podezření z korupce, daňového úniku, podvodu a pochybných známostí, ale kvůli naprosté neschopnosti vyřešit cokoli počínaje sebou samým. Po jeho bytu, úplatnosti nebo neúplatnosti za pár let nikdo ani nevzdechne. Zato způsob, jakým dnes vláda naloží s Telecomem, nás bude ovlivňovat dlouho. Viléme, Hynku, Jarmilo... Vladimíre! Bohuslave!! Martine!!!
KLÍČOVÁ SLOVA: priority.

Borci

2005-02-13T12:00:00.000+01:00

Slušelo jim to, o to nic. Černé zásahové uniformy, pistole, vysílačky, pouta, obušky. Zvednuté hlavy, pevný krok, sebejistý pohled. Dva ramenatí policisti kráčeli dnes dopoledne po Seifertově třídě. Projela mnou vlna antipatie a hůř: bodnutí strachu. A teď přemýšlím, proč.
Životním stylem jsem už dávno ukázněný maloměšťák a pokud jde o názory, vcelku taky. V běžných věcech mám rád pořádek, rozčilují mě špinavé žižkovské ulice, neukáznění řidiči a majitelé psů. Ani z páchnoucích bezdomovců v tramvajích nejsem nadšený a odsedám si, i když chápu, že jít často opravdu není kam a venku je zima. Připouštím dokonce, a tím se vymykám z okruhu svých liberálně levicových přátel, že kontrolované násilí může mít někdy smysl a oprávnění, stejně jako chirurgie. (Irák není tento případ. Bombardování Bělehradu taky ne. Ale to sem nepatří.) Platím daně. Docela vysoké. Řádně, včas a bez řečí. Zkrátka a dobře, objektivně je policie na mé straně a já bych měl být na její. Ale vnitřně asi nejsem, protože když vidím borce kráčet ulicí, naskakuje mi husí kůže. Nedává mi to smysl - od roku 1990 nemám s policií žádnou špatnou zkušenost. Rozumem opravdu nečekám, že by mi chtěla udělat něco zlého. Ale tam vevnitř je něco neracionálního, co tomu nevěří.
Co je důležité - tohle není úvaha o tom, že někteří policajti jsou neschopní, někteří zlí a někteří zkorumpovaní. Jistě ano, ale o to mi nejde. Když vidím obušek, první, co mě napadne, je to, že je nachystaný na mě. To přece není normální. Mimochodem, z londýnského strážníka tenhle pocit nemám. Ale taky jsem ještě neviděl žádného s obuškem.
KLÍČOVÁ SLOVA: rozum a cit.

Nokia 9300

2005-02-10T09:05:00.000+01:00

První dojem: očesaný Psion Siena + očesaný levnější model mobilu + 80 MB + paměťová karta. Úhrnem nic moc, ale na druhou stranu z toho, co jsem zatím vyzkoušel - a nebylo toho málo - nejpohodlnější řešení, jak číst e-maily na ulici, když máte rozběhaný den a do kanceláře se nedostanete. Nejkřiklavější negativa: chyby v softwaru (padá systém); chybí hlasové vytáčení (nebo jak tomu telefonní odborníci říkají, prostě řeknu telefonu "volej Honzu", při použití hands free výborná věc; pořád doufám, že jen neumím číst a že to v tom telefonu někde je schované); při psaní sms z telefonní klávesnice není k dispozici T9; profily jsou málo konfigurovatelné a nelze vytvářet nové; návod přesahující mírou nesrozumitelnosti cokoli, co jsem v oblasti spotřební elektroniky potkal. Testování pokračuje. Důvod: definitivně se mi rozpadla 6310i.
KLÍČOVÁ SLOVA: zvyk.

Nic nezastaví Herkólubus

2005-02-10T08:37:00.000+01:00

"Podceňujeme rozsah šílenství, jímž jsme obklopeni." Nejsem si jist nejen přesností citace, ale bohužel ani autorem; snad je to Lem, Pánův hlas (nebo Foucaultovo kyvadlo? nebo něco úplně jiného?). Sama vyjádřená myšlenka je však zaručeně správná. Znáte například Herkólubus? Já si jej všiml dnes; v Praze na plakátech. Ze sociologického hlediska by bylo opravdu zajímavé dovědět se, kolik se toho prodá. Už se vidím, jak vedu zhruba následující dialog:
"...úplný nesmysl, ničeho se nebojte."
"No, já nevím..."
"Ne, opravdu to není možné."
"Proč by nebylo?"
Pár opatrně formulovaných argumentů o fyzice, vědě a vědcích vůbec.
"Copak by nám to řekli? Ti by to zatajili, aby nebyla panika... a politici s nimi. Však je známe."
A na to není odpověď. Je to velký obr a neexistuje nic, co by ho zadrželo nebo odchýlilo.
KLÍČOVÁ SLOVA: poptávka.

Definice výčtem

2005-02-08T13:49:00.000+01:00

Ukažte mi, co hledáte na webu, a já vám řeknu, že z toho nedovedu nic poznat. Anebo dovedu, ale radši si to nechám pro sebe. Marie Terezie těsně před Škromachem? Hloupý popík, soft porno, Robbie "William" a ta čtvrtá nejhledanější banka, ta je vážně Komernční? Na web vtrhli diváci Novy a vyboulili statistiky ve svůj prospěch. Zřejmě navždy.
KLÍČOVÁ SLOVA: Blesk, Sámer Issa, Ester Ládová, Masaryk, Linkin Park, Harry Potter, mobil, nábytek, Chorvatsko.

Telecom killer z Jablonce

2005-02-08T13:29:00.000+01:00

Ten stolní mobil z Jablonce, co se teď o něm všude píše a mluví (už i na CNN) je vynikající nápad - jeden z těch, u kterých člověk tluče hlavou do zdi, proč na to nepřišel sám. Těm, kdo to vymysleli, upřímně přeju, ať na tom zbohatnou, protože je to vtipná a užitečná věc, žádná uměle vymyšlená marketingová bublina. Telecom killer! - A ať z toho zbohatnutí nezblbnou a vymyslí zas něco pěkného. V této souvislosti stojí za připomenutí i americký Cell Socket, přímé propojení mobilu s pevnou telefonní linkou bez (drahého) přesměrování. Ale nepřekonatelný je tenhle mobil s rotačním vytáčením (via Slashdot)...
KLÍČOVÁ SLOVA: pevná linka.

Index blogu za leden

2005-02-08T11:24:00.000+01:00

31.1.
Nemají špetku stylu: Nejde o to, zda politici berou úplatky; berou, v té či oné formě, všichni. Jde jen o to, od koho.
Déšť se sněhem: Předčasná lednová obleva nebývá hezká nikdy, ale v Praze je mimořádně odpuzující.
Vzestup a pád Třetí říše: fascinující četba na jedenácti stech stránkách. Zatím jsem se dostal kousek za polovinu, k brilantnímu plánu Weserübung neboli tažení do Dánska a Norska.

30.1.
Bokovka: Všechno, co je živé, víno i člověk, časem zraje, spěje k vrcholu - a pak to z něj začne nevyhnutelně sestupovat.

28.1.
Virtuální největší Čech: navrhuji rozšířit soutěž o fiktivní literární postavy.
IT byznys čekají světlé zítřky: počítačový průmysl má před sebou vynikající budoucnost, protože díky nástupu digitálních technologií do domácností nastane takový zmatek, že by v tom byl čert, aby to příslušné specialisty dobře neuživilo po mnoho dalších let.
Osvětimské poznámky ke svobodě slova: Když mluvíme o svobodě slova, máme podvědomě na mysli svobodu pro sebe, pro ty, s nimiž souhlasíme, nanejvýš ještě pro někoho, ke komu máme vcelku neutrální vztah. To je snadné, to není žádný kumšt!

27.1.
"Existuje komenská loďka?"

26.1.
Podpis do indexu: zkouším nerad. Učím rád, ale zkoušení je mi protivné.
5. věta, strana 23 - plné doznání: Pár poznámek pro ty, které to bude zajímat.

25.1.
Muž v domácnosti: Četli jste Svět podle Garpa? To se mi vždycky líbilo, jak Helena jezdí učit na univerzitu a Garp doma vaří a píše.
Pátá věta na straně dvacet tři: To je, jak tak koukám, docela hezká společenská hra. "Na úsvitě slyším najednou, jak zaštěkaly asi tři versty od nás."

24.1.
Nerad za volantem: Rozhodl jsem se ráno odjet do práce autem, protože mě dnes čeká složitější logistika, špatně zvládnutelná pomocí MHD. Zatímco jsem jej exhumoval z krunýře špinavého sněhu a ledu, přemýšlel jsem, jak se změnil můj vztah k řízení.

23.1.
Sic transit gloria mundi: Řeč byla o bizarní postavě českého bájesloví, muži, který si nechával říkat Žito kouzelník.

22.1.
O vzdělání: Představivost je důležitější než vědomosti, napsal Einstein. Patrně tím chtěl říci spíše to, že vědomosti samy o sobě nestačí, než to, že jsou k ničemu.
Hodně tlustý časopis: Vyšlo nové číslo Labyrint Revue, což je nominálně čtvrtletník, ale vychází jednou za půl roku.

21.1.
Lyrici a fyzici: Myslel jsem, že tohle všechno už svého času vyřešil C.P. Snow, jeho (marketingově geniální) pojem dvou kultur a následná diskuse, která otřásla intelektuálními kruhy, až se okna knihoven i kaváren chvěla. Ale ono je to pořád baví.
Déšť v Amsterdamu: Vítr a voda a mraky. Těžké mraky plné vody posouvané větrem po nebi jak trajlery. Jako nákladní lodě. Prstence grachtů, domy jeden jako druhý, úzkostně úzké, byty v nich uspořádané vertikálně.

20.1.
Znamení nouze: Povšiml jsem si tuhle, jakým textem je v autobusech pražské MHD označeno tlačítko havarijního signálu řidiči.
Tahle Banka být dobrá Banka: Když se něco nějak jmenuje v angličtině, píše se to například International Business Machines nebo Central Intelligence Agency, tedy všechna slova názvu (s občasnou výjimkou předložek a členů) velkými písmeny.

18.1.
Kolektiv a myslící člověk: Česká republika ještě nemá strategii hospodářského růstu, ale strategie hospodářského růstu už má svou webovou stránku. Martin Jahn si postavil expertní tým, který má vypracovat dokument, jaký tu ještě nebyl.

17.1.
Propálená sluneční páska: Kdo to napsal, nevím, ale je to pěkný. Taky zrovna myslím na to, že bych se měl naučit používat zubů při práci.
Adobe, kam se podíváš: V Praze a okolí (nebo snad i jinde?) provozuje od začátku roku podivnou reklamní kampaň česká pobočka Adobe.

15.1.
Cizí vítr: Sonda Huygens, jak jste určitě slyšeli ve zprávách, má i mikrofon. Natočila a odvysílala zvuky z povrchu Titanu. Připadají mi ještě víc fascinující než fotky, přestože tam dohromady nic slyšet není.
Několik nových vychytávek: Pěknou extenzi do Firefoxu mi poradil kolega Petr Nachtmann: předpověď počasí do spodní lišty.

14.1.
Práce a její organizátoři: "Práce se neorganizuje, práce se dělá!" křičel jsem před mnoha lety v záchvatu vzteku na člověka, jehož úkolem bylo práci organizovat – včetně mé. Zavrtěl nechápavě hlavou a doporučil mi, ať se jdu vyspat.
Ivo Lukačovič má blog: Většinu případných kritiků předem odzbrojil větou "Nečekejte zde prosím nic objektivního", protože od úspěšného a tvrdého internetového podnikatele skutečně nic objektivního čekat nelze.
Bezvýznamový, nebo bezvýznamný identifikátor? Někteří si ta dvě adjektiva pletou tak jako tak, ale o to mi teď nejde. Proč se má vlastně rušit stávající systém rodných čísel?

13.1.
Hra na řetězovou reakci: předevčírem jsem zakopl o něco, co se mi opravdu líbí. Jmenuje se to Paradoxion, je to logická desková hra s nesmírně jednoduchým základním principem, ale právě proto přitažlivá a rafinovaná. Obzvlášť by se to mohlo líbit těm, kdo luští šachové úlohy.

10.1.
Skoč mi pro jahody, Hanko: Zachtělo se mi něčeho, co je v daném místě a čase nesplnitelné: žvýkat stéblo čerstvé trávy. Případně si do té trávy lehnout naznak.
Česká pop music: písničky, které mi chybí.

Drobná záhada

2005-02-07T15:03:00.000+01:00

Dneska ráno jsem se zarazil: na mých náramkových hodinkách bylo o hodinu míň, než by mělo být. Ne zhruba o hodinu; přesně o hodinu. Mám kvalitní mechanické hodinky a jsem zvyklý je seřizovat přesně včetně vteřinové ručičky. Co se mohlo stát?
Žert? Jsme s O. sami doma, děti odjely na hory. Nemá tu kdo takhle žertovat, O. rozhodně ne. Není to její styl. Pro jistotu jsem se přece jen zeptal, nic.
Závada? Hodinky se samozřejmě mohou zastavit a pak znovu dát do pohybu. Ale přesně na hodinu? Neseřídil jsem je, abych se podíval, jak se budou chovat. Jdou dál, zcela přesně, jen pořád o hodinu pozdě.
Moje roztržitost? To mě děsí, protože to je nejpravděpodobnější vysvětlení, ale vůbec si nevzpomínám, že bych hodinky v posledních dnech seřizoval. Naposledy někdy kolem Nového roku. Nic jsem nevdechoval ani nadmíru nepil, nemám mít z čeho okno.
Marťani? No, to bude asi ono. Přiletěli, otočili mi malou ručičkou a teď mě pozorují a baví se...
Ale (řečeno s Jaroslavem Vojtou) teď vážně, chlapi: kam jde ten kouř?
KLÍČOVÁ SLOVA: nechápu.

V jeho světě

2005-02-03T07:33:00.000+01:00

"V mém světě nechci přemýšlet, kolik mi zbývá na účtu," praví z reklamního plakátu Komerční banky Jan Hřebejk. Ach ano. Když už, tak ve svém světě, pane režisére: ve svém světě nechci přemýšlet, kolik mi zbývá na účtu. Nemyslíte, že to zní hloupě a arogantně? Že to není moc taktní vůči nám všem, kteří právě o tom chtě nechtě přemýšlíme téměř denně? Ostatně myslím, že je celkem zdravé žít v souladu se svými možnostmi, nikoli po uši v dluzích, což je přesně to, k čemu nás pan režisér ze sedla skútru na tom plakátu vybízí. Proč to dělá? No, přece právě proto, aby nemusel přemýšlet, kolik mu zbývá na účtu... Chápu, že celebrity se reklamou živí. Lidé jako Hřebejk, z nichž tu celebritu udělala vlastní hlava, nikoli jiné části těla, by však mohli lépe zvažovat, kterou nabídku přijmout. Jak má člověk té hlavě pak důvěřovat v jejich vlastní tvorbě? Minimální požadavek: aspoň ten manažerský pravopis jim měl vetovat.
KLÍČOVÁ SLOVA: prachy jsou prachy, Sandokane.

Mestecko v Nemecku

2005-02-01T14:33:00.000+01:00

Prave tak rikal Bonnu John le Carre: A Small Town in Germany. Dnes uz je to prehnane, neni to mestecko, je to mesto, pry plne zahrad a zelene; v tuhle rocni dobu to tak nevynikne. Venku leje. Posedavam tu v budove ustredi Nemeckeho Telekomu, cekam na jednoho big bosse, co tu mel byt uz pred hodinou a jsem nervozni z nevyuziteho casu. Hodina utekla a ja nevymyslel, jak s ni rozumne nalozit! Snedl jsem jahodovy kolac, vypil dve kavy, precetl par clanku v novinach, udelal si par chaotickych poznamek, ale to vsechno me nenaplnuje uspokojenim z dobre vyuziteho casu. Je to takova nemoc, boj o minuty, ktere pak vlastne na nic nepotrebujeme, protoze si jich neuzijeme. To ja kdybych mel sedesat tri minut volneho casu, pomyslel si Maly princ, sel bych docela pomaloucku ke studance...
KLÍCOVÁ SLOVA: jak se nedrzet tematu.

Nemají špetku stylu

2005-01-31T22:24:00.000+01:00

Nejde o to, zda politici berou úplatky; berou, v té či oné formě, všichni. Jde jen o to, od koho. U českých politiků navíc ještě o to, aby výše úplatku nebyla ponižující pro republiku a pro konkrétní reprezentovanou instituci. Protože - chvilku se utrhnou z řetězu a už by šlapali za pár pětek. A namísto propleteného řetězce bank, kde stopa končí někde na Jersey, Guernsey či v Panamě -tak se to přece má dělat, to si nemůžou přečíst ani Forsytha? - jim poslouží strejda. Nemají špetku stylu. Ale lze na to hledět i pozitivně: jdou prostě se svým lidem. Možná to není úplně sociální, ale zato velice demokratické. Nebo snad naopak?
Nicméně MF Dnes by potřebovala lepší investigativce. Nebo pečlivější udavače, ktaří by to těm investigativcům donesli pěkně hotové, jak už to chodí. Pletou si část platu s celým, plat s příjmem, vymlouvají se, když by měli uznat vlastní chybu. Zkrátka a dobře, je to celé taková holomajzna. Divácky nepřitažlivé. A je mi namouduši jedno, jak to dopadne, poměrům v zemi to ani nepřidá, ani neubere.
KLÍČOVÁ SLOVA: ganz egal; vjso rovno.

Déšť se sněhem

2005-01-31T21:51:00.000+01:00

Předčasná lednová obleva nebývá hezká nikdy, ale v Praze je mimořádně odpuzující. Město připomíná vnitřek dlouho nevyvezené popelnice, je lepkavé, slizké, mokré. Člověk má dojem, že stojí v kaluži, ať jde kam jde. Promočená vlněná šála, špinavé boty, ucourané nohavice. Žižkov se skládá z nedýchatelného těžkého vzduchu, studené špinavé vody, rozmočených odpadků a psích výkalů. Chci mráz - nebo jaro.
KLÍČOVÁ SLOVA: fuj tajksl.

Vzestup a pád Třetí říše

2005-01-31T03:07:00.000+01:00

Je to fascinující četba na jedenácti stech stránkách. Zatím jsem se dostal kousek za polovinu, k brilantnímu plánu Weserübung neboli tažení do Dánska a Norska. Myslel jsem, že znám moderní evropské dějiny docela dobře, přesto na každé stránce nacházím něco překvapivého, co nutí k zamyšlení. (Například, kolikrát a jak celkem snadno mohl Západ Hitlera zastavit; od obsazení demilitarizovaného pásma v Porýní až po poslední šanci v době Mnichovské dohody. Do té doby neměl převahu a vítězil jen sebedůvěrou a drzostí. Pak už to bylo jinak.) Navíc je to napsané velice barvitě, se smyslem pro detail: krásný je třeba moment, když Mussolini sepisoval seznam požadavků, co všechno musí Němci Itálii dodat, má-li se jeho země zapojit v devětatřicátém do války - seznam, jehož hlavním účelem bylo, aby byl nesplnitelný - a jeho zeť a ministr zahraničí v jedné osobě, hrabě Ciano, to komentoval slovy: "Bylo toho dost, aby to zabilo býka - pokud by uměl číst."
Autor pracoval jako americký dopisovatel v Německu po celá třicátá léta a ještě déle, až do vypuknutí války mezi USA a Německem; kromě toho měl po válce přístup k archivům, které v Německu Američané zabavili. Proto najdeme v jeho knize plné texty diplomatických protokolů, smluv, stenografické záznamy jednání, citace z deníků německých generálů a francouzských diplomatů... Dějiny píšou vítězové a Shirerova kniha není výjimkou, přesto je pozoruhodná její objektivita a úcta k faktům, nadřazená jakékoli propagandě. Shirer nikoho neidealizuje ani nedémonizuje. Podstata mocenského zápasu, k němuž v Evropě v půlce minulého století došlo, je tak zřejmější, než jak vychází z modernějších výkladů, ať západních, nebo komunistických. Za obzvlášť cennou část považuji detailní analýzu Hitlerova vzestupu; popis toho, jak získal na svou stranu velkou část jednoho z nejvzdělanějších a nejkulturnějších národů světa. Přesně takhle se to už nemůže opakovat nikdy, ale nějak podobně... skoro kdykoli a kdekoli. Kdo si myslí, že ne (a kdo si představuje Hitlera jako komickou uřvanou figurku ze sovětských filmů), ten by si Shirera měl přečíst o to pozorněji. Pořád není vyloučeno, že se jednoho dne probudíme a uvidíme, že svět se zase zbláznil. Ostatně... jednoho dne?
KLÍČOVÁ SLOVA: Es kommt der Tag.

Bokovka

2005-01-30T10:37:00.000+01:00

Všechno, co je živé, víno i člověk, časem zraje, spěje k vrcholu - a pak to z něj začne nevyhnutelně sestupovat. To je hlavní poselství filmu Bokovka (originální název Sideways nese trochu více významů). Tomáš Baldýnský ho v Reflexu nazval Jízdou po deseti letech, což celkem sedí. Jízda ve třiceti je hra, táž Jízda ve čtyřiceti nemůže být nic jiného než existenciální drama. Zápletka je prostá: dva pánové maličko přes čtyřicet si vyrazí vyhodit z kopýtka, protože jeden z nich se má za pár dní oženit. A trochu se jim to, jak jinak, vymkne z ruky.
Bavil jsem se a bylo mi smutno. Oboje neustále. Je to film mnoha souběžných chutí, jako dobré červené. Mimo jiné podává téměř úplný přehled typologie mužů; každý z nás je buď (víceméně) Miles, nebo (víceméně) Jack. Miles čte intelektuální noviny (hmm, tedy, on si je spíš kupuje než čte), Jack nečte žádné. Miles selže dřív, než krizová situace nastane, Jack uprostřed této. Miles vyvolává v ženách potřebu ochraňovat, Jack potřebu poddat se. Jack se vytahuje úspěchy u žen, Miles by rád, ale nemá čím. Jack dovede manipulovat, Miles se rád nechá. Miles se neumí rozhodovat vůbec, Jack ano, ale víceméně vždy špatně. A tak dále.
Film není vhodný pro partnerské páry (pokud vám oběma není pod pětadvacet, pak je to fuk). Není pro ně vhodný do té míry, že by to na něm mělo být napsáno. Holky, jděte na to s kamarádkou; chlapi, s kamarádem nebo přinejhorším sami. Po filmu zajděte někam na víno, na které během promítání dostanete neodolatelnou chuť, a tam si důkladně popovídejte (ženy), případně důkladně mlčte (muži). A hlavně si nedávejte merlot!
KLÍČOVÁ SLOVA: sestup, návrat, smíření...

Virtuální největší Čech

2005-01-28T23:30:00.000+01:00

Největší Čech, nebo jak se ten pokus vykopat na Slavíně novou Superstar přesně jmenuje, mě moc nezajímá, ale trefil se do mé slabosti pro seznamy. Tu sdílí většina lidí s technickým vzděláním, je to myšlenková forma, kterou jsme zvyklí používat; jak jsem si všiml, svůj seznam největších a také nejmenších Čechů už publikoval Kamojedov, dále třeba Radek Hulán a jistě i mnozí další, jichž jsem si vlastní vinou nevšiml. Nabízím něco jiného: navrhuji rozšířit soutěž o fiktivní literární postavy. Výhody jsou jasné: konkrétní literární dílo je uzavřený a konečný systém, rozptyl názorů na toho či onoho hrdinu by měl být menší... no, to je pěkná blbost. Nebude menší. Ale nešť – zde je můj seznam:
1. Jára Cimrman. Nepominutelný. Můj hrdina to není, připadalo mi vždycky, že s ním bylo málo legrace.
2. Infanterista Josef Švejk. Rovněž nepominutelný. Je kvintesencí jisté části typických národních vlastností, možná té zábavnější, ale sotva příjemnější, jak potvrdí každý, kdo kdy měl nebo má mezi svými podřízenými nějakého Švejka. Budete rádi, když obstojíte aspoň jako nadporučík Lukáš, který ten úděl nesl celkem elegantně. Neměl bych nominovat raději jeho? Ale nebuďme přehnaně radikální, bez Švejka to nejde.
3. Zeměměřič K. Švejkův generační druh, možná se někdy potkali U kalicha nebo snad u Bansethů v Nuslích. Jeho slabina je v tom, že neprojde, pokud začne komise vyžadovat osvědčení o rasové čistotě původu. On měl s doklady a propustkami vůbec potíže.
4. Mirek Dušín. Spolehlivá morální autorita pro všechny problémy, s nimiž se potkáte do dvanácti let věku (i když viceprezident evropského Microsoftu Jan Mühlfeit tvrdí, že je jeho vzorem dodnes). Ve vyšším věku je jeho použitelnost slabší. Ale vždycky aspoň můžete konstatovat, že to či ono je nečestné a nesportovní.
5. Kája Mařík. Něco jako Dušín, ale použitelný až do smrti. Zapálí si i cigaretu, ale s mírou. Na svou Zdeničku byl hodný a nepřipustil, aby se trápila moderními nesmysly jako mikádo nebo rovnoprávnost.
6. Kapitán Michal Exner. Obohatil český jazyk o pěknou frázi To ví jen Bůh a svatý Václav. Kromě úcty k národnímu světci je mu třeba přičíst k dobru neúctu k vedoucí úloze strany. Nikde o ní ve svých příbězích nemluví, ani se jí neřídí. U policajta v socialistickém Československu pozoruhodné.
7. Julius Fučík, hlavní hrdina Reportáže psané na oprátce od Julia Fučíka. Byl tvrdý chlap, nepoddal se, neuhnul, nemluvil, nikoho nepráskl gestapu. Řeč je o samozřejmě o postavě, ne o autorovi.
8. Danny Smiřický, rovněž alter ego svého autora, jež si však podrželo i jeho slabosti. Hlavně tu hlavní.
9. Vojín Kefalín. Už třetí vojenská osoba ve výběru. Lépe by se mi líbil major Terazky, ale ten patří do soutěže jiné televize v jiné zemi. Přivlastnit si ho nemůžeme, už tak máme veľa vrúbkov, tak se ho velkoryse vzdejme, nechme si Kefalína a doufejme, že to je gesto, které může vyvážit i problém s ČSOB.
10. Babička, šťastná to žena.
Do první desítky se neprobojovala celá řada nadějných borců: zavražděný Juraj Hordubal a vrah Nikola Šuhaj – oba patří do naší literatury, ale do jiných soutěží, stejně jako Terazky. Poběží to i na Ukrajině? Dále kapitán Van Toch; dal světu mloky. Doktor Kameník z trilogie Ludvíka Součka, první Čech na Marsu. Když jsme u sci-fi, tak ještě vynálezce paprsků smrti inženýr Arnošt Farin. Z detektivů tu máme vedle Exnera ještě poručíka Borůvku a policejního radu Vacátka. Mým soukromým favoritem je katapultovaný Jacek Jošt, který z nejasných důvodů rozpoutal vztah s devíti ženami najednou a pak už ze zcela jasných důvodů dopadl (doslova) špatně. Občan Brych, který se vrátil od hranic (a po zbytek života tloukl hlavou o zeď, kdykoli si na to vzpomněl, ale to už v knížce není). Toman, co neposlechl sestru a dal se doubravou, nejel cestičkou pravou; jako mnozí my ostatní. Vodník od Erbena, raná oběť české xenofobie, dohnaný až k zoufalému činu. A samozřejmě pánové Eman Habásko (vyznání československého) a Richard Načeradec (vyznání mojžíšského), znalci pumlíče. Protože kdo neskáče, není Čech!
KLÍČOVÁ SLOVA: těžká volba.

IT byznys čekají světlé zítřky

2005-01-28T13:34:00.000+01:00

Softwarové noviny včera udělovaly Produkty roku. Měl jsem tam něco na práci :-) a díky tomu jsem si poslechl krátký improvizovaný proslov Ondřeje Felixe, který býval ředitelem české pobočky Oracle, krátce šéfem Českého Telecomu, až do nárazu na politickou realitu pak předsedou dozorčí rady téhož; nyní místopředseda SPIS a jinak zatím na volné noze. Příležitostný sběratel cen. Ale k tomu proslovu: Felix řekl (parafrázuju zpaměti), že počítačový průmysl má před sebou vynikající budoucnost, protože díky nástupu digitálních technologií do domácností nastane takový zmatek, takové potíže s nefungováním, nekompatibilitou atd., že by v tom byl čert, aby to příslušné specialisty dobře neuživilo po mnoho dalších let.
Všichni se samozřejmě smáli. Ale já Ondřeje Felixe trochu znám a myslím, že nemá ve zvyku žertovat jen tak - přesněji řečeno, že dovede říkat hluboké pravdy maskované jako žert. Proniknou tak hlouběji. Často je to jediný efektivní způsob, jak některé věci sdělovat.
Takže přemýšlím o digitální domácnosti. Budeme mít za pár let na počítači třeba ikonu nazvanou Washing Machine nebo Dishwasher? O ikonkách Stereo, Thermostat a Home Alarm ani nemluvě? Dává to smysl: bezdrátová Wi-Fi síť umožní propojit spotřebiče levně a bez kabeláže. Vyhodit z jednotlivých přístrojů ovládací logiku a centralizovat ji do PC by umožnilo zlevnit je a zjednodušit (přesně tímto vývojem prošly například tiskárny, dřív to byl vlastně samostatný počítač, dneska je to tupý terminál chytrého PC). Jenže pak běda, když se vám pokazí počítač, takže budeme zřejmě potřebovat zdvojovat procesory a paměti, jako je to dnes v serverech řídících kritické aplikace v podnicích. Tou dobou budou však polovodiče natolik levné, že velká hardwarová redundance nebude problém. A jak bude celá ta industry šťastná, že má co dělat a prodávat! Nové profese. Nové prostory působnosti pro hackery. Nové časopisy. Diskuse o vhodnosti Linuxu pro mikrovlnku.
Pamatuju takový starý kreslený vtip: hospodyně nese na stůl pekáč s husou spálenou na uhel a s omluvným úsměvem říká rodině: "Unrecoverable Application Error."
Snad mi Ondřej Felix promine, že jsem jeho pěkný nápad zkusil trochu rozvinout... a myslím, že má naprostou pravdu.
KLÍČOVÁ SLOVA: vpřed, jenom vpřed!

Osvětimské poznámky ke svobodě slova

2005-01-28T08:39:00.000+01:00

Včera bylo osvětimské výročí. Předvídatelný a krátký řetěz linků mě dovedl až sem. A pan Stwora & Co. mě přinutili zamyslet se.
Když mluvíme o svobodě slova, máme podvědomě na mysli svobodu pro sebe, pro ty, s nimiž souhlasíme, nanejvýš ještě pro někoho, ke komu máme vcelku neutrální vztah. To je snadné, to není žádný kumšt! Nesouhlasím s vaším názorem, ale dám život za to, abyste jej mohl vyslovit - myslím, že ani ten Voltaire by to nevzal úplně doslova, kdyby došlo na lámání chleba. A to měl jistě na mysli diskusi mezi džentlmeny, kultivovanou a elegantní, v níž se nelže a nepodráží, bojuje se jen zjevnými zbraněmi. Dám já život za to, aby svůj názor mohl vyslovit pan Stwora? Ani náhodou. Nedám za to ani... nu, ani statky daleko méně cenné. Pro jeho svobodu slova jsem ochoten udělat jen to, že mu v ní nebudu nijak bránit, ale abych ji sebeméně aktivně podporoval, to byste po mě chtěli moc.
I když, přece jen: jsem rád, že nemáme takové explicitní právní prostředky proti osvětimské lži jako Němci a nejsem rád, že máme v trestním zákonu paragrafy 260 a 261. Nevedou mě k tomu však vznešené voltairovské důvody, ale ryze pragmatické. Mám za to, že zakazováním nácků, komunistů a kohokoli dalšího se nadělá víc škody než užitku. Ignorovat je účinnější než zakazovat. A mít je na očich je praktičtější i levnější než je nechat honit tajnými službami. Taková argumentace samozřejmě už nemá s ideou svobody slova společného vůbec nic, i když vede ke stejným praktickým důsledkům.
Svoboda slova je jeden z mnoha osvíceneckých pojmů, které zdegenerovaly. Nemůžeme být v konečných důsledcích o mnoho lepší, než jsou naši oponenti, protože zápas formuje zápasníky. Voltaire si mohl dopřát aspoň velká prohlášení, zněla v jeho době nadneseně, ale ne úplně falešně. Dneska se nešermuje kordem, ale hází hrstmi toxického kalu.
KLÍČOVÁ SLOVA: wrestling with a pig.

Komenská loďka

2005-01-27T08:57:00.000+01:00

"Existuje komenská loďka?"
"Cože?" Po ránu nemám rád složité otázky. Rozdíl mezi slovesy vstát a probudit se u mě činí asi dvě hodiny.
"Komenská loďka!"
"Kdes to vzal?"
"Nikde, to mě napadlo."
To mám nejradši. Hledání bez kontextu. "Počkej. Nechceš říct kosmická loď?"
"No."
Tak to bychom měli.
Pauza.
"A jak vypadá taková komická loď?"
Ach ty můj bože.
"Podobně jako komenská loďka. Jen je trochu větší."
KLÍČOVÁ SLOVA: Ionescu, Beckett, Havel, Křemílek & Vochomůrka.

Podpis do indexu

2005-01-26T18:35:00.000+01:00

Pro tento semestr mám dozkoušeno, takže se snad mohu přiznat: zkouším nerad. Učím rád, ale zkoušení je mi protivné. Je to procedura trapná pro obě zúčastněné strany, pro zkoušejícího navíc značně nudná. Nevyhnutelně nespravedlivá. Jsem rád, že to mám za sebou – možná víc než ti, kterým jsem se podepisoval do indexu. Mimochodem, tento postoj ke zkoušení sdílí hodně učitelů, jen se to většinou stydí přiznat, aby neutrpěla jejich důstojnost, autorita či co. Jsem v pokušení přehnaně generalizovat a říci: sdílí jej všichni normální učitelé a spolu s nimi i mnozí další. Na učitele, který naopak zkouší rád, bych doporučoval dát si pozor. I mimo školu. Možná hlavně mimo školu.
KLÍČOVÁ SLOVA: Výborně, velmi dobře, dobře.

5. věta, strana 23 - plné doznání

2005-01-26T08:41:00.000+01:00

Pár poznámek pro ty, které to bude zajímat - což je myslím menšina i té nepatrné menšiny, která tohle tady čte.

Jak jsem na to přišel: zcela a bezchybně mě odhalil Jan Vaněk jr. Jako by mi seděl celou dobu za zády. Zapomněl už jen dodat elementary, my dear Watson. Měl jsem, jak tak koukám, tu cestu objevu popsat sám, ale celá hříčka mi přišla zcela malicherná, nevyžadující víc než jeden link. Kdybych tušil, že si na ní někdo může zakládat, samozřejmě bych napsal nalezeno via XY. Poučení pro mne: neposuzuj ty, co je a není důležité pro jiné. (Ale tomu se člověk stejně úplně nevyhne nikdy.)
Proč jsem to udělal: bez důvodu, prostě jsem o to onou výše popsanou cestou zakopl a přišlo mi to zábavné. Nepřehlédl jsem, že to je staré, ale nezdálo se mi to důležité. No jo, takhle nějak se ty slavné memy asi šíří.
Chtěl jsem si tím přisvojit objevitelské či jiné zásluhy, jež mi nenáleží? Propánajána, ne... připadám si, jako bych se připletl do nějaké soutěže, kterou nehraju a ani nevím o její existenci. Promiňte všichni, komu jsem nechtě vlezl na hřiště. Dám příště pozor.
Zdá se mi výběr pátých vět ze stran 23, jak se tady v komentářích sešel, zajímavý? Ano.
Šlo mi právě o to - o kouzlo nechtěného, které dá dohromady pár vět vytržených z různých kontextů? Ano.
O cokoli jiného? Ne.
Udělal bych to znova? Asi ne, snažím se respektovat cizí hry a hřiště. Pátrání v Babylónské knihovně a spřádání hypotéz o ní mě sice zajímá, ale spíš jako divácký sport, než že bych se toho potřeboval osobně účastnit. Je to droga, která člověka požírá, a já už jsem příliš ožvýkaný různými jinými. To, co mi po tom ožvýkání zbylo, už potřebuju pro sebe. A nemám na to koneckonců ani dost svěží hlavu. Z téhož důvodu například nečtu Derridu, ale to už hodně odbočuju.
Myslím si, že je potřeba takovou prkotinu takhle rozebírat? Ne.
Proč to tedy dělám? Nejsem si jist. Z grafománie. Z politické korektnosti. A ze zvědavosti. A z úcty ke hře. A proto, že kdysi dávno jsem podobně vážně bral jiné soubory maličkostí.

KLÍČOVÁ SLOVA: mea culpa.

Muž v domácnosti

2005-01-25T14:24:00.000+01:00

K. je nemocná, zůstal jsem s ní doma. Střídavě jí utírám zadeček, půlím Endiarony, vařím šalvějový čaj, pouštím z videa Popelku, hledám ztracené gumičky a sponky do vlasů (tak moc nemocná zas není, aby se nestarala o parádění), opravuju semestrální práce a čtu si Vzestup a pád Třetí říše. Jsem ospalý, takže mi to všechno splývá do rozmazaného, nerozlišitelného celku. Ve slabých chvilkách občas uvažuju o kariéře muže v domácnosti; není nad to tu a tam si záměr prověřit v praxi, aspoň den. Zatím je to spíš příjemné než naopak. Četli jste Svět podle Garpa? To se mi vždycky líbilo, jak Helena jezdí učit na univerzitu a Garp doma vaří a píše. Třeba bych takhle konečně napsal román. Hm... no tak aspoň začal psát. Hm... no tak jo, zítra zas půjdu do práce.
On ten Garp stejně skončil špatně.
KLÍČOVÁ SLOVA: halucinace.

Pátá věta na straně dvacet tři

2005-01-25T04:27:00.000+01:00

To je, jak tak koukám, docela hezká společenská hra, i když na půl pátou ráno možná moc náročná. Ale nešť: "Na úsvitě slyším najednou, jak zaštěkaly asi tři versty od nás." - Michail Bulgakov, Bílá garda.
Přidáte se?

Nerad za volantem

2005-01-24T10:52:00.000+01:00

Rozhodl jsem se ráno odjet do práce autem, protože mě dnes čeká složitější logistika, špatně zvládnutelná pomocí MHD. Zatímco jsem jej exhumoval z krunýře špinavého sněhu a ledu, přemýšlel jsem, jak se změnil můj vztah k řízení – od nadšení přes lhostejnost k mírné averzi.
Dřív jsem jezdil hodně, v posledních letech tak málo, že už patřím mezi sváteční řidiče – pod dvacet tisíc ročně. Nikdy jsem neměl vlastní auto a patrně nikdy mít nebudu, ledaže bychom se přestěhovali někam, kde se bez něj opravdu žije nepohodlně, a i pak bych hodně váhal. Vždycky jsem jezdil vozy, které mi propůjčoval můj laskavý zaměstnavatel jako naturální přídavek ke mzdě. Nejvíc jsem si užil s červeným favoritem vybaveným okénkem ve střeše – přes sto padesát tisíc radostných kilometrů. To okénko jsem miloval a to auto koneckonců taky. Kožená bunda, černé brýle, interiér vylepšený o různé šmejdy nakoupené u pump, big beat z kazety... asi to vypadalo komicky, protože mi tou dobou už bylo přes třicet, ale počátkem devadesátých let doháněl odepřené požitky mládí kdekdo.
Pak jsem přesedl do Golfa, což bylo objektivně nejlepší auto, jakým jsem kdy jezdil. Pamatuju si, jak mě ve srovnání s favoritem okouzlil jednak mnohem lepší výhled čelním sklem, jednak posilovač řízení. Golfem jsem jezdil dlouho, do té doby, než mi z něj jeden trouba z Mělníka udělal na D1 hromadu zmačkaného plechu. Golfík mi prokázal poslední službu, ukázkově zničil sebe, aby se nestalo nic mně, i když mě stejně neminulo svezení helikoptérou do nemocnice kvůli – naštěstí lichému – podezření na zlomenou páteř. Tomu šikulovi ani nevzali papíry, zato mě na nějakou dobu vztah k automobilismu přešel a nikdy se už nevrátil docela.
Dneska řídím neforemnou švédskou kisnu jménem Volvo S40, kterou proklínám při každém parkování, zoufám si nad ní při každém tankování a blahořečím jí při každém nakládaní dětí či větších zavazadel. Je to pěkné auto, i když – Německo je Německo, v každé zemi dovedou něco hodně dobře a Švédy bych rozhodně spíš pochválil za herinky v kopru a nahaté filmy než za auta. Například by mě zajímalo, proč se rozhodli, že tento model Volva nepotřebuje uživatelsky nastavitelný cyklovač stěračů. Namísto toho je tam nějaké čidlo, které o délce cyklu rozhoduje podle toho, jak je sklo mokré a jak jedete rychle. Netřeba dodávat, že je s ním asi stejně zábavy jako s panem Sponkou ve Windows. Ale zapůjčenému koni na zuby nekoukej, jsem samozřejmě rád, že to auto můžu používat...
...akorát že mě to opravdu míň a míň baví. V MHD si můžu číst a přemýšlet, za volantem nejde ani jedno. Nejsem dobrý řidič; nikdy jsem se nenaučil řídit podvědomě a lehce, takže jsem při jízdě soustředěný, napjatý a po ní unavený. Jezdím víceméně v souladu s předpisy, rychlost ve městě překračuju nanejvýš tak o deset procent, mimo město ani to ne – to znamená, že ani časová úspora není bůhvíjaká. Autem mi to z Prahy do Brna trvá dvě a půl hodiny (komu se to zdá hodně, ať si to někdy projede a kouká přitom na značky), pokud není na dálnici zácpa, která to zdrží ještě víc. Vlakem to je jen o pár minut víc (pravda, o hodinu víc, když poctivě započtete ještě pražskou tramvaj a brněnskou šalinu), ale ve vlaku lze číst, spát, procházet se; vylezu z něj odpočatý a v dobré náladě, z auta unavený a nervózní. Nadto, pokud člověk jede sám, je to vlakem levnější a slušnější ke světu. A těším se na Pendolino.
Chápu, že spousta lidí auto potřebuje. Já občas taky. Auto je výborné na převoz větších nákladů, hodí a vyplatí se, když jede plné; a nacpat do něj občas děti, když už sotva pletou nožičkami, je taky užitečné. Ne každý má taky to štěstí, že bydlí a pracuje v končinách, kde veřejná doprava funguje dobře. Já ano, a proto si mohu dovolit luxus autem jezdit méně a méně. A mám z toho radost, protože si připadám svobodnější a lehčí.
KLÍČOVÁ SLOVA: žebříček hodnot.

Sic transit gloria mundi

2005-01-23T21:43:00.000+01:00

Řeč byla o bizarní postavě českého bájesloví, muži, který si nechával říkat Žito kouzelník.
"Co nám tady po něm zůstalo?"
"No, právě ta pověst."
Si je zklamaný. "Jenom?"
"To přece není málo. To vůbec není málo! Podívej, je to šest set let a pořád si na něj lidé pamatují."
"Budou si lidé pamatovat taky na mě? Třeba na to, jak jsme dneska dobíhali tramvaj?"
"Já ano."
"A budeš mi to vyprávět? Abych na to nezapomněl?"
Udělám něco lepšího; napíšu to.
KLÍČOVÁ SLOVA: pomíjivost.

O vzdělání

2005-01-22T15:02:00.000+01:00

Představivost je důležitější než vědomosti, napsal Einstein. Patrně tím chtěl říci spíše to, že vědomosti samy o sobě nestačí, než to, že jsou k ničemu. Vzpomněl jsem si na ten výrok, když jsem nedávno opravoval svůj životopis neboli sívíčko a dostal jsem se k rubrice vzdělání. Její obsah není zrovna impozantní: směsice základních škol ze dvou zemí bývalé federace, velmi dobré maloměstské gymnázium a potom vysoká škola, která i přes přítomnost několika vynikajících učitelů nebyla tehdy ničím víc než hypertrofovanou průmyslovkou (nevím, jak vypadá teď, proto to alibistické "tehdy", ale nějak se mi nechce věřit, že se mohla změnit). Parafrází proslulého titulu tvrdím, že všechno, co doopravdy potřebuju znát, jsem se naučil na gymplu. Nejen při výuce :-), ale při ní taky. Od maturity se v mém vzdělání celkem nic podstatného neudálo: naučil jsem se něco málo o Simule 67, fázovém prostoru, Krebsově i Carnotově cyklu, eutektických směsích a Besselových funkcích, ale celkem šťastně jsem to zas zapomněl; naučil jsem se základy několika jazyků, z nichž jakžtakž umím dva, ne však díky škole, ale díky delšímu pobytu v příslušných cizinách; přečetl jsem haldy knih, časopisů a webových stránek, což mě přiblížilo ke spokojenosti amatéra a ignoranta, který neví, že nic neví a uvěřil, že přece jen něco ví. Až ještě trochu zestárnu, propadnu jí nejspíš a začnu blazeovaně poučovat – stalo se to už chytřejším a úctyhodnějším. Mrzí mě, že nemám lepší vzdělání, protože představivost je důležitější než vědomosti jen tehdy, když ty vědomosti máme. Nahradit je nemůže; kdo to zkouší, podobá se nevyhnutelně strýci Františkovi ze Saturnina. A může dopadnout jako on. – Mimochodem, byli jsme minulý týden se S. u zápisu do první třídy. Na chodbě školy visela nástěnka s matematickými vzorci, díky čemuž jsem zjistil, že si nepamatuju nejen ty Besselovy funkce, které jsem sem pro efekt napsal (fakt nás to učili...), ale ani prachsprostý objem kužele (nebo snad kuželu?). A odvodit to (oblíbená výmluva všech, kdo neznají vzorečky) samozřejmě taky neumím. Ach jo. Zato to znamenitě umím vygooglovat...
KLÍČOVÁ SLOVA: ví bůh/výbuch.

Hodně tlustý časopis

2005-01-22T13:36:00.000+01:00

Vyšlo nové číslo Labyrint Revue, což je nominálně čtvrtletník, ale vychází jednou za půl roku (a mám dojem, že poslední dobou ještě vzácněji) jako dvojčíslo. Takže objeví-li se, je to svým způsobem událost. Periodicitita není silnou stránkou tohoto časopisu, obsah ano. Převážně literární revue, tlustá jako hrom, bývá organizována částečně monotematicky. Téma aktuálního čísla (pardon, dvojčísla) je Utopie. Verne, Huxley, Orwell, Lem, Italo Calvino, spousta povídek a recenzí, úžasné fotky, instalace Olafura Eliassona... už se těším na večer. Počtu si. Jo, a taky ukázka z dosud nevydané knihy Jáchyma Topola, která se prý (pokud to není mystifikace) bude jmenovat Kloktat dehet: "Nalezli jsme stopy po cirkuse, to bylo víc než jasné. Vraždy žirafy a hrocha naznačovaly, že Češi cirkus dokonale rozprášili. Zuřící Kantarija, otřesený útokem plameňáků, prosil kapitána Jegorova, aby mu dovolil mrtvého hrocha stáhnout a jeho kůží, jako bojovou zástavou, pokrýt pancíř tanku, obrnit náš pancíř kůží zvířete. Kantarija sliboval, že zvlášť lebka hrocha bude děsit české bandity, kdekoli nás napadnou, ale kapitán Jegorov mu ohrošit tank zakázal..."
KLÍČOVÁ SLOVA: drobné radosti.

Lyrici a fyzici

2005-01-21T09:41:00.000+01:00

Myslel jsem, že tohle všechno už svého času vyřešil C.P. Snow, jeho (marketingově geniální) pojem dvou kultur a následná diskuse, která otřásla intelektuálními kruhy, až se okna knihoven i kaváren chvěla. Ale ono je to pořád baví. Štefanu Švecovi nelze upřít originalitu a vtip; kdyby to napsal anglicky, vysloužil by si možná svých patnáct minut globální slávy. Ale v podstatě je to debata o ničem, protože Švec polemizuje s názory, jež zastávají v přírodovědné komunitě jen hlupáci (někteří z nich ovšem píšou učebnice). Solidně uvažující přírodovědci - stejně jako solidně uvažující technici, humanitní vědci, instalatéři, zdravotní sestry apod. - vědí, že pravidla, škatulkování, myšlenková schémata atd. skutečně nemají absolutní platnost (Švecovým jazykem: že sou vocaď pocaď), že to jsou pomůcky, ne dogmata, že jsou pro nás, ne my pro ně. Nicméně taky vědí, že to jsou pomůcky užitečné, bez nichž bychom se ztratili v chaosu nestrukturovaného světa. Není pravda, že si "matematici a logikové myslej, že jejich myšlenkový struktury kopírujou svět". Naopak, daleko častěji žasnou nad tím, že abstraktní konstrukce jejich vědy v tak pozoruhodné míře dokáže realitu světa aproximovat a nepokládají to ani za samozřejmost, ani za snadno vysvětlitelnou shodu. Jestli myslel Švec svůj článek vážně, čímž si nejsem jist, pak udělal běžnou chybu: zaměnil své povrchní, učebnicové znalosti subjektu za skutečné pochopení. To se stane každému, kdo se příliš vzdálí ze svého dvorku a nevezme si s sebou dost pokory. Lidé tohle dělají furt und furt; zbytečný spor lyriků s fyziky může radostně pokračovat. Tu a tam z něj jako vedlejší produkt vypadne něco zajímavého ke čtení, což se stalo i teď.
KLÍČOVÁ SLOVA: intelektuálové.

Déšť v Amsterdamu

2005-01-21T08:24:00.000+01:00

Amsterdam. Vítr a voda a mraky. Těžké mraky plné vody posouvané větrem po nebi jak trajlery. Jako nákladní lodě. Prstence grachtů, domy jeden jako druhý, úzkostně úzké, byty v nich uspořádané vertikálně. Nábytek po schodech nenastěhujete, neprojde; na průčelí bývá proto připevněn bytelný hák a všechno nadměrné se tahá dovnitř oknem pomocí kladky. To jste asi už někde četli nebo slyšeli, ne? Proslavený Rossebuurt, čtvrť prodejné lásky, jsem vynechal, už jsem ji viděl dřív a přišla mi smutná a směšná. Nezašel jsem ani do coffee shopu pro jointa v uzátkované zkumavce; že se to může, to je snad nejblbější důvod ze všech. Dal jsem si dvojité presso v knihkupectví, listoval novými panenskými paperbacky, poslouchal déšť za oknem a tichý jazz z reproduktorů. Modrá, hnědá a bílá. Stejně nikdy nepřečtu všechny knihy, které jsem přitahal domů, dílem pro nedodstatek času, dílem proto, že leckterá touha vyvane nenaplněna. Frustrace však zůstane v podvědomí jako tektonický zlom pod klidnou krajinou. Amsterdam. Otevřené město, město Rembrandta, Vincenta a různých Theů, město Ajaxu, rastafariánů, mladých Surinamců s dychtivýma očima, Anny Frankové a židovských obchodníků s diamanty. Město, z nějž dezertovala Noční hlídka a ponechala je osudu, Evropě a sobě samému. Město na kraji všeho, město mezi poldery, jehož letiště bylo před sto padesáti lety mořským dnem. Město, kde tolerance chutná po krvi a krev po Heinekenu. Vítr, voda a mraky. Sirény v mlze, bláto v přístavu, sůl v očích. Víc si nepamatuju.
KLÍČOVÁ SLOVA: sever.

Znamení nouze

2005-01-20T08:01:00.000+01:00

Povšiml jsem si tuhle, jakým textem je v autobusech pražské MHD označeno tlačítko havarijního signálu řidiči. Stojí tam: Znamení nouze. Je to prosvětlený knoflík. A protože signalizace je dost často rozbitá, tlačítko spíš svítí než nesvítí. Roztomilá symbolika. Vzpomněl jsem si na laboratoř kolegů Nedbala (zvaného Oskar, ač se samozřejmě jmenoval jinak) a Borovičky (nomen omen). Na jediných dveřích, jež z ní vedly, byla oficiální cedulka Nouzový východ. Text přeškrtnout a nahrazen výstižnější formulací Východ z nouze. Později přeškrtnut i tento a nahrazen ještě výstižnější Nouze z východu. I tato posléze přeškrtnuta v očekávání návštěvy nějakého vyššího funkcionáře; použit znovu Východ z nouze, u nějž zůstalo. Je to dávno, pradávno, laborky jsme pak východem z nouze opustili skoro všichni.
KLÍČOVÁ SLOVA: nepřeložitelná slovní hříčka.

Tahle Banka být dobrá Banka

2005-01-20T07:22:00.000+01:00

Když se něco nějak jmenuje v angličtině, píše se to například International Business Machines nebo Central Intelligence Agency, tedy všechna slova názvu (s občasnou výjimkou předložek a členů) velkými písmeny. Když se něco nějak jmenuje v češtině, píše se to například Společnost přátel žehu nebo Živnostenská banka... nikoli Živnostenská Banka. Zvyk tahat nadbytečné verzálky do češtiny je barbarský. To bychom mohli skončit jako v předobrozeneckých časech a psát, že Pan Novák pracuje v Živnostenské Bance jako der Příslušník Wochranky. - Nějaký šikula z UniCredito Italiano, neznalý dostatečně vlastního jazyka, natož cizích, zřejmě rozhodl, že když u nich, tak u nás taky. A místní menažerie mu to odkejvala, částečně z hlouposti a částečně za cizí peníze (V+W). Tahá mě to za oči, kdykoli jdu kolem jejich pobočky. Je to pro mě dostatečný důvod, abych si tam nikdy neotevřel účet. Rozčiluje mě to stejně jako televizní hlasatelé, kteří zřejmě už definitivně rezignovali na skloňování číslovek. Ale já stejně nejsem ani potenciální zákazník Živno a těm, kdo jsou, je to jistě dílem fuk, dílem věří, že to je tak správně. Jazyk je furt ve Vývoji nějakým netušeným Směrem.
KLÍČOVÁ SLOVA: hnidopich.

Kolektiv a myslící člověk

2005-01-18T08:42:00.000+01:00

Česká republika ještě nemá strategii hospodářského růstu, ale strategie hospodářského růstu už má svou webovou stránku. Martin Jahn si postavil expertní tým, který má vypracovat dokument, jaký tu ještě nebyl: plán, jak nás dostat na úroveň Irska a Finska. Nechci to zlehčovat. Něco se dělat musí; Finsko a Irsko jsou dobré vzory; politici nemohou začít jinak než od nějakého takového papíru; podle toho, co se lze dovědět, má Jahn v týmu kvalitní lidi (a měli by dát na ten web urychleně nějaký jmenný seznam, ať to víme s jistotou); a ti lidé mají o čem přemýšlet, řešení pro Českou republiku nejsou triviální a nelze si je opatřit na úrovni hospodských řečí ("zrušte daně"). Takže je to celé rozumný krok rozumným směrem - teoreticky. Potíže nastanou, až bude strategie hotová. Ať totiž expertní tým vymyslí cokoli, musí to nutně znamenat, že některým lidem se povede docela určitě a hned hůř, aby se obecně vzato jiným lidem (i když ty množiny nejsou úplně disjunktní) vedlo možná a v budoucnu líp. Tohle si mohl dovolit předložit Britům Churchill, ale těžko si to dovolí současná vláda před volbami. Jahn skončí tam, kde jeho koncepce (i když to není přesné; on skončí někde v New Yorku nebo v Bruselu, zatímco koncepce poputuje Vltavou a Labem k Hamburku). Mimochodem, včera jsem byl na nějakém shromáždění, kde hovořil. Dvakrát se přeřekl: "u nás v CzechInvestu". Možná je tohle jeho hlavní problém; že mu pořád ještě nedošlo, kde to teď vlastně sedí. Sovětský spisovatel Daniil Granin ve své (pěkné) knize Letím do bouřky napsal nesmrtelnou větu: "Tak velký kolektiv si už může dovolit jednoho myslícího člověka." Ale nemívá to ten myslící člověk lehké. Na druhou stranu, co má dělat jiného než letět do bouřky? Bude dobře, když aspoň napíšou ten papír.
KLÍČOVÁ SLOVA: dohnat a předehnat; Lisabonská výzva; kupředu, zpátky ni krok.

Propálená sluneční páska

2005-01-17T11:16:00.000+01:00

Kdo to napsal, nevím, ale je to pěkný. Taky zrovna myslím na to, že bych se měl naučit používat zubů při práci. Hodně lidí to totiž umí.
KLÍČOVÁ SLOVA: Beaufort.

Adobe, kam se podíváš

2005-01-17T08:28:00.000+01:00

V Praze a okolí (nebo snad i jinde?) provozuje od začátku roku podivnou reklamní kampaň česká pobočka Adobe. Pronajali si neuvěřitelné množství billboardů a nabízejí na nich svůj software, jako by to byly prací prášky. Je to samozřejmě jejich věc, co dělají se svými penězi, ale tohle je tak iracionální - Photoshop nebo InDesign si opravdu těžko koupí náhodný kolemjdoucí - až to svádí k zamyšlení. Dostali z Ameriky nějaké rozpočtové peníze, které potřebovali hodně rychle utratit? Nebo jim zůstala dlužna ta firma, co provozuje billboardy? "Nemám u sebe hotových peněz, ale mohu vám zaplatiti zbožím." Kdyby tak člověk viděl pod povrch věcí kolem sebe... Ale on by to většinou asi nebyl hezký pohled.
KLÍČOVÁ SLOVA: zvědavost.

Cizí vítr

2005-01-15T17:15:00.000+01:00

Sonda Huygens, jak jste určitě slyšeli ve zprávách, má i mikrofon. Natočila a odvysílala zvuky z povrchu Titanu. Připadají mi ještě víc fascinující než fotky, přestože tam dohromady nic slyšet není. Jen vítr, silný, monotónní, nepředstavitelně cizí.
V dětství jsme čítali sci-fi. Dneska v ní žijeme. Sonda přistála na Saturnově měsíci, odvysílala odtamtud fotky, zvuky, chemické rozbory... a každý, kdo má přístup k Internetu, si to může prakticky hned prohlédnout a poslechnout. Přijde to vůbec někomu zvláštní? Vzrušující? Mně ano. Žasnu, jak málo lidí žasne.
Mimochodem, pokud vím, je to poprvé, co si můžeme poslechnout zvuk z jiného vesmírného tělesa. Mikrofon byl umístěn také na sondě Mars Polar Lander, ale ta v prosinci 1999 zřejmě havarovala při přistání. Na Měsíci je samozřejmě ticho...
KLÍČOVÁ SLOVA: 2005: A Space Odyssey.

Několik nových vychytávek

2005-01-15T15:29:00.000+01:00

Pěknou extenzi do Firefoxu mi poradil kolega Petr Nachtmann: předpověď počasí do spodní lišty. Zdrojem dat je Weather Channel, ukazuje to mj. aktuální teplotu, takže místo teploměru zvenku na okně mám browser (tady by to chtělo nějakou slovní hříčku s oknem a Wokny, ale přenechám její vymýšlení někomu vtipnějšímu).
Vložil jsem si konečně do blogu favicon (s tuleněm), což Blogger sice standardně nepodporuje, ale nic těžkého to není. Pro případné zájemce: stačí vyrobit si ikonu z bitmapového obrázku např. pomocí nástroje FavIcon from Pics, pověsit ji na web někam mimo Blogger a ze šablony blogu se na ni odvolat pomocí kódu:
<link rel="shortcut icon" href="http://VašeURL/favicon.ico">
A tou třetí je Google Desktop Search, který mě nějak minul v době svého uvedení, tak jsem jej instaloval aspoň teď a mám zas o užitečnou hračku víc. Zatím nemůžu příliš soudit... furt indexuje a indexuje. Nicméně už teď je mi jasné, že z mého hlediska není žádný lokální vyhledávač ideální. Google má velkou výhodu v integraci hledání na webu s lokálním hledáním do jednoho okna, rozhodně je rychlejší než Copernic a stojí za ním zavedená a sympatická značka, což taky není nepodstatné. Na druhou stranu postrádá flexibilitu, kterou nabízí třeba právě ten Copernic - například možnost rozšířit typy indexovaných souborů o své vlastní, což je z mého hlediska docela podstatné.
K novinkám ve svém vybavení musím připočíst ještě CDMA od Eurotelu. Jsem jakžtakž spokojen: občas to spadne, občas se to připojí na pátý či kolikátý pokus, ale v zásadě to funguje. Efektivní rychlost, které se mi daří dosáhnout (vesměs v centru Prahy), se pohybuje v rozsahu 75 - 100 kbps, tedy o hodně lepší než přes telefonní modem a o hodně horší než cokoli, čemu by se dalo opravdu říkat broadband. Veliká dodatečná výhoda CDMA ovšem spočívá v tom, že si to můžete spolu s notebookem odnést, kam chcete. Za tisícovku paušálu měsíčně... no, mohlo a mělo by to být levnější, ale snad časem bude.
KLÍČOVÁ SLOVA: technologie.

Práce a její organizátoři

2005-01-14T17:56:00.000+01:00

"Práce se neorganizuje, práce se dělá!" křičel jsem před mnoha lety v záchvatu vzteku na člověka, jehož úkolem bylo práci organizovat – včetně mé. Zavrtěl nechápavě hlavou a doporučil mi, ať se jdu vyspat. Poslechl jsem, nespal jsem tou dobou už šestatřicet hodin. Ještě v tramvaji mi došlo, že bych se měl omluvit, ale nepřišel jsem na to, jak omluvu přesně formulovat. Druhý den jsem s mírným údivem zjistil, že jsem pořád ještě zaměstnán a jelo se dál. Tu omluvu jsem pořád dlužen a od té doby už mnoho dalších podobných.
Nedá se nic dělat, tohle je otázka přistupu k životu. Někteří lidé vnímají svět v organizačních pojmech a jiní ne. Pochopit se navájem bývá těžké, ba nemožné, z čehož vzniká spousta konfliktů, zlé krve, nedorozumění. Jediná metoda organizace práce, které rozumím a jsem schopen ji používat, je zásobník, tedy fronta typu LIFO – Last In, First Out. Na něčem pracuju, přijde požadavek na přerušení, uložím rozpracovaný úkol a začnu se věnovat novému, dokončím ho a vrátím se k tomu rozpracovanému, samozřejmě pokud stačí paměť pro návratové adresy a uložené obsahy registrů. Pokud nestačí, je to malér, in vivo stejně jako in silico. A jedinou mou sebeorganizační ambicí je nahradit tuhle nepraktickou metodu systémem FIFO, tedy nenechat se vyrušovat a brát věci jednu po druhé. Vím, že správně by to mělo být ještě jinak, že by to měla být fronta s prioritami, ale slovo "priorita" nesnáším stejně jako "delegování úkolů". Nedovedu v takových pojmech uvažovat a kdykoli se o to pokouším, mám neovladatelnou chuť začít na někoho křičet, že se práce neorganizuje, ale dělá.
Tedy – tenhle post mi vážně neposlouží, přečte-li si jej nějaký můj potenciální budoucí zaměstnavatel a dá si to pak dohromady s tím seriózním, mírně obtloustlým brýlatým introvertem středního věku, co přijde s cévéčkem a prosíkem v nepadnoucím obleku a kravatě vyšlé z módy... O zaměstnavatele současného nejde, ten to ví líp než já a mohl by k tomu leccos dodat.
Vracím se k předchozí rozpracované úloze...
KLÍČOVÁ SLOVA: únava.

Ivo Lukačovič má blog

2005-01-14T17:03:00.000+01:00

Zatím tam celkem nic není, ale jistě bude. Většinu případných kritiků předem odzbrojil větou "Nečekejte zde prosím nic objektivního", protože od úspěšného a tvrdého internetového podnikatele skutečně nic objektivního čekat nelze - sorry, Ivo, je to prostě tak. Tím však vůbec není řečeno, že to nebude ani zajímavé! Těším se na Ivovy razantně formulované názory a na polemiky pod nimi.
KLÍČOVÁ SLOVA: najdu tam, co neznám...

Bezvýznamový, nebo bezvýznamný identifikátor?

2005-01-14T13:54:00.000+01:00

Někteří si ta dvě adjektiva pletou tak jako tak, ale o to mi teď nejde. Proč se má vlastně rušit stávající systém rodných čísel? Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel, bral jsem jako samozřejmost jasnou každému, že informace obsažená v RČ je diskriminační a že je zapotřebí identifikátoru, který žádné sdělení o majiteli nenese. To je zřejmě nějaký levicově-liberální instinkt. Jenže když se nad tím zamyslíte - o co vlastně jde? Vejdu-li v jednání s jakýmkoli úřadem, podnikem apod., stejně se dost rychle dozví, jakého jsem pohlaví a kolik je mi zhruba let. Nic jiného v rodném čísle zapsáno není. Nedaří se mi vymyslet jedinou rozumně závažnou situaci, v níž by bezvýznamový identifikátor přinášel oproti rodnému číslu výhodu větší než bezvýznamnou. Ale třeba mi to jen při pátku nemyslí. Na druhou stranu, nejpozději v roce 2053 by se stejně musela změnit konstrukce rodného čísla, aby se předešlo systematickým duplicitám. Takže proč ne.
KLÍČOVÁ SLOVA: 4294967295.

Hra na řetězovou reakci

2005-01-13T07:24:00.000+01:00

Počítačové hry nejsou můj šálek čaje, jediné, po čem občas sáhnu, je pasiáns ve Windows na odreagování během nudných a protivných telefonických hovorů. Ale předevčírem jsem zakopl o něco, co se mi opravdu líbí. Jmenuje se to Paradoxion, je to logická desková hra s nesmírně jednoduchým základním principem, ale právě proto přitažlivá a rafinovaná. Obzvlášť by se to mohlo líbit těm, kdo luští šachové úlohy. Funkční demo je ke stažení zdarma. Doporučuju. Možná za to těch pětadvacet dolarů vyhodím - přesněji řečeno, udělal bych to hned, kdyby spolu se hrou prodávali ještě chvilku volného času na hraní. Jenže to bychom se dostali do úplně jiné cenové kategorie.
KLÍČOVÁ SLOVA: hlavolam.

Skoč mi pro jahody, Hanko

2005-01-10T08:31:00.000+01:00

Zachtělo se mi něčeho, co je v daném místě a čase nesplnitelné: žvýkat stéblo čerstvé trávy. Případně si do té trávy lehnout naznak. Přivedl mě k tomu včera při uspávání raubířů Kryštůfek Robin. Ale ta tráva v půlce ledna patří do jiné pohádky.
KLÍČOVÁ SLOVA: O dvanácti měsíčkách.

Česká pop music: písničky, které mi chybí

2005-01-10T07:19:00.000+01:00

Disk mého iPodu je plný, je na něm něco přes 9000 skladeb. Celkem dost... a přece se mi vybavuje spousta písniček, které bych si rád občas poslechl, ale nepodařilo se mi zatím opatřit si je. Úplný výčet by byl dlouhý, omezím se prozatím jen na jednu oblast: českou pop music uplynulých let.
Nemám ty písničky z různých důvodů: protože prostě nejsou dnes k dostání, protože se mi kvůli jedné skladbě nechce kupovat celé cédéčko, které mě jinak nezajímá, protože nejsem moc zběhlý v hledání empétrojek, protože jsem byl zatím líný vyptat se známých, zda by se u nich něco takového nenašlo, protože to mám někde doma na vinylu a nedostal jsem k tomu, abych ho nechal digitalizovat, protože se mi příslušný hudební nosič někam ztratil.... Obvykle jde o mírně obskurní záležitosti, které vrhají z větší části špatné světlo na můj vkus. Ale všichni máme své oblíbené kýče a triviality. Tak tedy:
Víla, skladba, kterou hrával Robert Křesťan s Poutníky. Je v ní nádherný verš: že ta hrůza, kterou čekám / není ta, která mě čeká. Křesťanovo rané období jinak moc rád nemám, obzvlášť mi jde na nervy ta odrhovačka o ztrátě panenství (tuším, že se nepřípadně jmenuje Panenka), ale tu Vílu bych měl moc rád. Byla na jednom výběru hitů, měl jsem ho na CD a ztratil nebo někomu půjčil. Nebo někam založil.
Černý pasažér od Hany Hegerové. Té vydali na výběrech hitů už kdekterou trivialitu, ale tuhle nádhernou píseň ne. Míval jsem ji, před několika byty, několika knihovnami, několika adresami, několika ženami... k šansonům tyhle osudy patří. Možná už tu píseň vlastně ani nechci. Je na ní příliš mnoho tíhy. Já / jela domů tmou / tmou černou jako tér...
Karla Gotta poslouchám dobrovolně jen málokdy, ale pro člověka mé generace je skoro nemožné nemít některé jeho písně spojené s různými životními situacemi a příhodami. Pár se mi jich upřímně líbí: Oči sněhem zaváté, Eloise, C'est la vie, Když jsem já byl tenkrát kluk. Ty mám, co mi ale chybí, je balada Oči barvy holubí. Je to tuším cover verze nějakého amerického hitu – od Raye Charlese? Sinatry? Bylo mi třináct, byli jsme v létě na nějakém táboře, v tělocvičně cizí školy jsme chystali zábavné pásmo a někdo tuhle písničku pouštěl znova a znova.
Gotta ne moc úspěšně napodoboval dnes zapomenutý zpěvák jménem Pavel Bartoň. Nosil brýle, dělal bezzubou nudnou muziku – a v jeho repertoáru se jako zjevení vyskytovala skvělá skladba jménem Gaudeamus, nikoli samozřejmě ta, co se hrává po promocích na znamení radosti, že to máme všichni za sebou. Zase je tu ráno / tím je tedy dáno / dnešek že je právě dnes / Gaudeamus iuvenes / Včera ještě dítě / zítra ožení tě / hrdinně to břímě nes / Gaudeamus iuvenes... Ještě bych to uměl zazpívat snad i celé.
Další zapomenutý je Jiří Štědroň, taky samý kýč, šunt a nuda, ale vedle toho úžasná skladba Vlaky, podle mě jeden z vrcholných momentů české populární hudby a postačující důvod k rozhřešení za všechny ty ledabyle přezpívávané německé šlágry. Nevím, kdo ty Vlaky napsal, nic na nich vlastně není – ale má to atmosféru, sílu: Dívám se na vlaky, jak jezdí po svých kolejích / dívám se, kolik už má zeměkoule prstenů / sever je nahoře a dole zase jih / snad jednou dohoní můj hlas svou vlastní ozvěnu... Poctivá písnička, na nic si nehraje a je krásná.
František Ringo Čech fungoval kdysi jako něco mezi doktorem Goja Janečkem a Ivanem Mládkem, před Schellingerem byl jeho hlavním koněm Viktor Sodoma; stylu, který napodobovali, se říkalo bubblegum a některé věci z toho období jsou tak blbé, až krásné: Parní stroj, Tygr z Indie, Papoušek Kakadu... Jako by se velkým obloukem kolem vesmíru dostali zezadu a zespoda až někam k Zappovi. Ale první deska spolupráce Čech/Schellinger, ta, co na ní je Lucrezia Borgia, Kartágo a Divné tušení, je taky parádní, jen kdyby ji nekazily Čechovy texty.
Profilovou skladatelskou desku by si zasloužil Jaroslav Wykrent, autor toho nejlepšího, co kdy zpívala Marie Rottrová. Jeho písnička Lásko (Projdem spolu stovky cest / a budem snídat světlo hvězd / a číst si budem osud z dlaní dál) je známá dodnes, občas ji zaslechnu z rádia, a myslím, že lepších chvilek zažila česká pop music tak málo, že by se na prstech daly spočítat. Rottrová také nazpívala české verze několika dobrých polských hitů, hlavně od Maryly Rodowicz, asi ne lepší než originál, ale taky ne horší: Kůň bílý, Markétka.
Nebožtík Karel Zich měl řadu pozoruhodných písniček, vybavuje se mi jedna dlouhá, která se jmenovala Penzión Blues a byla by absolutně skvělá, nebýt větší než malé inspirace Dylanovým opusem Stuck Inside Of Mobile With The Memphis Blues Again. Ale i tak to byla krásná skladba, ta Zichova, myslím. Ta Dylanova samozřejmě taky.
Jedno z nejslavnějších kytarových sól českého rocku nahrál Radim Hladík ve své skladbě Čajovna někdy koncem sedmdesátých let, ta se na CD sice sehnat dá, ale jen ve zkráceném radiomixu a spolu se spoustou jiné hudby, kterou buď mám, nebo mít nechci.
Rockové zjevení našich středoškolských let se jmenovalo Ota Petřina. Psal muziku pro Neckáře, natočil svoje LP, které mě tehdy zklamalo, ale dodnes si pamatuju jeho drtivý singl Karin. Hledáš cestu, dávno však po ní jdeš / stínem pravdy stává se často lež / mrtvým nikdy vládnout nebudeš / Karin... Nejsem si jist, jak by mi to znělo dnes, tehdy to byla pecka nad pecky.
Pak jsou tady semaforské písničky. Na hudebních nosičích jsou hůř zdokumentované ty novější, takže takový Knot nebo Blues pro tebe je k mání na každém rohu – ale já bych si radši poslechl třeba hudbu z Elektrické pumy (Mám bombu na klíně / a myslím jenom na to / tváří se nevinně / ta holka z ocele) nebo z Fausta (Pohlédni k obloze / na krásu exploze). Případně Orchestrion z ráje, co píseň lásky hraje nám / jako pára z čaje slaboučká si připadám... A když jsme u Jitky Molavcové, zpívávala někdy před třiceti lety taky moc pěknou maličkost jménem Náhodou je pondělí (Zajdi ty sluníčko za věžák / potěš ty oči, co pláčou tak / že slz je plný už bílý džbán / trápí se pro mě kluk jménem Jan...).
Helenu Vondráčkovou nesnáším – nemůžu za to, jsem na ni vysloveně alergický, nevím ani proč. Ale každé pravidlo má výjimku a ta, na kterou teď myslím, začíná Kam zmizel můj dobrý přítel / kam zmizel ten starý song? / nehrál se hodně let / vy přece znáte svět / a tak možná někdo víte / kam zmizel ten starý song... Přesně o tom je nakonec celá tahle úvaha. Starý song, o němž je tu konkrétně řeč, pochází z repertoáru zpěvačky jménem Melanie Safka, ale Helenka to zpívala líp než ona.
A teď jsem si ještě vzpomněl na Stín kapradiny od Jany Kratochvílové; první dvě alba Petry Janů (ale to se jistě někde sehnat dá); české verze amerických dojáků v podání Pavla Bobka (Houston a Ruby, nechtěj mi lásku brát); první stranu alba Šípková Růženka od Rebels (Honza je hloupej a lenivej / má rád jen nápoj pěnivej); šlapající singlový šlágr od Olympiku jménem Slunce; Vysočinu a Komplexní výzkum od Rangers... ono by toho bylo. Vzpomínky, samé vzpomínky.
KLÍČOVÁ SLOVA: starý desky.

Index blogu za prosinec

2005-01-03T20:48:00.000+01:00

31. 12.
PF 2005 přece jen trochu vesele: The show must go on, takže přece jen něco na rozptýlení.
PF 2005 vážně: Původně jsem chtěl napsat žertovně cynický souhrn událostí roku, ale to, co se stalo v posledních dnech, mě od toho odradilo.

27.12.
MN4: máme se začít bát? NASA právě teď odhaduje pravděpodobnost srážky asteroidu MN4 se Zemí na 2,7 %, což mi nepřipadá jako zanedbatelné nebezpečí.

24.12.
Variace na prastaré téma: Kde má Ježíšek ty svoje létající soby?

21.12.
Znudil znovu novou nymfu: Nejstručnější příběh složený z českých vyjmenovaných slov, arciť s malým cheatem, je notoricky známý.

20.12.
Sen o jiném městě: Napsat někdy povídku o muži, jemuž se opakovaně zdá týž sen.

16.12.
Let's go there, then: visel jsem v devítce na tyči vedle dvou veselých, mírně připitých Britů.

15.12.
Zakleti ve zvěrokruhu: Léta se ošklíbám nad horoskopy. A hle, ono na nich asi přece jen něco je.
Jen ty příjemné věci: Těžké je, jak zařídit, aby jim s tebou bylo pořád příjemně, i když je okradeš. Jde o ten dlouhodobý vztah."

14.12.
BFU používá iPod: Z důvodů, které bych zpětně jen těžko vysvětloval (především sobě), jsem musel přeinstalovat systémový software svého iPodu.
Nevypsaná fixa: Energie, to je ono. Brutální energie, jestli chcete. Jako cisternový vlak s dvěma dieselovými lokomotivami mířící z Kyjeva na Budapešť.
Milostné scény pro mateřské školy: "Co to má na tváři?" (Astérix po setkání s Kleopatrou.)

13.12.
Jistěže na světě nakonec zvítězí pravda: Režii převratu platil Západ, tehdy u nás jako teď na Ukrajině.
Základní filosofická otázka pro mateřské školy: "Existuje Ježíšek?"
Bing ho! Nakonec to byla otázka ceny, jako obvykle.
Divná vzpomínka: Muselo to být, když to zpětně počítám, v lednu 1981.

12.12.
Freudovský překlep: "Canabiss". Dobrý...
Hodně velká předscéna: Matně se mi to vybavuje z bůhvíjaké minulosti, s chutí jsem si to přečet' celé.
Americká noc (Generace) ...mluvili jsme rusky, prokletých páriů řečí, unaveni celodenní angličtinou, napřed tiše a spiklenecky, aby si té ideologické diverze někdo nepovšiml, s přibývajícím počtem sklenic vína stále hlasitěji.

10.12.
Chtějí po mně z Lidovek hlasovat o Knize roku ...to je pěkná anketa, kterou kolem Vánoc každoročně tisknou a jejíž výsledky rovněž už tradičně bohužel nedávají na web.
Svoboda slova, cenzura, dojmy a pojmy: Vojtěch Bednář na Lupě ostře kritizuje Microsoft za to, jak provozuje MSN Spaces. Arthur Dent ve svém blogu Převážně neškodný zase kritizuje článek Vojtěcha Bednáře.
Jejich kariéry: Jeden můj spolužák se nedávno stal prorektorem školy, kde jsme studovali. Druhý je plukovníkem a brzy jistě bude generálem.

9.12.
Dobrodružný večer: Skvělé! Jedinečné. Proč to, ksakru, nenapadlo mě?
Jak jsem si povídal s umělou inteligencí: Human: Hello how are you. ALICE: Hi there! I'm doing fine thanks how are you?
USA pozorně naslouchají Evropanům: Co je na tom nového? To přece už dávno dělají...
Jsme národ pitomců? Podle posledního průzkumu CVVM to tak vcelku vypadá. S kontrolou bankovních převodů souhlasí 72 procent lidí, pro kontrolu elektronické pošty se vyslovily dvě třetiny respondentů...

8.12.
IBM a Lenovo: podepsáno: Tak je to hotovo, pécéčková divize IBM jde do Číny.

7.12.
Dělejte vědu s nohama na stole: Zapojil jsem se. IBM testuje své nové technologie na lidech.

6.12.
Chaotická úvaha o svědomí, výuce informatiky a Ivanu Ryantovi: Všeobecné vzdělání není ani tak souhrn vědomostí a dovedností jako spíš zájem o svět, schopnost divit se, neustálá zvědavost a pochybnosti o čemkoli, soustavné úsilí o otevřenost. Někdy se tomu také říká život v pravdě.
Malý špinavý trik od Kodaku: Nové fotoaparáty Kodak (možná i nějaké jiné, nejsem znalec) mají pěknou funkci, které se říká podivným jménem burst last in last out a ještě podivnější zkratkou BLILO.
Slovenčina: Jmenuji se Peter, ale před lety se mi ze jména to druhé e vytratilo, utopilo se v řece Moravě, která dnes odděluje dva suverénní státy a odjakživa oddělovala dva jazyky, dvě povahy, dva pohledy na svět.

1.12.
Máte už svou stužku? Tu červenou?

Má pravdu

2005-01-03T07:41:00.000+01:00

Ksakru, jak přesně má pravdu. Cítím se unavený a stydím se za velkou většinu spoluobčanů. Za sebe taky - kromě pár stovek jsem taky nic neudělal. Myslím, že až se bude jednou sestavovat seznam morálních autorit naší doby, nemělo by v něm chybět jméno Štěpán Kotrba.
KLÍČOVÁ SLOVA: proti srsti.

Praštěná příhoda

2005-01-02T01:03:00.000+01:00

O. tvrdí, že to byl Ukrajinec, já mám dojem, že spíš Vychodniar, ale to je jedno. V jeden okamžik jsme s O. poklidně vykládali děti z auta před domem, ostrý střih, a v následující vteřině jsme se chystali s tím chlapem se porvat a ženy nás tahaly od sebe. Naštěstí úspěšně; byl mladší a nejspíš by byl rychlejší. Nezdálo se mu, že musí chvilku počkat, než O. vyndá ze sedačky spící Káju, a že nemůže hned zajet na vedlejší parkovací místo. Začal nadávat, já odsekl, najednou jsme stáli proti sebě a dýchali si do tváře. Skončilo to beze škod, ale vzbouřený adrenalin jsem cítil ještě pěkně dlouho. Chuť se porvat bez ohledu na následky. A pak ještě něco: stud, že mám sklon k tak necivilizovanému řešení, v Čechách se všechno spíš nějak okecá, ale rvačka... Připadám si teď dočista jak Ukrajinec, nebo aspoň jako Vychodniar. Tedy přesněji řečeno, jako obrázek Ukrajince či Vychodniara, jak si ho malují Češi. To nám ten rok pěkně začíná! - Korunu tomu nasadil Si, když mocně inspirován (dávám mu pěkný příklad, jen co je pravda) doma bojovně poskakoval.
"Ty jsi taky takový kohoutek," řekla mu O.
"Jasně, kohout taky brání svou slepici, viď?" obrátil se na mě bezelstně. Všichni jsme se rozesmáli a trocha té ošklivé pachuti zmizela. Ale stejně to byla praštěná příhoda, hloupé zakončení novoročního výletu na Říp. - A zmeškali jsme kvůli tomu ohňostroj, což mě mrzí, mám ohňostroje velice rád a v Praze se pořádný koná jen jednou za rok. No, můžu si za to sám.
KLÍČOVÁ SLOVA: jak na Nový rok...

PF 2005 přece jen trochu vesele

2004-12-31T03:03:00.000+01:00

The show must go on, takže přece jen něco na rozptýlení: silně inspirován jedním top manažerem (pro znalé: píše si za jménem A.C. a tímto ho upřímně zdravím) a maličko též Janem Werichem napsal jsem si textovou novoročenku, kterou tímto přikládám. Neznamená zhola nic, je to jen neškodný blábol. Na zdraví!

žákovská s omluvenkou // žirafa stojí opodál // žížala se opozdí // Železniční stavby Olomouc // žluva spolykala oběd // žvýkáme společně Orbit // žihadlo střevlíka ohrozilo // žárovka se ohřála // želanie slovenskej opozície // žudro sbíječkou opravíme // žáruvzdorný smalt oprýskal // žába spořádá orobinec // žbluňk sakra ouvej // ždibec samozřejmě oželíme // ždímáme sako opatrně // žebra sebevědomého ornitologa // žíznivý speleolog oběšen // želetavské sýry odprodány // žonglujeme stovkou ondater // žebračka strejdu obalamutila // žebřík samovolně odpadl // Žopy severněji Otrokovic // žeh starého opilce // žehlíme safari oblek // žehnáme silnému operátorovi // žádáme snížení odvodů // želatina spraví okostici // židle skřípe otřesně // Žid synagógu obešel // žiletka snem opice // žíla stažená obinadlem // žitnou saje odborník // žaludek snese opakování // živíme se opravami // žlázy studentům odňaty // žluté střechy Ostravy // žoldáci salutují občanům // Žižkov slzy odmítá // život s Olinou // žena svléká oděv // Žeňa sundal ochranu // žák smutně onanuje // žoviální sadista oněměl // žulový sloup odnesen // žumpa smrdí odjakživa // žurnalista sabotoval organizaci // žvanící soudce odchází // žízeň sodovkou ošidíš // Židlochovice stáhly obránce // Železný senátor odpovídá // Želary spustily odboj // žemlí sytíme onkologa // žár se opakuje //
žijte si ostošest!
P.F. 2005

PF 2005 vážně

2004-12-31T02:52:00.000+01:00

Původně jsem chtěl napsat žertovně cynický souhrn událostí roku, ale to, co se stalo v posledních dnech, mě od toho odradilo. Co už my tady, se svými neškodnými starostmi, Grossy, Topolánky, rozhodčími a odposlechy - proti těm nepředstavitelným spoustám mrtvých a koneckonců teď hlavně proti těm, kteří teprve umřou, protože bohatý svět jim nedokáže pomoci včas. Takže... šťastný a veselý, dámy a pánové. Klíčová slova žádná.

MN4: máme se začít bát?

2004-12-27T16:32:00.000+01:00

NASA právě teď odhaduje pravděpodobnost srážky asteroidu MN4 se Zemí na 2,7 %, což mi nepřipadá jako zanedbatelné nebezpečí, ať si to v hlavě převracím, jak chci. Prozatím se ví - pochopitelně s přiměřenou nepřesností - že jde o kámen o průměru 400 m (to nevypadá na první pohled tak zle), že váží asi osmdesát milionů tun (to už zní podstatně hůř) a pokud do nás skutečně narazí, pak se to stane 13. dubna 2029 večer středoevropského času. Objev je starý pár dní a zatím se mu média příliš nevěnují (zaplaťpámbu; ale bojím se, že jim to dlouho nevydrží). Zastínily jej jednak Vánoce, jednak tragédie v Pacifiku. Astronomové celého světa teď budou měřit a počítat; doufejme, že za pár týdnů či měsíců nám řeknou, že srážka je vyloučena. Fakt je, že od roku 1995, kdy se objekty na potenciálně kolizních drahách sledují systematicky, nebyla ještě zaznamenána tak vysoká pravděpodobnost srážky. Fakt je však rovněž, že po předchozích deset či kolik tisíc let žilo lidstvo v blažené nevědomosti o riziku podobného druhu - a nic se nestalo. V okruhu své působnosti jsem rozhodl, že zatím není důvod začít se bát, je však důvod dát do bookmarků stránku s novinkami o tom ošklivém šutru. - Ostatně, vždycky jsem si myslel, že jestli hvězda betlémská vyjde ještě jednou, nepovstane z toho nic dobrého.
KLÍČOVÁ SLOVA: konec světa.

Variace na prastaré téma

2004-12-24T17:50:00.000+01:00

-Kde má Ježíšek ty svoje létající soby?
-Nevím. Možná je vůbec nemá. Možná je nepotřebuje.
-Nepotřebuje? Jak by sám unesl ten pytel?
-Myslíš ten pytel, co v něm nosí všechny ty hračky...
-No, ten.
-...pro všechny děti na světě?
-Jen pro ty, co nezlobily, přece. (Po úvaze.) -Ne, asi pro všechny.
-Ten by neunesl ani s těmi soby. Představ si těch dětí! Těch hraček!
-A jak to tedy dělá?
-Řeknu ti to, protože to náhodou vím. Pomáhají mu všichni lidé na světě, kteří mají ty děti rádi. Každý z nich mu ten pytel trochu pomáhá nést.
-Aha. (Po chvíli, zděšeně.) -A proč ty a máma nepomáháte? Proč jste tady?
KLÍČOVÁ SLOVA: Štědrý večer.

Znudil znovu novou nymfu

2004-12-21T01:08:00.000+01:00

Nejstručnější příběh složený z českých vyjmenovaných slov, arciť s malým cheatem, je notoricky známý a zní Jazyk drzý, Ruzyň brzy. Ale není ani třeba uměle zasahovat. Mluvnické vzory a jiné podobné seznamy slov či frází mě vždycky přitahovaly. Četl jsem je rád mezi řádky. Žena nůše píseň kost - to je existenciální výpověď, toho si všimli už mnozí. Nese bere maže peče umře - hutný drsný příběh o hladu a jedu. Ale významem je nabito i třeba slyšet mlýn blýskat se polykat plynout, to je možná Karolina Světlá, možná Faulkner, venkovské drama, na povrchu se neděje nic a vespod divoké síly a temná erotika... Jestli však chcete opravdovou inspiraci, sáhněte po cvičeních pro psaní všemi deseti. To jsou skoro hotové mikropovídky, stačí podepsat a poslat do nějaké literární soutěže. Namátkou:
10. cvičení - koupili kolo, prodali korek, odeslali sklo, prodali kokosku, dlouho hledali poklad, poslali posla pro okurku, lodi jedou, peklo je peklo, sokol si sedl, dlouho hledali grafologa, oj!
11. cvičení - zasekl sekerku, zakoupil azalku, zase si zoufal, pozor zips, zase zorali zahradu, dohodli se o kazu, jeli zas okolo jezer, zakoupil glazuru, za rok pojedu zase do hor, zas se zapojil, pokosili louku kousek za zahradou a pak zajeli pro papriku.
17. cvičení - Marie miluje matematiku, pojedeme domů s Martou, kol kolem, mistr mazal stroj, pes zmohl malou kost, diskutujeme o tom, prosazujeme malou dohodu, mzda je pro Medka, Tůmu a Mrkose, Kamila pojede s Tamarou do Mostu, je to kilometr od můstku.
25. cvičení - znudil znovu novou nymfu, nenasytnou synovu nutrii, jen sen, dnes netto, inventurou doplnil informace, jen onen jeden den nejde ven.
Myslíte, že na to má někdo kopyrajt?
KLÍČOVÁ SLOVA: město moře kuře stavení.

Sen o jiném městě

2004-12-20T01:55:00.000+01:00

Napsat někdy povídku o muži, jemuž se opakovaně zdá týž sen. Ne, tak to není: nikoli týž sen, ale vždy jiný sen zasazený do stejných kulis, jednotného prostředí. Je jím velké město s okolím, neznámá a přitom znepokojivě povědomá krajina. Útržky... je to Brno? Budapešť? Jedna ulice ve Světlé nad Sázavou? Seattle? Ostrava, někde u Nové huti? Nižnij Tagil? Zálabí v Kolíně? Vidí ve snu tramvajovou trať, podchody, zastávky autobusů, ulice dolů z kopce a zas nahoru, příměstská linka odjíždí někam do luk, hustý les a hluboké údolí řeky, dálnice s křižovatkou a rozestavěná silnice, provinční nádražíčko... Pokaždé je to nějaká jiná část, ale střípky mozaiky se pomalu skládají a začínají překrývat. Už tuší, kam která ulice vede, co se vynoří za rohem. Každým dnem je ta geografie pevnější, fixovanější, víc se vynořuje z podvědomí, prolíná se s realitou, ztěžuje mu orientaci v každodenním životě. Zapomíná schéma pražského metra, kterým denně jezdí už dvacet let, překrývá mu jej jiná mapa, cizí artefakt, mapa ze snu. Jednoho dne špatně přestoupí na neexistující linku a už se nevrátí.
KLÍČOVÁ SLOVA: Dokonalá prázdnota.

Let's go there, then

2004-12-16T08:16:00.000+01:00

MHD jako nevyčerpatelný zdroj inspirace: visel jsem v devítce na tyči vedle dvou veselých, mírně připitých Britů. Krátili si dlouhou chvíli tím, že zkoumali podrobný plán tramvajové sítě a hledali názvy zastávek, které jim připadaly legrační. Zaujala je Flora a Florenc, rozesmály je Baterie ve Střešovicích. Pak jeden píchl prstem do Nuslí k zastávce Horky a povídá:
-Now, this is pretty funny.
-Why, then?
-'cause it means "gals" in Czech.
KLÍČOVÁ SLOVA: odna bukva, kakaja raznica.

Zakleti ve zvěrokruhu

2004-12-15T06:49:00.000+01:00

Léta se ošklíbám nad horoskopy. A hle, ono na nich asi přece jen něco je. Navíc způsobem, který je naprosto logický, srozumitelný, dokonce asi nevyhnutelný. Zatím se zaplaťbůh hovoří jen o měsíci narození a ne o konjunkci Marsu s Jupiterem, ale i na to možná časem dojde. Prozatím musím uznat, že tohle by mohla být pravda. (Zpráva v Guardianu nalezena via Blisty jako obvykle.)
KLÍČOVÁ SLOVA: cykly.

Jen ty příjemné věci

2004-12-15T05:28:00.000+01:00

Dobře, že jsem ta sluchátka cestou domů neměl, přišel bych o následující odposlechnutý rozhovor v autobusu:
On: "...lhát ne! Musíš to udělat tak, aby slyšeli jen ty příjemné věci jako vážený klient a sleva a nízký úrok. To ostatní musí prostě přeslechnout."
Ona: (nesrozumitelné).
On: "Ne, to není těžké. Těžké je, jak zařídit, aby jim s tebou bylo pořád příjemně, i když je okradeš. Jde o ten dlouhodobý vztah."
Bylo mu tak dvacet, mluvil spisovnou češtinou, ale ne přehnaně spisovnou, měl dobře modulovaný hlas. Jistě to měl naučené, ale v jeho případě výuka padla opravdu na úrodnou půdu. Nevím, co prodával, ale viděl bych to na nějaké půjčky bez ručitele, peníze pro vás do druhého dne. Ta holka mu visela na rtech. Jistě se s ní toho večera vyspal, pokud tedy měl zájem a neměl ještě nějaké obchodní jednání. Slyšela jen ty příjemné věci. Například dlouhodobý vztah.
KLÍČOVÁ SLOVA: mladý úspěšný muž.