Na přechodu pro chodce
Byla by o deset let starší než já, kdyby ještě žila, ale nežije, popravili ji na Pankráci v březnu 1975. A měli proč: o dva roky dřív úmyslně přejela náklaďákem osm lidí a kdyby mohla, bylo by jich ještě víc.
Olga Hepnarová si pronajala v půjčovně pragovku erenu, což je (spíš byl, už jsem ji neviděl léta) masivní náklaďák s velkým motorem vpředu před kabinou řidiče, jako u amerických trucků. Rozjela se v Praze od Sparty dolů z Letné tou ulicí, co se teď jmenuje Milady Horákové a pod hotelem Belvedere u stanice tramvaje strhla vůz na chodník. Úmyslně a chladnokrevně. Uskočit nebylo kam, mrtvých bylo osm, zraněných o hodně víc. Hlavně důchodců, protože to bylo brzy odpoledne a protože starší lidé před rozjetým náklaďákem utíkají pomaleji. (Na přechodu pro chodce / drtí Tatra důchodce...) Krátce předtím hodila do schránky dopisy adresované novinářům — do Mladého světa a Svobodného slova. Stálo v něm mimo jiné: "Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo." Znám ji a její příběh díky pozoruhodné knize Romana Cílka Oprátka za osm mrtvých (nakladatelství Rodiče, Praha 2003, 305 stran, 260 Kč).
Myslela to vážně, jako všechno v životě. Nežila dobře, ale obětí žádné bestiality nebyla — jen nezájmu, nepochopení, vlastní odlišnosti. Byla bisexuální, což není moc důležité — pan Cílek z toho dělá senzaci přibarvenou slintajícími slovíčky typu "choulostivé téma", "o čem se nemluví" a podobně. (Vůbec celá ta kniha na mě působí, jako by ji napsal bezprostředně po činu, ne teď — je taková, inu, tehdejší.) Ale hlavně byla opravdová: říkala, co si myslela a dělala, co říkala. To je sama o sobě, když to domyslíte, vysloveně protispolečenská činnost. Což říkám bez ironie. Takoví lidé to mají těžké, okolí jim dává zabrat. Je na čase, děvče, abys vrátila společnosti, co do tebe vložila! Olga Hepnarová vzala doslova i tohle.
Ještě jinak: všichni v sobě máme démony. Obvykle o nich ani nevíme. Když se probudí, udržíme je většinou pod kontrolou. Hepnarová se za svého démona provdala, žila s ním, milovala a nenáviděla ho, rvala se s ním, ale podlehla. Nešťastná, roznášející (rozvážející) neštěstí, raněná, zraňující, zničená, ničící, zabíjející a zabíjená. Téma pro Aischyla. (Ale napsal to holt jen Cílek.) Osm plus jedna mrtvých. Přečtěte si to.
KLÍČOVÁ SLOVA: psycho, Olga Hepnarová, Roman Cílek, Praga RN, démoni, osamělost, třída Obránců míru.
Olga Hepnarová si pronajala v půjčovně pragovku erenu, což je (spíš byl, už jsem ji neviděl léta) masivní náklaďák s velkým motorem vpředu před kabinou řidiče, jako u amerických trucků. Rozjela se v Praze od Sparty dolů z Letné tou ulicí, co se teď jmenuje Milady Horákové a pod hotelem Belvedere u stanice tramvaje strhla vůz na chodník. Úmyslně a chladnokrevně. Uskočit nebylo kam, mrtvých bylo osm, zraněných o hodně víc. Hlavně důchodců, protože to bylo brzy odpoledne a protože starší lidé před rozjetým náklaďákem utíkají pomaleji. (Na přechodu pro chodce / drtí Tatra důchodce...) Krátce předtím hodila do schránky dopisy adresované novinářům — do Mladého světa a Svobodného slova. Stálo v něm mimo jiné: "Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo." Znám ji a její příběh díky pozoruhodné knize Romana Cílka Oprátka za osm mrtvých (nakladatelství Rodiče, Praha 2003, 305 stran, 260 Kč).
Myslela to vážně, jako všechno v životě. Nežila dobře, ale obětí žádné bestiality nebyla — jen nezájmu, nepochopení, vlastní odlišnosti. Byla bisexuální, což není moc důležité — pan Cílek z toho dělá senzaci přibarvenou slintajícími slovíčky typu "choulostivé téma", "o čem se nemluví" a podobně. (Vůbec celá ta kniha na mě působí, jako by ji napsal bezprostředně po činu, ne teď — je taková, inu, tehdejší.) Ale hlavně byla opravdová: říkala, co si myslela a dělala, co říkala. To je sama o sobě, když to domyslíte, vysloveně protispolečenská činnost. Což říkám bez ironie. Takoví lidé to mají těžké, okolí jim dává zabrat. Je na čase, děvče, abys vrátila společnosti, co do tebe vložila! Olga Hepnarová vzala doslova i tohle.
Ještě jinak: všichni v sobě máme démony. Obvykle o nich ani nevíme. Když se probudí, udržíme je většinou pod kontrolou. Hepnarová se za svého démona provdala, žila s ním, milovala a nenáviděla ho, rvala se s ním, ale podlehla. Nešťastná, roznášející (rozvážející) neštěstí, raněná, zraňující, zničená, ničící, zabíjející a zabíjená. Téma pro Aischyla. (Ale napsal to holt jen Cílek.) Osm plus jedna mrtvých. Přečtěte si to.
KLÍČOVÁ SLOVA: psycho, Olga Hepnarová, Roman Cílek, Praga RN, démoni, osamělost, třída Obránců míru.
posted by akb at 09:15
0 Comments:
Okomentovat
<< Home