Východní Evropa

Přidal jsem do titulku blogu fotku. Je na ní kus východního Berlína poblíž třídy Unter den Linden, deset minut volnou chůzí od někdejší Zdi. Ten panelák vpravo, to je der Palast der Republik, Palác republiky. Konaly se tam sjezdy SED a sídlil tam východoněmecký parlament. Dneska je Republikpalast zavřený a chátrá. V jeho zdech je plno azbestu, takže celá obrovská budova je karcinogenní; oprava by se nevyplatila. I zbourání by ale bylo pěkně drahé, zkrátka nikdo neví, co s ním. Kromě toho jej mnozí východní Němci hájí. Pokládají jej za důležitou součást své kulturní identity. A ve vzduchu na berlínských ulicích je prý stejně azbestu víc než uvnitř paláce.
Ta věž vlevo patří slavnému kostelu, jehož jméno jsem zapomněl, přestože jsem v něm několikrát byl. Mohl bych je hravě zjistit a dělat chytrého, ale neudělám to, protože mi to připadá příznačné.
Žijeme ve východní Evropě. Stále ještě zapomínáme jména kostelů. A Republikpalast s celým jeho bizarním osudem je chtě nechtě součástí naší kulturní identity, z toho se nelze vyzout, přinejmenším v mé generaci ne. A kdo vyzutí předstírá, lže. Hlavně sobě.
Aby bylo jasno, to není jen povzdech. Mám východní Evropu rád se vším, co k ní patří. Líbí se mi bílá panelová sídliště zarostlá plevelem - v Gdynii, Pardubicích i Rostově na Donu. Líbí se mi pár zbylých pražských mléčných barů. Líbí se mi nápis NO FUTURE na zdi v Plovdivu, napsaný očividně rukou, které latinka činila potíže. Líbí se mi to, protože do toho patřím, protože to je můj domov a můj svět. Líbí se mi zdejší pozoruhodná kulturní, myšlenková a lidská směs, ta naše praštěná a patetická historie, Clementisova beranice na Gottwaldově hlavě. Vlivy ze Západu i z Východu. Čekat, co z nich zas vzejde. Plout v brakických vodách.
KLÍČOVÁ SLOVA: Závod míru, Balaton, Mangalia, Mamaia, Zlaté písky, Zemplínska Šírava.