Čáry dělící Evropu

1. Západ-Východ. "Řada pozorovatelů si už všimla, že Evropu rozděluje zhruba linie Sankt Petěrburg - Terst na dvě poloviny, dosti odlišné svou povahou. Směrem západním se pak zřejmě zatáčí, přetíná Apeninský a Iberský poloostrov v půli a konečně zahýbá do Svatojiřského průlivu, aby oddělila Irsko od Velké Británie. Tato hranice je samozřejmě jen přibližná a i na kontinentě nikoli podle pravítka - v naší blízkosti by probíhala zhruba Moravskou bránou, Boskovickou brázdou, Znojmem, dále pak zhruba Hornem, Vídeňským lesem, Štýrským Hradcem a Korutanskými Alpami. (...) V oblasti západní převládá (...) tendence k rozvolňování rodiny a k chápání abstrakt, jako jsou zákony, stát a ekonomické doktríny, nezávisle na ní." (Stanislav Komárek, esej Povaha Orientu, z knihy Pitevní praktikum pro pokročilé, str. 155)
2. Hranice latinské evangelizace. Od severu zpočátku zhruba odpovídá čáře [1], někde u Lvova se zatáčí mírně k jihovýchodu, aby západní část zahrnula i dnešní Maďarsko, Slovinsko a Chorvatsko. V Dalmácii někde u Splitu končí.
3. EU po letošním rozšíření. Velmi se podobá se čáře [2], na rozdíl od ní neobsahuje Chorvatsko, zato dvě významné výjimky - Řecko a Kypr - a pak ještě jednu méně výraznou: východ Slovenska a krajní jihovýchod Polska. Jsou lidé, kteří soudí (ať už vědomě, nebo spontánně), že čára [2] představuje jakousi přirozenou hranici rozumného rozšiřování EU.
4. Areál jablkového štrůdlu. "Mám představu, že kdybychom sestavili mapu oblastí, kde znají jablkový štrůdl, tak by se kryla s tou částí Evropy, kde lidé dobře rozuměji Stefanu Zweigovi, některým básníkům, určité fortelnosti řemesla a jistému sklonu střech." (Václav Cílek: Krajiny vnitřní a vnější, str. 80). Chápu-li Cílka dobře, jde v podstatě o definici střední Evropy zahrnující větší část Německa (s výjimkou pobřeží a Pruska), většinu dnešního Polska a celou někdejší rakousko-uherskou monarchii z doby její největší expanze, tedy včetně italského jižního Tyrolska, dnešní srbské Vojvodiny a západní Ukrajiny.
5. Socialismus - kapitalismus. Expanze sovětského impéria se řídila spíše čárou [1] než [2], u nás a v NDR šla i za čáru [1].
6. Lednová nulová izoterma. Rozděluje oceánské a kontinentální klima. Je velice klikatá: nejjižnější mys Islandu - Bergen - Oslo - střed Jutského poloostrova - Odense - Magdeburg - Regensburg - Mnichov - Terst - Banja Luka - Bělehrad - hranice Rumunsko-Bulharsko - Varna - dělí Krym na severní a jižní polovinu - hlavní hřeben Kavkazu. Částečná podobnost s [5] je přinejmenším zajímavá.
7. Hranice největší územní expanze Římské říše. Zhruba po linii (v dnešní terminologii) hranice Anglie a Skotska (Irsko je vně) - severní hranice Belgie - tok Rýna - Frankfurt - Regensburg - tok Dunaje - Železná vrata - jižní okraj rumunských hor - Černé moře. Opět lze najít společné rysy s některými výše jmenovanými dělicími liniemi.
Co z toho? Nevím. Ale rozdíly života před a za tou kterou čarou občas cítíme všichni. My v Česku navíc žijeme v těsné blízkosti všech sedmi, u nás se to láme, vidíme na obě strany.
KLÍČOVÁ SLOVA: my a oni; proč jsme, jací jsme; proč jsou, jací jsou.