Žabákova dobrodružství

"A za tím Divokým lesem?" zeptal se. "Tam, kde je všechno modré a kalné, tam je vidět nějaké pahrbky - nebo snad ne? A jakoby kouř měst - nebo to jsou jenom mraky?"

"Za Divokým lesem je daleký svět," odpověděla Krysa. "Ale to se nás netýká. Ani tebe, ani mne. Nikdy jsem tam nebyla a nikdy tam nepůjdu. A ani ty ne, máš-li všech pět pohromadě. Buď tak laskav a nikdy se už o tom nezmiňuj. Vida, zátočina, tady se najíme!"

Je to kategorie sama pro sebe: ne tak docela dětské knížky. Patří do ní určitě Medvídek Pú, oba díly Alenky, Malý princ, Čaroděj ze země Oz, Peter Pan, z klasičtější české literatury třeba Devatero pohádek nebo Fimfárum, z moderní tvorby například Hárún a Moře příběhů od Salmana Rushdieho (Markéto, fakt ti to už musíme vrátit, odpusť :-) nebo Pohádky o mašinkách od Pavla Naumana. To jsou notoricky známé tituly, ale pak je spousta podobných pozapomenutých. Společný jmenovatel: můžete je předčítat dětem před spaním, budou se jim líbit, ale vy z té četby budete mít víc než ony, budete se bavit a tiše žasnout, jak umně lze dát dohromady rovinu poutavého srozumitelného příběhu a... prostě něčeho dalšího. Hlubšího. Velký smysl takových knížek je nejen v tom, že se k nim můžete celý život vracet (to je otřepané konstatování), ale hlavně v tom, že je můžete se svými dětmi naplno sdílet.
Z těch pozapomenutých připomínám jednu, kterou jsem miloval jako dítě a mám ji rád pořád: Žabákova dobrodružství. V anglickém originále se jmenují Vítr ve vrbách, The Wind in the Willows, a napsal je Kenneth Grahame; první vydání vyšlo roku 1908. Jde o příhody několika značně antropomorfizovaných zvířátek, což je schéma, které dětem brzy připomene Medvídka Pú. S tím mají Žabákova dobrodružství společné i prostředí, do nějž je děj zasazen, tedy britský (tady spíš skotský než anglický) venkov přelomu 19./20. století (Pú byl však napsán o nějakých dvacet let později). Žabák je vážnější, jeho hrdinové dospělejší, prožívají komplikovanější děje, ocitají se i v reálném nebezpečí; ve Stokorcovém lese si Pú a jeho přátelé vlastně jen pořád hrají a nic zlého jim nehrozí, to by Kryštůfek Robin (a především neviditelný vypravěč, tedy Dospělý) nepřipustil. V Žabákovi to místy vypadá, jako by Pú, Prasátko a Králíček (zde ovšem Krtek, Krysa, Jezevec a samozřejmě sám Žabák) vyrostli a zůstali odkázáni sami na sebe. Kromě základního příběhu je v knize mnoho lyrických odboček, úvah až esejistických, a taky pár pěkných veselých básniček, jaké se dětem líbí (opět paralela s dílem A. A. Milna). Příběh přeskakuje z čistého realismu do fantastična mluvících a dobře oblečených zvířátek řídících auta se snovou lehkostí. Dětem se to zdá být zcela přirozené, dospělý má zvláštní pocit - dotek surrealismu.
V životopise autora lze někdy najít klíč k jeho dílu, někdy zas ne. Grahame je ten první případ. Vyrůstal v prostředí drobné venkovské šlechty, asi ne zrovna v materiálním přepychu, ale zato uprostřed starosvětských ctností a drobných příjemností včetně pikniků u řeky, klidu a ticha, soužití s přírodou. To všechno v Žabákovi je. Jenže idyla tou dobou už končila i v Británii, do dveří vtrhl moderní svět s automobily, byznysem, kariérami a tušením leteckých pum. I to v Žabákovi je; Grahame jej psal v době, kdy pracoval jako úředník v Bank of England v Londýně. Střetnutí moderní a staré doby je vlastně osou příběhu a Grahame jednoznačně fandí tradici. Potrhlý, velikášský, ale sympatický Žabák s pomocí přátel nakonec ze svého přepychového venkovského sídla úspěšně vypráská Lasičky, Fretky a jinou havěť z Divokého lesa, která se mu tam usadila a začala drze hospodařit na cizím, zatímco pán domu byl na cestách (a taky chvíli v base). Starý svět rázně zvítězil nad novým aspoň v pohádce. A pro všechny čtenáře nesčetných vydání v nesčetných jazycích - vítězí dodnes.
Několik souvislostí: za prvé, Grahame byl vzdělaný a sečtělý pán a měl ostrovní smysl pro humor. Žabák je záměrně koncipován podle Homérovy Odyssey, k čemuž se ostatně otevřeně hlásí název poslední kapitoly (Odysseův návrat). Když tedy stejný zdroj inspirace použil James Joyce, byl i v rámci svých současníků píšících stejným jazykem až druhý (Ulysses vyšel roku 1922).
Za druhé, sedmá kapitola Žabáka se anglicky jmenuje The Piper at the Gates of Dawn, Pištec za úsvitu. Hudební fanoušci si jistě vzpomenou, že to je název prvního alba Pink Floyd, což samozřejmě není náhoda: Syd Barrett si sáhl pro inspiraci do své oblíbené knížky.
Za třetí, můj výtisk Žabákových dobrodružství vydalo SNDK v roce 1958. Je to třetí poválečné vydání, obě předchozí však vyšla bezprostředně po válce, pak dlouho nic. Nové české vydání Žabáka bylo jasnou známkou oteplení politických poměrů a jistě se neobešlo bez problémů. On byl ještě i v osmapadesátém takový Žabák, který si jde zpátky pro své rodinné sídlo se sukovicí v jedné ruce a revolverem v druhé, dost silné kafe pro tehdejší Lasičky a Fretky, o Tchořích nemluvě... Mimochodem, ta česká verze je vynikající, přeložila to nádherně nějaká Míla Grimmichová, ilustroval (samozřejmě ještě před válkou) Josef Čapek, verše převedl Jaroslav Seifert.
Za čtvrté, podle Žabákových dobrodružství byl natočen film, jeho autorem je Terry Jones, jeden z Monty Pythonů. V kinech u nás, pokud vím, nešel. Neviděl jsem ho, nemůžu soudit.
Přečtěte si: plný text Žabákových dobrodružství v angličtině.

Svět míval v čele velké muže,
jak učí knihy historie.
Kdo s Žabákem se rovnat může?
Nad všechny on přec slavnější je.

Oxfordští muži s okuláry
přemnohým věcem porozumí.
To všechno jsou jen láry, fáry,
slavnější věci Žabák umí.

KLÍČOVÁ SLOVA: loďka, vůz, auto, lokomotiva, zázvorové pivo, studené kuře, útěk z vězení.