Češi, jste Slované?

Sloganem, jenž jsem si vypůjčil do titulku, reagovala v roce 1999 oficiální srbská propaganda na účast České republiky ve válce NATO proti Jugoslávii. Mylně, protože Češi nejsou Slované a tenhle morální štulec proto sotva mohli vnímat jako výčitku. Chytřejší z nich mohli správně odpovědět: Srbové, jste Slované? Jak jste tedy mohli vést válku proti Slovanům Chorvatům? (A naopak.) Neudělali to, protože tyhle slovanské záležitosti se normálního Čecha nedotýkají - do té míry, že ho výčitka nemůže urazit.
Jakpak to? - namítne jazykovědec či historik. Čeština přece patří spolu se slovenštinou, polštinou a horní i dolní lužickou srbštinou mezi jazyky západoslovanské, Češi jsou nepopiratelnými Slovany.
Ano, objektivně ano. Ale necítí se jimi být, o to zde běží. Subjektivně jsme zcela vytěsnili jakýkoli pocit příbuznosti k ostatním slovanským národům - k Polákům, Rusům, Srbům, Chorvatům, Slovincům, Makedoncům, Bulharům, Ukrajincům a tak dále. Určitou výjimku, výjimku složitou a zasluhující samostatné pojednání, představuje náš vztah ke Slovensku a Slovákům, ani ten však nenarušuje všeobecnou tendenci. Pozor! - začal jsem používat zájmena my a naše. Je to nadměrná generalizace, jako vždy, když se mluví o tak velkém celku, jako je národ. Jsem si toho vědom. Dělám to jednak kvůli efektu a zesílení účinku :-), jednak proto, že se nechci zamotávat do alibistických, toporných, politicky jakžtakž korektních formulací.
Tak tedy. Slované a slovanství, to je pro Čecha Rusko a Balkán. Špína, bída, zlodějna, lidé zanedbaní, hloupí nebo zase lstivě vychytralí, před nimiž je třeba mít se na pozoru, přibouchnout dveře a v teple domova o nich vtipkovat. Na východ od xyz začíná Asie - tak zní okřídlené české rčení, přičemž poloha onoho xyz závisí na rodišti či bydlišti mluvčího. Jednou to jsou Horní Počernice (východní předměstí Prahy), jednou Brno, v nejtolerantnější verzi pak Vsetín (tato varianta rčení se, samozřejmě, používá především ve Vsetíně). Jednoduše řečeno, vůči svým slovanským bratrům (už jen použít tenhle obrat je v češtině notně iritující) máme předsudky důkladně vyfutrované neznalostí reality. Vůbec se o ně totiž nezajímáme.
Mám na to jakousi teorii, pramálo originální. Podle ní se český národ v průběhu 15. - 19. století v podstatě úplně germanizoval, zbyl jen ten jazyk jako nepodstatná maličkost, ostatně uměle resuscitovaná po klinické smrti. Povahově jsme víceméně Němci přeložení do jiné řeči. Podobnost našich názorů, preferencí, předností a chyb s jižními sousedy z Rakouska je pozoruhodná; dlouhé soužití v jednom státě vedlo k mentálnímu prolnutí. (Myslím, že podobně jako Češi na tom je ještě jeden slovanský národ - Slovinci - ale neznám je tak dobře, abych si to dovolil naplno tvrdit.)
Být či nebýt Slovanem není ani dobré, ani špatné. Je to však určitě jiné než být Západoevropanem - od absolutní pohostinnosti, obětavosti, velké rodinné soudržnosti a kultivované emocionální inteligence až po velikášství, nezvládanou agresivitu a patriarchální uspořádání. Tohle všechno je nám v Česku cizí (nikoli homogenně - gradient rostoucího slovanství postupuje zemí ve směru západoseverozápad - východojihovýchod, od Teplic k Uherskému Brodu), ale snadno to najdeme na Slovensku, v Polsku, v Rusku. Dobří Slované z nás už asi nebudou. Patrně bychom se tedy měli o to víc snažit být dobrými Západoevropany. V tomto místě a čase tertium non datur.
Viz též Čáry dělící Evropu.
KLÍČOVÁ SLOVA: národní obrození; Masaryk; Kundera; Hubert Gordon Schauer.