Pí a jeho život: několik poznámek
Na začátku knihy nám její autor ústy vedlejší, ale zásadně důležité postavy, plaveckého přeborníka Francise Ádirúbasámího, slibuje, že po vyslechnutí jejího příběhu uvěříme v Boha. Předpokládá tedy, že víru nemáme, a tím snad o sobě prozrazuje víc, než by chtěl: je připraven nás soudit. Rozlišovat. A v neposlední řadě obracet.
Nechci, abyste teď usoudili, že Pí je hlavně náboženská agitka; není. Je to především poutavý příběh; dále zdroj netriviálních poučení o životě zvířat v zoologických zahradách, o moderních politických dějinách Indie, o drezúře šelem, o třech hlavních monoteistických náboženstvích, o plaveckých bazénech v Paříži mezi světovými válkami a o technikách dlouhodobého přežití v záchranném člunu na otevřeném moři. (Nevím jak vám, mně by taková kombinace jako doporučení přečíst knihu bohatě stačila.) Dále to je velmi dobře napsaný román pohrávající si s velikým přehledem s různými postmoderními triky; a konečně, což už je mimoliterární záležitost, také bestseller, senzace a skandál. I to se koneckonců počítá.
Nelze přehlédnout manipulaci tam, kde si Martel přeje, abychom se nedívali. Ten druhý, ten horší příběh, příběh, který odmítl pan Tomohiro Okamoto, je horší hlavně proto, že tak rozhodl Yann Martel sám. On nám jej předložil způsobem předurčujícím interpretaci. A zcela vědomě neříká, kolik neokázalé krásy, kolik hloubky a úžasu bývá v té suché, bezkrevné skutečnosti. Někdo potřebuje k duchovnímu zážitku svatyni s barvotiskovými obrázky, jinému stačí zamyšlení nad kapkou rosy na chodníku: molekuly, povrchové napětí, vše uspořádáno v úzkých mezích tak, že to funguje... řád světa.
"Budu upřímný. V žaludku mi neleží ateisté, nýbrž agnostici. Je důležité umět pochybovat. Všichni musíme projít Getsemanskou zahradou. Když mohl pochybami trpět Kristus, my musíme také. (...) Ale potom je třeba jít dál. Vybrat si pochybovačnost jako životní filosofii je stejné jako vybrat si coby dopravní prostředek nehybnost." Tohle říká hlavní hrdina, autor se od jeho slov kdykoli může distancovat. Ale je to on, kdo odpovídá za znalosti, na jejichž základě Pí usuzuje; o agnosticích a pocitu trvalé pochybnosti ví, zdá se mi, málo.
Víc psát nechci, zkazil bych vám zážitek z četby a to by byla škoda. Opravdu to je výborná knížka. Zařadil jsem ji do knihovny vedle Johna Fowlese a Juliana Barnese, což je v mých měřítcích jednak velká pocta, jednak vymezení. Nemohu vám slíbit, že po jejím přečtení uvěříte v Boha. Soudím však, že se nevyhnete zamyšlení nad tím, kde jsou meze možností jakéhokoli vyprávění. Pro leckoho nemusí být ta dvě rozpoložení zas tak daleko od sebe.
Viz též:
Dokážu si docela dobře představit poslední slova ateisty: "Světlo, světlo! Lá-lá-láska! Můj Bože!" – a náhlé přijetí víry na smrtelné posteli. Na druhou stranu, agnostik, který zůstane věrný svému rozumovému já, který setrvá ve svém lpění na suché, bezkrevné skutečnosti, se pravděpodobně pokusí vysvětlit teplé světlo, které jej zaplaví, slovy: "Zřejmě se-se-selhávající okysličování mo-mo-mozku." Až do úplného konce se mu nedostane představivosti a propásne ten lepší příběh.Tahle pasáž (kompletní citace kapitoly 22) je snad až příliš viditelný klíč k Martelově knížce – pěkně a přesně to rozebírá překladatel Martin Mikolajek v doslovu k českému vydání. Autor nám předkládá dvě verze téhož příběhu, jednu pro lidi bez víry, pro ty, kdo lpí na suché, bezkrevné skutečnosti, druhou pro ty, kdo víru mají. Verze se liší mimo jiné tím, že jen jedna z nich je krásná – má estetické kvality. (Snadno uhodnete, která.) Autor nám je předloží a pak poodstoupí stranou: vyber si i ty! Když předem, nezapomeňte, upozornil: je chyba propást ten lepší příběh. A přidá ještě didaktický příklad japonského úředníka, představujícího archetyp rozumového přístupu, který pohlédne a uvěří, dočista se obrátí, tři míle před svým Damaškem. Učiní tak, nutno dodat, způsobem z literárního hlediska nesmírně efektním i efektivním, zde klobouk dolů před Martelem; Tomohiro Okamoto a jeho zpráva, to je krásný artistický kousek. Takhle bych chtěl umět psát.
Nechci, abyste teď usoudili, že Pí je hlavně náboženská agitka; není. Je to především poutavý příběh; dále zdroj netriviálních poučení o životě zvířat v zoologických zahradách, o moderních politických dějinách Indie, o drezúře šelem, o třech hlavních monoteistických náboženstvích, o plaveckých bazénech v Paříži mezi světovými válkami a o technikách dlouhodobého přežití v záchranném člunu na otevřeném moři. (Nevím jak vám, mně by taková kombinace jako doporučení přečíst knihu bohatě stačila.) Dále to je velmi dobře napsaný román pohrávající si s velikým přehledem s různými postmoderními triky; a konečně, což už je mimoliterární záležitost, také bestseller, senzace a skandál. I to se koneckonců počítá.
Nelze přehlédnout manipulaci tam, kde si Martel přeje, abychom se nedívali. Ten druhý, ten horší příběh, příběh, který odmítl pan Tomohiro Okamoto, je horší hlavně proto, že tak rozhodl Yann Martel sám. On nám jej předložil způsobem předurčujícím interpretaci. A zcela vědomě neříká, kolik neokázalé krásy, kolik hloubky a úžasu bývá v té suché, bezkrevné skutečnosti. Někdo potřebuje k duchovnímu zážitku svatyni s barvotiskovými obrázky, jinému stačí zamyšlení nad kapkou rosy na chodníku: molekuly, povrchové napětí, vše uspořádáno v úzkých mezích tak, že to funguje... řád světa.
"Budu upřímný. V žaludku mi neleží ateisté, nýbrž agnostici. Je důležité umět pochybovat. Všichni musíme projít Getsemanskou zahradou. Když mohl pochybami trpět Kristus, my musíme také. (...) Ale potom je třeba jít dál. Vybrat si pochybovačnost jako životní filosofii je stejné jako vybrat si coby dopravní prostředek nehybnost." Tohle říká hlavní hrdina, autor se od jeho slov kdykoli může distancovat. Ale je to on, kdo odpovídá za znalosti, na jejichž základě Pí usuzuje; o agnosticích a pocitu trvalé pochybnosti ví, zdá se mi, málo.
Víc psát nechci, zkazil bych vám zážitek z četby a to by byla škoda. Opravdu to je výborná knížka. Zařadil jsem ji do knihovny vedle Johna Fowlese a Juliana Barnese, což je v mých měřítcích jednak velká pocta, jednak vymezení. Nemohu vám slíbit, že po jejím přečtení uvěříte v Boha. Soudím však, že se nevyhnete zamyšlení nad tím, kde jsou meze možností jakéhokoli vyprávění. Pro leckoho nemusí být ta dvě rozpoložení zas tak daleko od sebe.
Viz též:
- Recenze českého překladu z Literárek + další odkazy na iLiteratura.cz.
- Recenze originálu na Epinions.com.
1 Comments:
Vynikající kniha, několik naprosto skvělých míst (definice strachu, setkání tří guru, win-win strategie přežítí s Richardem Parkerem...).
O "přetáhnutí" na víru to ovšem nebylo, ale o přemýšlení nad tím určitě ano.
Bylo příjemné věnovat zase jedno dopoledne studiu vynikající mapy :-)
Okomentovat
<< Home