Gulliverovy cesty a mimozemšťan Swift

Prohraboval jsem se o minulém víkendu knihovnou svých rodičů a vzal jsem do ruky výtisk Gulliverových cest od Jonathana Swifta. Četl jsem to celé naposled jako kluk, snad před třiceti lety, ale pořád se pamatuju na podivný pocit nejistoty a zklamání, který ve mně knížka vyvolala. Očekával jsem dobrodružný příběh o námořních cestách, další verneovku. Byl tam, přinejmenším v prvních dvou dílech, ale divný, hodně divný. Nemohl jsem tehdy vědět, že částečně je to dáno dobou – Swift žil skoro o dvě stě let dřív než Verne – a částečně tím, že autorův záměr byl docela jiný. Verne chtěl bavit publikum a vydělávat peníze, Swiftovi šlo o vyřizování účtů. Cesty jsou směs politického pamfletu (s narážkami dnes už nesrozumitelnými, asi jako kdyby soudobý český spisovatel psal ironicky o objímání stromů na Vysočině a o Bambergu – kdo to pochopí za tři sta let?), banálních příběhů, bizarních detailů, nudných popisů a mimořádně nechutného naturalismu. George Orwell ve svém výtečném eseji Politika versus literatura: Pohled na Gulliverovy cesty vynaložil hodně úsilí, aby obhájil Swifta jako velkého spisovatele, který se jen řízením osudu jaksi nedá moc číst, ale ani takovému mistrovi slova, jakým Orwell byl, se to nepovedlo přesvědčivě a nevím, bude-li to někdo ještě chtít zkoušet po něm. Gulliverovy cesty se čtou opravdu obtížně – ne proto, že to je staré, že to je klasika, že je obsah aspoň povšechně všeobecně známý a neprobouzí proto zvědavost; prostě proto, že to je Swift, autor tak specifický, že ho těžko s někým srovnat. (Orwell zkouší Lva Tolstého, ale to mi nesedí: Tolstoj věděl až moc dobře, co je radost ze života, jen se ke stáru rozhodl, že ji nepřeje sobě ani jiným; nerudný autoritativní dědek s pestrou minulostí. Swift o radosti ze života neví nic.) Jonathan Swift ve svém stěžejním díle nejen kritizuje a odsuzuje lidstvo – to kdekterý umělec – ale činí tak zcela nevídaným způsobem, jakoby odjinud, beze stopy citu. Jediná velká postava světové literatury, která se opravdu dokázala podívat na lidi z ne-lidské perspektivy. Hezký pohled to nebyl a není. Klobouk dolů a fujtajbl. Bez jisté dávky iluzí se nedá žít, takže Swifta čtěte vždy opatrně.
Mimochodem, je tu ta známá historka o měsících Marsu. Swift ve třetím díle Cest udává jen tak mezi řečí poměrně přesně jejich velikosti a oběžné dráhy. Gulliverovy cesty vyšly poprvé v roce 1726, satelity Marsu objevil Asaph Hall v roce 1877 (!). Do té doby o nich nikdo nemohl vědět. Swift si je tedy vymyslel. Jedno k druhému... co to bylo vlastně za pána?
SOUVISLOSTI: Daniel Defoe: Robinson Crusoe; George Orwell: Uvnitř velryby; whig vs. tory.
KLÍČOVÁ SLOVA: Liliput, Blefusku, Brobdingnag, Laputa, Hvajninimové, Yahoo :-)