Filipika proti některým aspektům českého jazyka

Čeština je těžký jazyk. A není bůhvíjak krásný.
Takové soudy jsou samozřejmě vždycky krajně subjektivní. K názoru, který zastávám, mě determinovalo prostředí, v němž jsem vyrůstal. Mluvilo se v něm slovensky, česky a všelijak, v nezanedbatelné míře též maďarsky a brněnsky. Odnesl jsem si z toho názor, že jazyk je hlavně komunikační nástroj, až pak – pokud vůbec – estetický objekt. Zkrátka, především se musíme domluvit, parádičky si necháme na potom.
Nástroj má být jednoduchý a snadno použitelný. A jednoznačný. Žádný přirozený jazyk nesplňuje tyhle požadavky ideálně, ale čeština je i na poměry svého bezprostředního okolí opravdu hodně komplikovaná. Především její úděsně široká flexe: sedm pádů, bezpočet slovesných tvarů. Kdo se to má učit? Gramatiku češtiny vymýšlel, to mi nevymluvíte, sadista. Nikdo, komu nepůsobí zvrhlé potěšení trápit jiné lidi, nemohl nikdy přijít na takové věci jako shoda či všechna ta pravidla (kdyby to aspoň byla opravdu pravidla!) o s/z, mě/mně a tak dále. A pak tady máme interpunkci – jestli ta má nějakou logiku, já ji nikdy nezahlédl ani koutkem oka. Abych se české interpunkci vyhnul a nemusel dávat najevo svou neznalost, vypracoval jsem si postupně styl se spoustou pomlček. Víc než já jich používal už jen Jaroslav Foglar.
Nešikovnými nástroji se těžko dělá dobrá práce. To ví každý, kdo měl kdy v ruce tupou pilu či nůž, šroubovák nevhodný šroubu, příliš těžké či příliš lehké kladivo, COBOL pro vědeckotechnické výpočty a tak. Jazyk je náš nástroj každodenní. O jeho reformě se v Česku diskutuje těžko, protože intelektuálové a estéti vás utlučou čepicemi, než se vůbec stihnete vyslovit. (Přitom ten pravopis většinou sami neovládají, popř. na něj kašlou, to mohu místopřísežně dosvědčit, redigoval jsem texty autorů velmi zvučných jmen.)
Když přemýšlím o reformě českého pravopisu, nemám na mysli nic opravdu radikálního. Nenavrhuju zrušit ypsilon a ponechat všude jen měkké i, jak to v osmdesátých letech doporučovali komunističtí byrokrati. Dvojice y/i je v češtině plně funkční, neví to jen ten, kdo nikdy nevytáhl paty a hlavně uši z Prahy. Přimlouval bych se však za zrušení stávajícího pravidla o tzv. shodě podmětu s přísudkem. Ve slovenštině bylo zrušeno před padesáti lety, svět se nezbořil, jazyku to neublížilo, jen se od té doby v psaných projevech vyskytuje méně chyb. Gramaticky správná slovenština říká, že bratia stáli, sestry stáli, kurčatá stáli, zatímco česky je třeba rozlišovat: muži stáli, ženy stály, kuřata stála... proč ne muži stáli, ženy stáli, kuřata stáli? Maličkost, ale ušetřila by několik měsíců výuky na základní škole, jakož i časté rozpaky nám všem, kdo na tohle obskurní pravidlo stále zapomínáme. (Kromě toho, ale to jen na okraj, je to pravidlo silně sexistické. Jeden chlap na libovolné množství žen, a už se mění pravopis podle něj. Srovnejte věty: Ministryně spravedlnosti, předsedkyně senátu a státní zástupkyně hovořily vs. Ministryně spravedlnosti, předsedkyně senátu, státní zástupkyně a usvědčený podvodník Novák hovořili.)
Též by stálo za to promyslet, co všechno lze bez újmy zjednodušit na s/z – opět doporučuju inspiraci slovenštinou, kde je psaní těchto hlásek v lepším souladu s výslovností. A především: odbourat ze školní výuky tu úděsnou disciplínu, které se říká větný rozbor! Podmět, přísudek, příslovečné určení... brr. Hrůza, nadto zbytečná: což čeká většinu dětí kariéra lingvistů? Vůbec si myslím, že mateřský jazyk by se mohl a měl učit způsobem odpovídajícím moderní výuce jazyků cizích. Konverzace, důraz na tvořivost, na logické vyjadřování, na porozumění obsahu textu, "převyprávěj svými slovy"; ukázat jasně, že u jazykových problémů zpravidla neexistuje jediné správné řešení, že to není matematika. Pravopis by se pak dal u takto připravených dětí doučit snadno a rychle za týden, to ostatně není můj nápad, to navrhl před časem Ludvík Vaculík a jeho z přílišné modernosti snad nikdo podezírat nebude.
Ještě ta estetická stránka češtiny. Ovšemže každý jen tu svou má za jedinou a my, co nedovedeme svůj rodný jazyk jednoznačně pojmenovat (jak říkal můj velitel praporu, je to také pomiešané) jsme exoti. Ale vidíme aspoň maličko zvenčí, co ostatní ne. Na češtině mi vadí především monotónnost mluveného projevu: přízvuk pevně vázaný na první slabiku. Nedá se v tom napsat přízvučný verš (proto je Kollárova Slávy dcera tak častým terčem školního vtipkování, recitovaná správně zní opravdu komicky: Ajzdeleží zem, tapředokem mým slzyroní cím, někdykoléb ka, nynínáro du méhora kef!), nedá se v tom napsat ostatně skoro žádný verš kromě volného – a to snad ani verš není, Viléme, Hynku, Nezvale? Jazyk pro účetní a byrokraty.
Češi si rádi myslí, že jejich jazyk se stejně píše jako vyslovuje – legrační, to si myslí většina národů. Sotva to platí o jazyku, kde spisovná výslovnost kodifikuje, že fšechny ďífky mněly jít zmněsta nahrat, kde se zvukově nerozlišuje plod a plot, mák a mág, bílý a býlí. Na splývání znělých souhlásek s neznělými je většina Čechů natolik zvyklá, že jim to znemožňuje korektní – nebo aspoň srozumitelnou – výslovnost většiny cizích jazyků, například angličtiny. But, bud a bat je pro Čecha hovořícího plynnou Czenglish jedno a totéž, stejně jako bad, bed a bet. Nemůže za to, ale horší je, že o tom zpravidla ani neví. Zato žasne nad Japoncem, který neslyší rozdíl r/l, či nad Španělem, jemuž podobně splývá b/v, aniž by tušil, že sám je handicapován podobně.
Tento paličský text berte jako příspěvek k včerejšímu státnímu svátku. Jenž ostatně patří Československu, mé rodné zemi, kterou Češi ve spolupráci s průměrným slovenským boxerem ochotně poslali ke dnu a výměnou dostali kupónové knížky.
KLÍČOVÁ SLOVA: tolerance, nic jiného mě nenapadá.