Programátorským učněm za Husáka

V roce 1979 mi bylo osmnáct a přišel jsem do Prahy studovat průmyslovou chemii; ne že by mě lákala představa namrzlého kovového žebříku, po kterém se šplhá na třicet metrů vysokou rektifikační kolonu v rafinérii, ale na vojnu se mi chtělo ještě míň. Počítačů se ten obor nijak zvlášť netýkal. Ale už v prvním ročníku mi přišel do cesty jeden, který změnil mou životní dráhu. Vzhledem k místu a času to byl vynikající stroj. Jmenoval se ICL 4-72 a sdílela jej tehdy většina českých vysokých škol, tak drahá a výkonná mašina to byla. Seznámil mě s ním pološílený odborný asistent, kterého tu rozhodně nebudu jmenovat (říkejme mu pro účely tohoto vyprávění třeba Egon), protože je dnes generálním ředitelem významné počítačové firmy a kromě toho (a přes to) můj kamarád. Tehdy byl především cvok, nicméně okouzlující. "Ajsl" měl za božstvo, trávil s ním a v myšlenkách na něj většinu svého času, jiné aspekty života (každodenní realita; práce, za kterou byl placen; kariéra; ženy; hygiena; a tak dále) ho nezajímaly, nebo je aspoň překvapivě úspěšně redukoval na naprosté minimum. Lidi třídil podle vztahu k Ajslu na zasvěcence, použitelné a odpad. Jedinou výjimkou, jež pronikla mezi jeho zájmy, bylo horolezectví, pokud možno extrémní a bez náležitého vybavení. Často to spojil: bivakoval ve škole u terminálu, kde měl vždy po ruce spací pytel, ešus, v němž ponorným vařičem připravoval grog, pro ozdobu pár karabin sovětské výroby, překovaných patrně z pancířů německých samochodek rozstřílených u Kurska. Namísto karimatky – ty nebyly tehdy k dostání – používal archivní výpisy programů. Ze zdi na to hleděla nahatá Marilyn vytištěná ze samých X a O. Dokonalý vzor pro nezkušeného chlapce z venkova! Byl jsem lapen.
ICL 4-72 byl střediskový počítač provozovaný v režimu sdílení času. To znamená, že uživatelé pracovali u svých terminálů, každý s více či méně přesvědčivou iluzí, že má celý počítač (přesněji: část počítače, ale o tom později) sám pro sebe. Většina terminálů se nacházela v Dejvicích na ČVUT a VŠCHT, dále na pracovištích UK na Albertově a jinde po Praze, pár jich bylo dálkově připojeno z jiných měst – z Plzně, Liberce, Pardubic, Ostravy a Žiliny, pokud si dobře vzpomínám. Sám počítač pak byl ukryt a nedostupný v takzvaném Oblastním výpočetním centru vysokých škol (OVC VŠ, dodnes existuje pod názvem VIC), kde se o něj starali technici, operátoři a systémáci – ale k tomu se ještě dostanu.
Terminál je možná matoucí slovo; to, co jsme používali, byl zpravidla dálnopis, tedy zařízení vybavené klávesnicí, tiskárnou a pásem papíru. Pokud chcete nějaký dálnopis vidět dnes, doporučuju Národní technické muzeum. Sedli jste k dálnopisu, na připojeném telefonu vytočili číslo, modemy na sebe pískly a byli jste připojeni. Dneska se často mluví o tenkém klientu; dálnopis je ten nejtenčí klient, jaký je principiálně možný. Měl, tuším, nějakých deset bajtů vyrovnávací paměti a to bylo všechno. Píšete na klávesnici, dálnopis to odesílá do počítače, ten vám posílá zpět textový výstup, dálnopis ho tiskne na papír. To vše za značného hluku tiskárny (měli jsme lepší model s pohyblivou kulovou hlavou, ale existovaly i dálnopisy s typovými pákami jako u psacího stroje) a závratnou rychlostí 110 bitů za vteřinu.
Dálnopis s papírovým výstupem měl jednu velkou výhodu; po skončení konverzace s počítačem jste si mohli papír utrhnout a odnést. Po večerech a nocích jsme si to četli, přemýšleli o chybách a učili se tak. Nebyl jsem sám, koho Egon zblbl, bylo nás v ročníku pár kluků, kterým se otevřel nový svět. Na rozdíl ode mě se všichni ostatní z té party programováním dosud živí. Tehdy jsme si jinou budoucnost ani nedokázali představit. Byli jsme čarodějovi učni, opilí pocitem, že nás stroj poslouchá, jak přesný a přísný je. – Tohle se nezměnilo, to je pořád stejné, to zná každý, kdo někdy začal programovat.
Přístup k mašině nebyl pro každého, zájemců bylo vždycky víc než strojového času. Kritická chvíle nastávala každé pondělí ve dvě odpoledne: to Egon vytáhl ze šuplíku nový cyklostylovaný formulář s rozpisem hodin, sám si do něj rozkošnicky zapsal ty nejlepší časy, obešel s ním členy katedry a to, co zbylo, pak předhodil naší hladové smečce seřazené již u dveří. Měli jsme každý nárok na čtyři půlhodiny týdně. Pochopitelně jsme s nimi mezi sebou kšeftovali – daly se vyměnit třeba za stejně nedostatkové lístky do Semaforu nebo do Činoheráku. Jako děti své doby jsme všichni měli černý trh v krvi, to nás nikdo učit nemusel.
Mimochodem, proč cyklostylovaný formulář ze šuplíku, proč jsme neměli na počítači on-line rezervační systém, nebo aspoň formulář editovaný a tištěný počítačem? Protože to by bylo plýtvání časem a výpočetní kapacitou, jaké si ani pán stroje Egon nemohl dovolit. Na takové titěrnosti byla strojového času škoda. V těch vymezených půlhodinách jsme všichni dělali totéž: ladili své programy, to znamená, že jsme se snažili přeložit je, sestavit a sjet tolikrát, kolikrát se jen dalo stihnout. "U počítače se nepřemýšlí, ale pracuje!" říkalo se a moje generace to má tak pevně natlučeno v hlavě, že po nástupu PC se nám obtížně přecházelo na všelijaké ty grafické vývojářské nástroje od prvního Turbo Pascalu po dnešní Delphi, NetBeans či Visual Studio. Chyby v programu jsme byli zvyklí hledat off-line, na papíře, s barevnou fixou v ruce.
Ještě svou první knihu (o programování, o čem jiném) jsem v roce 1988 psal na psacím stroji, připadalo mi hříšné, zbytečné a nepraktické použít k tomu počítač, přestože tehdy jsem už měl přístup k PC, použitelný textový editor (ChiWriter s češtinou Kamenických) a dostatek strojového času – který se právě tou dobou jako pojem zvolna vytrácel z počítačového slovníku. Ale neměl jsem ten počítač doma a nedovedl jsem si představit, že jej někdy mít budu. (Pokračování někdy příště.)
Doporučená četba:

• Ed Post: Opravdoví programátoři neužívají Pascal.
• John McNeil: Poradce (orig. The Consultant) - nerad dělám reklamu konkrétnímu obchodu, ale ta kniha je na webu jinak nesehnatelná, i reference o ní; nebo neumím hledat.

KLÍČOVÁ SLOVA: vzpomínky starého zbrojnoše.