Česká pop music: písničky, které mi chybí

Disk mého iPodu je plný, je na něm něco přes 9000 skladeb. Celkem dost... a přece se mi vybavuje spousta písniček, které bych si rád občas poslechl, ale nepodařilo se mi zatím opatřit si je. Úplný výčet by byl dlouhý, omezím se prozatím jen na jednu oblast: českou pop music uplynulých let.
Nemám ty písničky z různých důvodů: protože prostě nejsou dnes k dostání, protože se mi kvůli jedné skladbě nechce kupovat celé cédéčko, které mě jinak nezajímá, protože nejsem moc zběhlý v hledání empétrojek, protože jsem byl zatím líný vyptat se známých, zda by se u nich něco takového nenašlo, protože to mám někde doma na vinylu a nedostal jsem k tomu, abych ho nechal digitalizovat, protože se mi příslušný hudební nosič někam ztratil.... Obvykle jde o mírně obskurní záležitosti, které vrhají z větší části špatné světlo na můj vkus. Ale všichni máme své oblíbené kýče a triviality. Tak tedy:
Víla, skladba, kterou hrával Robert Křesťan s Poutníky. Je v ní nádherný verš: že ta hrůza, kterou čekám / není ta, která mě čeká. Křesťanovo rané období jinak moc rád nemám, obzvlášť mi jde na nervy ta odrhovačka o ztrátě panenství (tuším, že se nepřípadně jmenuje Panenka), ale tu Vílu bych měl moc rád. Byla na jednom výběru hitů, měl jsem ho na CD a ztratil nebo někomu půjčil. Nebo někam založil.
Černý pasažér od Hany Hegerové. Té vydali na výběrech hitů už kdekterou trivialitu, ale tuhle nádhernou píseň ne. Míval jsem ji, před několika byty, několika knihovnami, několika adresami, několika ženami... k šansonům tyhle osudy patří. Možná už tu píseň vlastně ani nechci. Je na ní příliš mnoho tíhy. Já / jela domů tmou / tmou černou jako tér...
Karla Gotta poslouchám dobrovolně jen málokdy, ale pro člověka mé generace je skoro nemožné nemít některé jeho písně spojené s různými životními situacemi a příhodami. Pár se mi jich upřímně líbí: Oči sněhem zaváté, Eloise, C'est la vie, Když jsem já byl tenkrát kluk. Ty mám, co mi ale chybí, je balada Oči barvy holubí. Je to tuším cover verze nějakého amerického hitu – od Raye Charlese? Sinatry? Bylo mi třináct, byli jsme v létě na nějakém táboře, v tělocvičně cizí školy jsme chystali zábavné pásmo a někdo tuhle písničku pouštěl znova a znova.
Gotta ne moc úspěšně napodoboval dnes zapomenutý zpěvák jménem Pavel Bartoň. Nosil brýle, dělal bezzubou nudnou muziku – a v jeho repertoáru se jako zjevení vyskytovala skvělá skladba jménem Gaudeamus, nikoli samozřejmě ta, co se hrává po promocích na znamení radosti, že to máme všichni za sebou. Zase je tu ráno / tím je tedy dáno / dnešek že je právě dnes / Gaudeamus iuvenes / Včera ještě dítě / zítra ožení tě / hrdinně to břímě nes / Gaudeamus iuvenes... Ještě bych to uměl zazpívat snad i celé.
Další zapomenutý je Jiří Štědroň, taky samý kýč, šunt a nuda, ale vedle toho úžasná skladba Vlaky, podle mě jeden z vrcholných momentů české populární hudby a postačující důvod k rozhřešení za všechny ty ledabyle přezpívávané německé šlágry. Nevím, kdo ty Vlaky napsal, nic na nich vlastně není – ale má to atmosféru, sílu: Dívám se na vlaky, jak jezdí po svých kolejích / dívám se, kolik už má zeměkoule prstenů / sever je nahoře a dole zase jih / snad jednou dohoní můj hlas svou vlastní ozvěnu... Poctivá písnička, na nic si nehraje a je krásná.
František Ringo Čech fungoval kdysi jako něco mezi doktorem Goja Janečkem a Ivanem Mládkem, před Schellingerem byl jeho hlavním koněm Viktor Sodoma; stylu, který napodobovali, se říkalo bubblegum a některé věci z toho období jsou tak blbé, až krásné: Parní stroj, Tygr z Indie, Papoušek Kakadu... Jako by se velkým obloukem kolem vesmíru dostali zezadu a zespoda až někam k Zappovi. Ale první deska spolupráce Čech/Schellinger, ta, co na ní je Lucrezia Borgia, Kartágo a Divné tušení, je taky parádní, jen kdyby ji nekazily Čechovy texty.
Profilovou skladatelskou desku by si zasloužil Jaroslav Wykrent, autor toho nejlepšího, co kdy zpívala Marie Rottrová. Jeho písnička Lásko (Projdem spolu stovky cest / a budem snídat světlo hvězd / a číst si budem osud z dlaní dál) je známá dodnes, občas ji zaslechnu z rádia, a myslím, že lepších chvilek zažila česká pop music tak málo, že by se na prstech daly spočítat. Rottrová také nazpívala české verze několika dobrých polských hitů, hlavně od Maryly Rodowicz, asi ne lepší než originál, ale taky ne horší: Kůň bílý, Markétka.
Nebožtík Karel Zich měl řadu pozoruhodných písniček, vybavuje se mi jedna dlouhá, která se jmenovala Penzión Blues a byla by absolutně skvělá, nebýt větší než malé inspirace Dylanovým opusem Stuck Inside Of Mobile With The Memphis Blues Again. Ale i tak to byla krásná skladba, ta Zichova, myslím. Ta Dylanova samozřejmě taky.
Jedno z nejslavnějších kytarových sól českého rocku nahrál Radim Hladík ve své skladbě Čajovna někdy koncem sedmdesátých let, ta se na CD sice sehnat dá, ale jen ve zkráceném radiomixu a spolu se spoustou jiné hudby, kterou buď mám, nebo mít nechci.
Rockové zjevení našich středoškolských let se jmenovalo Ota Petřina. Psal muziku pro Neckáře, natočil svoje LP, které mě tehdy zklamalo, ale dodnes si pamatuju jeho drtivý singl Karin. Hledáš cestu, dávno však po ní jdeš / stínem pravdy stává se často lež / mrtvým nikdy vládnout nebudeš / Karin... Nejsem si jist, jak by mi to znělo dnes, tehdy to byla pecka nad pecky.
Pak jsou tady semaforské písničky. Na hudebních nosičích jsou hůř zdokumentované ty novější, takže takový Knot nebo Blues pro tebe je k mání na každém rohu – ale já bych si radši poslechl třeba hudbu z Elektrické pumy (Mám bombu na klíně / a myslím jenom na to / tváří se nevinně / ta holka z ocele) nebo z Fausta (Pohlédni k obloze / na krásu exploze). Případně Orchestrion z ráje, co píseň lásky hraje nám / jako pára z čaje slaboučká si připadám... A když jsme u Jitky Molavcové, zpívávala někdy před třiceti lety taky moc pěknou maličkost jménem Náhodou je pondělí (Zajdi ty sluníčko za věžák / potěš ty oči, co pláčou tak / že slz je plný už bílý džbán / trápí se pro mě kluk jménem Jan...).
Helenu Vondráčkovou nesnáším – nemůžu za to, jsem na ni vysloveně alergický, nevím ani proč. Ale každé pravidlo má výjimku a ta, na kterou teď myslím, začíná Kam zmizel můj dobrý přítel / kam zmizel ten starý song? / nehrál se hodně let / vy přece znáte svět / a tak možná někdo víte / kam zmizel ten starý song... Přesně o tom je nakonec celá tahle úvaha. Starý song, o němž je tu konkrétně řeč, pochází z repertoáru zpěvačky jménem Melanie Safka, ale Helenka to zpívala líp než ona.
A teď jsem si ještě vzpomněl na Stín kapradiny od Jany Kratochvílové; první dvě alba Petry Janů (ale to se jistě někde sehnat dá); české verze amerických dojáků v podání Pavla Bobka (Houston a Ruby, nechtěj mi lásku brát); první stranu alba Šípková Růženka od Rebels (Honza je hloupej a lenivej / má rád jen nápoj pěnivej); šlapající singlový šlágr od Olympiku jménem Slunce; Vysočinu a Komplexní výzkum od Rangers... ono by toho bylo. Vzpomínky, samé vzpomínky.
KLÍČOVÁ SLOVA: starý desky.