Jazz křehký jako orientální ornament

Album Astrakan Café od Anouara Brahema není žádná novinka, vzniklo v roce 1999, ale poslouchat se dá pořád. Je to hudba čajoven, kde se vysedává hodiny, protože stejně není kam jít, kde se přikusují koláčky máčené v medu, kde se pomaloučku pojídá chalva a baklava. Vousatí muži pozorně čtou noviny plné barevných titulků v nesrozumitelné řeči, mouchy bzučí, je horko a bezvětří, vlaky jedou k dalekým horám a ve stanovenou hodinu zazpívá z minaretu muezzin. Jo, a taky tam asi někde líně teče velká špinavá řeka, za řekou je gigantická fabrika a všude plakáty nějakého toho vůdce, hřbitovy mučedníků a reklamy na nealkoholické nápoje. Brahem, původem Tunisan, pojal album jako putování po periférii islámského světa, v názvech skladeb nenajdete jen Astrachaň, ale taky Groznyj, Dár-es-Saláam, Halfaouine (Brahemovo rodné město), poušť Kara-kum, Ašchabad, Mozdok (to je posádkové město v Severní Osetii, vedle Čečenska, kdybyste nevěděli). Hudba je však pořád víceméně stejná: sugestivní melodie, monotónní rytmy, ale nikoli strojové, s jemnými znervózňujícími změnami, všechno spíš piánko než forte, spíš pomalu než rychle. Zvukově je v popředí Brahemův hlavní nástroj: oud, tedy arabská obdoba loutny, doplňuje jej klarinet a perkuse, nic víc. Klarinetista Barbaros Erköse má spoustu prostoru, jeho nástroj často vede hlavní melodickou linku. Moderní excelentní jazz nejvyšší třídy, který personálně ani hudební inspirací nemá prakticky nic společného s afroamerickými kořeny této hudby, přesto do ní patří. Vydala mnichovská ECM, což je někdy snobárna a skoro vždy vysoká kvalita - tentokrát o tu první věc nejde.
Mé oblíbené skladby: Astrakan Café, The Mozdok's Train, Parfumo de Gitane, Nihawend Lunga a vlastně všechny.
Bude se vám líbit, jestliže se vám už líbí: Garbarek, Jarrett, Rabih Abou-Khalil, Shesh-Besh. 
KLÍČOVÁ SLOVA: world music, jazz, oud.