Literární hádanka 1.
Stejně bych tu rád měl tu a tam útržky textů, které mi uvízly v hlavě, v duši či aspoň v knihovně, tak proč to nespojit s malou hrou? Zkuste si vzpomenout nebo uhodnout, kdo to napsal a jak se to jmenuje! Cenu pro vítěze nemám, ale třeba se rozběhne zajímavá diskuse.
Dnešní ukázka je, myslím, snadná pro příslušníky mé generace, těžká pro mladší. Byla to naše kultovní kniha, přestože a protože se nás její námět až bolestně netýkal. Nemám ponětí, zda ji hltají i dnešní středoškoláci a dost o tom pochybuju; jejich chyba.
A tak když v Americe zapadá slunce a já sedím na starém rozpadlém říčním molu a dívám se na dlouhý dlouhatý pruh oblohy nad New Jersey a cítím tu syrovou drsnou zemi, co se v jediné neuvěřitelně nesmírné mase valí až k západnímu pobřeží, a celou tu uhánějící cestu a lidi, co sní o její velikosti, a v Iowě, však vím, už děti jistě pláčou v zemích, kde nechávají děti plakat, a dnes večer vyjdou hvězdy a cožpak nevíš, že Bůh je medvídek Pú? večernice už jistě zapadá a rozlévá svou bledou diamantovou zář po prérii jen chvilku předtím, než se snese naprostá noc, co požehná zemi, ztemní řeky, přikryje vrcholky, zavine poslední pobřeží a nikdo nikdo neví, co koho čeká, kromě beznadějných trosek stárnutí, myslím na Deana Moriartyho, myslím dokonce na starého Deana Moriartyho, na tátu, kterého jsme nikdy nenašli, myslím na Deana Moriartyho.
Dnešní ukázka je, myslím, snadná pro příslušníky mé generace, těžká pro mladší. Byla to naše kultovní kniha, přestože a protože se nás její námět až bolestně netýkal. Nemám ponětí, zda ji hltají i dnešní středoškoláci a dost o tom pochybuju; jejich chyba.
A tak když v Americe zapadá slunce a já sedím na starém rozpadlém říčním molu a dívám se na dlouhý dlouhatý pruh oblohy nad New Jersey a cítím tu syrovou drsnou zemi, co se v jediné neuvěřitelně nesmírné mase valí až k západnímu pobřeží, a celou tu uhánějící cestu a lidi, co sní o její velikosti, a v Iowě, však vím, už děti jistě pláčou v zemích, kde nechávají děti plakat, a dnes večer vyjdou hvězdy a cožpak nevíš, že Bůh je medvídek Pú? večernice už jistě zapadá a rozlévá svou bledou diamantovou zář po prérii jen chvilku předtím, než se snese naprostá noc, co požehná zemi, ztemní řeky, přikryje vrcholky, zavine poslední pobřeží a nikdo nikdo neví, co koho čeká, kromě beznadějných trosek stárnutí, myslím na Deana Moriartyho, myslím dokonce na starého Deana Moriartyho, na tátu, kterého jsme nikdy nenašli, myslím na Deana Moriartyho.
posted by akb at 20:51
4 Comments:
Kafka? ... ale jinak jsem literární ignorant, takže pokud se pletu tak se mi prosím nemějte... ;) Milan
To vypada na konec knizky On the Road. Stary dobry Kerouac. I kdyz mne tam rozhodil ten medvidek Pu - nemam nejak v hlave casove roviny kdy vysel medvidek Pu, nejak bych ho tam necekala. Nicmeme jo, On the Road jsem cetla na gymplu (-: A vas blog je fakt dobrej.
K tomuhle vasemu postu se hodi Gisbergova basen Sunflower Sutra. Prepisuju jen kousek, protoze je dost dlouha, jak ma Ginsberg ve zvyku.
I walked on the banks of the tincan banana dock and sat down under the
huge shade of a Souther Pacific locomotive to look at the sunset over
the box house hills and cry.
Jack Kerouac sat beside me on a busted rusty iron pole, companion, we
thought the same thoughts of the soul, bleak and blue and sad-eyed,
surrounded by the gnarled steel roots of trees of machinery.
The oily water on the river mirrored the red sky, sun sank on top of final
Frisco peaks, no fish in that stream, no hermit in those mounts, just
ourselves rheumy-eyed and hung-over like old bums on the river-
bank, tired and wily.
.... budu tohle muset prekopirovat i do svojeho blogu, dik ze jste mi ji evokoval, dost mi ted padne do nalady!
můžu říct, že i dnešní středoškoláci čtou (nejen) Kerouaca.. a poslední odstavec z On the road se mi zapsal do paměti nadlouho..
Endlife
Okomentovat
<< Home