Klovací pořadí u střediskového počítače

Toto je druhý díl volného seriálu. Předchozí část: Programátorským učněm za Husáka.
Řekl jsem o Egonovi, že byl pánem stroje. Nám, jeho učedníkům, to tak zpočátku připadalo, než jsme se rozhlédli kolem sebe a pochopili, že existují i vyšší příčky hierarchie, polobožské bytosti mezi smrtelníky a Ajslem: operátoři a systémoví programátoři. Ti všichni sídlili ve strohé klimatizované eleganci OVC, v kancelářích natěsnaných kolem Nejvyšší Svatyně – počítačového sálu.
Na sále ICL jsem stejně jako většina jeho uživatelů nikdy nebyl. Považte: osm let jsem denně pracoval na počítači, který jsem nikdy neviděl, přestože byl pár set metrů ode mě. Je to důsledkem organizace práce ve výpočetním středisku. Ta začíná a končí koulí na dveřích místo kliky. Dveře počítačového sálu jsou jednosměrné: dovnitř nesmíte, musíte čekat, až někdo vyjde ven.
Tehdy jsem ještě neznal román Franze Kafky Zámek a nemohl tudíž ocenit, jak dobře by se dal vyložit právě jako metafora výpočetního střediska. Nad vesnicí se tyčí Zámek, nedostupný a tajemný. Málokdo se tam dostane, možná to vůbec nejde, i když vlastně někteří vesničané do něj údajně chodí za prací denně; to, co vypovídají, je však zmatené a rozporné, jeden druhého obviňuje ze lži. A byli doopravdy v Zámku? Lze se spolehnout na to, že co oni chápou jako Zámek, je opravdu Zámek, nebo ti lidé chodí někam jinam a mluví vlastně o něčem jiném? Panstvo ze Zámku také občas zajde do vesnice, ale nelze je přímo oslovit, protože by si člověka ani nevšimli a pak – jsou to opravdu oni, nebo je to jen nějaký klam? (Pro ty, kdo Kafku četli: nějaký Klamm?) Přesto je tu dívka, která je prý milenkou jednoho z vysokých úředníků a je na to pyšná; přesto jsou tu osudy vesničanů změněné a propletené působením Zámku; a je to také hlavní hrdina, zeměměřič K., který hraje svou hru, jejíž podstatu možná ani sám nechápe – chce do Zámku proniknout, chce rozumět – nebo jen urvat pro sebe pár výhod? Zákonitě se z toho musí zbláznit a čtenář, je-li důsledný, taky, ale přečtěte si koneckonců Kafku sami, my se vrátíme k Ajslu.
Nejvyšším panstvem ze Zámku byli bezesporu systémáci. (Nad nimi byl samozřejmě ředitel a snad i nějací další vedoucí, ale o to jsme se tehdy nestarali.) Měli moc udržovat stroj v chodu, ale také upravovat pravidla, příkazy ovládacího jazyka – prostě měnit náš svět. Bylo lépe jít jim z cesty (jako čarodějům v Pánovi prstenů), ale občas jsme přece sebrali odvahu a zašli se jich na něco zeptat, ukázat jim nějaký zapeklitý problém. Pokud si vzpomínám, vždy si věděli rady. Byl mezi nimi veselý inženýr Moural v kostkované košili a ďábelsky chytrý obrýlený doktor Bureš, který zpravidla nosil modrý plášť jako skladníci a tvářil se vždycky trochu naštvaně; ve Fortranu se vyznal jako nikdo jiný, Egona nevyjímaje (i ten za panem Burešem občas tajně zašel); na další si už nevzpomenu.
Ale také operátoři a operátorky byli důležití lidé, možná ještě důležitější. Systémákům jsme se koneckonců mohli vyhnout, ale s operátory bylo třeba denně vycházet, a v dobrém. Operátora jste museli poprosit, aby vám nasadil do stojanu disk s daty, když to neudělal rychle, utekl vám přidělený čas a nedostali jste se k práci; operátor vám přinesl výpis z tiskárny buď včas, nebo pozdě, nebo taky vůbec ne; a to nemluvím o tom, jak kritická byla jejich role, když nastal nějaký průšvih. Kolegovi se jednou povedlo udělat programovou smyčku s počtem průchodů několik tisíc, ve které byl omylem mimo jiné příkaz tisku s fortranským formátem 1H1, což znamená přestránkování. Takový program způsobí, že řádkovou tiskárnou proletí dvacetikilový balík skládaného traktorového papíru jako namydlený blesk. Papír, to nebyla maličkost, do tiskárny ICL se dal použít jen papír z valutového dovozu, takže operátor na sále měl podle pravidel kolegu nahlásit – byl by to pěkný průšvih a nejspíš distanc na několik měsíců, ne-li fakultní kárná komise. Jenže to bylo pozdě večer a službu měla dívka, která si dala říci. Místu průšvihu byla romantická večeře a my měli na koleji na co psát poznámky rozhodně déle, než ti dva spolu chodili.
Popsal jsem ty nejvyšší bytosti, ale hierarchie panovala samozřejmě i dole mezi námi uživateli. Především se lišila práva studentů a zaměstnanců škol. My měli potupné červené průkazky, které neopravňovaly kromě vstupu do místnosti zvané Příjem/Výdej - kde se čekalo na výpisy – už k ničemu dalšímu. Zaměstnanci měli bílé, na které se dal rezervovat čas na rychlém obrazovkovém terminálu přímo na OVC a udělat tak mnohem víc práce než přes dálnopis. Ale i mezi majiteli bílých existovalo jasně definované klovací pořadí odvozené od čísla průkazu. Plebs měl trojmístná čísla, elita dvojmístná, crème de la crème pak jednociferná. Egon se pyšnil průkazkou 007 a rád zdůrazňoval, že tři lidé z první desítky už nejsou mezi aktivními uživateli a průkazka s číslem 1 nebyla nikdy vydána, takže jeho sedmička reálně vydá za trojku. Co na tom bylo pravdy, nevím, ale když jsem po promoci a po vojně jako začínající vědecký aspirant vyfasoval bílou průkazku s číslem 459, už jsem z ní takovou radost neměl. Přestože reálně vydala určitě tak za číslo dvě stě. (Pokračování někdy příště.)
Doporučená četba:

• Franz Kafka: Zámek
• Eric S. Raymond: The Jargon File

KLÍČOVÁ SLOVA: vzpomínky starého zbrojnoše.