Divná vzpomínka

Muselo to být, když to zpětně počítám, v lednu 1981. Přijel jsem po vánocích do Prahy na zkoušku z chemického inženýrství u profesora Skřivánka. Hustě sněžilo, bydlel jsem na Hřebenkách v podnájmu, šel jsem někdy kolem poledne na autobus, co jezdil přes Strahov do Dejvic. U zastávky jsem potkal kluka tak v mém věku. Měl na sobě olivově zelenou bundu vojenského střihu a na rukávu našitou malou západoněmeckou vlaječku. Myslím, že takové bundy se daly v Německu koupit v nějakém armádním výprodeji. Prošel kolem mě a pokračoval někam dál dolů z kopce na Smíchov. Já počkal na autobus a jel jsem do školy. Tu vlaječku, to dopoledne, ten mokrý sníh na zemi a na větvích vidím před sebou jako dnes. Je to jedna z mých nejjasnějších vzpomínek vůbec, nejostřejších. Je neurčitě příjemná, uvolněná, klidná. Zenová. Proč, prokristapána?
KLÍČOVÁ SLOVA: podvědomí.