Nevypsaná fixa

Energie, to je ono. Brutální energie, jestli chcete. Jako cisternový vlak s dvěma dieselovými lokomotivami mířící z Kyjeva na Budapešť. Jako když vjíždí gdaňská garda do Varšavy. Jako první pardubický útok řítící se na branku soupeře, zatímco aréna z tisíců hrdel řve.
Rock je jenom slovo. Může znamenat cokoli, takže dneska už většinou neznamená nic. Vypsaná fixa mu kus významu, myslím, vrací. Cítím v jejich hudbě něco příbuzného k tomu, co hraje Manu Chao, a protože hudební styl to není, bude to nejspíš ta energie. A pohled na svět očima deziluze. A přes to všechno občas radost. Rezignovaná naděje, pokud si pod tím dovedete něco představit. Já ano. Ženský jdou s taškama z masny / chlapi zase do továrny na sny / některý jsou nasraný /jiný jsou relativně šťastný. Existují i horší světy, víme přece dobře, že Třída míru není žádná Broadway / kdo jde po ní, tak má tvrdou náturu / každej vylepenej plakát je dobrej /a tohle město podporuje kulturu!
Zase jedna kapela, co by to možná dotáhla dál, kdyby nahrávala anglicky, ale nemůže, protože bez jazyka z ní zbyde jen půl, v cizí řeči se to dohnat nedá, vždyť Kašpar je letec / Veverka je bratranec a jen my tady známe heslo: lipís mi káya. Těším se, co předvedou příště. Zatím moc dobrý.
KLÍČOVÁ SLOVA: Sonja Henje, víla lipís, Pardubice.