Práce a její organizátoři
"Práce se neorganizuje, práce se dělá!" křičel jsem před mnoha lety v záchvatu vzteku na člověka, jehož úkolem bylo práci organizovat – včetně mé. Zavrtěl nechápavě hlavou a doporučil mi, ať se jdu vyspat. Poslechl jsem, nespal jsem tou dobou už šestatřicet hodin. Ještě v tramvaji mi došlo, že bych se měl omluvit, ale nepřišel jsem na to, jak omluvu přesně formulovat. Druhý den jsem s mírným údivem zjistil, že jsem pořád ještě zaměstnán a jelo se dál. Tu omluvu jsem pořád dlužen a od té doby už mnoho dalších podobných.
Nedá se nic dělat, tohle je otázka přistupu k životu. Někteří lidé vnímají svět v organizačních pojmech a jiní ne. Pochopit se navájem bývá těžké, ba nemožné, z čehož vzniká spousta konfliktů, zlé krve, nedorozumění. Jediná metoda organizace práce, které rozumím a jsem schopen ji používat, je zásobník, tedy fronta typu LIFO – Last In, First Out. Na něčem pracuju, přijde požadavek na přerušení, uložím rozpracovaný úkol a začnu se věnovat novému, dokončím ho a vrátím se k tomu rozpracovanému, samozřejmě pokud stačí paměť pro návratové adresy a uložené obsahy registrů. Pokud nestačí, je to malér, in vivo stejně jako in silico. A jedinou mou sebeorganizační ambicí je nahradit tuhle nepraktickou metodu systémem FIFO, tedy nenechat se vyrušovat a brát věci jednu po druhé. Vím, že správně by to mělo být ještě jinak, že by to měla být fronta s prioritami, ale slovo "priorita" nesnáším stejně jako "delegování úkolů". Nedovedu v takových pojmech uvažovat a kdykoli se o to pokouším, mám neovladatelnou chuť začít na někoho křičet, že se práce neorganizuje, ale dělá.
Tedy – tenhle post mi vážně neposlouží, přečte-li si jej nějaký můj potenciální budoucí zaměstnavatel a dá si to pak dohromady s tím seriózním, mírně obtloustlým brýlatým introvertem středního věku, co přijde s cévéčkem a prosíkem v nepadnoucím obleku a kravatě vyšlé z módy... O zaměstnavatele současného nejde, ten to ví líp než já a mohl by k tomu leccos dodat.
Vracím se k předchozí rozpracované úloze...
KLÍČOVÁ SLOVA: únava.
Nedá se nic dělat, tohle je otázka přistupu k životu. Někteří lidé vnímají svět v organizačních pojmech a jiní ne. Pochopit se navájem bývá těžké, ba nemožné, z čehož vzniká spousta konfliktů, zlé krve, nedorozumění. Jediná metoda organizace práce, které rozumím a jsem schopen ji používat, je zásobník, tedy fronta typu LIFO – Last In, First Out. Na něčem pracuju, přijde požadavek na přerušení, uložím rozpracovaný úkol a začnu se věnovat novému, dokončím ho a vrátím se k tomu rozpracovanému, samozřejmě pokud stačí paměť pro návratové adresy a uložené obsahy registrů. Pokud nestačí, je to malér, in vivo stejně jako in silico. A jedinou mou sebeorganizační ambicí je nahradit tuhle nepraktickou metodu systémem FIFO, tedy nenechat se vyrušovat a brát věci jednu po druhé. Vím, že správně by to mělo být ještě jinak, že by to měla být fronta s prioritami, ale slovo "priorita" nesnáším stejně jako "delegování úkolů". Nedovedu v takových pojmech uvažovat a kdykoli se o to pokouším, mám neovladatelnou chuť začít na někoho křičet, že se práce neorganizuje, ale dělá.
Tedy – tenhle post mi vážně neposlouží, přečte-li si jej nějaký můj potenciální budoucí zaměstnavatel a dá si to pak dohromady s tím seriózním, mírně obtloustlým brýlatým introvertem středního věku, co přijde s cévéčkem a prosíkem v nepadnoucím obleku a kravatě vyšlé z módy... O zaměstnavatele současného nejde, ten to ví líp než já a mohl by k tomu leccos dodat.
Vracím se k předchozí rozpracované úloze...
KLÍČOVÁ SLOVA: únava.
0 Comments:
Okomentovat
<< Home