Borci

Slušelo jim to, o to nic. Černé zásahové uniformy, pistole, vysílačky, pouta, obušky. Zvednuté hlavy, pevný krok, sebejistý pohled. Dva ramenatí policisti kráčeli dnes dopoledne po Seifertově třídě. Projela mnou vlna antipatie a hůř: bodnutí strachu. A teď přemýšlím, proč.
Životním stylem jsem už dávno ukázněný maloměšťák a pokud jde o názory, vcelku taky. V běžných věcech mám rád pořádek, rozčilují mě špinavé žižkovské ulice, neukáznění řidiči a majitelé psů. Ani z páchnoucích bezdomovců v tramvajích nejsem nadšený a odsedám si, i když chápu, že jít často opravdu není kam a venku je zima. Připouštím dokonce, a tím se vymykám z okruhu svých liberálně levicových přátel, že kontrolované násilí může mít někdy smysl a oprávnění, stejně jako chirurgie. (Irák není tento případ. Bombardování Bělehradu taky ne. Ale to sem nepatří.) Platím daně. Docela vysoké. Řádně, včas a bez řečí. Zkrátka a dobře, objektivně je policie na mé straně a já bych měl být na její. Ale vnitřně asi nejsem, protože když vidím borce kráčet ulicí, naskakuje mi husí kůže. Nedává mi to smysl - od roku 1990 nemám s policií žádnou špatnou zkušenost. Rozumem opravdu nečekám, že by mi chtěla udělat něco zlého. Ale tam vevnitř je něco neracionálního, co tomu nevěří.
Co je důležité - tohle není úvaha o tom, že někteří policajti jsou neschopní, někteří zlí a někteří zkorumpovaní. Jistě ano, ale o to mi nejde. Když vidím obušek, první, co mě napadne, je to, že je nachystaný na mě. To přece není normální. Mimochodem, z londýnského strážníka tenhle pocit nemám. Ale taky jsem ještě neviděl žádného s obuškem.
KLÍČOVÁ SLOVA: rozum a cit.