Hlavní města světa
Řím. Tam to začalo. Centrum impéria, které nezahrnovalo sice celý svět, ale velkou část toho z něj, co tou dobou bylo podstatné – a ten zbytek byl pod jeho vlivem. Jako Trantor, ústřední planeta v Asimovově Říši. Sídlo moci, bohatství, obchodu, uzlový bod, kde se potkávají lidé a myšlenky.
Po Římu Cařihrad, hlavní město rozkladu a úpadku, nicméně rozkladu tak pomalého a sestupu z takových výšin, že trval do hořkého konce tisíc let. Na Západě tou dobou žádné centrum, jen potyčky mezi loupežníky, z nichž někteří si pomalu osvojovali šlechtické tituly. V Bagdádu říše Abbásovců, vykvetlá překotně přes noc jako osamělá květina, ostrá a křehká jak meč z nekalené oceli, neschopná žít bez pouště.
Bylo víc takových měst a říší, jež sahaly v různých epochách po centrálním postavení srovnatelném s Římem a Cařihradem, avšak nedosáhly jej. Toledo, odkud katolická Veličenstva zahájila podrobení světa dle evropských pořádků. Jeruzalém šesticípé hvězdy, Berlín a Moskva idealistů a vrahů. Ale neodbočujme: třetím skutečným hlavním městem světa se stal až Londýn, pro který světové oceány byly tím, čím pro Řím Středozemní moře.
Londýn je z hlediska naší epochy tím nejbližším a nejsrozumitelnějším centrem, o to srozumitelnějším, že jeho panování už skončilo – možná během první světové války, možná až samostatností Indie, to není tak podstatné. Dnes můžete chodit jeho ulicemi, prohlížet si paláce velikostí a hlavně počtem zcela neúměrné té středně velké zemi, přemýšlet o tom, kolik britské kultury, povahy a hodnot se rozšířilo po celé zeměkouli a nakolik je naopak ta povaha a kultura daná tím, že tam byl po pár set let nepopiratelný střed světa. Je to taková ještě maličko živá fosílie. Včetně nultého poledníku.
Dnešní svět nemá hlavní město, ač by jím po právu džungle měl být Washington. Na rozdíl od svých tří předchůdců však nikdy nebude tržištěm světa, hlavní přestupní i cílovou stanicí lidí, zboží a myšlenek. Může být jen bunkrem vrchních mechaniků moci. Snad by tu roli mohl převzít New York, má dostatek vlastností Ankh-Morporku. Elegantním řešením by bylo přemístit centrum nynější atlantické říše opět do Londýna, ale nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky, obzvlášť když jde o Temži. Do té je lépe nevstupovat ani jednou. Jenže stejně je to skoro jedno, protože jméno hlavního města světa pro větší část tohoto století se bude určitě psát ideogramy a vyslovovat nejspíš nějak jako Šanghaj.
KLÍČOVÁ SLOVA: emocionální dějepis.
Po Římu Cařihrad, hlavní město rozkladu a úpadku, nicméně rozkladu tak pomalého a sestupu z takových výšin, že trval do hořkého konce tisíc let. Na Západě tou dobou žádné centrum, jen potyčky mezi loupežníky, z nichž někteří si pomalu osvojovali šlechtické tituly. V Bagdádu říše Abbásovců, vykvetlá překotně přes noc jako osamělá květina, ostrá a křehká jak meč z nekalené oceli, neschopná žít bez pouště.
Bylo víc takových měst a říší, jež sahaly v různých epochách po centrálním postavení srovnatelném s Římem a Cařihradem, avšak nedosáhly jej. Toledo, odkud katolická Veličenstva zahájila podrobení světa dle evropských pořádků. Jeruzalém šesticípé hvězdy, Berlín a Moskva idealistů a vrahů. Ale neodbočujme: třetím skutečným hlavním městem světa se stal až Londýn, pro který světové oceány byly tím, čím pro Řím Středozemní moře.
Londýn je z hlediska naší epochy tím nejbližším a nejsrozumitelnějším centrem, o to srozumitelnějším, že jeho panování už skončilo – možná během první světové války, možná až samostatností Indie, to není tak podstatné. Dnes můžete chodit jeho ulicemi, prohlížet si paláce velikostí a hlavně počtem zcela neúměrné té středně velké zemi, přemýšlet o tom, kolik britské kultury, povahy a hodnot se rozšířilo po celé zeměkouli a nakolik je naopak ta povaha a kultura daná tím, že tam byl po pár set let nepopiratelný střed světa. Je to taková ještě maličko živá fosílie. Včetně nultého poledníku.
Dnešní svět nemá hlavní město, ač by jím po právu džungle měl být Washington. Na rozdíl od svých tří předchůdců však nikdy nebude tržištěm světa, hlavní přestupní i cílovou stanicí lidí, zboží a myšlenek. Může být jen bunkrem vrchních mechaniků moci. Snad by tu roli mohl převzít New York, má dostatek vlastností Ankh-Morporku. Elegantním řešením by bylo přemístit centrum nynější atlantické říše opět do Londýna, ale nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky, obzvlášť když jde o Temži. Do té je lépe nevstupovat ani jednou. Jenže stejně je to skoro jedno, protože jméno hlavního města světa pro větší část tohoto století se bude určitě psát ideogramy a vyslovovat nejspíš nějak jako Šanghaj.
KLÍČOVÁ SLOVA: emocionální dějepis.
1 Comments:
Skvela noda, mam rad tento typ clankov, bohuzial je ich taaak malo
Okomentovat
<< Home