Normální je nekouřit, ale kouřit je taky normální

Disclaimer: Jsem nekuřák, zakouřené prostory mi vadí - do té míry, že jsem už skoro zapomněl, jak chutná točené pivo. Když do kavárny či hospody, kde houstne dým, přece jen zabloudím, strkám pak doma svetr do pračky a nadávám u toho. Konec disclaimeru. A teď pár slov o toleranci.
Svou nechuť k tabákovému kouři vnímám jako svůj problém, ne problém někoho jiného. Tenhle pohled na věc začíná být menšinový. Evropské předpisy, které výhledově jistě budou implementovány i u nás - zda to projde už dnes, nebo za pár let, je lhostejné - nejsou zaměřeny proti kouření, ale proti kuřákům. To je rozdíl. Jsem proti kouření, ale nemám nic proti kuřákům. Kouří třetina populace. V době, kdy se na práva početně mnohem menších a často zcela obskurních menšin dbá až hystericky, je netolerance ke kuřákům pozoruhodná. Člověk s cigaretou je dnes štvaná zvěř - když vidím kancelářská děvčata na mrazu před budovami amerického střihu, je mi jich opravdu líto. A netolerance budí netoleraci: tam, kde se se kouřit smí (nebo nesmí, ale je to prakticky nevymahatelné), využívají kuřáci tohoto práva na doraz, často nad rámec slušnosti. Zakazování rozhodně nevytvoří ve společnosti atmosféru, v níž by člověk třeba v hospodě v době oběda mohl bez rozpaků říci: "Promiňte, opravdu mi vadí, že tady zrovna teď kouříte." Protože - přece nevěříte, že absolutní zákaz kouření v restauracích bude fungovat? Kdo by ho vymáhal? Hostinští? Obchodní inspekce? Hygienici? Nedejbože policie? To je přece všechno nesmysl.
Buďme na sebe navzájem slušní, učme se domluvit se peer-to-peer, cestou zákona toho chtějme řešit co nejméně. Čím víc omezujících zákonů, tím hůř se bude žít kuřákům i nekuřákům. Jo, a smiřme se s tím, že ta slavná věta o svobodě jednoho, která končí tam, kde začíná svoboda druhého, se nedá brát doslova. Na to máme v Evropě moc vysokou hustotu osídlení. Trošku do sebe těmi lokty vždycky budeme v tlačenici strkat. A my fajnovky si holt trochu častěji vypereme svetr.
KLÍČOVÁ SLOVA: proti srsti.