Žižkov II.

Studený větrný večer, tma a lampy. Za rohem zní harmonika a housle. Jdu se podívat, najdu pětici děvčat, je jim tak sedmnáct. Vyhrávají a zpívají. Hra je lepší než zpěv, ten zní trochu falešně. Zpívají odpočatými telecími hlásky s nepřesnou intonací pořád stejnou písničku dokola, zpívají To tá Heľpa, zpívají s tvrdým českým l, tahá to za uši, přesto se mi to bůhvíproč líbí. Bez vysvětlení, beze smyslu. A v tej Heľpe, a v tej Heľpe švarných chlapcov je sto... Zpívají, hrají, o Heľpe nevědí vůbec nic, o švarných chlapcích jistě ano. Dunaj, Dunaj, Dunaj, Dunaj... Myslím na Heľpu, na Brezno, Telgárt, na hory, na měkké ľ. Na ty holky vážně ne. Snad až budu o hodně starší.