3BM, IQ 1984 a PC

Toto je čtvrtý díl volného seriálu. Předchozí části:
1. Programátorským učněm za Husáka
2. Klovací pořadí u střediskového počítače
3. Hackeři z roku raz dva
"Nepotřebujeme tři bé em, stačí nám jedno," pravil kdysi kolega. Vtip je dnes nesrozumitelný a potřebuje vysvětlit. Jako 3BM vypadají (s trochou fantazie) písmena azbuky E, V, M, tedy zkratka slov elektroničeskaja vyčisliteľnaja mašina (počítač). Zatímco jedničku lze psát i jako velké I, tedy IBM.
V osmdesátých letech jsme neměli příliš velkou nouzi o 3BM, zatímco o IBM jsme si mohli nechat jen zdát. V zemích RVHP se vyráběly počítače řad JSEP a SMEP, což je věta jak od Ivana Mládka (Z PLR do MLR jel jsem přes ČSSR, SNB mé DKW si stoplo na TK...). Byl to jiný svět a dneska je lehké se mu pošklebovat, ale těžké jej správně pochopit. Kolem počítačů u nás byla vždycky spousta chytrých lidí, kteří se snažili v omezených podmínkách udělat maximum – to je jeden pohled na věc a je to pravda. Mnozí z nich zcela bez skrupulí kradli zahraniční patentovaná řešení, využívali práce ekonomické rozvědky – to je druhý pohled, taky pravdivý. Výsledkem byly podivuhodné počítače, částečně funkční, ne zcela povedené kopie amerických strojů. Všechny ty patenty se totiž nikdy obšlehnout nepodařilo; co se kopírovalo, bylo vždy už aspoň trochu zastaralé; a hlavně se to u nás kvůli nedostatku součástek, výrobních zařízení i kvalifikovaných techniků dalo sice vždycky nějak vymyslet, ale ne už tak dobře vyrobit.
Hezkou ukázkou je počítač IQ 151, který se u nás vyráběl v polovině osmdesátých let, tedy v době, kdy jste si mohli v prvním obchodě s elektronikou za západoněmeckou hranicí koupit za tisíc marek pécéčko s monitorem a s desetimegovým diskem – samozřejmě za předpokladu, že by vás za čáru někdo pustil, že byste tam v nějakém tělním otvoru dokázali propašovat vyšmelených tisíc marek a že by vám při cestě zpět ten počítač nesebrali. Oranžová bedna s knoflíky od rádia místo klávesnice mě dodnes straší ve snech jako symbol ostudy, jako ukázka, jak hluboko naše země a její technická inteligence klesla. Přesto se právě na íkvéčku naučilo programovat hodně lidí, kteří se pak stali počítačovou generaci devadesátých let, tyhle počítače totiž byly v dostatečném množství ve školách, v dětských kroužcích a podobně. Ale i na vysokých školách: já na nich několik semestrů učil základní kurs programování pro první ročník VŠCHT... Měly tu výhodu, že v učebně s deseti íkvéčky nebyla nikdy zima, když se z úsporných důvodů netopilo. Počítače to po půl hodině vyhřály. Po další půl hodině se však kvůli přehřátí začaly hroutit.
S počítači standardu PC jsem se seznámil jinde, než by člověk čekal – totiž v Moskvě. Bylo to za Gorbačova, z Kremlu poprvé po mnoha letech nepřicházel mráz, ale tání (posléze povodeň, ale to je jiná povídka) a já se na pokyn svého zaměstnavatele odebral sbírat pokrokové sovětské zkušenosti na MCHTI. První z nich ztělesnil ukrajinský celník, který mi v Čierne pri Čope zabavil lovecký salám s tím, že je třeba jej "úředně zničit". Dodatečně mu tímto přeju dobrou chuť, nechápal jsem tehdy dostatečně, že to opravdu nemá lehké.
Další, podstatnější zkušenost představovala kniha George Orwella 1984, která tou dobou vyšla rusky; u nás byla přísně zakázaná. Koupil jsem ji za rubl sedmdesát v Domě knihy na Novém Arbatu, přes noc přečetl (Orwell! rusky! v noci u slabé lampičky! v paneláku plném brouků, se škvírami mezi panely, jimiž se dala prostrčit ruka ven na fasádu!) a změnil pohled na svět.
Třetí pokrokovou sovětskou zkušeností byla pécéčka, u nich normální, u nás nedostupná. Měli ve školství víc peněz a uměli obejít dovozní embargo. Jako hodně lidí, kteří začínali u střediskových počítačů, jsem PC povýšeně pokládal za bezvýznamnou hračku, na které se žádná seriózní práce dělat nedá. V Moskvě jsem uviděl, jak ta věc počítá a kreslí Juliovy množiny a opět jsem změnil pohled na svět – během čtyřiadvaceti hodin podruhé. Zapadalo to do sebe. Najednou jsem najisto věděl, že režim padne (ještě se toho dožiju, říkal jsem si, do dvaceti, pětadvaceti let to bude) u nich i u nás, že není nezničitelný, jak jsem si myslel dřív; a že v tom novém světě budou hrát důležitou roli osobní počítače. Computing power to the people. Decentralizace. Už to nikdo nikdy neuhlídá.
Jenže o dalším důležitém dílku do skládanky, o Internetu, jsem nevěděl vůbec nic. A nemohli mi o něm říci ani v Moskvě, taky nevěděli. To bych býval musel jet opačným směrem. Tím, kterým to nešlo.
KLÍČOVÁ SLOVA: vzpomínky starého zbrojnoše.