Obyčejný den

Muž ve středních letech vstal toho dne pozdě, protože se z práce vrátil až nad ránem. Probudil se v prázdném bytě. Beze spěchu si uvařil čaj a připravil toast se sýrem. Nahý před zrcadlem zkusmo zatáhl břicho a posté si slíbil, že začne pravidelně cvičit. Venku svítilo slunce. Pořád ještě trvalo babí léto, jako by nemělo skončit. Potěšila ho ta iluze. Odjel do zaměstnání, hladce vyřešil několik nepříliš obtížných úkolů, odškrtal si je ze seznamu. Usmíval se na kolegy a doufal, že je tím příliš nezmate. Kromě běžných hloupostí si našel čas i na dvě hodiny napínavé tvůrčí práce. Dostal zajímavý nebo přinejmenším použitelný nápad a zapsal si jej. V podvečer odešel pěšky na fakultu, kde měl první přednášku nového semestru. Studenti reagovali bystře, ještě odpočatí po dlouhé pauze, mimoděk mu tak vytvořili atmosféru, v jaké se příjemně učí. Vychutnával si naplněnou posluchárnu, i když dobře věděl, že s postupujícím podzimem se v ní začnou objevovat prázdné židle. Když skončili, byla venku tma. Šel parčíkem k tramvaji, světla lamp si hrála s barvami a stíny na podzimním listí. Doma ho postupně objali všichni tři, k nimž patří, plní příběhů a zážitků. Vykoupaným dětem přečetl v posteli jedenáctou kapitolu Neználka a slíbil si přitom, že musí brzy pořídit další díl. Zůstal s nimi, než usnuly. Díval se do tmy a bylo mu dobře. Uvědomil si, proč: po letech marné snahy se konečně naučil radovat z maličkostí.
KLÍČOVÁ SLOVA: přijde to samo.