Žižkov III.

Když nám míč přeletí zábradlí, je potřeba pro něj dojít k úpatí Věže. Seběhnout patnáct schodů na spodní úroveň náměstíčka, najít jej někde v opuštěném rohu, vrátit se. Si to dělá rád, má tak dobrodružství, chvilku samoty a pocit, že je užitečný, všechno najednou. Během jara a léta šel pro míč jistě stokrát. Sbíhá schody, jako vždy se dívám za ním a najednou vím, že něco není v pořádku, i když nechápu co: opuštěný prostor, betonové dlaždice, skleněné dveře Věže, za nimi uklidňující měkké světlo. Všechno jako vždy. Cítím nápor úzkosti koncentrovaný do jediné vteřiny jako hypodermická jehla, zavolal bych na něj, ale nevím, jak mu zdůvodnit, aby se vrátil, je to absurdní. Si opustí schody a náhle změní držení těla. Už není veselý a hravý. Sklopí hlavu, jde pomalu pro míč, pomalu se vrací. Jdu mu po schodech naproti, potkáme se uprostřed. "Už mě tam neposílej," zaprosí dítě a strčí mi hlavu do svetru. "Nechci. Je to tam ošklivé. Bojím." Nechá se obejmout, uklidní se, jdeme ještě chvíli hrát fotbal, než bude čas na Večerníček. Neříkám mu, že jsem to uhodl předem. Sám tomu nerozumím. Nelíbí se mi to. Ve vzduchu je cítit podzim; letos poprvé. Nezahráváme si s duchy, respektujeme je, jdeme domů. Další den je všechno v pořádku.