Gulag a bolšaja zona

Někdo si vymyslil, aby se kolem parketu postavily lavičky. Ale kde vzít prkna? Neználek si zlostí div nerval vlasy.
"Hrome," křičel, "to jste nemohli navozit pár prken? Teď jela všechna auta do Dračína! I co, pojďte, rozbijem nějaký stánek! A uděláme lavičky!"
"Správně!" křikl Jaktík a užuž se hnal se sekerou k nejbližšímu stánku.
-Nikolaj Nikolajevič Nosov: Prikľučenija Neznajki i jego druzej, 1954

Mám rozečtenou tlustou knihu americké novinářky Anne Applebaum Gulag. Je to obsáhlá a podrobná historie sovětských koncentračních táborů. Paní Applebaum ji napsala s citem pro jemné odstíny absurdit života ve východním bloku, jaký je u lidí ze Západu vzácný; a redaktorka Lidových novin Petruška Šustrová ji velmi kvalitně přeložila. Takže četba je požitek, i když vzhledem k tématu to je, připouštím, dost svérázné hodnocení.
Kniha nepřináší žádná nová senzační odhalení. Její hodnota spočívá jednak v obsáhlosti a úplnosti, jednak v množství živých detailů, jichž autorka dosáhla kombinací vlastního pátrání v archívech a citací memoárové literatury.
Vezměte si třeba takovou figuru, jakou byl Naftalij Aronovič Frenkel. Pocházel z Haify v dnešním Izraeli, tehdy v Osmanské říši. Přijel do Sovětského svazu jako obchodník přes kosmopolitní Oděsu, která byla ve dvacátých letech světem sama pro sebe: kombinace Istanbulu, Chicaga, Marseille a do toho všeho bolševici. V roce 1923 ho zatkli a poslali do lágru na Solovecké ostrovy v Bílém moři u Archangelska. Frenkel byl šokován – prý ani ne tak uvězněním a vyhlídkou na deset let nucených prací, jako spíš bídnou úrovní hospodaření a organizace práce v lágru. Sepsal podrobný rozbor, co všechno by se dalo zlepšit. Pobavený velitel tábora poslal Frenkelův dopis jako kuriozitu Genrichu Grigorjeviči Jagodovi, vysokému důstojníkovi Čeky (později OGPU a NKVD). Ten dovedl rozpoznat talent, když jej viděl – a tak byl Frenkel po několika měsících věznění povýšen (!) z vězně na dozorce. S volnýma rukama se už dovedl o sebe postarat: založil tzv. ekonomicko-komerční oddělení soloveckého lágru a jmenoval sám sebe jeho ředitelem. Z něj udělal jeden z nejúspěšnějších obchodních a průmyslových podniků SSSR, mimo jiné díky tomu, že měl k dispozici opravdu levnou pracovní sílu: vězně. Později se Frenkel stal osobním Stalinovým chráněncem a přítelem, řídil veškeré práce na děsivě proslulém Bělomorkanalu, dosáhl hodnosti generála NKVD a dožil se ve zdraví a na svobodě vysokého věku; nesemlel ho vír režimních čistek ve třicátých, čtyřicátých ani padesátých letech. Musela to být úžasná svině, ten chlap – ale stejně, jaký epický osud! Co je proti tomu takový Ostap Bender nebo hochštapler Felix Krull; literatura zaostává za životem.
Paní Applebaum potvrzuje, co člověk dávno tušil: sovětský režim, zejména ve svých počátcích, byl samozřejmě krutý, ale víc škod a životů měla na svědomí jeho neschopnost než jeho výkonnost. V Osvětimi by si takový Frenkel se svým chytračením ani neškrtl; nacisti by mu žádný prostor neposkytli, ti nepotřebovali zlepšovací návrhy svých "klientů". Srovnává-li se dnes fašismus a komunismus, nemělo by se zapomínat na velký, možná nejdůležitější rozdíl: klíčovým rysem fašismu byl strašlivý pořádek. Klíčovým rysem sovětského socialismu byl strašlivý bordel.
Je to, myslím, dobře vysvětlitelné. Nůž rasové nenávisti rozřízne společnost vertikálně. Do plynu šli bohatí i chudí Židé, schopní i neschopní, úspěšní i neúspěšní. Třídní boj řeže společnost horizontálně; kdo je nad jistou mezí životní úrovně a postavení, je předurčen stát se obětí. Sovětský režim se na rozdíl od Hitlerova zbavil elity jako celku, nikoli jen její části – zničil či vyřadil většinu schopných lidí a spolu s nimi i kontinuitu znalostí a dovedností. Mezi ruskými chudými, nedobrovolnými vítězi bolševické revoluce, samozřejmě schopní a nadaní lidé byli – bylo jich dokonce víc, než by se dalo čekat, protože carský režim rozhodně nevynikal velkou sociální mobilitou a nedával jim tudíž šanci. Ale neměli se od koho a odkud učit, museli se řídit absurdními požadavky dogmatu, mnozí z nich snadno a rychle uvěřili, že k vedení společnosti, průmyslu, vědy, armády atd. stačí správné třídní postoje, ne vědomosti, zkušenosti a vzdělání. (Když vám někdo nabídne snadnou cestu, no neberte to – tím spíš, když každá jiná vede do kriminálu!) Tím byla založena celá struktura fungování východního bloku, jeho zaostávání za Západem.
Gulag je tak pevnou součástí celého kontextu reálného socialismu. Ruští vězni podle knihy paní Applebaum sami říkali vnějšímu světu bolšaja zona – na rozdíl od "malé zóny" tábora. V jistém smyslu jsme tak žili v táboře, za dráty, všichni. V táboře míru.
KLÍČOVÁ SLOVA: Solovky, Komi, Vorkuta, Kolyma, Magadan.