Ta dnešní mládež poslouchá strašnou hudbu

Víťa Vávra. Michal David. Vondráčková. A tak pořád dokola, nejpříšernější nevkus a šmíra přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Pěkně nahlas, volume doprava. Poslouchá to jeden slušně vyhlížející hoch z našeho domu. Je mu asi tolik, kolik bylo mně, když tyhle písničky byly nové: osmnáct. Co na tom mají? Chápal bych, kdyby to sjížděli z recese, ale jim se to asi opravdu líbí. No jo, našim rodičům se naše muzika taky nezdála, byla jim určitě cizí - Led Zeppelin, Jethro Tull, Doors - byla taky moc nahlas, ale nebyla blbá. A nebyla stará pětadvacet let. Kdyby nám tu vyřvávali Peneři strýčka Houmboje nebo Eminem, nevadilo by mi to tolik. Takhle mám neodbytný pocit, že až vyjdu na ulici, potkám esenbáka v zelené uniformě a červené čepici, bude po mě chtít občanku a hledat v ní natrženou stránku patnáct a razítko zaměstnavatele. Mají ty písničky atmosféru...
KLÍČOVÁ SLOVA: lásko má, já stůňu!