Příspěvek k systematice českých blogů

Jako každý pokus o rozškatulkování čehokoli je i tehhle předem odsouzen k nezdaru; pár knížek velmi sporně zařazených do knihovny a haldy nezařaditelných na koberci. Berte ho spíš jako první dojmy člověka, který vlezl někam, kde předtím nebyl a teď se tam rozhlíží. Tak tedy, v české blogosféře jsou především:
1. Blogísky. Píšou je i chlapi; ty pak bývají nejhorší. Nicméně autorkou typického blogísku je buď středoškolačka, nebo někdo, kdo se za ni snaží vydávat. Blogísek je buď laděn do růžové a jiných pastelových barev, nebo napsán tak, že z něj ten pocit stejně máte. Bývá slušně navštěvován, protože jej čtou spolužačky, spolužáci a příležitostní úchylové. Významnou podmnožinou kategorie 1 je typ "hra na drsňačku", případně "hra na nymfomanku". Samozřejmě ne každý blog psaný ženou je blogísek. Stejně tak ne každý blog, v jehož názvu se to slovo nevyskytuje, blogískem není.
2. Holič krále Lávry. Někdo pracuje někde, kde má pocit, že nemůže tak docela volně publikovat své názory a postřehy, tak si založí (polo)anonymní blog a lákavě jej nadepíše, třeba MFD pozítří a tak podobně. Nejzajímavější bývá na takovém webu hádat who's who, obsah je většinou dost triviální. Typickým autorem je novinář, typickým čtenářem jeho kolega. Autoři podobných textů zpravidla značně přeceňují třaskavost předkládaných zpráv; kdyby to psali pod vlastním jménem, nestalo by se jim nic horšího, než že by jim povážlivě klesla čtenost. Hm, nepatřím do téhle kategorie i já? Snad ne; nemám pocit, že nemůžu volně publikovat, ani se při případném úniku informací o identitě nebojím vyhazovu z práce.
Kategorie 2 má rovněž několik zajimavých podmnožin, především "blogující politik" a "anonymní bonzák". U té druhé jsem zatím našel jen jeden výrazný příklad, což je potěšitelné, protože daná forma k tomu přímo vybízí.
3. Blogy o webu. Mnozí jejich autoři své věci velmi slušně rozumějí, několik jich má v rámci komunity webdesignérů a programátorů světové jméno. Bývají tam užitečné technické maličkosti (pro toho, kdo je dokáže zužitkovat), často pěkné obecnější postřehy a občas nějaká žabomyší válka. Ale obecně se přes blogy a kolem nich, zdá se mi, moc neflamuje.
4. Monotematické blogy. Někdo rozumí něčemu hodně specializovanému, o čem se nedá v takovém rozsahu psát ani do odborného časopisu, třeba pohlavnímu životu slunéček sedmitečných, poštovním známkám Otomanské říše nebo jednomu způsobu kódování signálu v jednom typu mobilní sítě. Náhodnou procházkou přes takové blogy se můžete dovědět hodně o věcech, o nichž jste ani netušili, že existují. Zda o to stojíte nebo ne, to je vaše volba. Jak pravil William Orton, "if you keep your mind sufficiently open, people will throw a lot of rubbish into it." Přiznám se, že mě mnohé tyto věci baví velice a jsem schopen kvůli nim zanedbávat důležitější záležitosti. Někdo zase rád prolézá antikvariáty, železářství a vetešnictví; tohle je můj ekvivalent. Každý máme svou chybičku.
5. Společensky těžko přijatelné názory. Takových blogů bych čekal mnohem víc, napadá mě ale jen málo příkladů. Pokud to někdo umí dělat, je četba podobného blogu velmi osvěživá po pachtění všedního dne a poskytuje vzácnou věc - zorný úhel jiný než obvyklý. Jen pozor na předávkování. Pokud to naopak někdo dělat neumí, vyjdou mu z toho zpravidla nenávistné fekální bláboly, od nichž se člověk umaže i při zběžném přečtení.
6. Literatura. Překvapilo mě, kolik blogů a na jak vysoké úrovni se věnuje české i světové literatuře. Bohužel nemám čas číst ani ty blogy, natožpak knížky, o nichž je tam řeč, takže celý tenhle žánr ve mě vyvolává silný pocit marnosti.
7. Fotoblogy. Není jich moc a zpravidla jsou velmi pěkné.
8. Nezařaditelné. Těch je!
A víc zatím nevím; nicméně jsem připraven systematiku kdykoli rozšířit, pozměnit či odvolat, pokud mě k tomu přivedou fakta, která dosud neznám.
KLÍČOVÁ SLOVA: blog.