Literární hádanka 7.
Čtyřku (Jorge Luis Borges, povídka Alef ze sbírky El Aleph v překladu Kamila Uhlíře dle odeonského vydání z roku 1989) a pětku (Terry Pratchett: Otec Prasátek, samozřejmě v geniálním překladu Jana Kantůrka, vydal Talpress) uhodli čtenáři v komentářích. Správnou odpověď na šestku jsem dostal soukromým mailem, na veřejné vyluštění stále čeká. Tady je sedmička. Kdo tuhle knihu četl, tomu musí i krátká ukázka stačit: hádáme jméno autora, název knihy a jméno postavy, která pronáší následující slova.
Vel, na hlavu jsem si dala vig, ne tenhle. Tamten druh karotop, zhajlovala jsem taxík a drajvovala jsem rovně dólu do dauntaunu. End vudžbilívit: direktly před Jaltou běžím do Lídy! Lída byla dycky zvyklá bejt muj nejlepší gérlfrend, ale máj got! Džvundbilívit! Vona má na sobě ixektly tu samou týšertku!
Vel, na hlavu jsem si dala vig, ne tenhle. Tamten druh karotop, zhajlovala jsem taxík a drajvovala jsem rovně dólu do dauntaunu. End vudžbilívit: direktly před Jaltou běžím do Lídy! Lída byla dycky zvyklá bejt muj nejlepší gérlfrend, ale máj got! Džvundbilívit! Vona má na sobě ixektly tu samou týšertku!
posted by akb at 16:47
8 Comments:
Rekl bych, ze se jedna o knihu Ze zivota ceske spolecnosti od Josefa Skvoreckeho. Mam tu knihu rad, kupodivu ji moc lidi nezna. Zajimave je, ze nekteri literarni kritici tvrdi(li), ze prvni cast knihy je hodne inspirovana Karlem Polackem, Skvorecky jim na to odvetil, ze Bylo nas pet nikdy necetl :-)
Těsně, ale vedle...
Škvorecký; Konec nylonového věku ???
vfb
Ne, zase těsně vedle.
Kam ten svět spěje, když nikdo ne(po)zná Škvoreckého magnum opus Příběh inženýra lidských duší? Blběnka Cabicarová, akorát pravé jméno dohromady nedám (možná Milena?) a dívčí už vůbec ne.
Jinak k tvrzení Petra Sršně bych byl extrémně nedůvěřivý: ta podobnost je příliš silná na to, aby nebyla záměrná, a nezdá se mi, že by JŠ nebyl načetl tak populární dílo tak významného autora - jinde mnohokrát srovnává reakci Náchoda na Zbabělce a Rychnova na Okresní město; ale z hlavy nic víc dohromady nedám a zdá se, že v Sebraných spisech, kde by tak zásadní záležitost jistě ve svém komentáři uvedl, Ze života... ještě nevyšlo.
Jasně, správně.
S tím Poláčkem, řekl bych, Škvorecký kecá, aby vypadal zajímavěji. On je kupodivu ten typ. Nejsem jeho fanda, myslím, že to je prostě zručný řemeslník (jako dneska Viewegh), ovšem s jednou a důležitou výjimkou, kterou je právě Inženýr. Tam překonal sám sebe v míře, v jaké se to málokdy nějakému spisovateli podařilo - teď v rychlosti mě nenapadá žádný příklad jediné knihy, která ční tak vysoko z něčí produkce (Švejk? - ostatně Hašek a Škvorecký, to by taky byla zajímavá paralela). Inženýr je nádherná kniha. Jako by Danny Smiřický na chvíli přestal šaškovat, pitvořit se a začal mluvit vážně. Je to samozřejmě zase mystifikace, padesátá notně vylepšená verze vlastního životopisu, ale je to tak dobré, že ani tohle nevadí, dokonce naopak. Člověk pocítí úlevu, že může pustit z hlavy Mirákl. - Škvoreckého tvorba má samozřejmě ještě jeden vrchol, o dost nižší, ale taky vrchol, tím jsou Zbabělci. Tam jde ale víc o kouzlo drzosti mládí než o co jiného: Kdo chytá v žitě, náchodská verze z pětačtyřicátého.
Nerad bych vám tu spamoval/squatoval/tapetoval, ale tohle mě přece jen překvapilo: vždycky jsem Mirákl pokládal víceméně za třetí nebo nultý svazek PILD a co vím, kritika atp. je taky brává jedním vrzem. Mohl byste to rozvést? A kam řadíte Dvě legendy (Emöke a Bassaxofon)?
Každopádně díky za připomenutí; včera večer jsem ho zase po čase vytáhl a spát šel až v jednu...
Ano, Emöke je velice působivá záležitost, stejně jako některé povídky. (Totéž platí o výše zmíněném Vieweghovi, pár jeho povídek je neskutečně dobrých.) Pokud jde o Mirákl: spíš než nultý díl Inženýra to je skica k němu. Já mám za to, že ne moc dobrá. Po Lvíčeti to bylo první, co vydal (a v případě Miráklu už i napsal) v Kanadě, trochu to vypadá, jako by na ty, co zůstali doma, dělal dlouhý nos: koukněte, co si teď můžu dovolit! Mirákl je plus minus autobiografie plná skutečných osob pod změněnými jmény, takže to bylo asi velmi poutavé čtení pro pražskou kulturní elitu: hledali tam sebe a své kamarády (autor nikoho moc nešetří). Inženýr na mě působí dojmem, jako by se Škvorecký po Miráklu zastyděl a řekl si; počkat, vždyť ono je to opravdu veliké téma, to je škoda pojednat ho jen jako la opera buffa. A napsal znova to samé, ale vážně a pořádně. Nicméně už jen ze studijních důvodů je samozřejmě dobré přečíst si k Inženýrovi i Mirákl. Ale nemůžu si pomoci, mně připadá jako druhý díl Tankového praporu. (Tomu jsem se samozřejmě taky smál, když mi bylo osmnáct... neohrnuju nad tím nos, jen mluvím o hodnotách a hierarchii.)
Okomentovat
<< Home