Tolerance: všechno špatně, zpátky na stromy a začít znova

Theo van Gogh, podle toho, co jsem si o něm přečetl, zřejmě nemiloval nic tolik jako dobrou hádku. Natočil kontroverzní film. V kulturním kontextu západní společnosti by se za něj dočkal smíšených kritik v tisku. Přišla však kritika z jiného kulturního kontextu: brutální vražda. Důrazná připomínka, že v tuto chvíli už v Evropě nežijeme jen ve svém vlastním kontextu a prostředí.
Na místě je otázka, co s tím.
Nic, řeknou liberálové. Musíme přece tolerovat multikulturní společnost, van Gogh urazil muslimy, může si za to vlastně sám. Mluvte a pište hezky politicky korektně a nic se vám nestane. Ti nejaktivnější z nich už zakazují veřejné produkce Santa Clause v britských supermarketech, aby se osoby jiného než křesťanského vyznání necítily dotčeny.
Oko za oko, zub za zub, zaryčí xenofobové. Pryč s hnusnými přistěhovalci! Ti nejaktivnější z nich už zapalují mešity.
A zas je tu to staré Menckenovo: Na každou složitou otázku existuje jednoduchá, všem srozumitelná nesprávná odpověď.
Někdy i víc než jedna.
Tolerance je správná, ohromně důležitá věc, pokud je to opravdu tolerance. Ta západoevropská, to je spíš směs lhostejnosti, lenosti uvažovat či dokonce něco dělat, zavírání oči před problémy. Je to tolerance paní učitelky, která nechá na školním výletě děti, ať si pořádek mezi sebou nastolí samy. Je to tolerance mazácké vojny. Neboť skutečná tolerance nemůže existovat bez jasných spravedlivých pravidel a bez neustálého vymáhání jejich platnosti. Tolerance nenahrazuje pravidla. Tolerance je v rámci pravidel.
Nizozemci si po desetiletí mysleli, že mají jednu z nejtolerantnějších společností na světě. Dnes s údivem zjišťují, že v jejich městech jsou cizinecká ghetta, kam bílí nechodí, že asimilace většiny přistěhovalců je nulová, že neznají jazyk a zvyky hostitelské země, že je znát nechtějí a koneckonců nepotřebují. Čí je to chyba? Obou stran. Jedni přišli a odmítli přistoupit na místní pravidla. Druzí jim to napřed umožnili a pak je v tomto stavu zablokovali. Platit sociální dávky je pro bohatou společnost pohodlnější přístup než doopravdy něco řešit.
Multikulturní společnost je prima věc. Jenže v západní Evropě je jí velmi málo. Je to přelud středostavovského intelektuála, který ve svém velkoměstě spokojeně chodí na večeře do různých etnických hospůdek, ale nikdy nebyl na jejich zadním dvorku, natožpak o tři ulice dál. Ve skutečnosti to celé funguje spíš jako konglomerát uzavřených společenství, jež si udržují odstup.
Zní to paradoxně, ale pokud má Západ zůstat svobodný – jak sám pro sebe, tak pro každého, kdo právě kvůli svobodě, za svobodou přijde odkudkoli ze světa – musí přehodnotit svou definici tolerance. Místo pasivní tolerance ("no jo, dělejte si co chcete") se musí naučit provozovat toleranci aktivní ("takhle vypadají práva, takhle povinnosti, tím se budeme všichni řídit, padni komu padni, kdo nechce, ať tu s námi není").
Je to velice citlivá otázka, protože v podstatě jde o volání po větším pořádku – a tímhle heslem se dovede znamenitě zaštítit jak komunismus, tak fašismus. Jedni i druzí jistě cítí velkou příležitost. Ostatně právě odpor vůči nim dohnal evropské liberální myšlení až do dnešních krajností. Obrovský úkol pro demokratické politiky vpravo i vlevo: sebrat pojmy "pořádek", "pravidla", "povinnosti" rudým i hnědým gaunerům a rehabilitovat je. Oddělit pak právě pomocí těchto pojmů slušné lidi od neslušných, ne bílé od barevných či naopak. (Ale opravdu padni komu padni - bez kvót pro rasy a národnosti.)
Nesmírná úloha. Vyžaduje lidi formátu Churchilla, de Gaulla, Kennedyho. A šílenci jako Theo van Gogh jim to budou pořád kazit, přilévat olej do ohně. Jenže právě tím se definuje kulturní kontext západní společnosti, že takové kritizujeme v novinách, ne že jim podřezáváme krky.
KLÍČOVÁ SLOVA: změna.