Chaotická úvaha o svědomí, výuce informatiky a Ivanu Ryantovi

Všeobecné vzdělání není ani tak souhrn vědomostí a dovedností jako spíš zájem o svět, schopnost divit se, neustálá zvědavost a pochybnosti o čemkoli, soustavné úsilí o otevřenost. Někdy se tomu také říká život v pravdě. Cituji z eseje, který patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy četl na téma školství, výuka, učitel/žák. Znám jeho autora, přesněji řečeno - znával jsem ho. Ivan Ryant byl před mnoha lety spolupracovníkem a krátce (no, hodně krátce) i zaměstnancem vydavatelství, kde jsem pracoval a pracuji dodnes i já. Jeho pobyt u nás měl trochu novozákonní charakter a průběh. Téměř okamžitě a v dokonalé vlastní nevědomosti o tomto faktu se stal živým svědomím pracovního kolektivu. Ten však, jak se rychle ukázalo, živé svědomí nejenže nepotřeboval, ale bylo pro něj dokonce zásadní překážkou na nezadržitelné cestě ke komerčnímu úspěchu. Někteří lidé jsou naopak přesvědčeni, že čemu nerozumějí, to neexistuje. To je výhodné a užitečné: dodává to člověku sebevědomí a společenskou převahu nad lidmi, kteří pořád o něčem pochybují, hlavně o sobě. Je to kvalifikace pro manažery, politiky a kšeftaře. Tito lidé ovšem v pravdě nežijí. Zato mají, Ivane, zpravidla určitou reálnou moc a někdy ji i použijí. Jak praví J. R. Pick: tak se stalo to, co všichni čekali / vyletěla holubička ze skály.
Než vyletěla, měli jsme i spolu nějaké drobné, vždy na stejné téma: Ivan si nedovedl představit, jak by se mohlo publikovat něco, co není zcela dokonalé. Já tou dobou nedovedl poznat dobrý text od špatného, zato jsem znamenitě uměl rozeznávat splněný a nesplněný termín a věřil jsem skálopevně, že to je dovednost, která mi už na zbytek života postačí. Připisoval jsem tomu až jakýsi náboženský rozměr. (Zajímavé a příznačné je, že když jsem se později konečně něco dověděl o tom, jak rozlišit dobrý a špatný článek, přestal jsem být na termíny tak přísný. Souvisí to spolu.)
Citovaný esej (jmenuje se Místo informatiky ve všeobecném vzdělání) promýšlel jeho autor prý dva roky a i po té době jej hodnotí skromně: "Tuším, že se moje začátečnické nadšení snoubí s naivitou. Občas se tu pracnými úvahami dobírám banálních závěrů, které pak nacházím v učebnicích." Jenže to hodně přehání, skromněji s tou skromností! Výtečný text je hlavně o tom, co slibuje: o úloze informatiky v myšlenkové a organizační struktuře všeobecného vzdělání. Co může dávat, jak by se měla vyučovat, aby to dala, v jakých souvislostech. Ryant ostře rozlišuje mezi odborným a všeobecným vzděláním: odborné je pragmatická příprava na zaměstnání, zatímco snaha o všeobecné vzdělání může vycházet zřejmě jedině z vnitřní potřeby studenta, z přirozené snahy rozumět světu v mezích svých schopností jako logicky konsistentnímu, byť neúplnému celku. Tím se však nemyslí intelektuálská přezíravost, ale spíš, chápu-li autora dobře, pokora: vědomost bez dovednosti není celkem k ničemu. Myslím si, že vědomosti (a tím spíš akademické tituly) neopravňují člověka k tomu, aby se při práci neobešel bez týmu poskoků. Bohužel však žijeme ve společnosti, kde buzerovat podřízené je zřejmě projevem společenské prestiže.
Ryantův esej je ukázkou toho, jak hodnotné věci (někdy) vznikají mimo hlavní publikační proud, aniž by je četli a znali ti, kteří by je číst měli, které by obohatily, přispěly by k hloubce jejich diskusí a možná i k nalézání užitečných řešení. (A ještě by se pobavili: mě nejvíc dostalo pečlivé rozlišení mezi Zeleným Jindřichem a Jindřichem Zeleným v seznamu literatury. Též okrajová analýza Švejka není k zahození.) Chápu, že zveřejněním odkazu na tomto málo čteném blogu se mnoho nezmění, ale: kapka kámen proráží.
KLÍČOVÁ SLOVA: dovednosti/vědomosti; vzdělání/výchova; Erazim Kohák.