Obrana poměrů

Stárnoucího člověka poznáte bezpečně podle toho, že hájí establishment a nadává na mládež. – Nedá se nic dělat, musím. Při plném vědomí.
Přečetl jsem si úvahu na téma, že dnešní ČR se nijak zvlášť neliší od ČSSR před rokem 1989. "Z mého pohledu se tedy v principu nezměnilo téměř nic," píše autor a každým slovem přitom nevědomky vyvrací sám sebe – změnila se například ta maličkost, že to celé může napsat, zveřejnit a nezavřou ho. Nekomentoval bych to, kdyby to nestvořil člověk očividně vysoce inteligentní, schopný formulovat tak, že leckoho ovlivní. My starší snadno zapomínáme, že kdo opravdu neprožil, nepochopí. Vy mladší neméně snadno zapomínáte, že jste neprožili a občas nevíte, o čem mluvíte. Pomalu tedy se silnými slovy na obou stranách. Ale: z mého pohledu a pohledu mé generace se od listopadu 1989 v principu změnilo skoro všechno. Vesměs k lepšímu.
Zároveň platí, že máme špatnou vládu, že je krajně obtížné vybrat si, koho z těch šašků volit, že kvete korupce, podrazáctví, závist, hloupost, byrokracie. Že denně narazíte na něco, co vám pije krev a je obtížné, ne-li nemožné dovolat se nápravy. Že pilným a úspěšným hází stát klacky pod nohy, aniž by opravdu pomáhal potřebným. Že se neřeší dlouhodobé problémy – penzijní reforma, reforma zdravotní péče, výrazné zlepšení poměrů ve školství – které mohou vést v budoucnu k velkým průšvihům. Že se z nejednoho soudruha tajemníka stal pan kapitalista či vyšší státní úředník. Že rychle přibývá všude kolem nás týpků, jimž vymyla mozek Nova a videoherna dočista do čista. A tak dále.
Ale jsou to dvě různé věci, a to je důležité. Máme blbou, špatně vedenou zemi, ale máme v ní svobodu. Můžeme si žít do značné míry jak chceme, nikdo nám do toho nemluví. Nejen nějaká elita; všichni. (Ano, někteří víc, je lépe být zdravý a bohatý než chudý a nemocný. Ale to patří k věci.) Kdo tohle popírá, žvaní nesmysly. Do svých osmadvaceti let, jichž jsem se dožil v roce 1989, jsem byl chtě nechtě zvyklý na tak velkou míru zásahů do každodenního života, na tolik nepříjemností a nedostatků, že to, co v tomto směru prožívám dnes, je prostě pod mou rozlišovací schopností. Nezměnila se jen kvantita, změnila se kvalita.
Nadávám na vládu, kudy chodím. Je proč. Až bude vládnout ODS, budu dělat totéž. Ale vím, že můj život závisí od toho roku 1989 téměř beze zbytku na mně. Co mi může udělat nějaký Standa nebo Mirek, ba i Václav? Nic. Nečekám od nich samozřejmě nic dobrého, ale upřímně řečeno, nečekám od nich ani nic špatného. Můj život je můj problém, ne jejich. I nedokonale fungující demokratický stroj značně omezuje jejich případné autokratické choutky. Kdyby mi někdo z nich nějak zprostředkovaně přece ublížil, dám ho k soudu nebo do novin a mám slušnou šanci. Neodvezou mě ve čtyři ráno na Lubjanku. Nepřinutí mě hrbit se, dokonce se o to ani nepokoušejí, protože to z principu věci nepotřebují; i když samozřejmě je pořád dost lidí, které k hrbení nikdo nutit nemusí, jdou do toho sami a rádi. Jsem okouzlen šíří možností všeho druhu, které dnes člověk má – profesionálních, tvořivých, spotřebních, duchovních – a je mi líto, že z nich nestihnu vyzkoušet víc než nepatrný zlomek.
Kdo minulý režim zažil jen jako dítě či teenager, bere tohle všechno jako samozřejmost, což je dobře; my jsme z velké části ohnutá, deformovaná generace. A i kdyby to dobře nebylo, je to nevyhnutelné. Ale chytří lidé v každé generaci mají povinnost intelektuální reflexe minulosti. Dokud se k ní nedohrabou, zůstanou u řevu rozmazleného spratka, že ho tlačí botička. Rozvaž si ji, sundej a obuj znova pořádně, chlapče!
Ksakru. Zní to celé pateticky a povýšeně a školometsky. Jak od Pana Profesora. Co se dá dělat. Stojím si za tím. Jen bych to nikdy takhle neřekl, kdybych nebyl vyprovokován.
KLÍČOVÁ SLOVA: rozlišujme; vektorový součet; D-FENS.