Asi asistent

Někdo, jehož identitu neznám, zatímco on mou ano (v době Internetu tak běžný úkaz, že by si zasloužil jednoslovné pojmenování), mne ve svém blogu nazval asistentem. Jsem na to označení tak málo zvyklý, že mě zarazilo. Komu a s čím že to asistuji? Ach ano, bývaly časy. Páni profesoři nosili obleky s hodinkami v kapsičce u vesty a polohlasem udíleli pokyny – ne, příkazy - svým pohotovým asistentům. Po dlažbě klapala kopyta drožkářských kobyl, Prahou chodil Einstein, Lenin, Hašek a Kafka, celý dlouhý život před sebou / celé krásné dvacáté století... Pak přišel ten novej, mladej – sekáč, pánové, ten se nezakecá! – všechno se nějak ošoupalo, rukávům košil pod třídílnými obleky se začaly třepit manžety a Máry je nevyspravila včas, profesoři postupně zhumpoláčtěli a z asistenta se stala nejmenší frčka na výložkách akademických hodností ráže Kalašnikov. Nejsme jako oni, ale výložky nosíme dál, není přece důstojnosti důstojníka bez hodnosti. – Studenti mi zpravidla říkají pane inženýre, což nemám rád, ale neříkám nic, respektuju zvyklosti prostředí, a co jim mám taky nabídnout lepšího? Tykání ne; nevadilo by mi, kdyby mi tykali, ale jim možná ano (mně na jejich místě ano, nevím přesně proč, ale určitě ano) a co je horší, musel bych jim pak tykat na oplátku; to se mi vůbec nelíbí, ne z pýchy, ale z přímo fyzické nutnosti odstupu – přece si nezačnu en bloc tykat s osmdesáti lidmi najednou! A taky to neodpovídá dočasnosti a povrchnosti vztahu, ve svém věku mám potřebu tykáním šetřit a rozlišovat. Takže čort vozmjot, jsem asistent. Čí? Svůj. Už jsem koneckonců sám pro sebe vykonal tolik pomocných prací, že si ten titul plně zasloužím.
KLÍČOVÁ SLOVA: asistent :-)