Slovenčina

Jmenuji se Peter, ale před lety se mi ze jména to druhé e vytratilo, utopilo se v řece Moravě, která dnes odděluje dva suverénní státy a odjakživa oddělovala dva jazyky, dvě povahy, dva pohledy na svět. Mám v sobě teď oba, ten lehčí, půvabnější a zrádnější slovanský i ten přízemnější, rozumnější a vypočítavější našich západních bratříčků, mezi nimiž žiju už tak dlouho, že jsem jejich nectnosti i ctnosti přijal za své, a to včetně jazyka, tvrdšího, smutnějšího a přesnějšího než můj vlastní. Pokud je tedy ten můj vlastní ještě pořád...
...môj vlastný. Čeština a slovenčina sa navzájom veľmi podobajú, ale predsa len – nie, nie predsa len; práve preto! - je medzi nimi úzka medzera. Nepasujú do seba. Ako medzi vagónom a perónom v pražskom metre. Mind the gap! V tej medzere môže noha uviaznuť, čo je samozrejme nebezpečné. A v pasci medzi dvoma jazykmi, dvoma pohľadmi na svet, dvoma identitami sa niekedy cítim aj ja. (V noci, keď všetci moji spia; inokedy mi ani na um nepríde o takom rozmýšľať.) Bolo by pekné mať obidve, prezliekať sa podľa chuti z jednej do druhej, ale to sa nedá. Počnúc jazykom: moja čeština je, pokiaľ viem a smiem posúdiť, takmer bez chýb (na školskej stupnici jedna mínus), ale hádam nikdy si nebudem absolútne istý niektorými jemnými odtieňmi, synonymami, nenaučím sa korektný slovosled českej vety. A vďaka Bohu za spelling checker, v češtine i slovenčine som bez jeho pomoci ako nahý, to už menej chýb urobím v angličtine. Moja slovenčina je povedzme prijateľná (na trojku?), ale hrdzavá, lebo nepoužívaná; nevyhnutne kontaminovaná češtinou v slovnej zásobe, tvorbe metafor a podobne (ale to je, ako som si všimol, problém aj niektorých takých, čo nevytiahnú päty z Prievidze alebo Topoľčian); a predovšetkým nerozvinutá, na úrovni dieťaťa, ktorým som bol, keď som ňou bežne hovoril. A nepoznám moderný vývoj jazyka, slang, neologizmy; ostal som v časoch, keď módny obrat bol "čo si pipi?" V Blave sa nehanbím rozprávať po slovensky, veď je tam veľa takých, čo ešte horšie... na dostrel od Martina či Bystrice by som si netrúfol. Čo je najhoršie, vytráca sa mi pomaly melódia slovenčiny, vetný prízvuk, čo ma degraduje na úroveň ozajstných Čechov, ktorí sa bohvie prečo pokúšajú a výsledkom je, ako moja mama vždy hovorila, "lužická srbština". Okrem toho zabúdam. Raz si neviem spomenúť, ako sa po česky povie "ligotať sa" alebo "osprostieť", raz zabudnem, ako je po slovensky "pepř" alebo "zabijačka". Už som si aj chcel slovník kúpiť, ale bolo mi to smiešne a hlúpe ísť sa po ňom pýtať, veď kto už taký potrebuje? Necítim sa úplne bezpečný, úplne suverénny ani v jednom z obidvoch mojich jazykov, ale keďže si treba vybrať, pragmaticky volím češtinu; bývam tu už ani neviem ako dávno, pracujem tu, zarábam si písmenkami. Ďalší logický vývoj bude taký, že celkom prestanem slovenčinu používať, aj tak si ju udržujem umelo, bezdôvodne. Niet s kým rozprávať, niet prečo; ako som už povedal, slovenčina a čeština sa vzájomne veľmi podobajú, rozumieme si. Pre komunikáciu sú naše jazyky zameniteľné. A predsa...
...a přece člověk něco podstatného ztrácí, protože jazyk (a vím dobře, že teď popírám sám sebe, ale to dělám často, někdy naschvál a někdy mimoděk, jako my všichni) je nejen praktická věc k použití. Má co dělat s myšlením, s podvědomím, ovlivňuje povahu. Když přeložíte své myšlenky, překládáte sami sebe. Celého. Česky se nedá tak krásně nadávat a radovat se, vykřičet se z bolesti nebo z lásky. Chybí slova, melodie, kontext. Je to daleko víc jazyk pro mluvení potichu. A pro myšlení potichu, což mi zase nejde slovensky. Je to jen můj problém, nebo to lidé s podobnou zkušeností – musí nás být statisíce – cítí stejně?
Mimochodem, pozoruju kolem sebe, že české děti rozumí slovensky s čím dál tím většími obtížemi – přestal působit fenomén společné televize. V opačném směru to je lepší, ale taky ne zcela bez problémů. Budeme spolu jednou mluvit německy či anglicky, jako to už dnes – jakkoli to je smutné a směšné – dělá většina Čechů s většinou Poláků?
KLÍČOVÁ SLOVA: rozdíl; rozdíly.