Déšť v Amsterdamu

Amsterdam. Vítr a voda a mraky. Těžké mraky plné vody posouvané větrem po nebi jak trajlery. Jako nákladní lodě. Prstence grachtů, domy jeden jako druhý, úzkostně úzké, byty v nich uspořádané vertikálně. Nábytek po schodech nenastěhujete, neprojde; na průčelí bývá proto připevněn bytelný hák a všechno nadměrné se tahá dovnitř oknem pomocí kladky. To jste asi už někde četli nebo slyšeli, ne? Proslavený Rossebuurt, čtvrť prodejné lásky, jsem vynechal, už jsem ji viděl dřív a přišla mi smutná a směšná. Nezašel jsem ani do coffee shopu pro jointa v uzátkované zkumavce; že se to může, to je snad nejblbější důvod ze všech. Dal jsem si dvojité presso v knihkupectví, listoval novými panenskými paperbacky, poslouchal déšť za oknem a tichý jazz z reproduktorů. Modrá, hnědá a bílá. Stejně nikdy nepřečtu všechny knihy, které jsem přitahal domů, dílem pro nedodstatek času, dílem proto, že leckterá touha vyvane nenaplněna. Frustrace však zůstane v podvědomí jako tektonický zlom pod klidnou krajinou. Amsterdam. Otevřené město, město Rembrandta, Vincenta a různých Theů, město Ajaxu, rastafariánů, mladých Surinamců s dychtivýma očima, Anny Frankové a židovských obchodníků s diamanty. Město, z nějž dezertovala Noční hlídka a ponechala je osudu, Evropě a sobě samému. Město na kraji všeho, město mezi poldery, jehož letiště bylo před sto padesáti lety mořským dnem. Město, kde tolerance chutná po krvi a krev po Heinekenu. Vítr, voda a mraky. Sirény v mlze, bláto v přístavu, sůl v očích. Víc si nepamatuju.
KLÍČOVÁ SLOVA: sever.