Londýn

Jsem nemocný. Kdybych nebyl, byl bych touhle dobou pracovně v Londýně. Mrzí mě to, protože Londýn... nu, kdybych byl bohatý, létal bych tam často na prodloužené víkendy. Kdybych bych mladý, odvážný a teprv bych si volil své místo a své povinnosti, našel bych si tam práci.
Mám rád Londýn, protože mám rád městský způsob života, železnice, parky, cesmínu a medvídka Pú. Mám rád anglický humor, anglickou korektnost, anglickou ochotu předpokládat, že jste slušný člověk, dokud jim nedokážete opak. Mám rád i anglickou nesdílnost a rezervovanost, protože sám se do sociálních kontaktů taky zpravidla nehrnu a nedělá mi dobře, když mě do toho někdo nutí. Mám rád vlažné anglické pivo, utloukl bych se po fish and chips i po restovaných ledvinkách. A po dobrém indickém a pákistánském jídle, pochybuju, že někde v Asii seženete lepší než v Londýně, když víte, kam na něj.
Ale není to jen idyla: Londýn je jiný – celá Británie je jiná – než konvenční obrázek poskládaný z filmů s Hughem Grantem, turistických průvodců, z Čapkových Anglických listů, Arthura Ransoma, Tolkiena a Sherlocka Holmese. Spořádaná měšťácká společnost, to je jen povrch, často dost chatrný a popraskaný povrch. Británie je také země slumů a ghett (pochybuju, že něco srovnatelného najdete jinde v západní Evropě), což se Londýna týká jen v menší míře, ale taky týká. Je to město fotbalových chuligánů, bílé spodiny ("white trash"), neuvěřitelné etnické směsi ze všech koutů bývalého Impéria i odjinud, město Pákistánců, Indů, Jamajčanů, Řeků, Turků, Židů, Afričanů neurčitého původu, Rusů... všechno to tam bublá a míchá se a občas připaluje jako laciné karí ze stánku pouličního prodavače ve dvě ráno někde na Shepherd's Bush.
Chtěl bych být v tom kotli.
KLÍČOVÁ SLOVA: červené cihly.