2.4.05

Malá příhoda z hor

Chce se mi myslet na něco jiného než na cokoli z toho, na co teď myslím.
A tak se mi vybavuje září před několika lety na Krétě. Vypůjčeným rozhrkaným autem jsem dojel na konec silnice do hor a vyrazil. Napřed jsem šel přes pastviny, potom strmou, ale velmi pěknou turistickou stezkou tatranského typu. Vůně bylinek, horko, výhledy. Byl jsem v kondici a šlo se mi skvěle. Kus pod sedlem jsem předešel dva mladé lidi, kluka a holku. Mluvili francouzsky, ale jak se později ukázalo, byli to Belgičani – to předbíhám. Šli pomalu a nebylo divu; vlekli s sebou náklad, jako by vyrabovali velkou prodejnu Hudy Sportu, co je v Praze na Harfě. Plus nějaké železářství. Všechno zbrusu nové. Na rukou velké žluté hodinky Suunto s výškoměrem. Na báglech zavěšené mačky! Byli jsme dva tisíce metrů vysoko, ale uprostřed Středozemního moře, na konci horkého léta. I v té výšce muselo být kolem třiceti stupňů. Nejbližší sníh by člověk v tu chvíli našel možná na vrcholku Olympu.
V sedle jsem se natáhl, pil, jedl, trochu fotografoval a hlavně koukal kolem sebe. Kréta je úzká a z téhle výšky vidíte při dobrém počasí moře ze dvou stran, ze severu i z jihu. Člověk je jak na hodně vysokánském lodním stožáru. Od západu se sbíraly nevýrazné mráčky. Belgičani mě došli a dali se se mnou do řeči. Tak jsem se dověděl, že jsou Belgičani a pár dalších maličkostí. Na mačky jsem se neptal, přišlo mi to jednak nezdvořilé, jednak jsem nevěděl, jak se řeknou anglicky. (Koukám pro poučení své i vaše do slovníku: patrně climbing irons.) Pak mi navrhli, že můžeme pokračovat na vrchol spolu. Nechtělo se mi dávat se s nimi dohromady, ale už to vypadalo, že nenajdu společensky únosný způsob, jak odmítnout – když tu vytáhli lano a začali se soukat do úvazků. Bojovali s nimi tak rozpačitě a nešikovně, až mi to připomnělo, jak jsem si jednou oblékal podprsenku na maškarní ples. Využil jsem příležitosti, ukázal jim, jak se do toho leze, řekl rychle ahoj a vyrazil.
Hřeben tvořily obrovské rozlámané bloky, člověk si mohl pohodlně vybírat, kudy je obcházet a přelézat, bylo to trochu zdlouhavé, ale tím pádem ne moc namáhavé, krásně technické, expozice žádná. Jediná nepříjemnost, že se šlo proti sluníčku. To však posléze zalezlo – ty mráčky od západu nějak zhoustly. Na vrchol jsem dorazil asi po hodině a už jsem se tam ani nezdržoval, protože bylo jasné, že jde déšť a možná i bouřka. Sestup byl snadný. Belgičani si to asi rozmysleli, usoudil jsem. Ale omyl! Potkal jsem je pod vrcholem prvního strmějšího úseku, snad deset minut cesty od sedla. Navázané. Lezoucí chodeckým terénem po čtyřech. Vypadali, že spíš hrají nějakou hru, než že chtějí nahoru. Samozřejmě se pohybovali oba najednou – ne že by to vadilo, ale když už to lano měli, myslel bych, že si budou hrát i na jištění. Občas o něj zakopli, nebo se jim dostalo mezi nohy. Vypadali trochu jako Medvídek Pú s Prasátkem na Velké Výzkumné Cestě.
"Dál to nejde? Vzdal jsi to?" zajímali se tónem vyčerpaných horolezců.
"Ale ne, byl jsem nahoře. Ale už tam ani nechoďte, jde bouřka. Pojďte to otočit."
"Bouřka nám nevadí," řekli hrdě. "Máme ponča."
"Jste na hřebenu, může to být nebezpečné. Já jdu dolů, pojďte taky."
"Ne, když už jsme vylezli sem, tak to přece nevzdáme! To by byla škoda."
"Your choice," řekl jsem a pokračoval v sestupu. Za zády se mi rychle dělala čím dál větší tma.
Pak poprvé zahřmělo, zvedl se prudký vítr, přinesl první kapky. Pod sedlem jsem se rozběhl, abych byl co nejníž a našel případně úkryt před deštěm – i když to byl spíš reflex, bylo horko a déšť by nakonec nemusel být nepříjemný, říkal jsem si.
Jo, jenže pak to začalo. Vítr jak rozjetý nákladní vlak, z nebe clona ledové vody smíchané s pískem. Jehličky do kůže. Zalezl jsem mezi první příhodnější dva kameny a co nejvíc se schoulil. Mokrý jsem byl na kůži, ale to by tolik nevadilo – horší byl ten písek, bylo to jako lehnout si do mraveniště. Naštěstí to netrvalo dlouho; po nějakých deseti minutách už jen pršelo bez písku a za dalších deset minut bylo po všem. A vylezlo zas sluníčko.
Začal jsem se rozhlížet po obou sportovcích, chvíli jsem hulákal jejich směrem a pak jsem je s nechutí šel hledat. Cítil jsem se trochu provinile – když jsi viděl, co to je za pitomce, měl jsi je odvléci dolů třeba násilím, říkal jsem si. Na druhou stranu, nejsem za ně přece odpovědný! Vylezl jsem ještě jednou do sedla – už jsem se necítil v tak dobré kondici jako předtím – a ještě kousek směrem k vrcholu. Volal jsem, pískal, všude pusto. Nakonec jsem to vzdal a šel dolů, ale měl jsem po dobré náladě. Představoval jsem si je někde mrtvé, nejspíš oběšené na vlastním laně. Jak je tam najdou i s těmi mačkami. A já se nikdy nedovím, jak to dopadlo, a budu se tím trápit.
U parkoviště byla hospoda – strašlivá parodie na švýcarskou horskou chatu – a v ní kancelář něčeho, co se řecky jmenovalo zhruba jako Horská služba. Vlezl jsem tam. Pán rozvalující se u televize neuměl anglicky. Moje aktivní řečtina obnáší asi deset slov. Shodli jsme se na němčině, tu jsme oba neuměli přibližně stejně.
"Zwei junge Leute," povídám. "Aus Belgien. Im Berge, dieser Weg. Unter Gipfel. Sturm. (Sakra, jak se řekne písek? Aha.) "Sand – bum bum bum! Dann ich habe gesuchen, aber nicht finden. Sie – Hilfe?"
"Efcharisto, aber Kein Angst," řekl mi tou samou řečí. "Kein Hilfe. Umsonst. Oder tote, oder oukej. Relax."
Tak jsem šel ke svému peugeotu. Ometl jsem z čelního skla písek, jako se to u nás dělá se sněhem. Převlékl jsem se do suchého. Pak jsem si na terase objednal minerálku, frappé a čekal jsem. Když jsem dopíjel druhou kávu, objevili se. V nejhořejší viditelné serpentině. Šli poklidně, rozvážně. A docela pružně. Jako by toho nesli o dost méně.
Ale najisto jsem to na tu dálku samozřejmě nemohl vidět.
Serpentinami dolů jsem jel zase už v dočista dobré náladě.
KLÍČOVÁ SLOVA: vůbec žádná.

5 Comments:

Blogger Mormegil said...

Ach, ty hory mě z pláže tak vábily… jenže to jsem tam byl s rodiči, zcela bez jakéhokoli vybavení, takže jsem zvládal jen zcela turistické destinace typu Knóssos. Ale ty hory mám jako záznam v TODO listu, pohled z hor na moře mě moc a moc láká.

4/4/05 14:17  
Anonymous Ježo said...

mačky = crampons, cepín = ice axe :)

5/4/05 12:25  
Blogger akb said...

Dík... cepín s sebou neměli :-))

5/4/05 12:28  
Anonymous mike said...

To se divim. S mackama a bez cepinu, takova nezodpovednost :)

Mackam se taky obcas rika jednoduse irons, aspon v Rakousku jsem se s tim setkal.

Pekna prihoda, taky obcas v horach mivam prehnany pocit zodpovednosti za exoty, ale spis opacny extrem. Hlavne v Tatrach. Posledne to byla rodinka sebevrahu v teniskach za mlhy a deste na Priecnom sedle. Zacatkem cervence, kdy tam byla jeste spousta snehu. Sami cestu nenasli a sli za mnou. Dost jsem si oddechl, kdyz se hruzou v ocich nakonec do sedla dostali.

5/4/05 20:22  
Anonymous jirka said...

Loňské léto v Rakousku,Salcburk - rodinná výprava na Adamekhutte. Celý den jsme šli od Gosauského jezera s vidinou, že uprostřed léta dojdeme do oblasti věčného sněhu. 200 výškových metrů pod vrcholem nás zastihnul déšť a vítr.
Otočili jsme se a cestu vzdali. Obavy z toho, že nás špatné počasí na vrcholu zdrží a my se budeme vracet za tmy a po kluzkých kamenech, zvítězily.
Dětem říkám, že není ostuda mít cíl, který nedosáhneme, ale je ostuda mít cíl a zapomenout na něj.
Na Adamka se vrátíme a cestu zkusíme ještě jednou dojít.

8/4/05 16:18  

Okomentovat

<< Home