Nerad za volantem

Rozhodl jsem se ráno odjet do práce autem, protože mě dnes čeká složitější logistika, špatně zvládnutelná pomocí MHD. Zatímco jsem jej exhumoval z krunýře špinavého sněhu a ledu, přemýšlel jsem, jak se změnil můj vztah k řízení – od nadšení přes lhostejnost k mírné averzi.
Dřív jsem jezdil hodně, v posledních letech tak málo, že už patřím mezi sváteční řidiče – pod dvacet tisíc ročně. Nikdy jsem neměl vlastní auto a patrně nikdy mít nebudu, ledaže bychom se přestěhovali někam, kde se bez něj opravdu žije nepohodlně, a i pak bych hodně váhal. Vždycky jsem jezdil vozy, které mi propůjčoval můj laskavý zaměstnavatel jako naturální přídavek ke mzdě. Nejvíc jsem si užil s červeným favoritem vybaveným okénkem ve střeše – přes sto padesát tisíc radostných kilometrů. To okénko jsem miloval a to auto koneckonců taky. Kožená bunda, černé brýle, interiér vylepšený o různé šmejdy nakoupené u pump, big beat z kazety... asi to vypadalo komicky, protože mi tou dobou už bylo přes třicet, ale počátkem devadesátých let doháněl odepřené požitky mládí kdekdo.
Pak jsem přesedl do Golfa, což bylo objektivně nejlepší auto, jakým jsem kdy jezdil. Pamatuju si, jak mě ve srovnání s favoritem okouzlil jednak mnohem lepší výhled čelním sklem, jednak posilovač řízení. Golfem jsem jezdil dlouho, do té doby, než mi z něj jeden trouba z Mělníka udělal na D1 hromadu zmačkaného plechu. Golfík mi prokázal poslední službu, ukázkově zničil sebe, aby se nestalo nic mně, i když mě stejně neminulo svezení helikoptérou do nemocnice kvůli – naštěstí lichému – podezření na zlomenou páteř. Tomu šikulovi ani nevzali papíry, zato mě na nějakou dobu vztah k automobilismu přešel a nikdy se už nevrátil docela.
Dneska řídím neforemnou švédskou kisnu jménem Volvo S40, kterou proklínám při každém parkování, zoufám si nad ní při každém tankování a blahořečím jí při každém nakládaní dětí či větších zavazadel. Je to pěkné auto, i když – Německo je Německo, v každé zemi dovedou něco hodně dobře a Švédy bych rozhodně spíš pochválil za herinky v kopru a nahaté filmy než za auta. Například by mě zajímalo, proč se rozhodli, že tento model Volva nepotřebuje uživatelsky nastavitelný cyklovač stěračů. Namísto toho je tam nějaké čidlo, které o délce cyklu rozhoduje podle toho, jak je sklo mokré a jak jedete rychle. Netřeba dodávat, že je s ním asi stejně zábavy jako s panem Sponkou ve Windows. Ale zapůjčenému koni na zuby nekoukej, jsem samozřejmě rád, že to auto můžu používat...
...akorát že mě to opravdu míň a míň baví. V MHD si můžu číst a přemýšlet, za volantem nejde ani jedno. Nejsem dobrý řidič; nikdy jsem se nenaučil řídit podvědomě a lehce, takže jsem při jízdě soustředěný, napjatý a po ní unavený. Jezdím víceméně v souladu s předpisy, rychlost ve městě překračuju nanejvýš tak o deset procent, mimo město ani to ne – to znamená, že ani časová úspora není bůhvíjaká. Autem mi to z Prahy do Brna trvá dvě a půl hodiny (komu se to zdá hodně, ať si to někdy projede a kouká přitom na značky), pokud není na dálnici zácpa, která to zdrží ještě víc. Vlakem to je jen o pár minut víc (pravda, o hodinu víc, když poctivě započtete ještě pražskou tramvaj a brněnskou šalinu), ale ve vlaku lze číst, spát, procházet se; vylezu z něj odpočatý a v dobré náladě, z auta unavený a nervózní. Nadto, pokud člověk jede sám, je to vlakem levnější a slušnější ke světu. A těším se na Pendolino.
Chápu, že spousta lidí auto potřebuje. Já občas taky. Auto je výborné na převoz větších nákladů, hodí a vyplatí se, když jede plné; a nacpat do něj občas děti, když už sotva pletou nožičkami, je taky užitečné. Ne každý má taky to štěstí, že bydlí a pracuje v končinách, kde veřejná doprava funguje dobře. Já ano, a proto si mohu dovolit luxus autem jezdit méně a méně. A mám z toho radost, protože si připadám svobodnější a lehčí.
KLÍČOVÁ SLOVA: žebříček hodnot.