24.1.05

Nerad za volantem

Rozhodl jsem se ráno odjet do práce autem, protože mě dnes čeká složitější logistika, špatně zvládnutelná pomocí MHD. Zatímco jsem jej exhumoval z krunýře špinavého sněhu a ledu, přemýšlel jsem, jak se změnil můj vztah k řízení – od nadšení přes lhostejnost k mírné averzi.
Dřív jsem jezdil hodně, v posledních letech tak málo, že už patřím mezi sváteční řidiče – pod dvacet tisíc ročně. Nikdy jsem neměl vlastní auto a patrně nikdy mít nebudu, ledaže bychom se přestěhovali někam, kde se bez něj opravdu žije nepohodlně, a i pak bych hodně váhal. Vždycky jsem jezdil vozy, které mi propůjčoval můj laskavý zaměstnavatel jako naturální přídavek ke mzdě. Nejvíc jsem si užil s červeným favoritem vybaveným okénkem ve střeše – přes sto padesát tisíc radostných kilometrů. To okénko jsem miloval a to auto koneckonců taky. Kožená bunda, černé brýle, interiér vylepšený o různé šmejdy nakoupené u pump, big beat z kazety... asi to vypadalo komicky, protože mi tou dobou už bylo přes třicet, ale počátkem devadesátých let doháněl odepřené požitky mládí kdekdo.
Pak jsem přesedl do Golfa, což bylo objektivně nejlepší auto, jakým jsem kdy jezdil. Pamatuju si, jak mě ve srovnání s favoritem okouzlil jednak mnohem lepší výhled čelním sklem, jednak posilovač řízení. Golfem jsem jezdil dlouho, do té doby, než mi z něj jeden trouba z Mělníka udělal na D1 hromadu zmačkaného plechu. Golfík mi prokázal poslední službu, ukázkově zničil sebe, aby se nestalo nic mně, i když mě stejně neminulo svezení helikoptérou do nemocnice kvůli – naštěstí lichému – podezření na zlomenou páteř. Tomu šikulovi ani nevzali papíry, zato mě na nějakou dobu vztah k automobilismu přešel a nikdy se už nevrátil docela.
Dneska řídím neforemnou švédskou kisnu jménem Volvo S40, kterou proklínám při každém parkování, zoufám si nad ní při každém tankování a blahořečím jí při každém nakládaní dětí či větších zavazadel. Je to pěkné auto, i když – Německo je Německo, v každé zemi dovedou něco hodně dobře a Švédy bych rozhodně spíš pochválil za herinky v kopru a nahaté filmy než za auta. Například by mě zajímalo, proč se rozhodli, že tento model Volva nepotřebuje uživatelsky nastavitelný cyklovač stěračů. Namísto toho je tam nějaké čidlo, které o délce cyklu rozhoduje podle toho, jak je sklo mokré a jak jedete rychle. Netřeba dodávat, že je s ním asi stejně zábavy jako s panem Sponkou ve Windows. Ale zapůjčenému koni na zuby nekoukej, jsem samozřejmě rád, že to auto můžu používat...
...akorát že mě to opravdu míň a míň baví. V MHD si můžu číst a přemýšlet, za volantem nejde ani jedno. Nejsem dobrý řidič; nikdy jsem se nenaučil řídit podvědomě a lehce, takže jsem při jízdě soustředěný, napjatý a po ní unavený. Jezdím víceméně v souladu s předpisy, rychlost ve městě překračuju nanejvýš tak o deset procent, mimo město ani to ne – to znamená, že ani časová úspora není bůhvíjaká. Autem mi to z Prahy do Brna trvá dvě a půl hodiny (komu se to zdá hodně, ať si to někdy projede a kouká přitom na značky), pokud není na dálnici zácpa, která to zdrží ještě víc. Vlakem to je jen o pár minut víc (pravda, o hodinu víc, když poctivě započtete ještě pražskou tramvaj a brněnskou šalinu), ale ve vlaku lze číst, spát, procházet se; vylezu z něj odpočatý a v dobré náladě, z auta unavený a nervózní. Nadto, pokud člověk jede sám, je to vlakem levnější a slušnější ke světu. A těším se na Pendolino.
Chápu, že spousta lidí auto potřebuje. Já občas taky. Auto je výborné na převoz větších nákladů, hodí a vyplatí se, když jede plné; a nacpat do něj občas děti, když už sotva pletou nožičkami, je taky užitečné. Ne každý má taky to štěstí, že bydlí a pracuje v končinách, kde veřejná doprava funguje dobře. Já ano, a proto si mohu dovolit luxus autem jezdit méně a méně. A mám z toho radost, protože si připadám svobodnější a lehčí.
KLÍČOVÁ SLOVA: žebříček hodnot.

13 Comments:

Anonymous Anonymní said...

Wu: Mluvite mi z duse. Presne tytez pocity z rizeni auta a z cestovani vlakem mam taky.

24/1/05 12:19  
Anonymous Anonymní said...

Tak do teto faze jsem se jeste nedostal, ani na svedske vozy nedam dopustit, ale vzhledem k odporu vuci silnici s kodovym oznacenim D1 muzu vrele doporucit zlute expresni autobusky Student Agency... Prvni trida stoji asi 200 Kc (tedy min nez benzin do toho meho zravce) a je to v kuzi a s emailem...

24/1/05 14:03  
Blogger akb said...

Já mám o hodně radši vlak... autobus mi na větší vzdálenosti připadá hodně nepohodlný. Spíš psychicky než fyzicky. Leze v něm na mě klaustrofobie. A neřeší problém s dopravními zácpami. Fakt je, že v autobuse je zase o dost míň pravděpodobné, že vám ukradnou tašku. A že bývá lacinější než vlak, i když dráhy se poslední dobou dost snaží: Praha-Brno s relačními slevami se jezdí vysloveně za dumpingové ceny, dokonce i v EuroCity.

24/1/05 14:07  
Anonymous Anonymní said...

Volvo S40 je pro zmenu mym oblibenym autem a nedam na nej dopustit, ikdyz jej bohuzel nevlastnim :(
No, ale k veci. Ja zas nerad jezdim vlakem protoze mi prijde neosobni, nepohodlny a kdyz navic vychyta clovek nake "fajn" spolucestujici tak uz je to... Nemluve o tom, ze posledni dobou jsou i EC tak preplnene, ze je stesti kdyzje alespon kde sedet ;(

24/1/05 16:05  
Blogger akb said...

A co si koupit místenku? :-) Ale já neříkám, že to auto je špatné, jednak není, jednak by to ode mě byl holý nevděk. Jen se nehodí pro mé účely. Kdybych si vybíral auto, jaké se mi líbí bez ohledu na cenu a praktičnost, byl by to nový Mini Cooper (v tom bych se někdy aspoň rád svezl), kdybych ho vybíral realisticky, pak fabia combi nebo sedan.

24/1/05 16:19  
Anonymous Anonymní said...

S40 je malý auto.

24/1/05 19:16  
Anonymous Anonymní said...

Opravdová rodinná limuzína ? Renault Trafic. Sedíš vysoko, vidíš daleko, nohy na zadních sedadlech rovně natažený a když nevíš, jestli vzít prkno nebo lyže, vezmeš obojí :)
BST

24/1/05 23:10  
Anonymous Anonymní said...

Co dodat k tak pěknému článku?
Dokud jsme bydleli v Praze a zvláště v době studií jsem vůbec necítila potřebu mít auto. Vyhovoval mi životní styl batoh, vlak a od vlaku po svých. Dokonce jsem dlouho neměla řidičák. Auta mne nikdy nijak nezajímala, dlouho jsem rozlišovala pouze ta červená a ta ostatní. Studovala jsem si pěkně digitální zpracování signálu a bylo mi dobře.
Jenže pak jsem odjela na půl roku za prací do Mnichova a musím přiznat, že cestování vlakem bylo otravné. Chcete-li být v Mnichově v práci v pondělí ráno, musí se z Prahy vyjet už v neděli v deset večer. Autem se dalo vyjíždět i v pondělí v půl páté ráno, přitom dojezdová doba až do kanceláře zůstávala stejná. Představa, že mi auto a řidičák mohou přidat o jeden večer s manželem navíc mě poprvé v životě donutila zamýšlet se nad koupí auta. Koupili jsme tedy auto a já se přihlásila do autoškoly. Mimochodem, mým pracovním zaměřením tehdy bylo digitální zpracování signálu pro - autorádia!

Potom jsem se vrátila do Čech a rozhodli jsme se odstěhovat z Prahy do Liberce. V souvislosti s tím jsem - jakožto etablovaný specialista na autorádia se skrývanou nenávistí k automobilovému provozu - nakonec skončila ve Škodovce. A aby toho nebylo málo, záhy se ukázalo, že jedno auto nestačí - manžel jezdí za prací po celých Čechách a já musela pendlovat na trase Praha - Mladá Boleslav. Tudíž máme už auta dvě a já, zapřísáhlý nepřítel automobilismu, denně ujedu cca 120 km. Cestou si spílám za pálení pohonných hmot a sním přitom o fungující veřejné dopravě - ta dvě města jsou TAK blízko, leží dokonce na jedné dálnici, ale přímé spojení prostě neexistuje.
Děsný vývoj, n'est-ce pas?
Ode dneška už v Boleslavi nepracuju. Příběh však z hlediska ekologie nemá zrovna dobrý konec - zítra odjíždím za prací do Mnichova, žádá si mne - specialistu - jedna tamější automobilka.

31/1/05 21:36  
Anonymous Anonymní said...

Hm.... co dodat?
Vždycky jsem byla stoupencem hromadné dopravy. Batoh na záda a co není v dosahu kolejí, to dojít pěšky.
Auta mi v té době byla ukradená, rozlišovala jsem pouze na ta červená a ta ostatní.
Šlo to dlouho. Pak jsem odjela za Prací do Mnichova a auta mne zasáhla ze dvou stran. Za prvé mne studia digitálního zpracování signálu dovedla k aplikaci této vědy v čipech pro autorádia a za druhé jsem čelila faktu, že vlakem je to z Prahy do Mnichova celou noc, zatímco autem čtyři hodiny. (Ne vždycky, ale jako na potvoru, když chcete být v práci v pondělí ráno, musí se vlakem z Prahy už neděli v deset hodin večer.)
Koupili jsme tehdy s manželem auto a já si ve svých 28 pořídila řidičák.
Pak jsem onemocněla a ukázalo se, že mi Praha mému zdraví nesvědčí. Ostěhovali jsme se tedy do Liberce a já, specialista na autorádia, zakotvila ve Škodovce, mezi "chlapama v automobilce". Mňo, necítila jsem se tam nejlépe, ale horší bylo, že si náš životní styl vyžádal druhé auto. Manžel jezdí za prací po celých Čechách a já musela pendlovat na trati Liberec - Mladá Boleslav. Cestou jsem mohla akorát tak vzpomínat na doby, kdy jsem propagovala výhody veřejné dopravy - mezi Libercem a Boleslaví žádná neexistuje.
No dobrá, od zítřka už do Boleslavi nemusím, našla jsem si jinou práci. Odjíždím zítra do Mnichova přebrat si zakázku od jedné nejmenované automobilky. Zvažovala jsem chvíli, že pojedu vlakem. Jenže by to znamenalo: autobusem do Prahy. Vlakem do Mnichova na nádraží. Rychlovlakem do sídla oné firmy. Nějakou MHD do hotelu. (Celou dobu, prosím, táhnu zavazadlo, notebook a podklady k jednání. Podle počasí sundavám a zase nandavám rukavice, čepici a šálu. Mám "jakýsi kostým" a "dámské" - tedy pro chůzi nepoužitelné boty.) Druhý den MHD do sídla firmy. Jednání pouze (!) do jedné hodiny odpoledne, ani o minutu víc. Rychlovlakem na mnichovské hlavní nádraží. Vlakem do Prahy (tím, co vyjíždí z Mnichova ve dvě a v Praze je v půl osmé - nejrychlejší spojení). Přespat u tchýně, protože do Liberce už nic nejede. Ráno autobusem do Liberce.
Pojedu autem. Odhadovaná doba jízdy 6 hodin, když bude sněžit tak nejvýše 8 hodin.
Život bez auta? Až roztaje sníh, budu tady po Liberci jezdit na kole. Už se na to těším.

31/1/05 21:53  
Anonymous Anonymní said...

Předchozí dva příspěvky názorně ukazují, co se stane, když vám během uploadu spadne prohlížeč ;) Sepsala jsem to pracně celé znova a tak se teď můžete kochat dvěma navlas stejnými historkami. A já jdu odhazovat sníh od vjezdu do garáže.

31/1/05 22:00  
Blogger akb said...

Mně když se tohle stane, tak to zpravidla napodruhé napíšu (sice se skřípajícími zuby, ale) líp, protože úsporněji. Ze dvou zde uvedených "stejných" komentářů se mi však víc líbí ten v pořadí první.

31/1/05 22:44  
Anonymous Anonymní said...

Mňo, v mém případě bývá skoro vždycky lepší ta první verze, jak ostatně názorně ukazuje i tento pidipříběh.

-lmat

8/2/05 20:24  
Anonymous Martin Finke said...

Tak se koukám, pane Koubský, že jste si v autě už skutečně přišel na své (ubohý Golfík, jezdil docela pěkně). Jinak přemýšlím, mezi jaké řidiče bych se měl zařadit já - 20000 km jsem ujel asi tak po šesti letech, a to ještě hlavně díky tomu, že jsme si na jednu dovolenou zajeli do Francie a celou ji pěkně objeli (8000 km).

Ale pocity s autem můžou být skutečně kouzelné: tuhle jsem přišel domů a na místě, kde původně stálo naše auto byla ohromná jáma. Auto zmizelo, jako by se do země propadlo...

14/2/05 09:07  

Okomentovat

<< Home