Sex, lži a statistiky přístupů
KLÍČOVÁ SLOVA: tentokrát je nemůžu uvést, to mi slušnost nedovolí.
jazz // hory // východní Evropa od Triglavu po Ural // science, ne fiction // fiction, ne science // rodiče a děti // nano, bio, crypto, quanto // 60. léta // 21. století // vlaky, silnice, cesty // vzpomínky // touhy // život, vesmír a vůbec :-)
Tohle se mi vážně líbí: dvougigový jednopalcový pevný disk v pouzdře velikosti vizitky, připojuje se přes USB. Říkají tomu Micro Vault Pro. Kolikpak bude stát?
Hudba z Mali, to je ve světě world music pojem. Jedna z nejchudších zemí Afriky je světovou hudební velmocí: jmenujme muzikanty jako Afel Bocoum, Ali Farka Touré, Salif Keita či Toumani Diabaté. Posledně jmenovaný vytvořil dost nepravděpodobnou kombinaci s osmašedesátiletým americkým trombonistou Roswellem Ruddem a vzniklo album Malicool. Nahráli ho v Bamaku s místní doprovodnou skupinou, Toumani Diabaté hraje na malijskou harfu zvanou kora. Přesto je výsledek "západnější", než by člověk čekal, což je dáno hlavně výběrem titulů: kromě skladeb obou hlavních protagonistů najdeme na albu Thelonia Monka, Gershwina, velšský tradicionál (!) a mírně destruktivní verzi Ódy na radost, kterou si IMHO klidně mohli odpustit. Příjemná oddechová hudba, trochu až smooth jazz, dvě tři vynikající skladby. Čekal jsem víc. Jenže holt ne každá kombinace zkušeného jazzmana a africké energie vyjde tak úžasně jako Khepera od Randyho Westona, ze které lezu na strop už několik let. A Malicool není určitě špatný: jen není skvělý.
Něco na zasmání po ránu: mapa londýnského metra, pečlivě a s láskou k věci přeložená do němčiny. Znalci Londýna, poznáte bez pohledu na originál, co to je stanice Gemeinde, Uferdamm nebo Denkmal?
Album Astrakan Café od Anouara Brahema není žádná novinka, vzniklo v roce 1999, ale poslouchat se dá pořád. Je to hudba čajoven, kde se vysedává hodiny, protože stejně není kam jít, kde se přikusují koláčky máčené v medu, kde se pomaloučku pojídá chalva a baklava. Vousatí muži pozorně čtou noviny plné barevných titulků v nesrozumitelné řeči, mouchy bzučí, je horko a bezvětří, vlaky jedou k dalekým horám a ve stanovenou hodinu zazpívá z minaretu muezzin. Jo, a taky tam asi někde líně teče velká špinavá řeka, za řekou je gigantická fabrika a všude plakáty nějakého toho vůdce, hřbitovy mučedníků a reklamy na nealkoholické nápoje. Brahem, původem Tunisan, pojal album jako putování po periférii islámského světa, v názvech skladeb nenajdete jen Astrachaň, ale taky Groznyj, Dár-es-Saláam, Halfaouine (Brahemovo rodné město), poušť Kara-kum, Ašchabad, Mozdok (to je posádkové město v Severní Osetii, vedle Čečenska, kdybyste nevěděli). Hudba je však pořád víceméně stejná: sugestivní melodie, monotónní rytmy, ale nikoli strojové, s jemnými znervózňujícími změnami, všechno spíš piánko než forte, spíš pomalu než rychle. Zvukově je v popředí Brahemův hlavní nástroj: oud, tedy arabská obdoba loutny, doplňuje jej klarinet a perkuse, nic víc. Klarinetista Barbaros Erköse má spoustu prostoru, jeho nástroj často vede hlavní melodickou linku. Moderní excelentní jazz nejvyšší třídy, který personálně ani hudební inspirací nemá prakticky nic společného s afroamerickými kořeny této hudby, přesto do ní patří. Vydala mnichovská ECM, což je někdy snobárna a skoro vždy vysoká kvalita - tentokrát o tu první věc nejde.
Evoluční logika pavoučího samce je (...) neprůstřelná. Bizarní nám připadá jenom proto, že odlišnost lidské biologie činí sexuální kanibalismus nevýhodným. Většina mužů mívá během života mnohem více příležitostí kopulovat než jen jedenkrát; i dobře živené ženy obvykle porodí najednou pouze jedno dítě nebo nanejvýš dvojčata; a žena by nedokázala na posezení sníst takovou část těla muže, aby tím významně zkvalitnila výživovou základnu svého těhotenství." – Možná je to jen překladem, ale důsledná aplikace pouček neodarwinismu na problematiku nejmilejší zábavy lidstva zní neodolatelně legračně. Podobných citátů lze najít v knize Jareda Diamonda nazvané Proč máme rádi sex? mnohem více, nevybral jsem si nijak zlomyslně. Sama titulní otázka přitom není nesmyslná a za prozkoumání stojí: proč jsou zrovna lidé uděláni tak, že sex se jim vysloveně líbí a provozují jej daleko nad rámec reprodukční nutnosti? Zvířata se tak většinou nechovají, jen někteří primáti. Odchylka musí mít nějaký důvod; Diamond se jej snaží najít a popsat z hlediska evoluční biologie, tedy metodou sobeckého genu: naše geny se snaží reprodukovat, tudíž řídí naše chování tak, aby tomu napomohly. Takže například menopauzu, což je také lidské specifikum (u jiných živočišných druhů přetrvává plodnost samic až do smrti) vysvětluje Diamond tak, že starší žena, která už nemůže otěhotnět, začne "fungovat" jako babička, pomáhat svým dětem a vnoučatům, čímž udělá pro zachování vlastních genů více, než kdyby měla další děti. Lidská mláďata totiž potřebují mnohem více péče a delší učení k samostatnosti než mláďata jakéhokoli zvířecího druhu. Babička se prostě hodí... právě proto, že jsme inteligentní a společensky žijící bytosti. Je to inspirativní čtení, pokud se dokážete vypořádat s pasážemi jako je ta citovaná a se zjištěním, že je Diamond nemíní ani trochu žertem. Jako milostná předehra je však jeho kniha naprosto nepoužitelná, i když si ji asi leckdo omylem koupil právě z toho důvodu.