Londýn prakticky 3. – Whitelist, druhá část

V minulém pokračování jsem se rozepsal o tom, co byste v Londýně vynechat neměli. A teď konečně o tom, co vynechat nesmíte a vidět a zažít musíte.

Must
1. Time Out. Jmenuje se tak jednak čokoládová tyčinka od firmy Cadbury, jednak týdeník plný informací, co se právě v Londýně děje: výstavy, koncerty, filmy, restaurace. Doporučuju oboje. Jde to dobře k sobě. (Jmenuje se tak i leccos jiného, třeba výtečná deska od Dave Brubecka, takže při troše organizace a kázně můžete současně mlsat Time Out, číst Time Out a poslouchat Time Out.)

2. Trafalgar Square. Hlavní náměstí, nijak impozantní, notně podělané od holubů a přeplněné turisty, kteří ty holuby krmí jako zběsilí, přesto s duší. Náměstí, ne turisti - nechce se mi tu větu přepisovat. Uprostřed stojí na sloupu admirál Nelson a hlídají ho lvi. Na lvy lezou děti. Kolem stojí mohutné paláce pojmenované po zemích Impéria, pardon, Britského společenství národů: South Africa House, Canada House. Nahoře pak Národní galerie a St. Martin-in-the-Fields: Pomeranče a citróny / u Klementa mají zvony / U Martina vyzvánějí / tři farthingy po mně chtějí /Kdy zaplatíš? Zbytí není / jinak půjdeš do vězení. Víte, odkud to je? – Trafouš je velmi užitečný i jako dopravní uzel, jezdí tudy například většina nočních autobusů. Bývá tam větrno a... mám to tam rád, no.

3. Greenwich. Mohl ten nultý poledník dopadnout podstatně hůř; tohle není špatný střed světa! Městečko na jižním břehu Temže naproti dokům, příjemně dostupné pomocí DLR (viz minulý díl) a přece dodnes trochu izolované. Kromě proslulé Královské observatoře se tu nachází skvělý park, druhý nejlepší ve městě, s živými ploty a bludišti a troskami římských staveb a duby, co zasadil snad Vilém Dobyvatel, a nádhernou růžovou zahradou... a vůbec. Pod parkem, jenž se táhle k observatoři do kopce, je spleť romantických ulic, molo a u něj velká zdejší atrakce: Cutty Sark, navždy zakotvená nádherná loď, takzvaný čajový clipper: superrychlá velká plachetnice určená k přepravě čaje z Číny, vrcholné dílo dané technologie.Vrcholné a také poslední, sloužila jen deset let – po otevření Suezského průplavu se byznys s čajem dočista změnil, na trati do Číny se začaly vyplácet víc obyčejné parníky než tyhle dokonalé hračky. Greenwich má přístavní duši, přestože leží jen na řece a k moři je ještě kus cesty, ale námořní lodě tu odjakživa kotvily, námořníci chodili do zdejších hospod a za zdejšími holkami.
Mimochodem: vláček DLR dnes jezdí až do Greenwiche. Ještě před několika lety končil ve stanici Island Gardens a řeku bylo třeba překonat pěšky – ne po mostě, žádný tu není, ale pěším tunelem pod dnem. Je to zajímavý zážitek, zkuste si to. Okouzlující jsou hydraulické výtahy, jimiž se na jednom břehu dopravíte dolů na úroveň tunelu a na druhém zas zpátky na povrch. Jak z verneovky.

4. Tate Modern. Galerie, po jejíž návštěvě už nikdy nebudete o moderním umění uvažovat stejně jako předtím. Skvělá co do skladby exponátů, jejich aranžmá, celkového vyznění, všeho. Opravdu skvělá! Vstup zdarma, dvě a půl hodiny na návštěvu minimum, raději víc. Nachází se na jižním břehu Temže, přestavěná z bývalé elektrárny. Nespleťte si ji se starou Tate Gallery v Pimlicu, která se dnes jmenuje Tate Britain a vystavuje britské umění od šestnáctého století po dnešek. Samozřejmě také stojí za návštěvu.

5. Zajděte si na pivo. I když ho třeba normálně nepijete. Britské pivo je obecně vzato jiné než naše, to je všeobecně známo, při cestě do hospody je dobré vědět, co je stout, co ale a co CAMRA. Především však: britská hospoda stejně jako česká je kulturní a sociální instituce. Dejte si pivo (pozor, nikdo vám ho nepřinese, musíte si pro něj dojít k baru a zaplatit z ručky do ručky), sedněte si do kouta a pozorujte cvrkot. Moje oblíbená londýnská hospoda se jmenuje Holly Bush, tedy Cesmínový keř, a nachází se kousíček od stanice metra Hampstead.

6. Jezděte metrem a vlakem. Londýnské metro je samo o sobě návštěvnická atrakce prvního řádu: staré, hlučné, přeplněné, ne moc čisté, ale úžasně funkční. You can't beat the Tube, praví jeho reklamní slogan, a je to pravda: i kdyby se pan Livingstone se zpoplatněním vjezdu aut do centra postavil na hlavu ještě víc, než to dělá, silniční doprava bude stejně v tak velkém a přeplněném městě pomalá – tím spíš, že Londýn má jen málo tramvají a ani jednu z nich na severním břehu Temže. Síť metra je hustá, pořád se staví nové linky a stanice, naposledy prodloužení Jubilee Line do Greenwiche a dál do vzdálených končin East Endu. Velmi dobře se k cestování hodí i městské vlaky (správně česky S-Bahn), v nichž platí stejné předplatní jízdenky jako v metru. Jejich schéma nenajdete na standardním plánku metra, takže tohle je správná mapa, kterou potřebujete. V papírové podobě ji dostanete zdarma na větších stanicích metra a na všech železničních nádražích. Povšimněte si vyznačených zón – celodenní a vícedenní jízdenky se prodávají odstupňované, takže se vyplatí rozmyslet si předem, kam všude budete chtít jezdit. Rozdíl v ceně je dost velký. Vlaky nejezdí tak často jako metro, ale na většině tras se můžete spolehnout na intervaly v desítkách minut, přinejmenším dokud neskončí odpolední špička, tedy tak do sedmi večer; pak je to s nimi slabší.

7. Kew Gardens. Jak se vyhnout superlativům? Nepůjde to. Kew Gardens je nejkrásnější londýnský park a zároveň největší a patrně nejlepší botanická zahrada na světě. Klíčové slovo zní opět Impérium: Británie vládla světu a z celého světa si navozila domů stromy, keře, květiny. Všechno shromážděno v Kew, citlivě rozmístěno, pečlivě ošetřováno, zpřístupněno veřejnosti. Jsou tam fantastické skleníky s tropickými stromy a rostlinami, libanonské cedry, velká japonská zahrada, jezírka s lekníny, procházejí se tam pávi, veverky loudí oříšky a hlavně je tam spousta prostoru pro lidi. Procházet se, odpočívat, usnout v trávě pod borovicí nebo pod bambusovým houštím. Nejezdí se tam na skok, ale zpravidla nejmíň na půl dne, což radím i vám. Zařiďte si to. Nebudete litovat. Slunečný den v Kew s termoskou čaje, několika sendviči a dobrou knihou, to je opravdu luxusní zážitek. Až vás to tam přece omrzí, vydejte se na oběd nebo na večeři do některé z desítek hospůdek v přilehlém Richmondu. Vyberte si takovou, odkud je výhled na Temži. Vykašlete se na to, že o pár ulic dál bude večeře o tři libry levnější. Žijete jen jednou. Dejte si rybu, brambůrky a bílé víno a připijte mi na zdraví, že jsem vám tak dobře poradil.

8. Plakáty. Británie je jediná mně známá země, kde má reklama úroveň, bývá vtipná, vynalézavá, často má kvality dobré poezie. Hledejte kolem sebe příklady. Je to také výtečný trénink v živé, skutečně používané angličtině.

9. Dívejte se po lidech. Přesněji: vnímejte lidi. Dívat se je neslušné, upřený pohled je v Anglii těžším prohřeškem než u nás. Ale rozhlížejte se kolem sebe, uvědomujte si atmosféru. Londýn, jako každé jiné velkoměsto, to jsou především jeho obyvatelé. Úředníci z City v oblecích a s deštníky, rasťáci, venkovani ze všech koutů Británie i Impéria, zavalité arabské maminy neustále na nákupech, vyhublí a vyschlí důchodci, z nichž nejeden byl tvrdě vycvičen a dodnes by dokázal zabít chlapa holýma rukama, kdyby bylo třeba, nevkusně oblečené mladé holky ždímající v ruce mobil jako růženec, cockneyové s pivním břichem rozvalení na lavičce za plachtou bulvárních novin, elegantní mladé dámy zaměstnané u nadnárodních společností nad miskou salátu u Pret A Manger, dvoumetroví černoši s přivřenýma očima, uvolnění a připravení kdykoli vystartovat jako panteři, ortodoxní židi z Golders Green, turečtí hokynáři od Tufnell Parku...
KLÍČOVÁ SLOVA: to be continued.