Daňové přiznávání

Nejsem podnikatel. Ale čas od času napíšu článek do novin nebo časopisu. Případně přeložím knížku. Dostanu za to zaplaceno. A k jednatřicátému březnu následujícího roku zas většinu těch peněz odevzdám státu.
Tento celkem přímočarý proces má dva háčky. První je ten, že než ty peníze odevzdávám, většinou je stihnu utratit. Druhý, větší, spočívá v tom, že státu nestačí prostě si ty prachy vzít. Vyžaduje k tomu navíc složitý rituál, co do počtu detailů a zrádných míst jistě ne snazší než obětní obřad kteréhokoli známého náboženství. Pohybuji se tedy s tisíci jiných po známé trase orientačního běhu finanční úřad - zdravotní pojišťovna - správa sociálního zabezpečení - pošta. Zdravím se s těmi spolubojovníky, s nimiž jsem se poznal v předchozí frontě. Snažím se úsměvem a zoufale předstíranou servilitou získat na svou stranu aspoň na chvilku různé nižší kněžky asistující Obřadu. A říkám si, čím by si mě získala kterákoli vláda: radikálním zjednodušením celé té ceremonie. Za daňové přiznání na jednom listu A4 se všemi položkami bezpečně srozumitelnými bych snad volil i fašisty. (Tedy, přinejmenším, kdyby volby byly koncem března.)
Čert nakonec vem celý den strávený vyplňováním a další celý den na úřadech. S tím bych se smířil. Ale rozčiluje mě, že nikdy nevím, zda jsem to všechno vyplnil a zaplatil správně. Že netuším, jaké astronomické penále mi někdo vyměří po několika letech od nechtěné chybičky. Jednou, před několika lety, jsem se rozhodl řešit věc radikálně a svěřil jsem se placené odbornici. Samozřejmě nelicencované, tudíž bez právní odpovědnosti. (Provozovala řemeslo daňové poradkyně načerno, aby z něj nemusela platit daně:). Stálo mě to pět tisíc na jejím honoráři a dalších jedenáct na pokutě u PSSZ - jediné, kterou jsem zatím v této souvislosti platil. Těmito dvěma částkami jsem se dostal se svou přivýdělečnou činností hluboko do minusu, od té doby ty předpisy zas pročítám sám, vyplňuju lejstra a špatně kvůli tomu spím. Každý rok si říkám: od teď žádné příjmy navíc! Když někam budu něco psát, tedy jedině bez honoráře. Jenže pak si uvědomím, že musím z něčeho splatit sekeru, kterou jsem zaťal, když jsem sháněl peníze na zaplacení letošních daní.
KLÍČOVÁ SLOVA: starého psa novým kouskům nenaučíš.

Vyhráli Telecom, prohráli budoucnost

Pár slov k tomu zatracenému sjezdu, ať od toho mám pokoj. - Jako každému, kdo se o dění uvnitř ČSSD aspoň trochu zajímá, mi bylo jasné, že to dopadne, jak to dopadlo. Přesto jsem koutkem duše doufal, že se třeba stane málo pravděpodobné a delegáti překročí vlastní stín. Měli to těžké, volili mezi dvojí cestou do pekel. Zvolili tu pohodlnější, lépe dlážděnou, lemovanou stánky s občerstvením. Půjdou k čertu s plným bříškem.
Bez metafor: teď už nejde o žádné pitomosti s byty a strýčky. Grossovo vítězství znamená, že se jediná nekomunistická levicová strana v zemi dobrovolně vzdává levicové politiky a pokusí se v kratičkém zbylém čase o nějakou volnou variaci na Tounyho Bléééra.
Nebude to fungovat. Mladí, úspěšní a dynamičtí s platy od 25k výše se na Grosse tak jako tak (sloveso vypuštěno záměrně), a to zvysoka. Nedojme je ani přítelem Sobotkou, ani snížením daní. Tihle lidé, v nichž dnešní vedení sociálních demokratů naivně vidí cílovou skupinu, z větší části nepůjdou k volbám vůbec, z menší části budou volit ODS. Naopak ti, kterým asociální politika sociálně demokratické strany bere vyhlídky a jistoty, k volbám nejspíš půjdou. Aby dali hlas komunistům. Těžko jim to mít za zlé; jde jim o hodně. Tisícikoruna, která má pro japíka hodnotu jednoho veselého sobotního večera nebo značkového trička, pro ně znamená v mnoha různých podobách rozdíl mezi životem a živořením. Jenže Gross, sám japík a frikulín non plus ultra, o tomhle ví starou bačkoru a vědět víc ani nechce.
V roce 2006 budeme mít Telecom zprivatizovaný tak, jak si to přál Standa a jeho přátelé (o nic jiného na politické scéně už dva měsíce nejde); silnou ODS jako jedinou významnou pravicovou stranu; silnou KSČM jako jedinou významnou levicovou stranu; KDU-ČSL obratnou (říkejme tomu tak) jako vždy; ČSSD, která nedosáhne na pětiprocentní volební limit; a tento stav fixovaný na hodně, hodně dlouho. Zdravý duch bude zas jednou páchnout blbostí - ať žije Trockij! Jistěže tu půjde dál žít. Jen to bude únavnější, smutnější, beznadějnější a dražší. Šetřit na důchod svůj a na přilepšení rodičům, kteří v něm už jsou, šetřit dětem na školné a pro doktory na všimné, zaměstnání si hlídat jako oko v hlavě, protože přijít o něj by nebyla nepříjemnost, ale tragédie. Plahočit se. Ve volných chvilkách se koukat na televizi buď zprivatizovanou a amerikanizovanou (to, pokud se půjde po modré značce), anebo zglajchšaltovanou (půjde-li se po červené). Netěší mě ta vyhlídka. Jsem už moc starý na to, abych mávl rukou nad byť jediným blbě prožitým rokem. Chtěl bych žít ve veselé, otevřené zemi, která se rozvíjí, chová se slušně ke svým občanům a má před sebou pozitivní vyhlídky. Nevíte o nějaké?
KLÍČOVÁ SLOVA: opravdu blbá nálada.

Mindráky

Nastala vhodná chvilka napsat si zas jeden seznam. Je mi čtyřiačtyřicet. Nejsem ani tulák, ani milionář – tedy jedno z toho, čím má chlap v tomhle věku být. Jsem neúspěšný měšťák, týpek, jakým jsem se před dvaceti lety smál do ksichtu a obcházel jsem jim auta s korunou. Jsem nevelký, tlustý, nosím nemoderní a věčně špinavé brýle, přerostlé vlasy mám plné lupů, tu a tam mi páchne z úst. Nadělal jsem v životě spoustu křivých kompromisů a pod jejich důsledky se mi prohýbá hřbet. Mám mizerné vzdělání, neumím pořádně žádný cizí jazyk. Jedinou profesionální dovednost, kterou jsem jakžtakž zvládal – programovat – jsem beze zbytku zapomněl. Živím se předstíráním práce a bývám z toho pěkně unavený. Ve shodě s Peterovým principem jsem dosáhl pozice vyšší, než na jakou stačím, a teď se třesu strachy, abych o ni nepřišel. Žárlivě sleduju nástup mladších, šikovnějších, sebevědomých. Jak má životní partnerka, tak můj šéf mají IQ o nějakých čtyřicet bodů vyšší než já, takže se vedle nich nevyhnutelně cítím dost často jako hlupák. Občas dostanu záchvat nenávisti vůči společnosti, ve které žiju, protože jí nerozumím a nedovedu se v ní prosadit. A je mi jasné, že to bude už jen čím dál tím horší. – Jo, klidně se mi zasmějte. Ale než to uděláte, připomeňte si závěrečnou scénu z Revizora.
KLÍČOVÁ SLOVA: a co vy?

Kterého?

ČSSD dává vládní krizi mimoděk až biblický rozměr, když zahajuje jednání, jež rozhodne o osudu vlády a možná i o vážnějších věcech (třeba o dlouhodobé perspektivě vztahu levice/pravice u nás), právě na Velký Pátek. Pilátů dostatek, snad i Kaifáš se najde, lotři po levici i pravici samozřejmě též. Hlavní postava chybí. - Hraju se sebou už pár dní takovou hru: představuju si, že jsem delegátem Třicátého druhého sjezdu, mám před sebou zvětralou minerálku, tácek s oschlými chlebíčky a hlasovací lístky. Koho volíš? Grosse, nebo Škromacha? Toť otázka takřka foglarovská. Sofiina volba!
KLÍČOVÁ SLOVA: ?

Stream of consciousness

Prohodil jsem si noc a den a ne a ne je dostat, kam patri. Stojim u sporaku, varim kavu v dzezve. Vzpominam na spoluzaka z vysoke, ktery trval na pravopisu jazzva - ne ze by byl tak negramotny, ale nesnasel foneticky psany dzez. Pripadam si z te vune kavy prochazejici varem a mirne karamelizovaneho trtinoveho cukru tak nejak balkansky. Mam chut se s nekym pohadat o cokoli, pak si sednout do prouteneho kresla a dat si ke kave cerstvy burek. Zapit stopkou rakije. Nemame! Ni kresla, ni burku, ni rakije. O. pise zpravu, soustredena, s privrenyma ocima. Vezmu si nejakou uspavaci knizku, tech mame dost. A vlezu si do postele, vlak mi jede v sest.
KLICOVA SLOVA: jen tak.

Madam Vládní krize

Přečetl jsem si rozhovor s tou slavnou paní Barkovou. S jistým překvapením jsem shledal, že to je inteligentní dáma. Tvrdá jak křemen. Řekl bych, že v tom svém bordelu má pořádek. Možná by to mohla vzít po Grossovi. Na rozdíl od něj má praxi v oboru.
KLÍČOVÁ SLOVA: "neřeknu".

No vida, ze to jde!

Predchozi post prosel, slava. Jeste to pro poradek zkusim z telefonku. Objevi-li se na webu i tento text, budu otazku blogovani z terenu pokladat za vyresenou. Arcit bez diakritiky - blame Hus, not me.
KLICOVA SLOVA: to je radosti, kdyz neco normalne funguje!

Blogger nadale zlobi

Konecne jsem opravil uletavajici pravy sloupec v Exploreru - omlouvam se, ze tak pozde. Nevsiml jsem si toho, MSIE nepouzivam. Byla to moje chyba, tu bych svadel na Blogger nepravem. Co me ale rozciluje, je permanentne stavkujici odesilani postu mailem. Prisli jste tak o me skvele zapisky z vlaku cestou do Brna a zpet - vyvesovat je dodatecne se mi nechce. Legracni a zakonite: kdyby byl clovek nucen par dni pockat s publikovanim cehokoli, asi by si to dost casto rozmyslel.
Tenhle post v nadeji, ze se veci zlepsily, opet odesilam mailem.
KLICOVA SLOVA: forma, obah, technika.

Úsilí hodné lepší věci

Přečetl jsem si v New Scientist, že ve školách na ostrově Jersey patří k zakázaným webovým stránkám ty, které se zabývají vektory. Redaktorům to nedalo, podnikli pátrání a našli, proč tomu tak je. Googloval jsem v jejich stopách a spatřil totéž: neslušné obrázky vytvořené na obrazovce osciloskopu, do kterého se pouští výstup ze zvukové karty, kterou řídí k tomu účelu sestavený program. Piplačka s tím musela být hrozná. Ty obrázky jsou taky hrozné. Pokud byste někdy potřebovali definici pojmu "úsilí hodné lepší věci", pochybuju, že najdete přiléhavější. Jo, a je tam také link na souložící odpory. To se dá aspoň sekat jak Baťa cvičky a zkusit střelit v nejbližší čtyřce. Když na to koukám s jistým antropologickým zájmem, připadám si jak Ignácius O'Reilly. Úsilí vynaložené na tenhle post, jakkoli nepatrné, bylo asi také hodno lepší věci.
KLÍČOVÁ SLOVA: ale stejně se na to kouknete!

Mlamoj vpřed!

Kolem tramvajového ostrůvku profrčela oktávie s logem známé počítačové firmy. Ve vlasech a na obličeji jsem ucítil vlhko a okenu. Mladý pán za volantem si myl přední sklo. Přišlo mi to typické, až freudovské: řítí se vpřed, nekouká napravo nalevo a stříká. Můžete se na něj vůbec zlobit?
KLÍČOVÁ SLOVA: mladý moderní jinoch.

Londýn prakticky 4. – Různé

Co bych vám ještě poradil?

Angličtina. To vypadá legračně, že? Ale za připomenutí to přece stojí. Bez znalosti angličtiny se jistě lze v Londýně protlouci, ale nebudete z toho mít téměř nic. To je výrazný rozdíl oproti situaci ve většině jiných zemí, kde se bez znalosti místního jazyka lze jakžtakž obejít, protože jej můžete nahradit – angličtinou.

Nákupy
Knížky: v Londýně je neskutečně mnoho dobrých knihkupectví, jak menších nezávislých, tak sdružených do řetězců. Míval jsem nejraději Waterstones, ale poslední dobou se mi zdá, že se nějak pokazili, knížky nejsou vystaveny přehledně a leccos, co sháním, nemají. (A jejich web je díky alianci, kterou uzavřeli, přesměrovaný na britskou pobočku Amazonu.) Pro představu o londýnských knihkupectvích je nejlepší projít si Charing Cross Road v úseku mezi stanicemi metra Leicester Square a Tottenham Court Road. To je procházka tak na čtvrthodinu... tedy, byla by na čtvrthodinu, kdyby tam nebyla ta knihkupectví. Mně to trvá obvykle půl dne, během kterého v různých obchodech vypiju tak tři kávy (kavárnička uvnitř patří k příjemnému standardu), sním jablečný koláč a připravím rodinný rozpočet o nějakých sto liber. Má představa orgií. Naštěstí to dělám v průměru méně než jednou do roka. Je tam, vzpomínám-li si dobře, Blackwell's (teď moje nejoblíbenější, velký výběr non fiction, přehledné, příjemné), Foyles' (nepřehledné, ale největší šance sehnat všelijaké rarity – neztrácejte čas u regálů, jděte rovnou za prodavačem, ať vám to najde v počítači), Books ETC (pobočka amerického řetězce Borders, v těch ostatních moc knih vydaných v USA nenajdete), Waterstones (pořád dobrý standard) a větší množství všelijakých specializovaných knihkupectví (výtvarné umění, hudebniny, mapy, fotografické publikace) a antikvariátů.
Muzika a filmy: Tower Records na Piccadilly Circus, HMV na Oxford Street kousíček od metra Tottenham Court Road, Virgin Megastore na Oxford Street poblíž Marble Arch. A mraky dalších menších.
Počítače a elektronika: okolí stanice metra Tottenham Court Road, zejména stejnojmenná ulice směrem k severu.
Dárky, drobné blbůstky: obchůdky v muzeích a galeriích (!), Greenwich, Covent Garden; trhy v Camden Town, Greenwich, Portobello Road.

Doporučená četba
Než tam pojedete, až se vrátíte, případně i zatímco tam budete.

• David Lodge: Den zkázy v Britském muzeu. Život v Londýně jako komedie.
• Graham Greene: Konec dobrodružství. Život v Londýně jako tragédie.
• George Orwell: Uvnitř velryby a jiné eseje. Nejlepší čtení o britské národní povaze, jaké znám. Nejen o ní.
• John King: Fotbalová fabrika. Britská fotbalová kultura očima underclass.
• Nick Hornby: Fotbalová horečka. Britská fotbalová kultura očima středostavovského intelektuála.
• Christopher Hibbert: Londýn – životopis města. Pro každého, kdo chce při procházce městem chápat, na co se to vlastně dívá. Velmi přístupně napsané.
• Bill Bryson: Notes from a Small Island. Londýn a Británie očima laskavého Američana.

Leťte letadlem, levné aerolinky už konkurují autobusům. Cesta autobusem do Londýna je příšerně dlouhá a vylezete z něj jako zmačkaný a špinavý papír. Nedoporučuju, zvlášť ne, když tam jedete jen na několik dnů. Když už jedete autobusem, využijte trajekt – místo piva si tam dejte sprchu, postaví vás na nohy. Chce to maličkost, mít s sebou ručník. Viz Stopařův průvodce po Galaxii.

Ubytování neshánějte předem, zbytečně se to prodraží. V Londýně je spousta penzionů a hotýlků, místo se v nich najde snadno. Na většině nádraží najdete rezervační kancelář, seženou vám telefonicky bydlení a dají mapku, vše samozřejmě zadarmo. Nejjednodušší metoda však je vystoupit z metra na Earl's Court, kde je koncentrace penzionů snad největší, a projít se kteroukoli ulicí kterýmkoli směrem. Stejně hodně ubytovacích zařízení je v Bloomsbury (metro Goodge Street), na Notting Hillu (metro Westbourne Park, Ladbroke Grove, Notting Hill) a skoro všude. Jde o to, jaké bydlení požadujete: to, co radím, patří do kategorie "co nejlevnější, ale přitom čistý a s vlastní koupelnou". Nejlevnější není levný: takový bed & breakfast se dal sehnat od dvaceti liber za noc, ale dneska počítejte spíš třicet (míněno za dvoulůžkový pokoj). Od třiceti liber jsou i levnější hotely, rozdíl mezi oběma kategoriemi je ostatně zanedbatelný, B&B však zpravidla bývá příjemnější než hotel ve stejné ceně. Na dlouhodobější ubytování (týden a déle) můžete v některých B&B dostat velkou slevu, v jiných zase vás tak dlouho zůstat vůbec nenechají. Smlouvejte o podmínkách. Dobrý způsob ubytování může být package od letecké společnosti – British Airways má občas nabídky, kdy tři noci v hotelu dostanete v podstatě v ceně zpáteční letenky. Nečekejte pak samozřejmě Ritz.

Ano, je tam draho. Počítejte s tím, že za libru nekoupíte v podstatě nic – darmo se ohánět tím, že to je pětapadesát korun. Velká láhev minerálky v supermarketu stojí tak třicet pencí. Noviny nebo nejlacinější sendvič libru. Pivo nebo panák v hospodě přes dvě libry, někdy i tři. Kafe taky tak, se zákuskem pět. Oběd nebo večeře v restauraci od šesti, sedmi. Vstup do galerií a muzeí většinou zadarmo. Celodenní jízdenka na městskou dopravu asi 4 libry, ale s omezením na dvě zóny ze šesti (pro většinu turistických cílů to stačí). Všude po městě je spousta nonstop obchůdků – prodávají cigarety, noviny, čerstvé ovoce, sladkosti, minerálky, sendviče, někdy alkohol. Takže hlady a žízní neumřete, dokud máte prachy, of course.

Policajti jsou zdvořilí a korektní. Většina ostatních lidí, s nimiž budete mluvit, taky. Se špatnou angličtinou si hlavu nelamte, Londýn je kosmopolitní. Pozor na party ožralů, těm bez přemýšlení jděte z cesty, nepotkáte je často, ale když už, jsou daleko divočejší než u nás.

Imigrační úředníci bývali vždy bdělí a ostražití, i když zdaleka ne takoví kreténi jako jejich američtí kolegové. Od té doby, co jsme v EU, jsem v Británii nebyl, takže netuším, jak je to teď, teoreticky by vstup do země měl být bez problémů. – Jednou jsem přiletěl do Londýna z USA, nechal jsem si kufr poslat přímo do Prahy a chtěl jsem na pár hodin vyrazit do města, než budu pokračovat v letu domů. Bohužel jsem upadl do podezření právě tím nedostatkem zavazadel. Následovalo zadržení, výslech, spousta telefonování ("Z Ameriky, říkáte? Co jste tam dělal? Koho tam znáte? Koho znáte tady? Byl jste několikrát v Izraeli, jak vidím z vašeho pasu. Koho znáte tam? Kdy tam zase pojedete? Byl jste někdy v Irsku? V Severním taky? Proč ne?" – ta poslední otázka mě dostala nejvíc), KGB hadra. Samozřejmě mě nakonec s omluvou na půl huby pustili, ale zdrželi mě tolik, že kamkoli jezdit už nestálo za to. (Jo, a ten kufr mi Delta ztratila, přišel po třech dnech z Toulouse.) – Ale několikrát jsem už na londýnských letištích překládal mladým Čechům, Slovákům a Polákům, kteří přijeli očividně načerno pracovat a nedokázali se s ouřadem domluvit. Většinu z nich do země pustili. Prosím, prosím, naučte se všichni rozpoznat otázku "What's the purpose of your visit?" a odpovědět na ni něco takového, co ten člověk chce slyšet. Odpověď, že se tu možná máte sejít s jedním kamarádem, který vás u sebe nechá přespat, ale musíte mu napřed zavolat, protože ho vlastně neznáte, jen jste spolu jednou chatovali, moc dobrá není. Odpověď "Yes" je jen o málo lepší.
KLÍČOVÁ SLOVA: not to be continued.

Interview do učebnice

Nejsem originální, píše o tom celkem pochopitelně kdekdo, ale přesto musím připomenout, že tenhle rozhovor (v doslovném znění včetně interpunkce) patří do každé budoucí učebnice žurnalistiky. Což myslím upřímně.
KLÍČOVÁ SLOVA: víceméně všechna, co tam jsou.

Zábavná maličkost: AudioScrobbler

Na webu najdete spoustu nástrojů pro budování komunit, hlavně takových, které žádnými komunitami nejsou. Pěkný, jistěže ani trochu nový nástroj pro hledání společného jmenovatele přes muziku se jmenuje AudioScrobbler. Zapojit se může každý, kdo poslouchá hudbu v počítači pomocí nějakého toho WinAmpu, Real Playeru či něčeho podobného - pokud jde o mne, jsou to iTunes. Založíte si na AudioScrobbleru účet, nainstalujete plug-in do svého přehrávače a to je celé. Systém vám vytvoří webovou stránku, kde si může každý přečíst víceméně v reálném čase, co zrovna posloucháte; pokud tedy posloucháte jsouce připojeni k Internetu. Odesílat dodatečně seznamy skladeb přehraných off-line to neumí. Z naposlouchaných písniček pak AudioScrobbler počítá statistiky: ukaž mi, co sjíždíš pořád dokolečka a my si už sami posoudíme, kdo jsi. Uživatel AudioScrobbleru se může zapsat do skupin, v nichž se pak počítají statistiky skupinové, může skupinu sám založit, může hledat lidi s podobným hudebním vkusem. Jen jedno nemůže, ač právě to by mnozí jistě chtěli nejvíce: stahovat empétrojky. V systému žádné nejsou, jen záznamy o tom, co si kdo přehrál. V RIAA či OSA to musí být poměrně čtený web...
KLÍČOVÁ SLOVA: hra se skleněnými perlami.

Mohou vás kvůli blogování vyrazit z práce?

Zajisté ano. Redaktoři CNET News sestavili přehled, jak to funguje v Americe. Někdo by mohl tyhle zkušenosti, jak se říká v softwarové branži, lokalizovat. Bylo by to jistě dobré a poučné čtení.
KLÍČOVÁ SLOVA: bacha!

Sebeúcta

-Ale proč neodstoupí sám? Když všichni viděli, jak je nemožný?, zeptala se O.
-A proč by měl?, namítl jsem a začal povídat něco o počtu poslanců té které frakce v parlamentu, o stojedničce, o koalicích, jež nejsou koalicemi a opozici, jež též není tak docela tím, čím se zdá být.
-O tom já nemluvím, namítla O. A mně došlo, o čem mluví. O. prožila většinu svého dospělého života v zemi s anglosaskou politickou tradicí. Taky se tam krade, lže a podvádí, ale vedle psaných pravidel platí i nepsaná. Například, že když vás chytí s rukou v pokladničce, přestanete se vymlouvat, neboť být zřejmý zloděj je jedna věc a být zřejmý zloděj a blb k tomu je věc jiná, horší.
U nás je to jinak. Chovat se jako blb cti netratí, zejména když se tím můžeme vylhat z jiného přečinu. Zatloukat, zatloukat, zatloukat.
Překvapuje mě, že čeština vůbec má slovo pro něco tak málo známého jako sebeúcta.
KLÍČOVÁ SLOVA: taková vláda, jakou si zasloužíme.

Londýn prakticky 3. – Whitelist, druhá část

V minulém pokračování jsem se rozepsal o tom, co byste v Londýně vynechat neměli. A teď konečně o tom, co vynechat nesmíte a vidět a zažít musíte.

Must
1. Time Out. Jmenuje se tak jednak čokoládová tyčinka od firmy Cadbury, jednak týdeník plný informací, co se právě v Londýně děje: výstavy, koncerty, filmy, restaurace. Doporučuju oboje. Jde to dobře k sobě. (Jmenuje se tak i leccos jiného, třeba výtečná deska od Dave Brubecka, takže při troše organizace a kázně můžete současně mlsat Time Out, číst Time Out a poslouchat Time Out.)

2. Trafalgar Square. Hlavní náměstí, nijak impozantní, notně podělané od holubů a přeplněné turisty, kteří ty holuby krmí jako zběsilí, přesto s duší. Náměstí, ne turisti - nechce se mi tu větu přepisovat. Uprostřed stojí na sloupu admirál Nelson a hlídají ho lvi. Na lvy lezou děti. Kolem stojí mohutné paláce pojmenované po zemích Impéria, pardon, Britského společenství národů: South Africa House, Canada House. Nahoře pak Národní galerie a St. Martin-in-the-Fields: Pomeranče a citróny / u Klementa mají zvony / U Martina vyzvánějí / tři farthingy po mně chtějí /Kdy zaplatíš? Zbytí není / jinak půjdeš do vězení. Víte, odkud to je? – Trafouš je velmi užitečný i jako dopravní uzel, jezdí tudy například většina nočních autobusů. Bývá tam větrno a... mám to tam rád, no.

3. Greenwich. Mohl ten nultý poledník dopadnout podstatně hůř; tohle není špatný střed světa! Městečko na jižním břehu Temže naproti dokům, příjemně dostupné pomocí DLR (viz minulý díl) a přece dodnes trochu izolované. Kromě proslulé Královské observatoře se tu nachází skvělý park, druhý nejlepší ve městě, s živými ploty a bludišti a troskami římských staveb a duby, co zasadil snad Vilém Dobyvatel, a nádhernou růžovou zahradou... a vůbec. Pod parkem, jenž se táhle k observatoři do kopce, je spleť romantických ulic, molo a u něj velká zdejší atrakce: Cutty Sark, navždy zakotvená nádherná loď, takzvaný čajový clipper: superrychlá velká plachetnice určená k přepravě čaje z Číny, vrcholné dílo dané technologie.Vrcholné a také poslední, sloužila jen deset let – po otevření Suezského průplavu se byznys s čajem dočista změnil, na trati do Číny se začaly vyplácet víc obyčejné parníky než tyhle dokonalé hračky. Greenwich má přístavní duši, přestože leží jen na řece a k moři je ještě kus cesty, ale námořní lodě tu odjakživa kotvily, námořníci chodili do zdejších hospod a za zdejšími holkami.
Mimochodem: vláček DLR dnes jezdí až do Greenwiche. Ještě před několika lety končil ve stanici Island Gardens a řeku bylo třeba překonat pěšky – ne po mostě, žádný tu není, ale pěším tunelem pod dnem. Je to zajímavý zážitek, zkuste si to. Okouzlující jsou hydraulické výtahy, jimiž se na jednom břehu dopravíte dolů na úroveň tunelu a na druhém zas zpátky na povrch. Jak z verneovky.

4. Tate Modern. Galerie, po jejíž návštěvě už nikdy nebudete o moderním umění uvažovat stejně jako předtím. Skvělá co do skladby exponátů, jejich aranžmá, celkového vyznění, všeho. Opravdu skvělá! Vstup zdarma, dvě a půl hodiny na návštěvu minimum, raději víc. Nachází se na jižním břehu Temže, přestavěná z bývalé elektrárny. Nespleťte si ji se starou Tate Gallery v Pimlicu, která se dnes jmenuje Tate Britain a vystavuje britské umění od šestnáctého století po dnešek. Samozřejmě také stojí za návštěvu.

5. Zajděte si na pivo. I když ho třeba normálně nepijete. Britské pivo je obecně vzato jiné než naše, to je všeobecně známo, při cestě do hospody je dobré vědět, co je stout, co ale a co CAMRA. Především však: britská hospoda stejně jako česká je kulturní a sociální instituce. Dejte si pivo (pozor, nikdo vám ho nepřinese, musíte si pro něj dojít k baru a zaplatit z ručky do ručky), sedněte si do kouta a pozorujte cvrkot. Moje oblíbená londýnská hospoda se jmenuje Holly Bush, tedy Cesmínový keř, a nachází se kousíček od stanice metra Hampstead.

6. Jezděte metrem a vlakem. Londýnské metro je samo o sobě návštěvnická atrakce prvního řádu: staré, hlučné, přeplněné, ne moc čisté, ale úžasně funkční. You can't beat the Tube, praví jeho reklamní slogan, a je to pravda: i kdyby se pan Livingstone se zpoplatněním vjezdu aut do centra postavil na hlavu ještě víc, než to dělá, silniční doprava bude stejně v tak velkém a přeplněném městě pomalá – tím spíš, že Londýn má jen málo tramvají a ani jednu z nich na severním břehu Temže. Síť metra je hustá, pořád se staví nové linky a stanice, naposledy prodloužení Jubilee Line do Greenwiche a dál do vzdálených končin East Endu. Velmi dobře se k cestování hodí i městské vlaky (správně česky S-Bahn), v nichž platí stejné předplatní jízdenky jako v metru. Jejich schéma nenajdete na standardním plánku metra, takže tohle je správná mapa, kterou potřebujete. V papírové podobě ji dostanete zdarma na větších stanicích metra a na všech železničních nádražích. Povšimněte si vyznačených zón – celodenní a vícedenní jízdenky se prodávají odstupňované, takže se vyplatí rozmyslet si předem, kam všude budete chtít jezdit. Rozdíl v ceně je dost velký. Vlaky nejezdí tak často jako metro, ale na většině tras se můžete spolehnout na intervaly v desítkách minut, přinejmenším dokud neskončí odpolední špička, tedy tak do sedmi večer; pak je to s nimi slabší.

7. Kew Gardens. Jak se vyhnout superlativům? Nepůjde to. Kew Gardens je nejkrásnější londýnský park a zároveň největší a patrně nejlepší botanická zahrada na světě. Klíčové slovo zní opět Impérium: Británie vládla světu a z celého světa si navozila domů stromy, keře, květiny. Všechno shromážděno v Kew, citlivě rozmístěno, pečlivě ošetřováno, zpřístupněno veřejnosti. Jsou tam fantastické skleníky s tropickými stromy a rostlinami, libanonské cedry, velká japonská zahrada, jezírka s lekníny, procházejí se tam pávi, veverky loudí oříšky a hlavně je tam spousta prostoru pro lidi. Procházet se, odpočívat, usnout v trávě pod borovicí nebo pod bambusovým houštím. Nejezdí se tam na skok, ale zpravidla nejmíň na půl dne, což radím i vám. Zařiďte si to. Nebudete litovat. Slunečný den v Kew s termoskou čaje, několika sendviči a dobrou knihou, to je opravdu luxusní zážitek. Až vás to tam přece omrzí, vydejte se na oběd nebo na večeři do některé z desítek hospůdek v přilehlém Richmondu. Vyberte si takovou, odkud je výhled na Temži. Vykašlete se na to, že o pár ulic dál bude večeře o tři libry levnější. Žijete jen jednou. Dejte si rybu, brambůrky a bílé víno a připijte mi na zdraví, že jsem vám tak dobře poradil.

8. Plakáty. Británie je jediná mně známá země, kde má reklama úroveň, bývá vtipná, vynalézavá, často má kvality dobré poezie. Hledejte kolem sebe příklady. Je to také výtečný trénink v živé, skutečně používané angličtině.

9. Dívejte se po lidech. Přesněji: vnímejte lidi. Dívat se je neslušné, upřený pohled je v Anglii těžším prohřeškem než u nás. Ale rozhlížejte se kolem sebe, uvědomujte si atmosféru. Londýn, jako každé jiné velkoměsto, to jsou především jeho obyvatelé. Úředníci z City v oblecích a s deštníky, rasťáci, venkovani ze všech koutů Británie i Impéria, zavalité arabské maminy neustále na nákupech, vyhublí a vyschlí důchodci, z nichž nejeden byl tvrdě vycvičen a dodnes by dokázal zabít chlapa holýma rukama, kdyby bylo třeba, nevkusně oblečené mladé holky ždímající v ruce mobil jako růženec, cockneyové s pivním břichem rozvalení na lavičce za plachtou bulvárních novin, elegantní mladé dámy zaměstnané u nadnárodních společností nad miskou salátu u Pret A Manger, dvoumetroví černoši s přivřenýma očima, uvolnění a připravení kdykoli vystartovat jako panteři, ortodoxní židi z Golders Green, turečtí hokynáři od Tufnell Parku...
KLÍČOVÁ SLOVA: to be continued.

Můj první kontakt s offshoringem

Člověk o tom pořád čte, slyší, i sám někdy mluví, ale ještě to nezažil na vlastní kůži. Až dnes. Zavolala mi jakási Shankari z Bangalore. Dělá něco pro klienta, který chce cosi po nás. Připadal jsem si, jako když jsem poprvé uviděl Eiffelovku: ono to vážně existuje!
KLÍČOVÁ SLOVA: glo-ba-li-za-ce.

Podporujeme ty, kteří by s námi pěkně zatočili

Výtečná, z mého hlediska velice nejednoznačná diskuse. Hlavolam. Doporučuju. - Ale napadlo mě nad ní: levicoví liberálové mají skutečně zajímavý sklon chválit ostré hochy, kteří, pokud by se dostali k moci, by jejich (= našemu) žvanění rychle udělali přítrž. Nosím tričko s Guevarou, ale nedělám si iluze o tom, kolik svobody bych měl v zemi, v jejímž čele by stál. Natolik jsem realista (a natolik dobře znám marxismus, životopis Che a moderní dějiny Kuby). Stejně tak, ale naopak: pokoutně hajlující skini, kteří občas s chutí zmlátí někoho, proti komu jsou v bezpečné přesile, by v každém fašistickém režimu hodném toho jména šli do lochu a možná ke zdi jako jedni z prvních. Viz noc dlouhých nožů: Hitler chtěl a potřeboval absolutní pořádek, ne anarchii terorizovanou opilci a trestanci. - Proč tedy, sakra, to tričko nosím? Asi z potřeby radikálního gesta. Ukázat, že nejsem volič ODS a fanoušek Sparty. No, to by byl dost malý důvod... dobrá tedy. Z pranepatrné, ale přece naděje, že svět by mohl být o chlup lepší. A že ten Guevara s tím přece jen nějak okrajově souvisí. Jako s tím nějak souvisel Ježíš Kristus.
KLÍČOVÁ SLOVA: ani nevím. Snad: únava, pátek odpoledne.

Je zle, nebo není zle?

Tak nevím. Zhroutí se penzijní systém, nebo ne? Můj zájem je neakademický, rád bych věděl, z čeho bude má generace na stará kolena živa.
KLÍČOVÁ SLOVA: pravda; zájmy.

Poezie je železnice svého druhu

Jistě znáte nynější billboardovou kampaň Českých drah. K jejím kladům patří pěkné černobílé fotky a dále skutečnost, že použité plakáty jsou umístěny (zdá se mi) výhradně na drážních objektech a pozemcích, takže (jak doufám) to dráhy nic nestojí. Tedy, nic: samozřejmě stojí, on tu kampaň musel taky někdo vymyslet, nafotit, vyrobit plakáty a vylepit je. Možná by ty prachy měli dát raději uklízečkám, aby měly větší motivaci a vlaky byly čistší - nejen mezinárodní rychlíky, ty, připouštím, ujdou. Anebo někomu, kdo umí česky, aby jim vysvětlil jemný významový rozdíl mezi obraty Železnice je poezie svého druhu a Železnice je svého druhu poezie. Ty uklízečky by však byly užitečnější.
KLÍČOVÁ SLOVA: Pohádky o mašinkách.

Poučení z havárie, k níž nedošlo

Vůz přede mnou se rozjel na zelenou, ale dvacet metrů za křižovatkou nečekaně zastavil. Dupl jsem na brzdu, ABS rozvibrovalo auto, jak bych najel na roletu, na zastavení však zbylé místo nestačilo. Strhl jsem řízení do souběžného pruhu, nikdo tam nejel, nikdo nejel ani za mnou. Dobrzdil jsem na úrovni zadních kol vozu, který zastavil. Oddechl jsem si, zařadil zas jedničku a pokračoval. Nic se nestalo.
Jel jsem příliš rychle? Ne, plynule a přiměřeně jsem se rozjížděl. Udělal chybu ten přede mnou? Taky ne, zastavil sice z mého hlediska nečekaně, ale jednak to udělat musel, vůz před ním odbočoval do parkoviště, jednak tím neporušil žádný předpis. Proč jsem tedy málem naboural? Jediná odpověď - protože jsem v tu chvíli byl nepozorný a reagoval jsem pomaleji, než by bylo třeba. Jen o trošičku pomaleji, ale stačilo by to na pořádně zmačkaný plech. Měl jsem prostě začít brzdit dřív.
Zlé je, že si to člověk vůbec neuvědomí - a dokud se nad věcí pořádně nezamyslí, tak ani nepřipustí. Neměl jsem v tu chvíli ani pocit nepozornosti, ani pomalé reakce. Subjektivně jsem vůbec necítil problém. Poučení pro příště: spoléhejme méně na vžité automatismy.
KLÍČOVÁ SLOVA: bacha.

Vytrhnout i s kořeny

Napadá mě, čeho si jiní všimli jistě už dávno: s jakou lehkostí se dnes v EU odstraňuje kdeco, co bylo kolem nás po generace. Počínaje frankem, guldenem a markou, konče - prozatím - způsobem tvorby příjmení. Na jemné a citlivé problémy se jde buldozerem. Připomíná mi to jakousi povídku Michaila Zoščenka ze Sovětského svazu třicátých let, kde se při výkopových pracech najde předrevoluční kanalizační potrubí, očividně funkční, a přivolaný úderník konstatuje, že "takové carské roury musíme vytrhávat i s kořeny". Což se také stane.
Dvojitá příjmení - no, je to jistě otázka zvyku, jako všechno. Ať jsou povolená, třeba i doporučená (argumentu o nátlaku rodinných klanů na ženy rozumím), ale proč mají být povinná? Je hodně tradičně uvažujících lidí, mužů i žen, kteří se tím budou cítit vysloveně poškozeni. Zneuctěni.
Já myslím, že hlavní problém, jemuž čelí a za dvacet let čelit bude kterákoli Maria-Luisa Vermeulen-Goossens, nespočívá v jejím jménu (i když to jako chlap jistě podvědomě podceňuji), ale v mnoha aspektech faktické rovnoprávnosti, třeba aby za stejnou práci dostala stejný plat, aby se nemusela bát jít večer parkem od tramvaje sama domů a tak. I ta nejvyspělejší forma západoevropské společnosti v tomhle ohledu ženám dost dluží. Hrátky s příjmeními jen odvádějí pozornost od reálných problémů.
A mimochodem, pokud tohle bude někdy někdo chtít převést do českého a slovenského prostředí, narazí tvrdě na přechylování. A to bude teprv legrace!
KLÍČOVÁ SLOVA: Miroslav Nováková-Drahokoupil; Miroslav Drahokoupil-Nováková?; Miroslav Novák-Drahokoupil??, Jana Novák-Drahokoupil???

Vraťte Ústavu překladatelům

Na radu Jana Kovanice jsem si stáhl z webu Evropskou ústavu. A namátkou otevřel - namouduši je tohle první věta, kterou jsem tam přečetl, ne že bych ji naschvál a škodolibě hledal: "Zacházení s dovozem do Unie produktů, které podléhají společné organizaci trhu s produkty rybolovu a které pocházejí z Grónska, zahrnuje, při dodržování mechanismů společné organizace trhu, osvobození od cel a poplatků s rovnocenným účinkem a nepřítomnost množstevních omezení a opatření s rovnocenným účinkem, jsou-li možnosti přístupu do grónských zón rybolovu, které jsou Unii zaručeny na základě dohody mezi Unií a příslušným orgánem Grónska, pro Unii uspokojivé." (Strana 376.)
Nezlobte se, tohle já schválit nemůžu.
KLÍČOVÁ SLOVA: referendum.

Londýn prakticky 2. – Whitelist, první část

Text se mi rozrůstá pod rukama. Toto je druhé pokračování amatérského a subjektivního průvodce Londýnem. V první části jsem se pokusil sumarizovat, co z obvyklých turistických cílů nestojí za váš čas. Teď se podíváme na to, co za něj stojí. Bude to opět uspořádáno podle způsobových sloves. Dnes tedy o tom, co byste vynechat neměli, příště o tom, co vynechat prostě nesmíte.

Should
1. Jižní břeh Temže. To je dnes nejživější a nejmódnější část města: nábřeží a jeho nejbližší okolí kolem Waterloo Bridge, prostě Southbank. Pýcha a do určité míry zásluha Rudého Kena, tedy současného starosty Londýna Kena Livingstona, který je prý komunista (před dvaceti lety napsal knihu s názvem Kdyby volby mohly něco změnit, zakázali by je), určitě homosexuál, bezpochyby trochu blázen a nade vší pochybnost oblíbený šéf města. Southbank je novější verzí londýnských doků: kdysi industriální zóna, později mrtvý vybydlený prostor, území gangů, dnes luxusní čtvrť, město jednadvacátého století. S lavičkami osvětlenými zespoda, s galeriemi, divadly, nádhernou pěší zónou kilometry dlouhou, sídly nadnárodních korporací, drahými byty (ironie, že tohle způsobil zrovna Livingstone, ale tak to na světě chodí a za vlády New Labour obzvlášť, i když on sám je spíš stará Labour).

2. Docklands. Zhruba totéž, ale o pár let starší, o hodně větší a ambicióznější. Southbank se dá a má projít pěšky, doky je lépe projet, už proto, že dopravní prostředek je atrakce sám o sobě. Na stanici Bank přestupte z metra na Docklands Light Railway, malý prosklený automatický vláček bez řidiče a jeďte v prostoru na jihovýchod a v čase do budoucnosti. Zamíříte mezi mrakodrapy: sklo, ocel, mraky, řeka. Připomene se vám Blade Runner. Vláček jede sám jako pouťová hračka. Vystupte na Canary Wharf, projděte se (fantastické jsou ty různé výškové úrovně; náměstí, z nichž se jde po schodech dolů k řece; máte z toho trochu pocit, že létáte), pak pokračujte týmž vláčkem do Greenwiche. Zážitek.

3. Hampstead. To není téma na psaní ani na návštěvu, to je téma na život. Podle mne nejen nejpříjemnější londýnská čtvrť, ale prostě jedno z nejatraktivnějších zastavěných míst na světě. Žádné Beverly Hills, nic hogo fogo, jen červené cihly, břečťan, zákoutí, lavičky, zvlněný terén, náměstíčka, jedna rušná hlavní ulice, dobré spojení metrem a po ruce velikánský park – Hampstead Heath. Nevýrazná výšina v parku se jmenuje Parliament Hill, nikoli proto, že by na tom kopci někdy zasedal parlament, ale z dočista jiného důvodu. V listopadu 1605 se jistý Guy Fawkes s kamarády pokusil vyhodit tehdejší sněmovnu do povětří, natahal do ní postupně šestatřicet sudů střelného prachu – a na tom kopci seděli, měli odtamtud dobrou vyhlídku na ground zero, a čekali, až to bouchne... Nebouchlo, někdo je včas udal, jak to bývá. Zbyla po nich dětská říkanka: Remember, remember, the fifth of November / Gunpowder, treason and plot. / We see no reason why gunpowder treason / Should ever be forgot a každoroční bujará oslava Guy Fawkes Day s ohňostrojem. – Pojmenovat zcela vážně takovýhle kopec jako Parlamentní, to je možné jen v Anglii. (Říkají také, že Fawkes byl v jejich dějinách jediný člověk, který vstoupil do parlamentu s otevřenými úmysly.) – Žil tady John Keats (a má tu muzeum – Johne, Johne Keatsi / svou teplou čepici / nezapomeň vzít si – znáte to?) a Freud a víc slavných lidí, než si dokážu vzpomenout. Pokud se na Hampstead vypravíte a jste ochotni park vynechat, pak nejlépe metrem na stejnojmennou stanici, trochu se tam rozhlédněte a pak se vydejte pěšky po ulici Haverstock Hill s případnými drobnými odbočkami oběma směry ke stanici Belsize Park. Jinak dle mapy města a vlastní úvahy. Viz též Zajděte si na pivo v části Must (příště).

4. Cream tea. Ojojoj, to je lahůdka, a čím dál tím míň známá! Menu při svačině zvané cream tea se skládá ze speciálních vdolečků zvaných scones, zavařeniny (správně by měla být jahodová, ale někdy může být i rybíz, lesní plody apod.) a mléčného produktu, jehož název neumím uspokojivě přeložit – anglicky se to řekne clotted cream a je to něco jako mascarpone, ale ne docela; bývá na tom žlutá křupavá krusta, což není bug, ale velmi žádoucí feature. Na máslový vdoleček natřete krémovou smetanu, na ni džem, ukousnete, zapijete čajem a máte pocit, že život má zaručeně smysl. Chcete-li to mít opravdu stylové, pak správný čas na cream tea je ve čtyři odpoledne, ne dříve a ne později. A nedostanete ho všude, rozhodně ne dobrý. Chce to hledat – a hlavně si ověřit, že vdolečky pečou sami na místě, protože když nejsou čerstvé, není to prostě ono. Kavárna v Greenwichi, kde měli nejlepší mně známý cream tea, před pár lety zkrachovala, takže uvítám informace o vašich objevech.

5. Národní galerie. Do muzeí a obrazáren se v Londýně chodí většinou zdarma, National Gallery není výjimkou, ale to není ten pravý důvod, proč tam jít. Nicméně je to důvod, proč se tam klidně zajít podívat se jen na pár obrazů a zas pokračovat jinam. Pokud to tak uděláte a dáte na můj vkus, doporučuju Turnera, Constabla a Goyu. Turnerův obraz Déšť, pára a rychlost ode mne můžete při té příležitosti pozdravovat. Kromě toho stojí rozhodně za vidění (no, ona stojí za vidění celá ta galerie, ale vy nemáte čas) Leonardova Madona ve skalách; tedy, Leonardova... ta zaručeně Leonardova visí v Louvru, tohle je replika nejasného původu, Angličani tvrdí, že ji aspoň částečně namaloval Leonardo, potměšilí Frogs jsou však toho názoru, že to byli jeho žáci a Mistr jen možná prošel kolem a přikývl.

6. Double-decker. Londýnský autobus je dobrý pro vyhlídkovou jízdu – vylézt si do patra, dívat se, až vás cestou něco zaujme, tak vystoupit. Vřele mohu doporučit například linku 390 z Archway do centra. Ale nepoužívejte ho jako reálný dopravní prostředek, tedy způsob přemístění z bodu A do bodu B. Na malé vzdálenosti jsou lepší nohy, na velké metro.Ty vzdálenosti je potřeba pečlivě odhadovat, protože Londýn je velikánský a co na plánku vypadá blízko... pozor na měřítko, podívejte se, v jakém měřítku je nakreslena vaše mapa Londýna a porovnejte si to s mapou Prahy, Brna nebo jiného města, na které jste zvyklí.

7. Natural History Museum. Přírodovědné muzeum. Darwin, dinosauři a tak. Nezanedbatelná část dějin Britského impéria je dějinami přírodovědeckých objevů, tady je najdete pohromadě.

8. Science Museum. Technické muzeum, jak má být. Dá se v něm leccos dělat, hrát si, zkoušet, ne jen pasivně přihlížet. Ráj kluků každého věku. Taky jich bývá řádně plné, hlavně těch mladších. Klid na prohlídku nečekejte. Volné místo, kde si dát kávu, taky většinou ne.

9. Fortnum & Mason. Nejvyhlášenější lahůdkářství na světě. Zajděte si tam na něco menšího. Pro jednou si to dovolit můžete. A ten pocit...

10. Hyde Park, St. James's Park, Green Park. V létě nechoďte po hospodách. Kupte si v samoobsluze pár baget, sýr, paštiku, jablka, láhev růžového, papírové kelímky, jděte do nejbližšího pěkného parku, což bude v centru města patrně jeden z těchto tří, natáhněte se do trávy nebo si připlaťte pár pencí za celodenní pronájem lehátka (prostě si vezmete jedno volné, bývají jich tam štosy, a počkáte, až přijde výběrčí). Radujte se ze života. Dívejte se do nebe a do korun stromů. Vypadají do jednoho, že jim je aspoň pět set let a že z jejich kořenů každou chvíli vyskočí nějaký hobit.

11. St. Paul's Cathedral. Duchovní i velmi reálná dominanta města. Nádherná stavba, strohá i ozdobná zároveň. Nezapomeňte, že v době, kdy ji Christopher Wren na troskách staré katedrály stavěl, byla už dnešní historická Praha historická. Skoro všechno, co je v Londýně k vidění, pochází ze sedmnáctého až dvacátého století. K důležitým výjimkám patří Tower, Westminsterské opatství, malé zbytky římských hradeb, Svatojakubský palác na konci ulice Pall Mall (vzdálenějším od Trafalgar Sq), základy a části zdí několika později přestavěných kostelů a hospod a čtyři právnické koleje (Inns of Court): Gray's Inn, Lincoln's Inn a dvě budovy Temple, což bylo původně skutečně sídlo templářů. To jistě není všechno, ale zbytek klidně ponechme odborníkům. Londýn v minulosti několikrát vyhořel, nejdůkladněji v roce 1666, za druhé světové války byl mnohokrát bombardován. Středověku v něm proto mnoho nenajdete.

12. Piccadilly Circus. Pražáci se scházejí "pod vocasem", v Londýně je oblíbený meeting point pod Amorem, tedy pod Erotovou soškou na Piccadilly Circus. Není to náměstí, jen křižovatka, velmi rušná a nepřehledná, autem bych tu nechtěl jet ani za nic a v autobusu občas zavírám oči. Goodbye Piccadilly, farewell Leicester Square...
KLÍČOVÁ SLOBA: to be continued.