Kdyby byl Buttiglione muslim

Pan Buttiglione odmítá mlčky tolerovat některé věci, například homosexualitu; říká nahlas a hubatě, co si o nich myslí. EU je zásadně pro toleranci, i kdyby kvůli tomu měla netolerantně potlačit každého, kdo ji zpochybní. Takže pan Buttiglione nemůže být komisařem. Potud sylogismus v tzv. bruselské logice, která s aristotelskou či Booleovou má společného pramálo. Mám černé podezření, že kdyby nebyl Rocco Buttiglione konzervativní katolík, ale militantní muslim, prošel by snáz, ve jménu multikulturní tolerance a politické korektnosti. A zbabělosti.
Problém je hlubší. Já si nemyslím, že je homosexualita hřích, ale chápu, že důsledný katolík si to myslet musí. Nemyslím si to ostatně mimo jiné proto, že v mém pohledu na svět není pojem "hřích" jasně definován. S názory, které hlásá Buttiglione, nesouhlasím, ale pokládám je za užitečné. Nesouhlas musíte vůči někomu a něčemu vymezovat. Představa Evropy, v níž by lidé jeho ražení neomezeně vládli, je děsivá; ale hypotetická Evropa, v níž vládnou absolutní liberálové (jejichž liberalismus nadto není až na zanedbatelné výjimky odvozen od promyšleného a hlubokého přesvědčení, ale naopak plyne z duševní lenosti, neochoty přemýšlet), není o moc lepší. A máme k ní dost blízko.
KLÍČOVÁ SLOVA: pomalu přemýšlet.

Zemře-li zítra Arafát

Jestliže se Alláh, jenž je milosrdný a slitovný, rozhodne povolat do ráje duši velkého muslimského bojovníka, laureáta Nobelovy ceny míru, stavebního inženýra Jásira Arafáta už zítra, jak budwe vypadat Palestina a Izrael pozítří?
V jednotlivostech těžko předpovídat, v celku snadno: dost zle. Arafát má trojí moc. Pro většinu Palestinců funguje jako symbol - společný jmenovatel jejich jinak rozmanitých postojů a názorů. Pro úzký okruh šéfů je nepříjemným vševědoucím strýčkem, který na každého něco ví a každého tedy v případě potřeby může přinutit k poslušnosti. A konečně: dovede sehnat peníze. Odstraňte ze systému tyhle tři funkce a máte veliký problém. Frakce OOP se začnou víc rvát mezi sebou. Většina jejich náčelníků nedokáže přimět Saúdy, aby se praštili přes kapsu, jako to dovedl Arafát. Hnutí tedy bude mít méně peněz a bude muset hledat sponzory v jiné části arabského světa, ne mezi konzervativními pragmatiky, ale u nějakých ostřejších hochů. Ti budou na oplátku přímou akci proti odporným sionistům nejen mlčky tolerovat, ale přímo vyžadovat. Bude víc výbuchů v autobusech a kavárnách v Tel Avivu i v Jeruzalémě, což je samo o sobě dost zlé, ale navíc to posílí izraelskou pravici, unavení hoši z IDF taky přitlačí na pilu, jejich velitelé k tomu ostatně budou mít příkazy od politiků, armáda definitivně překročí hranici mezi tvrdostí a brutalitou, to zesílí odpor Palestinců, to zesílí tlak Izraelců... nic nového, jen stejná nekonečná smyčka smrti, která se však roztočí ještě rychleji. Kdo ji může zastavit? Už jen Alláh a Jahve.
KLÍČOVÁ SLOVA: beznaděj.

Filipika proti některým aspektům českého jazyka

Čeština je těžký jazyk. A není bůhvíjak krásný.
Takové soudy jsou samozřejmě vždycky krajně subjektivní. K názoru, který zastávám, mě determinovalo prostředí, v němž jsem vyrůstal. Mluvilo se v něm slovensky, česky a všelijak, v nezanedbatelné míře též maďarsky a brněnsky. Odnesl jsem si z toho názor, že jazyk je hlavně komunikační nástroj, až pak – pokud vůbec – estetický objekt. Zkrátka, především se musíme domluvit, parádičky si necháme na potom.
Nástroj má být jednoduchý a snadno použitelný. A jednoznačný. Žádný přirozený jazyk nesplňuje tyhle požadavky ideálně, ale čeština je i na poměry svého bezprostředního okolí opravdu hodně komplikovaná. Především její úděsně široká flexe: sedm pádů, bezpočet slovesných tvarů. Kdo se to má učit? Gramatiku češtiny vymýšlel, to mi nevymluvíte, sadista. Nikdo, komu nepůsobí zvrhlé potěšení trápit jiné lidi, nemohl nikdy přijít na takové věci jako shoda či všechna ta pravidla (kdyby to aspoň byla opravdu pravidla!) o s/z, mě/mně a tak dále. A pak tady máme interpunkci – jestli ta má nějakou logiku, já ji nikdy nezahlédl ani koutkem oka. Abych se české interpunkci vyhnul a nemusel dávat najevo svou neznalost, vypracoval jsem si postupně styl se spoustou pomlček. Víc než já jich používal už jen Jaroslav Foglar.
Nešikovnými nástroji se těžko dělá dobrá práce. To ví každý, kdo měl kdy v ruce tupou pilu či nůž, šroubovák nevhodný šroubu, příliš těžké či příliš lehké kladivo, COBOL pro vědeckotechnické výpočty a tak. Jazyk je náš nástroj každodenní. O jeho reformě se v Česku diskutuje těžko, protože intelektuálové a estéti vás utlučou čepicemi, než se vůbec stihnete vyslovit. (Přitom ten pravopis většinou sami neovládají, popř. na něj kašlou, to mohu místopřísežně dosvědčit, redigoval jsem texty autorů velmi zvučných jmen.)
Když přemýšlím o reformě českého pravopisu, nemám na mysli nic opravdu radikálního. Nenavrhuju zrušit ypsilon a ponechat všude jen měkké i, jak to v osmdesátých letech doporučovali komunističtí byrokrati. Dvojice y/i je v češtině plně funkční, neví to jen ten, kdo nikdy nevytáhl paty a hlavně uši z Prahy. Přimlouval bych se však za zrušení stávajícího pravidla o tzv. shodě podmětu s přísudkem. Ve slovenštině bylo zrušeno před padesáti lety, svět se nezbořil, jazyku to neublížilo, jen se od té doby v psaných projevech vyskytuje méně chyb. Gramaticky správná slovenština říká, že bratia stáli, sestry stáli, kurčatá stáli, zatímco česky je třeba rozlišovat: muži stáli, ženy stály, kuřata stála... proč ne muži stáli, ženy stáli, kuřata stáli? Maličkost, ale ušetřila by několik měsíců výuky na základní škole, jakož i časté rozpaky nám všem, kdo na tohle obskurní pravidlo stále zapomínáme. (Kromě toho, ale to jen na okraj, je to pravidlo silně sexistické. Jeden chlap na libovolné množství žen, a už se mění pravopis podle něj. Srovnejte věty: Ministryně spravedlnosti, předsedkyně senátu a státní zástupkyně hovořily vs. Ministryně spravedlnosti, předsedkyně senátu, státní zástupkyně a usvědčený podvodník Novák hovořili.)
Též by stálo za to promyslet, co všechno lze bez újmy zjednodušit na s/z – opět doporučuju inspiraci slovenštinou, kde je psaní těchto hlásek v lepším souladu s výslovností. A především: odbourat ze školní výuky tu úděsnou disciplínu, které se říká větný rozbor! Podmět, přísudek, příslovečné určení... brr. Hrůza, nadto zbytečná: což čeká většinu dětí kariéra lingvistů? Vůbec si myslím, že mateřský jazyk by se mohl a měl učit způsobem odpovídajícím moderní výuce jazyků cizích. Konverzace, důraz na tvořivost, na logické vyjadřování, na porozumění obsahu textu, "převyprávěj svými slovy"; ukázat jasně, že u jazykových problémů zpravidla neexistuje jediné správné řešení, že to není matematika. Pravopis by se pak dal u takto připravených dětí doučit snadno a rychle za týden, to ostatně není můj nápad, to navrhl před časem Ludvík Vaculík a jeho z přílišné modernosti snad nikdo podezírat nebude.
Ještě ta estetická stránka češtiny. Ovšemže každý jen tu svou má za jedinou a my, co nedovedeme svůj rodný jazyk jednoznačně pojmenovat (jak říkal můj velitel praporu, je to také pomiešané) jsme exoti. Ale vidíme aspoň maličko zvenčí, co ostatní ne. Na češtině mi vadí především monotónnost mluveného projevu: přízvuk pevně vázaný na první slabiku. Nedá se v tom napsat přízvučný verš (proto je Kollárova Slávy dcera tak častým terčem školního vtipkování, recitovaná správně zní opravdu komicky: Ajzdeleží zem, tapředokem mým slzyroní cím, někdykoléb ka, nynínáro du méhora kef!), nedá se v tom napsat ostatně skoro žádný verš kromě volného – a to snad ani verš není, Viléme, Hynku, Nezvale? Jazyk pro účetní a byrokraty.
Češi si rádi myslí, že jejich jazyk se stejně píše jako vyslovuje – legrační, to si myslí většina národů. Sotva to platí o jazyku, kde spisovná výslovnost kodifikuje, že fšechny ďífky mněly jít zmněsta nahrat, kde se zvukově nerozlišuje plod a plot, mák a mág, bílý a býlí. Na splývání znělých souhlásek s neznělými je většina Čechů natolik zvyklá, že jim to znemožňuje korektní – nebo aspoň srozumitelnou – výslovnost většiny cizích jazyků, například angličtiny. But, bud a bat je pro Čecha hovořícího plynnou Czenglish jedno a totéž, stejně jako bad, bed a bet. Nemůže za to, ale horší je, že o tom zpravidla ani neví. Zato žasne nad Japoncem, který neslyší rozdíl r/l, či nad Španělem, jemuž podobně splývá b/v, aniž by tušil, že sám je handicapován podobně.
Tento paličský text berte jako příspěvek k včerejšímu státnímu svátku. Jenž ostatně patří Československu, mé rodné zemi, kterou Češi ve spolupráci s průměrným slovenským boxerem ochotně poslali ke dnu a výměnou dostali kupónové knížky.
KLÍČOVÁ SLOVA: tolerance, nic jiného mě nenapadá.

Standa + Jack = kachna

Docela se mi ulevilo, když jsem si ověřil, že zpráva, kterou si už v původní podobě nepřečtete, protože z Živě ji stáhli, je kachna. Nebo, mírněji řečeno, omyl vzniklý nepřesným čtením jiného textu. Jedna věc je žít v banánové republice, druhá věc dívat se, jak se na prohlubování jejího charakteru aktivně podílejí vaši známí, které jste do té doby měli přes nějaké ty výhrady za velmi rozumné a konzistentní lidi. Vývojový cyklus průměrné české kachny bohužel připouští možnost, že se po čase přece jen ukáže být víceméně pravdivou, zrovna u téhle by mě to zas tolik nepřekvapilo. Ale hodně mrzelo. Musel bych se pak zapojit do štvavé mediální kampaně a vysvětlovat, že účast of Mr. Big Boss z big businessu na formování Grosspolitik des kleines Landes je unappetitlich až eklhaft. A i kdyby byla sebenevinnější, staví obě stany do otřesně špatného světla. - A nejsem si jist, zda by to ten Big Boss pochopil. O tom druhém pánovi nepřemýšlím, tam není co řešit.
KLÍČOVÁ SLOVA: Kazachstán, Turkmenistán, Standa-stán.

Johann & Uri Superstars

"Nemyslíš, že hodně těch lidí čekalo něco docela jiného?" zeptala se mě O. cestou z koncertu. Při pohledu na publikum mě to nenapadlo, ale něco na tom možná je. Pokud někdo očekával střízlivé, jen trochu přearanžované provedení Bachových Goldbergovských variací, byl určitě překvapen. Kdo přišel na jazzový koncert, mohl být překvapen taky, i když asi méně, protože dnešní jazz je pastvina bez plotu a toulá se po ní ledacos. Mám za to, že Johann Sebastian by byl zcela spokojen s tím, co s jeho hudbou Uri Caine spolu se svými přáteli provádí: "až vás budou strašit krásou / z které padá prach / řekněte, že za kafe hrál / tohle s vámi Bach". Caine a spol. se ve vztahu k předloze trefili do přesně vyváženého bodu na pomezí něhy a brutality. Včetně dýdžeje jako osmého člena kapely (jinak voc, v, ds, b, tp, as a samozřejmě p). Škoda, že neuslyším, jak v Jihlavě hrají Mahlera. A dvojnásob škoda místy hodně špatně nazvučeného klavíru.
KLÍČOVÁ SLOVA: to jo.

Jsem naivní? A co vy?

Naletěli jsme všichni, koho v pátek zaujala těžce destruktivní koncepce českého zdravotnictví z dílny ČSSD, na nějakou provokaci či mediální konstrukci? Paní ministryně se od návrhu distancovala, pan premiér jakbysmet, je to prý dílo dvou pomýlených starších pánů, které nemáme brát vážně, navíc interní materiál, který na veřejnost nepatřil. Co s tím?
Tak moc jsme zas, myslím, nenaletěli. Zveřejněné nápady z MZ jsou zcela kompatibilní s tím, co paní ministryně říká i dělá. Soukromé praxe by dostala pod kontrolu ráda, jak dala najevo při nedávné diskusi o platech zdravotníků. Myslím, že je ve veřejném zájmu, když o podobných šílenostech noviny píšou, i když jde třeba jen o pracovní návrhy. Máme tak k dispozici cennou sondu do myšlení a preferencí přinejmenším jisté části úředníků a funkcionářů. Něčí snaha poškodit vládu a ČSSD? Možná; ale poškozují se především sami tím, že spolupracují s lidmi, jako jsou autoři sporného dokumentu. Když ukradnu v samoobsluze flašku piva a někdo to o mně napíše, poškozuje mě on, nebo já sám sebe? Řekl bych, že já sám sebe, ale třeba uvažuju zbytečně přímočaře, jelikož nejsem politik. A tu rudou blůzičku, tu si vážně na paní doktorku Emmerovou nikdo nevymyslel, to ona sama...
KLÍČOVÁ SLOVA: odstup.

Tohle už není žádná legrace

Dnešní noviny, nejen tyhle, přinášejí obsáhlé popisy reformy českého zdravotnictví, jak si ji představuje ministryně Milada "Rudá blůzička" Emmerová a její lidé. Ať to čtu jak chci, ubírám důrazy, které tam přidali kolegové novináři ve snaze mít čtivější článek, pořád zbývají jasná fakta: stát má rozhodovat o tom, s kým zdravotní pojišťovny - nejen VZP, všechny - musí uzavřít smlouvy a s kým naopak nesmí. Soukromí lékaři přijdou buď o ordinaci, nebo o smlouvu s pojišťovnou. Zavedou se povinné zdravotní knížky.
Z toho plyne, že budu nadále platit vysoké povinné zdravotní pojištění (patrně vyšší než dnes, protože paní ministryně bude potřebovat napumpovat do systému podstatně víc peněz); když onemocním něčím banálním, přechodím to a aspirin si koupím za své, protože jinak by mě čekalo půldenní vysedávání u obvoďáka; když mi nedejbože bude něco horšího, zaplatím to svému solidnímu a dobrému lékaři na dřevo. To však jen v prvním roce reformy, protože pak ten solidní lékař, živící se jen přímými platbami pacientů, nevyhnutelně zkrachuje. A kdyby přece nezkrachoval, ona si na něj, na škodnou v revíru, paní ministryně vymyslí nějakou novou past.
"Myslím, že si spletla stranu, ve které sedí," řekla k tomu O. Nejen to; hlavně si spletla století. Ksakru, já jsem člověk levicových názorů, nikdy jsem se tím netajil. Volil jsem ČSSD; protože věřím v otevřenou společnost, zastání pro slabé, kvalitní veřejné služby, ochranu přírody, open source a takové věci. Teď si připadám jako blb, vždyť oni používají i můj hlas k tomu, aby měli podporu pro tyhle šílenosti! Tato země potřebuje zcela novou sociální demokracii. Bez Grosse, Škromacha, Emmerové, Foldyny, Machovce, Urbana, bez "zastavím privatizaci nemocnic", bez té víry idiotů, že dostatečně velkým kladivem lze nakonec nějak spravit cokoli. Asi i bez chytrých a schopných lidí, jako je Sobotka či Jahn, kteří té bandě dávají na její pokusy na lidech razítko s morálním a intelektuálním atestem. Velkých praktických důsledků se zatím netřeba obávat, protože tihle všichni dovedou spíš žvanit než něco dělat, do roku 2006 nestihnou nic a pak beznadějně prohrají volby. Jenže pak bude vládnout ODS, která mi vadí zas z jiných důvodů a svorníkem křehké stavby jejich vládní koalice bude pan Kalousek. Česká politická scéna: magoři, vychytralí šíbři a falešní hráči. Jako v Dodge City v Kansasu tak v roce 1850. - No ale zpátky k věci: pane Grossi, pokud kteroukoli část tohoto návrhu reformy zdravotnictví myslí vaše vláda vážně, pak vám tímto sděluji, že máte o voliče méně a vaše opozice o voliče více. Je vám to fuk, viďte? Ale ono nás bude víc, nemyslete si. Aha... pořád je vám to fuk... stačí vám hlasy těch snáze manipulovatelných. Děkuji za informaci.
KLÍČOVÁ SLOVA: Česká strana sociálně inženýrská.

Nevšední svezení

V rámci jedné společenské akce jsem dnes využil příležitosti a povozil se na strojku Segway. Je to docela zážitek! Základní princip je jasný a snadný: předklon rozjede dvoukolku vpřed, záklonem se brzdí, případně "řadí" zpátečka. Na to si zvyknete během pár vteřin. Zatáčení je také snadné, k tomu slouží otočný prstenec na levé rukojeti. Otočit se dá ta věcička na pětníku. Co je těžší, je nastupování (přidržoval mě instruktor) a vystupování - to by těžší být nemuselo, ale zapomněl jsem se zeptat, kde je vypínač, takže jsem elegantně dokroužil, zastavil, seskočil... a Segway se znovu rozjela, já ji držel za řídítka a musel jsem za ní jít až poklusávat - stejně jako když jsem v dětství pásal kozu a předstíral přitom sobě i světu, že jdeme spolu tam, kam chci já, nikoli ona. - Pocit z jízdy je zvláštní, něco mezi lyžařským vlekem, kouzlem lítacího snu, dětskou vzpomínkou na chůdy a lehkou trapností (jede to strašně pomalu, takže vypadáte divně pseudodůstojně). Ale budete-li mít příležitost, určitě doporučuji vyzkoušet. Koupit sotva, stojí to u nás čtvrt milionu. V Praze se prý dá Segway někde půjčit na odpoledne, ale vyžadují tam kauci (nevím, zda to je pravda, jen jsem to zaslechl a připadá mi to neuvěřitelné - ale na druhou stranu logické) rovných dvě stě tisíc.
KLÍČOVÁ SLOVA: zlatá mládež.

Dialog

-Pořád se ještě raduješ z maličkostí?
-Ale jistě.
-A víš, že zrovna teď na to ani moc nevypadáš?
-To jako jen proto, že jsem unavený, nevyspalý, nastydlý, nervózní a ve spěchu?
-No...
-Na tom přece nezáleží.
-Nelži. Člověk, který se umí radovat z maličkostí, vypadá docela jinak.
-Nerozumíš tomu. Umím se radovat i z toho, že nejsem povinen se pořád radovat. Nejsem povinen vypadat jako to či ono. Jsem v rovnováze se svými pocity. Když mám špatnou náladu, nechám ji projít a odeznít. Neperu se s ní.
-To zní jako nějaký zen.
-To je zen. Pokud tomu tak chceš říkat.
-To je vychytralost. Sofistika. Demagogie. Ohýbáš si argumenty tak, aby ti vyhovovaly.
-Řídím si svůj život. Nerozházíš mě. Už ne.
KLÍČOVÁ SLOVA: vnitřní hlas.

To byl tedy Fotbal

Sparta včera večer musela udělat radost i těm, kdo jí normálně nefandí. Sehrála skvostný zápas s Manchestrem - a víte co, mně nevadí, že nevyhrála. Důležitější je, že proti klubu, který je dlouhodobě vedle Realu asi jedním ze dvou nejlepších na světě, hrála dravě, nebojácně, chytře. Dočista jako Klapzubova jedenáctka. Už jen za ten naštvaně udivený pohled Paula Scholese ("co se to sakra děje?") to stálo. Poučení, nejen pro fotbal:

• I nula nula může být krásný zápas. Někdy.
  
• S dobrým soupeřem vyrůstáme. Se skvělým soupeřem vyrůstáme vysoko nad to, co pokládáme za meze svých možností.
• Ani v tom nejkomerčnějším sportu nejde jen o peníze.
• Pojmy "lepší" a "horší" mají smysl, ale jen do okamžiku, než se začne hrát.
  

KLÍČOVÁ SLOVA: bojovat.

Zůstane nám jedna iluze

Erazim Kohák nebude senátorem a my, co si ho vážíme, si zachováme o jednu iluzi víc - že by v mlýnském kole politiky aspoň on zůstal slušným, vynalézavým a zásadovým člověkem.
KLÍČOVÁ SLOVA: kdoví.

Svůj k svému

ČSSD a Helenka Vondráčková. Michal David: "Dělám to pro Standu Grosse, protože je můj kamarád." Zpěvákům to za zlé nemějme: dělají to, co vždy, lnou k mocným jako jmelí k dubu, abych to řekl hodně něžně. Politikům taky ne. Ti úspěšně sázejí na většinový špatný vkus už od časů Husáka a koneckonců ještě dřív. Vše je tedy v pořádku: ke špatné politice špatná muzika. Daleko děsivější by bylo, kdyby pro ně zahrál Dan Bárta, Robert Balzar nebo Iva Bittová.
KLÍČOVÁ SLOVA: Poupata, Já chci žít nonstop; Lásko má, já stůňu!

Ne, to vám nepíšou z vaší banky

Ptal se mě někdo na Invexu, co to je sociotechnický útok. Právě jsem jeden pěkný našel v došlé poště, tak se o něj podělím pro obecné poučení:

Dear Customer:
Recently there have been a large number of cyber attacks pointing our database servers. In order to safeguard your account, we require you to sign on immediately.
This personal check is requested of you as a precautionary measure and to ensure yourselves that everything is normal with your balance and personal information.
This process is mandatory, and if you did not sign on within the nearest time your account may be subject to temporary suspension.
Please make sure you have your Citibank(R) debit card number and your User ID and Password at hand.
Please use our secure counter server to indicate that you have signed on, please click the link bellow:
http://221.4.199.31/verification/
!! Note that we have no particular indications that your details have been compromised in any way.
Thank you for your prompt attention to this matter and thank you for using Citibank(R)

Regards,
Citibank(R) Card Department
(C)2004 Citibank. Citibank, N.A., Citibank, F.S.B., Citibank (West), FSB. Member FDIC.Citibank and Arc Deign is a registered service mark of Citicorp.

Fakt je, že česká Citibank má na webu upozornění na podobné legrácky. Fakt je, že soudný člověk nezaváhá nad takovým psaníčkem ani vteřinu. Ale fakt taky je, že nesoudných je pořád dost.
KLÍČOVÁ SLOVA: drzost.

Kořistka aus Weimar

Výmarská republika není jen čtrnáct let v dějinách Německa, ale také politologický pojem: fiasko demokracie, která neuřídila sama sebe, která se korupcí, politickými čachry a nezájmem o občana diskreditovala natolik, až přivolala Hitlera. Myslel jsem na tu dobu dnes cestou z Brna, protože jsem poslouchal střídavě ČR1 a BBC; na obou stanicích šla řeč o cause Kořistka. Byla by to maličkost, trapný příběh o nepovedeném úplatku, kdyby z toho tak jasně nekoukalo, že lžou všichni, že je to malý vrchol velkého ledovce, že česká politika se podobá české fotbalové lize: zkorumpovaná, upachtěná a špinavá; že si v případě potřeby dokáže osedlat i takzvané orgány činné v trestním řízení, nebo to aspoň zkusí, protože všechno je to prolezlé známostmi, příbuzenstvím, vzájemně poskytovanými výhodami. Gauneři jsou to všichni!, řekne si Jan Novák v roce 2004, stejně jako si to řekl Hans Bauer cestou k volbám v roce 1933. Hitler, jakkoli to zní strašně, uspěl i díky tomu - možná hlavně díky tomu - že vrátil veřejnému prostoru důstojnost. Že přinesl ideál. Lidé znechucení absolutním prospěchářstvím moci nekoukají příliš na to, jaký ideál to je, hlavně že je. Velcí manipulátoři to vědí a dovedou to využít. V našem případě by takový muž jistě nenosil holínky, spíš dokonale střižený oblek a byl by k nerozeznání... třeba od nějakého ředitele komerční televize. Kořistka, Večerek a jak se všichni jmenují, mu připravují půdu. A že nevědí, co činí, je rozhodně neomlouvá.
KLÍČOVÁ SLOVA: historie.

Velmi předběžná závěrečná zpráva z Invexu

Když rozvážete hrdlo dětského balónku, začne utíkat vzduch, napřed pomalu - a teprve za nějakou dobu nastane okamžik, kdy balónek přestane vypadat jako balónek a stane se z něj zmačkaný mokrý hadřík. Tolik k letošnímu Invexu. - Vím, že už dnes dopoledne, zatímco jsem se vracel z Brna do Prahy, vtrhl na Výstaviště dav školáků s batohy na prospekty. Vím, že Veletrhy jsou v tísni a budou i tuto návštěvnost vydávat za svůj úspěch, stejně jako to dělají s (levně) prodanou plochou. Ale kdo viděl první dva dny Invexu, ví své. Vedly se tam často řeči, zda příští Invex bude poslední. Myslím, že ne; poslední už byl. Loni.
KLÍČOVÁ SLOVA: Comdex.

Reporter v Rotunde

Spousta lidi si toho nikdy nevsimne, ale brnenske Vystaviste je architektonicky skvost: zejmena pavilon Z a Rotunda v acku. Znate ji? Je to dokonaly chram mezivalecne inzenyrske viry. Bata a profesor Bechyne, plany prazskeho metra z roku1920 a projekt dalnice z Chebu do Mukaceva, kulomety ze Skodovky, kbelske letiste a vysilani Radiojournalu. - Dneska tu premier Gross zahajil Invex. Mluvil pekne plynne, o to nic, recnik je dobry. Ale vcelku o nicem. Ted mluvi o informatice predseda ODS Topolanek, taky plynne a taky o nicem. Nejsou ti panove ani trochu inspirativni. Rotunda ano; vzpominka na doby, kdy Ceskoslovensko bylo jednou z nejrozvinutejsich zemi sveta. Bude zas?
KLICOVA SLOVA: znalostni spolecnost.

Předem Invexu přijměte srdečný pozdrav z Brna

Babí léto je v Brně viditelnější než v Praze. Asi to dělají ty kopce uprostřed města, porostlé z velké části listnatými stromy: Žlutý kopec, Kraví hora, Špilberk, Hády a ty pěkné kopečky na jih od Pisárek, co nevím, jak se jmenují. Listí na nich křičí v milionu tónů: podzim! Vždycky si na Invexu říkám, že se zajdu pořádně projít po městě, ze kterého znám dobře jen Výstaviště, přehradu a okolí Hlavního nádraží. A zas z toho nic nebude. Tuším v tom málo mi známém Brně duši a půvab starých časů. Je to vlastně - probůh, neurazte se nikdo, myslím to dobře! - spíš maloměsto, jež ohromně vyrostlo, než velkoměsto duchem a založením. To nemá nic společného s velikostí, nebo jen málo: mám velkoměstský pocit třeba z mnohem menší Kroměříže, zato pocit maloměsta v Moskvě, stejně tak Kodaň a Vídeň jsou co do mého pocitu mnohem více velkoměsty než Berlín a Londýn. Praha je někde mezi, ale víc velko- než malo-. Velkoměsto všech velkoměst je Paříž. Souvisí to nějak s širokými bulváry, ale bude v tom i něco jiného... propána, to jsem se zamotal. V Brně je pěkně a ráno začne Invex.
KLÍČOVÁ SLOVA: krokodýl.

Toulavé nádraží

Invex mi připomněl, že den před jeho zahájením proběhne v Brně něco jiného, s potenciálně dalekosáhlejšími důsledky: referendum o přesunu Hlavního nádraží. Pokud správně chápu argumenty těch, kdo jej chtějí postavit nové o kus dál a těch, kdo jej chtějí opravit na dnešním místě, pak bych - být brněnským občanem - hlasoval proti přesunu (jestli tedy smí mít ňáké cajzl k této věci vůbec názor). Pokud však správně chápu zákon o referendu, tak je to stejně víceméně fuk.
KLÍČOVÁ SLOVA: prachy, lži a demokracie.

Jsem blb: těším se na Invex

Do začátku Invexu nezbývá ani sto hodin a já se těším. Přiznat to veřejně mezi lidmi od počítačů, to je faux pas. K dobrému tónu patří ohrnovat nos a vzdychat, jak je to tam hektické, drahé, přeplněné a obchodně k ničemu. ("To jídlo je tady hrozné, viďte." - "To tedy je. A jak malé porce!") Já si Invex postupně oblíbil. Navozuje atmosféru absolutního oddělení od reality: světem se vám na pár dní stane Výstaviště. Bývaly časy, kdy jsem se tam snažil (koneckonců jsem to měl v popisu práce) stihnout všechno: směšná uštvaná a upocená figurka v reportérské vestě, ověšená foťáky, telefonem, Psionem, akreditacemi, taškami s prospekty... Časem jsem zpomalil; jako většina mých vrstevníků, jako doba, jako počítačový obor, jako Invex sám. Takže mám víc času vnímat: vyhrávání výstavního rozhlasu, zmačkané letáky hnané po ploše větrem, střídavé podzimní počasí mezi pavilóny, všechny myslitelné pokusy vystavovatelů upoutat pozornost, letmá setkání se známými, které zas rok nepotkám, řev líčidel a vůni davu. Těším se na Invex, a stejně tak se budu těšit z Invexu domů.
KLÍČOVÁ SLOVA: A1, A2, B, E, F, G1, M, V, X, Y, Z.

Když dva dělají opravdu totéž

V pasáži mezi Revoluční a Rybnou sídlí bok po boku dvě instituce: herna binga Kotva a pražská Burza cenných papírů. Společného mají víc než adresu. Například jejich přínos k financování rozvoje českého hospodářství je také víceméně stejný. - Nevím však, zda teď nekřivdím bingu.
KLÍČOVÁ SLOVA: IPO.

Obyčejný den

Muž ve středních letech vstal toho dne pozdě, protože se z práce vrátil až nad ránem. Probudil se v prázdném bytě. Beze spěchu si uvařil čaj a připravil toast se sýrem. Nahý před zrcadlem zkusmo zatáhl břicho a posté si slíbil, že začne pravidelně cvičit. Venku svítilo slunce. Pořád ještě trvalo babí léto, jako by nemělo skončit. Potěšila ho ta iluze. Odjel do zaměstnání, hladce vyřešil několik nepříliš obtížných úkolů, odškrtal si je ze seznamu. Usmíval se na kolegy a doufal, že je tím příliš nezmate. Kromě běžných hloupostí si našel čas i na dvě hodiny napínavé tvůrčí práce. Dostal zajímavý nebo přinejmenším použitelný nápad a zapsal si jej. V podvečer odešel pěšky na fakultu, kde měl první přednášku nového semestru. Studenti reagovali bystře, ještě odpočatí po dlouhé pauze, mimoděk mu tak vytvořili atmosféru, v jaké se příjemně učí. Vychutnával si naplněnou posluchárnu, i když dobře věděl, že s postupujícím podzimem se v ní začnou objevovat prázdné židle. Když skončili, byla venku tma. Šel parčíkem k tramvaji, světla lamp si hrála s barvami a stíny na podzimním listí. Doma ho postupně objali všichni tři, k nimž patří, plní příběhů a zážitků. Vykoupaným dětem přečetl v posteli jedenáctou kapitolu Neználka a slíbil si přitom, že musí brzy pořídit další díl. Zůstal s nimi, než usnuly. Díval se do tmy a bylo mu dobře. Uvědomil si, proč: po letech marné snahy se konečně naučil radovat z maličkostí.
KLÍČOVÁ SLOVA: přijde to samo.

Společné zájmy?

"Co je dobré pro podnikatele a jejich prosperitu, musí být dobré i pro Českou republiku a její prosperitu," říká Mirek Topolánek v textu, v němž lze tušit zhuštěnou podobu volebního programu ODS. Ano; a co je dobré pro lva, musí být také dobré pro antilopy, že? Společný jmenovatel celospolečenského zájmu existuje, ale je malý - i u tak jednoznačně vyhlížejících věcí jako dodržování zákonů nebo ochrana životního prostředí lze tušit, že se zájmy podnikající menšiny a zaměstnané (či nezaměstnané) většiny mohou výrazně lišit. (Zatímco pro většinu z nás je důležitější prostor k životu a vzduch k dýchání, dodavatel stavebních prací na novou dálnici či tunel se na to jistě a nevyhnutelně dívá jinak.) Kapitalismus je, jaký je, nežádám po lvech, aby se živili travou, to by bylo marné a směšné; ale snad by bylo možné chtít po panu Topolánkovi, aby se vyjadřoval poctivěji. Možná mu ale křivdím, protože hned v podtitulu své statě to vlastně říká úplně jasně: "Na troskách sociálního státu musíme vystavět stát pro aktivní, úspěšné a sebevědomé (...)". A co s ostatními? Ti zřejmě zůstanou pod těmi troskami sociálního státu. - A teď úplně bez ironie: předností ODS je její čitelnost, předvídatelnost a poměrně značná konzistence názorů. Nic z toho se o ČSSD říci nedá. Topolánka rozhodně volit nebudu, ale i přes to jeho (v Česku asi povinné) mlžení o společných zájmech kapitálu a pracujících chápu, oč mu jde. Stanleyho and his boys bych se svými názory nejspíš volit měl, ale o co jde jim kromě těch vládních křesel samotných?
KLÍČOVÁ SLOVA: mlha přede mnou, mlha za mnou.

Hlavně že to není protizákonné

Náměstek policejního prezidenta pan Macháně včera prohlásil, že svévolný odposlech telefonu u nás není trestným činem (viz též komentář Erika Besta a Tomáše Sokola). Dnes je stále ještě náměstkem policejniho prezidenta. Vše nasvědčuje tomu, že jím bude i zítra, arciť nebude-li povýšen. Lze z toho vyvodit různé závěry. Osobně doporučuju jako krátkodobé řešení PGP, jako dlouhodobé pak kvalitní učebnici jazyka nějaké příjemné země.
KLÍČOVÁ SLOVA: laik žasne, odborník emigruje.

Politika na dvou osách

Bývalý kolega BVer mě upozornil na hezký grafický model politických názorů: vyplníte celkem obsáhlý test a obdržíte svoje umístění v dvourozměrném politickém prostoru. Vodorovná osa měří ekonomické názory (levice/pravice), na svislé ose jsou zobrazeny názory na žádoucí míru svobody společnosti (liberální/autoritativní). Dalo by se zajisté diskutovat o tom, kolikarozměrný prostor poskytuje skutečně realistický model. Ale většině aktivních politiků by hodně pomohlo, kdyby si uměli představit aspoň ty dvě osy. Mně vyšlo Economic Left/Right: -4.50; Social Libertarian/Authoritarian: -4.21; tedy levičák a liberál. Za levičáka se pokládám, za liberála ne, ale odpovídal jsem poctivě, takže možná budu muset změnit sebehodnocení. Zkuste si to ostatně sami.
KLÍČOVÁ SLOVA: subcomandante Marcos, Stalin, Maggie Thatcher, Ayn Rand.

Index blogu za září

25. 9.
Žižkov III.: Nezahráváme si s duchy, respektujeme je, jdeme domů.
Žižkov II.: Zpívají odpočatými telecími hlásky s nepřesnou intonací pořád stejnou písničku dokola...
Žižkov I.: Trojice starších dam stojí před hospodou U Kurelů...

24. 9.
Roman Staněk má blog: Blog v češtině si začal psát Roman Staněk, muž, který prodal před pěti lety vývojářskou firmu NetBeans Sunu a teď se pokouší úspěch zopakovat se Systinetem.

23. 9.
Den s auty: Včera jsem, poslušen výzvy, nechal auto doma.

21. 9.
Geopolitika pro mateřské školy: "Desátník, to je hodně?" - "Ani ne. Když jsem byl na vojně, taky jsem byl desátník."

20. 9.
3BM, IQ 1984 a PC: "Nepotřebujeme tři bé em, stačí nám jedno," pravil kdysi kolega.

19. 9.
Protivný bílý muž: Důkladně jsem prolistoval Hloupé bílé muže a potvrdil si tak, co jsem očekával: jejich autor je mi jen o trochu méně nesympatický než jeho antipod Dubya.

18. 9.
A9: Konečně jsem si našel trochu času, abych se podíval na nový vyhledávací zázrak, možnou konkurenci pro Google, A9 od Amazonu.
Pí a jeho život: několik poznámek: Na začátku knihy nám její autor ústy vedlejší, ale zásadně důležité postavy, plaveckého přeborníka Francise Ádirúbasámího, slibuje, že po vyslechnutí jejího příběhu uvěříme v Boha.

17. 9.
Řekni řetězci áíčíářáéářčáář sbohem: Tomáš Holčík publikoval na Živě návod, jak se vypořádat s drobnou, ale nadmíru protivnou chybou Windows 2000 a XP.
VÚČAKO o broadbandu: Už dlouho, jestli vůbec kdy, jsem nečetl tak přiléhavý komentář k problematice broadbandu v Česku, jaký zapsal Kamojedov na svém blogu VÚČAKO.
To zas bude diskusí: Centrum.cz spustilo novou kampaň propagující značku. Bóbika!

14. 9.
Tři největší zaměstnavatelé na světě: Tohle mě rozesmálo, ale taky to nutí k zamyšlení. Tři největší zaměstnavatelé na světě, sestupně seřazení, jsou...

12. 9.
Češi, jste Slované? Tak reagovala v roce 1999 oficiální srbská propaganda na účast České republiky ve válce NATO proti Jugoslávii. Mylně, protože Češi nejsou Slované.
Pozitivní diskriminace na Slovensku: na Slovensku se diskutuje o tzv. antidiskriminačním zákonu.
Zmlátili kosmonauta: Prečítal som si v dennej tlači, že v Moskve vraj dvaja policajti zmlátili kozmonauta.
Pohádka o letišti: Byli jsme včera na Terminálu. Je to pohádka pro dospělé, pokud ji tak berete, bude se vám líbit - středně až hodně, to podle toho, v jaké náladě do kina přijdete.

11. 9.
Nekrmte prosím novináře: Článek Zuzany Bouškové v páteční příloze Lidovek o fenoménu tzv. Holubovy letky je pravdivý, to mohu jako praktikující novinář potvrdit. Zároveň je ale krutý.

10. 9.
Hackeři z roku raz dva: V normální pracovní den počítalo na ICL 4-72 najednou tak 20 až 30 lidí, kromě toho se sjížděly nějaké dávkové úlohy (z děrných štítků) a systémové programy.

9. 9.
Problém se scientology: Utrhl jsem včera ve školce lísteček s kontaktními údaji na výuku čtení pro dyslektiky. Dnes jsem se podíval na web a zjistil, že to je buď pobočka Scientologické církve, nebo něco, co se od takové pobočky liší jen málo.
Můj třetí nejoblíbenější citát: Na každou složitou otázku existuje jednoduchá, snadno srozumitelná nesprávná odpověď.
O laskavosti: Laskavost se musí přesně dávkovat, jako každá jiná účinná látka. Předávkování nevede k většímu vděku.

8. 9.
Velmi osobní: nepovedený den: Zbláznil se mi počítač, musel jsem přeinstalovat pár programů. Udělal jsem ze sebe hlupáka při pracovním jednání. Neudělal jsem za celý den žádnou užitečnou práci. Nezažil jsem nic radostného.
Dobrý komentář ke Grossovým billboardům: Ten, co mi to říkal, se nehlásí k k autorství, protože to taky někde zaslechl a neví kde.

7. 9.
Investiční pobídky: Uvědomil jsem si aspekt věci, o kterém se moc nemluví: investiční pobídka může udělat ze špatné investice dobrou.

6. 9.
Árijské listy? Jinak sympatická snaha pana Jana Čulíka o maximální názorovou otevřenost a pluralitu občas přivede jeho Britské listy do nebezpečné blízkosti hnojiště.
Labor Day: Dneska je americký Svátek práce.
Literární hádanka 8. Připomínám, že číslo 6 stále nikdo nevyřešil. Dnešní ukázka je z okouzlující, dost strašidelné knihy - nejen hádanka, ale zároveň taky tip na přečtení.
Terorista a liberál: New York. Madrid. Jeruzalém. Beslan. Beslan!
Copernic – hledání na desktopu zdarma: Funguje velmi jednoduše, nainstalujete jej do Windows a řeknete mu, co všechno má indexovat.

3. 9.
Test pro televizní zprávy: Četka právě hlásí, že zkrachoval Globtour aka vaše báječná dovolená. Co asi bude hlavní zpráva našich milých televizí dnes večer?
V tom jede kdekdo: Dilbert už taky není, co býval - a jak by mohl být, při té nadprodukci? - ale občas to pořád rozsvítí.
Klovací pořadí u střediskového počítače: Řekl jsem o Egonovi, že byl pánem stroje. Nám, jeho učedníkům, to tak zpočátku připadalo, než jsme se rozhlédli kolem sebe a pochopili, že existují i vyšší příčky hierarchie, polobožské bytosti mezi smrtelníky a Ajslem.

Freud pro mateřské školy

"Víš, že existuje nejmenší skřítek?"
"Nevím. Jak vypadá?"
"Je asi takhle malý." - Prstíky na pět centimetrů od sebe.
"A co je to zač? Je hodný, nebo zlý?"
"Je hodný! Nosí nám sny."
"Sny? Tak to nevím, jestli je hodný."
"Proč?"
"Víš přece, že jsou taky ošklivé sny. Sám je občas máš, jen si vzpomeň, že za námi v noci někdy přijdeš, že se ti něco ošklivého zdálo. Ten skřítek nenosí jen pěkné věci."
Zamyšlení. "Tak jsou asi dva. Jeden na ošklivé sny a jeden na pěkné."
Ach ano, to by nebylo špatné. Jenže je to jinak. Skřítek je jeden; víme dobře, jak se jmenuje, ale nemáme nad ním žádnou moc; a není ani dobrý, ani zlý, stojí mimo tyhle kategorie a nad nimi.
"Ano, nejspíš jsou dva. Jsi chytrý kluk."
KLÍČOVÁ SLOVA: podvědomí; archetypy; Bůh.