Fotbalu rozumí každý, já taky

S údivem jsem si uvědomil, že fotbalová liga má za sebou čtyři kola, aniž bych všiml, kdo s kým hrál a jak. Srpnový začátek ligy sleduje pozorně málokterý fanoušek krom nejzarytějších, to je pravda, ale aby mi to bylo úplně jedno, to se dřív nestávalo. Jenže je tu aféra s rozhodčími; člověk věděl, že občas něco je téměř jistě koupené, ale přece jen si dělal iluze, že to je okrajový problém. Očividně není. Proč sledovat podvod? Můj zájem o domácí fotbalovou soutěž však klesl na nulu, jak si teď uvědomuju, až po debaklu Baníku v Leverkusenu. Jedna věc je prohrát, druhá věc je 0:5. Naše liga na soutěže ve fotbalově vyspělých evropských zemích nemá, jak všichni vědí. Prachy a zase prachy. Ve všech klubech s částečnou výjimkou Sparty je to stejné: po úspěšné sezóně se vyprodají hráči a začne se skoro od nuly. Takhle dopadl liberecký zázrak, takhle teď dopadá Baník. Na Euru asi nehrál jiný tým, kde by propast mezi výkony reprezentace a úrovní domácí soutěže byla tak velká! Lék na český fotbal se zdá být jasný: vymést železným koštětem mafii, které provozuje ligu jako svůj soukromý vejvar, a průhledností poměrů pak přitáhnout investory s velkými a čistými (to jako myslíš Abramoviče, ty pako? říkám si), no dobře, jakžtakž čistými penězi. Třeba to už začalo. Ale spíš asi ne; ono se to zas nějak ututlá. - Ale na zápasy Sparty v Lize mistrů se určitě podívám, má tři nádherné soupeře; a na kvalifikaci MS samozřejmě taky, trochu ve strachu, že Eurem ta velká Brücknerova éra skončila. A třeba časem dojde zas i na tu ligu, Slávie bude potřebovat povzbudit... a slíbil jsem S., že letos ho už opravdu vezmu na fotbal... Kouzlo hry je v tom, že divákova důvěra dokáže regenerovat. Jen potřebuje trochu času.
Update: Právě čtu, že do Manchesteru přestoupil Wayne Rooney. To se má Sparta na co těšit!
KLÍČOVÁ SLOVA: gól!

Prokristapána!

Jestli se na tohle podívá poslanec Karas, máme na krku kromě příkazu plodnosti taky zákaz Internetu. (Thanks to Scott MacMillan for the inspiration.) - Ale možná by to byla dobrá zábava na dlouhé zimní večery. Zkusit něco míň ambiciózního než Bibli, třeba slavné okamžiky našich dějin: osmašedesátý, Plyšák, Nagano...
KLÍČOVÁ SLOVA: Lego.

Programátorským učněm za Husáka

V roce 1979 mi bylo osmnáct a přišel jsem do Prahy studovat průmyslovou chemii; ne že by mě lákala představa namrzlého kovového žebříku, po kterém se šplhá na třicet metrů vysokou rektifikační kolonu v rafinérii, ale na vojnu se mi chtělo ještě míň. Počítačů se ten obor nijak zvlášť netýkal. Ale už v prvním ročníku mi přišel do cesty jeden, který změnil mou životní dráhu. Vzhledem k místu a času to byl vynikající stroj. Jmenoval se ICL 4-72 a sdílela jej tehdy většina českých vysokých škol, tak drahá a výkonná mašina to byla. Seznámil mě s ním pološílený odborný asistent, kterého tu rozhodně nebudu jmenovat (říkejme mu pro účely tohoto vyprávění třeba Egon), protože je dnes generálním ředitelem významné počítačové firmy a kromě toho (a přes to) můj kamarád. Tehdy byl především cvok, nicméně okouzlující. "Ajsl" měl za božstvo, trávil s ním a v myšlenkách na něj většinu svého času, jiné aspekty života (každodenní realita; práce, za kterou byl placen; kariéra; ženy; hygiena; a tak dále) ho nezajímaly, nebo je aspoň překvapivě úspěšně redukoval na naprosté minimum. Lidi třídil podle vztahu k Ajslu na zasvěcence, použitelné a odpad. Jedinou výjimkou, jež pronikla mezi jeho zájmy, bylo horolezectví, pokud možno extrémní a bez náležitého vybavení. Často to spojil: bivakoval ve škole u terminálu, kde měl vždy po ruce spací pytel, ešus, v němž ponorným vařičem připravoval grog, pro ozdobu pár karabin sovětské výroby, překovaných patrně z pancířů německých samochodek rozstřílených u Kurska. Namísto karimatky – ty nebyly tehdy k dostání – používal archivní výpisy programů. Ze zdi na to hleděla nahatá Marilyn vytištěná ze samých X a O. Dokonalý vzor pro nezkušeného chlapce z venkova! Byl jsem lapen.
ICL 4-72 byl střediskový počítač provozovaný v režimu sdílení času. To znamená, že uživatelé pracovali u svých terminálů, každý s více či méně přesvědčivou iluzí, že má celý počítač (přesněji: část počítače, ale o tom později) sám pro sebe. Většina terminálů se nacházela v Dejvicích na ČVUT a VŠCHT, dále na pracovištích UK na Albertově a jinde po Praze, pár jich bylo dálkově připojeno z jiných měst – z Plzně, Liberce, Pardubic, Ostravy a Žiliny, pokud si dobře vzpomínám. Sám počítač pak byl ukryt a nedostupný v takzvaném Oblastním výpočetním centru vysokých škol (OVC VŠ, dodnes existuje pod názvem VIC), kde se o něj starali technici, operátoři a systémáci – ale k tomu se ještě dostanu.
Terminál je možná matoucí slovo; to, co jsme používali, byl zpravidla dálnopis, tedy zařízení vybavené klávesnicí, tiskárnou a pásem papíru. Pokud chcete nějaký dálnopis vidět dnes, doporučuju Národní technické muzeum. Sedli jste k dálnopisu, na připojeném telefonu vytočili číslo, modemy na sebe pískly a byli jste připojeni. Dneska se často mluví o tenkém klientu; dálnopis je ten nejtenčí klient, jaký je principiálně možný. Měl, tuším, nějakých deset bajtů vyrovnávací paměti a to bylo všechno. Píšete na klávesnici, dálnopis to odesílá do počítače, ten vám posílá zpět textový výstup, dálnopis ho tiskne na papír. To vše za značného hluku tiskárny (měli jsme lepší model s pohyblivou kulovou hlavou, ale existovaly i dálnopisy s typovými pákami jako u psacího stroje) a závratnou rychlostí 110 bitů za vteřinu.
Dálnopis s papírovým výstupem měl jednu velkou výhodu; po skončení konverzace s počítačem jste si mohli papír utrhnout a odnést. Po večerech a nocích jsme si to četli, přemýšleli o chybách a učili se tak. Nebyl jsem sám, koho Egon zblbl, bylo nás v ročníku pár kluků, kterým se otevřel nový svět. Na rozdíl ode mě se všichni ostatní z té party programováním dosud živí. Tehdy jsme si jinou budoucnost ani nedokázali představit. Byli jsme čarodějovi učni, opilí pocitem, že nás stroj poslouchá, jak přesný a přísný je. – Tohle se nezměnilo, to je pořád stejné, to zná každý, kdo někdy začal programovat.
Přístup k mašině nebyl pro každého, zájemců bylo vždycky víc než strojového času. Kritická chvíle nastávala každé pondělí ve dvě odpoledne: to Egon vytáhl ze šuplíku nový cyklostylovaný formulář s rozpisem hodin, sám si do něj rozkošnicky zapsal ty nejlepší časy, obešel s ním členy katedry a to, co zbylo, pak předhodil naší hladové smečce seřazené již u dveří. Měli jsme každý nárok na čtyři půlhodiny týdně. Pochopitelně jsme s nimi mezi sebou kšeftovali – daly se vyměnit třeba za stejně nedostatkové lístky do Semaforu nebo do Činoheráku. Jako děti své doby jsme všichni měli černý trh v krvi, to nás nikdo učit nemusel.
Mimochodem, proč cyklostylovaný formulář ze šuplíku, proč jsme neměli na počítači on-line rezervační systém, nebo aspoň formulář editovaný a tištěný počítačem? Protože to by bylo plýtvání časem a výpočetní kapacitou, jaké si ani pán stroje Egon nemohl dovolit. Na takové titěrnosti byla strojového času škoda. V těch vymezených půlhodinách jsme všichni dělali totéž: ladili své programy, to znamená, že jsme se snažili přeložit je, sestavit a sjet tolikrát, kolikrát se jen dalo stihnout. "U počítače se nepřemýšlí, ale pracuje!" říkalo se a moje generace to má tak pevně natlučeno v hlavě, že po nástupu PC se nám obtížně přecházelo na všelijaké ty grafické vývojářské nástroje od prvního Turbo Pascalu po dnešní Delphi, NetBeans či Visual Studio. Chyby v programu jsme byli zvyklí hledat off-line, na papíře, s barevnou fixou v ruce.
Ještě svou první knihu (o programování, o čem jiném) jsem v roce 1988 psal na psacím stroji, připadalo mi hříšné, zbytečné a nepraktické použít k tomu počítač, přestože tehdy jsem už měl přístup k PC, použitelný textový editor (ChiWriter s češtinou Kamenických) a dostatek strojového času – který se právě tou dobou jako pojem zvolna vytrácel z počítačového slovníku. Ale neměl jsem ten počítač doma a nedovedl jsem si představit, že jej někdy mít budu. (Pokračování někdy příště.)
Doporučená četba:

• Ed Post: Opravdoví programátoři neužívají Pascal.
• John McNeil: Poradce (orig. The Consultant) - nerad dělám reklamu konkrétnímu obchodu, ale ta kniha je na webu jinak nesehnatelná, i reference o ní; nebo neumím hledat.

KLÍČOVÁ SLOVA: vzpomínky starého zbrojnoše.

Chybami se člověk učí

Moc se omlouvám všem, kdo odebírají aKB@large jako RSS kanál, za jednu neuváženou inovaci. Integroval jsem zkusmo feed příspěvků z blogu s feedem fotek z Flickru. Nedošlo mi, že se vám tím může pěkně ucpat čtečka. Zejména, když nasypu na síť víc fotek najednou jako včera. Děkuji za zaslaná upozornění, už jsem to vypnul. Pokud by někdo stál o RSS kanál na mé fotky, může si jej na Flickru zapnout samostatně. Konec hlášení!
KLÍČOVÁ SLOVA: lamer.

Novinový titulek, který poleká

"Bush volal na Slovensko kvůli povstání". Proboha, kdo ty titulky v iDnes vymýšlí? Nuž, veľa o povstaní nevieme, ale voľačo sa vraj chystá.
KLÍČOVÁ SLOVA: Šmidke, Husák, Golian, Viest, Condoleezza Rice.

Co se dá poslouchat pořád

Při práci poslouchám hudbu. Ne vždycky; někdy. Má to co dělat s ponorem do soustředění, když jsem ještě roztěkaný, hudba mě ruší, když už se dostanu do hloubky, pomůže mi tam zůstat. Právě teď mi hraje Manu Chao a já si uvědomuju, že jsem to slyšel snad už stokrát... nepřeháním. Znám tam každou notu, a přece ne; vždycky zaslechnu něco nového. Co se dá poslouchat takhle často, aniž by to omrzelo? To je asi velice individuální, v mém případě by se na seznam vešly následující nahrávky: Giant Steps (John Coltrane); Time Out (Dave Brubeck Quartet); bílé dvojalbum a Abbey Road (Beatles); Led Zeppelin IV; Novosvětská; Korowod (Anawa/Marek Grechuta); My Song (Keith Jarrett); Pátá symfonie (Gustav Mahler); Deja vu (CSN&Y)... a to bude tak všechno. Plus obě sólová studiová alba zmíněného Manu Chao, tedy Clandestino a Proxima Estación Esperanza. Neříkám, že tohle je moje nejoblíbenější hudba, stejně jako asi málokdo řekne, že chléb je jeho nejoblíbenější jídlo. Ale je.
KLÍČOVÁ SLOVA: soukromá top ten.

Vyměnil jsem RSS čtečku

Myslel jsem si, že čím jednodušší, tím lepší a že nic jiného než FeedReader nebudu nikdy potřebovat. Pak jsem zkusmo, ze zvědavosti, instaloval RSS Point - a FeedReader půjde z domu. Čech poráží Estonce na celé čáře. RSS Point i ve free verzi 1 Lite RC má mnohem víc funkcí, lepší vzhled, dá se nesrovnatelně víc konfigurovat a nenarážím v něm na chyby, které mě u Feedreaderu otravovaly. Obzvlášť se mi líbí, že poskytuje více alternativních pohledů na proud zpráv: mohu je prohlížet po zdrojích jako ve FeedReaderu, po skupinách zdrojů, mohu je seskupit všechny do jediného proudu. Zprávy se taky dají mazat, což ve FeedReaderu pořád ještě nejde (tam pouze časem expirují) a označit jako zajímavé či důležité - výborně, to mi taky chybělo. Michal Řepásek má moje poděkování a úctu. Neuvěřitelně kvalitní freeware. Nicméně jednu nevýhodu možná přece jen má: není tak "instantní" jako FeedReader. Úplným začátečníkům bude možná lépe vyhovovat jednodušší program s méně funkcemi. Tím spíš, že nápověda a dokumentace k RSS Pointu je zatím hodně neúplná. - Mimochodem, zdá se mi, že k RSS jako takovému mají lidé většinou ostře vyhraněný vztah, buď jim plně vyhovuje, nebo jej tvrdě odsuzují. Já se hlásím do první skupiny, umožňuje mi zpracovat víc informací než dřív. Jsem kvůli němu taky trochu roztěkanější, to je pravda, ale to je věc kázně, ne technologie.
KLÍČOVÁ SLOVA: nástroje, RSS.

Už vím, co je mojím problém

Při vašem posledním pozemském vtělení jste byli mužem. Narodili jste se na území dněšní(ho) Irska přibližně v roce 1825. Profesí jste byli umělec, mág, věštec. Váš psychlogický profil v minulém životě byl: Bohémská osobnost, tajemná, velmi nadaná, schopná porozumět strým knihám. magické schopnosti, mohli jste být pomocníky temných sil. Ponaučení, které jste si přinesli z minuleho života je: Vaším problém je naučit se milovat a důvěřovat vesmíru. Jste předurčeni přemýšlet, studovat, meditovat a rozvíjet vnitří moudrost.
Tohle jsem se dověděl při pátrání po svém minulém životě.
Mojím problém je, že se mi nechce do práce, kterou je bezpodmínečně potřeba udělat, a tak se místo toho toulám po webu a klikám na každou blbost... Na to nemusí být člověk ani psychlog, ani rozumět strým knihám.
KLÍČOVÁ SLOVA: a dost!

Založil jsem si druhý blog

...v angličtině. Zatím tam vcelku nic není. Neptejte se mě, proč. (Tj. proč jsem ho založil; ne, proč tam nic není.) Asi nemám co dělat...
KLÍČOVÁ SLOVA: mešuge!

Kousla ho snad tarantule, nebo co?

"(...) vzpomenete si na nějakou originální Havlovu myšlenku?"
"Jednou se třeba mluvilo o jaderném odpadu a prezident najednou řekl na první pohled naivní věc, která mi ale připadala strašně zajímavá - že prý se v budoucnu budou vypravovat veliké nákladní kosmické lodi, které se naplní odpadem a zamíří ke Slunci. Tam bouchnou a travička povyroste."
"To by možná vymyslel i žák základní školy."
"Všechny geniální nápady jsou strašně jednoduché (...)"
Přečetl jsem si ve čtvrtečním Magazínu Dnes interview s Michaelem Kocábem (neručím za trvalost linku). Vhodné slovo je "trapný". Kocáb se předvádí jako autoritativní zapšklý patriarcha, aniž by si toho byl vědom - naopak, je si určitě jist, že se ukazuje v nejlepším světle. Vždyť je mu jen padesát! To není zas tak moc... aspoň doufám. Pokud odsuzuje kvůli nemravnostem hudbu, kterou dělá Eminem ("když je [Eminemovy nahrávky] u nich [svých dospělých dětí] objevím dneska večer, tak je rozlámu"), pak kádruje stejně, jako jeho kádrovala Tribuna v osmdesátých letech kvůli Strace v hrsti. Ach jo; je to jen věkem? Dopadneme takhle všichni, slepí k vlastní slepotě?
KLÍČOVÁ SLOVA: "stejně bych to rozlámal"; "potrat bych jí nedovolil"; "nutit rádia a televize, aby hrály víc české hudby".

Juga žije

Povídali jsme si s O. u večeře o morální zkaženosti politiků vlevo či vpravo (jsme koneckonců skoro normální česká domácnost) a já si provinile vzpomněl, že jsem vlastně taky ministrem. Svého času jsem se totiž stal občanem KyberJugoslávie, která má v ústavě, že každý musí být ministrem něčeho, aby nevznikalo napětí mezi vládou a lidem. Nahlédl jsem dnes tedy na jejich (náš) web a potěšilo mě, že ten mile praštěný projekt žije. "Až budeme mít pět milionů obyvatel, požádáme OSN o dvacet čtverečních metrů svrchovaného území kdekoli na zeměkouli. Tam bude stát náš server." Zatím jich mají (máme) 16 112. - A že se nestarám o svůj resort? Dělám pro něj to nejlepší, co mohu: nechávám jej volnému vývoji!
KLÍČOVÁ SLOVA: virtuální stát; distribuované občanství.

Takhle jezdi Lance

Prof?­ci fot?­ sport...
Originally uploaded by Milan.

A jeste jedna fotka with a little help from my friends: v Praze mel beneficni exhibici Lance Armstrong a Milan, ktery je zrovna tak fotograf jako cyklista, u toho byl.
KLICOVA SLOVA: pohyb!

Cista radost

J&J
Originally uploaded by Marta.

Tak znova a bez diakritiky: tuhle fotku udelala moje kamaradka Marta, jsou na ni jeji J & J nekde na Sardinii a ja si takhle nejak predstavuju cistou radost. Pro vsechny tri zucastnene.
KLICOVA SLOVA: svet je fajn; Flickr neumi cesky.

Čáry dělící Evropu

1. Západ-Východ. "Řada pozorovatelů si už všimla, že Evropu rozděluje zhruba linie Sankt Petěrburg - Terst na dvě poloviny, dosti odlišné svou povahou. Směrem západním se pak zřejmě zatáčí, přetíná Apeninský a Iberský poloostrov v půli a konečně zahýbá do Svatojiřského průlivu, aby oddělila Irsko od Velké Británie. Tato hranice je samozřejmě jen přibližná a i na kontinentě nikoli podle pravítka - v naší blízkosti by probíhala zhruba Moravskou bránou, Boskovickou brázdou, Znojmem, dále pak zhruba Hornem, Vídeňským lesem, Štýrským Hradcem a Korutanskými Alpami. (...) V oblasti západní převládá (...) tendence k rozvolňování rodiny a k chápání abstrakt, jako jsou zákony, stát a ekonomické doktríny, nezávisle na ní." (Stanislav Komárek, esej Povaha Orientu, z knihy Pitevní praktikum pro pokročilé, str. 155)
2. Hranice latinské evangelizace. Od severu zpočátku zhruba odpovídá čáře [1], někde u Lvova se zatáčí mírně k jihovýchodu, aby západní část zahrnula i dnešní Maďarsko, Slovinsko a Chorvatsko. V Dalmácii někde u Splitu končí.
3. EU po letošním rozšíření. Velmi se podobá se čáře [2], na rozdíl od ní neobsahuje Chorvatsko, zato dvě významné výjimky - Řecko a Kypr - a pak ještě jednu méně výraznou: východ Slovenska a krajní jihovýchod Polska. Jsou lidé, kteří soudí (ať už vědomě, nebo spontánně), že čára [2] představuje jakousi přirozenou hranici rozumného rozšiřování EU.
4. Areál jablkového štrůdlu. "Mám představu, že kdybychom sestavili mapu oblastí, kde znají jablkový štrůdl, tak by se kryla s tou částí Evropy, kde lidé dobře rozuměji Stefanu Zweigovi, některým básníkům, určité fortelnosti řemesla a jistému sklonu střech." (Václav Cílek: Krajiny vnitřní a vnější, str. 80). Chápu-li Cílka dobře, jde v podstatě o definici střední Evropy zahrnující větší část Německa (s výjimkou pobřeží a Pruska), většinu dnešního Polska a celou někdejší rakousko-uherskou monarchii z doby její největší expanze, tedy včetně italského jižního Tyrolska, dnešní srbské Vojvodiny a západní Ukrajiny.
5. Socialismus - kapitalismus. Expanze sovětského impéria se řídila spíše čárou [1] než [2], u nás a v NDR šla i za čáru [1].
6. Lednová nulová izoterma. Rozděluje oceánské a kontinentální klima. Je velice klikatá: nejjižnější mys Islandu - Bergen - Oslo - střed Jutského poloostrova - Odense - Magdeburg - Regensburg - Mnichov - Terst - Banja Luka - Bělehrad - hranice Rumunsko-Bulharsko - Varna - dělí Krym na severní a jižní polovinu - hlavní hřeben Kavkazu. Částečná podobnost s [5] je přinejmenším zajímavá.
7. Hranice největší územní expanze Římské říše. Zhruba po linii (v dnešní terminologii) hranice Anglie a Skotska (Irsko je vně) - severní hranice Belgie - tok Rýna - Frankfurt - Regensburg - tok Dunaje - Železná vrata - jižní okraj rumunských hor - Černé moře. Opět lze najít společné rysy s některými výše jmenovanými dělicími liniemi.
Co z toho? Nevím. Ale rozdíly života před a za tou kterou čarou občas cítíme všichni. My v Česku navíc žijeme v těsné blízkosti všech sedmi, u nás se to láme, vidíme na obě strany.
KLÍČOVÁ SLOVA: my a oni; proč jsme, jací jsme; proč jsou, jací jsou.

Co dělá Sergej Šojgu

V Rusku v noci na dnešek spadla dvě letadla na vnitrostátních linkách během pěti minut. Patrně Čečenci. Tragédie. Ale vybavila se mi vzpomínka: šel jsem po Moskvě s dvěma západními kolegy neznalými jak ruštiny, tak azbuky.
"Co je tohle za velikou budovu?" zeptal se jeden.
"Ministerstvo pro mimořádné situace," přečetl jsem z tabulky u vrat. Trochu jsem váhal, jak to přeložit, nakonec jsem se střízlivě rozhodl pro emergency situations (= nouzové, havarijní), nikoli exceptional (= nevšední), i když to svádělo.
"Čteš to tam správně?" užasli. "To přece není možné. Oni fakt mají ministerstvo pro mimořádné situace?"
Tázající se pak rozhlédl kolem sebe po širokém bulváru a dodal: "That guy who's minister here must have a lot of work, really."
No, myslím, že má. A bude mít i nadále.
KLÍČOVÁ SLOVA: Rusko, impérium.

Tento blog: návod k použití pro začátečníky

"Já tady... panu řediteli... příslušenství..." říká Oldřich Nový v nejlepší (IMHO) scéně z Kristiána, kde se snaží provádět návštěvu cizím bytem a nedat najevo, že sám do něj poprvé v životě vstoupil spolu s ní. Jako nováček v blogování jsem v podobné situaci, když se snažím vysvětlit, jak a proč funguje to či ono. Nicméně je asi na čase, abych pro netrpělivou část čtenářů, kteří nemají čas zkoumat metodou pokusu a omylu, podal návod ke svému virtuálnímu bytu. Zkušení bloggeři nechť nečtou.
Hlavní sloupec s textem je jasný: myšlenky, o nichž svět prostě musí vědět :-), jedna za druhou. Hodlám psát časem víc v angličtině na úkor češtiny, snad až tak 50/50, ale zatím jsem na to líný. Každý z článků neboli postů mohou čtenáři komentovat a je to vítáno. Pokud byste si je chtěli odněkud odkázat, stálá adresa neboli permalink postu je vždycky na tom časovém údaji dole pod ním. Pojďme se věnovat příslušenství neboli pravému sloupci.
Nahoře je fotka, já jsem ten vpravo; pod ní pokus o sebepopis. Proč tam není jméno atd., to jsem se již pokusil vysvětlit. Nicméně jsem vstřícně přidal mailovou adresu. Blogger si přeje, aby jeho uživatelé napsali také profil, neboli něco o sobě: jaké filmy a knížky mají rádi, co je baví, co by si zapomněli, kdyby měli odletět na Měsíc... pokusil jsem se to vyplnit.
Následují čtyři způsoby, jak se dostat ke starším článkům. Pod titulkem Previous Posts je deset posledních titulků, Archives jsou týdenní archivy blogu označené datem posledního dne a konečně Index obsahuje seznamy (na rozdíl od archivu, tam jsou plné texty; v Indexu je to jeden klik navíc) článků za každý měsíc zvlášť. Indexy píšu ručně a snažím se je dělat tak, abych se v nich sám vyznal, snad tedy pomohou i vám. Pak je tu ještě rubrika Blowing My Own Trumpet neboli chlubení vlastním peřím: odkazy na články z blogu, které se mně samotnému líbí nebo je pokládám za jinak důležité; nebo k nim byla velká diskuse; nebo k nim nebyla žádná diskuse, ač podle mě být měla, tak vám je zkouším ještě jednou vnutit... Takové Best of. Mimochodem, proč jsou ty názvy rubrik anglicky, přestože skoro všechen obsah je v češtině? Protože jsem se pořád ještě nevzdal naděje, že z toho udělám dvojjazyčný blog.
Dál tu máme fulltextové hledání v blogu, pro jistotu dvojí: hledací box z Jyxa a odkaz na Google. Nehodlám řešit, co je pro daný účel lepší - něco mi najde snáz Jyxo, něco Google. Hledat pomocí Google v obsahu blogu lze ještě jedním způsobem, z té černé lišty úplně nahoře, kterou tam Google přidává, protože celý systém Blogger, kde jsem v podnájmu, mu patří. Takže ten link v pravém sloupci je nadbytečný, ale nešť.
Pokračujeme? Následuje motto (našel jsem to kdysi v Time a moc se mi to líbí) a seznamy odkazů. Me, myself & I je jistě jasné včetně toho, odkud jsem ukradl titulek. Dovoluji si upozornit (zde, prosím, pane řediteli...) na svůj linkblog neboli velmi stručně komentovaný seznam zajímavých odkazů na web, jak mi přijdou pod ruku. Funguje díky systému Del.icio.us, který se mi i nadále moc líbí. Photoblog provozuju na systému Flickr, náhledové fotky jsou prokliknutelné. Postupně ho plním, takže obrázky zatím nejdou po sobě chronologicky. Fotografovat neumím, je a bude to to pustá fušeřina, ale Flickru se nedá odolat.
Sources jsou mé oblíbené zdroje informací, odkazy v sekci Šeková republika popisují, kde domov můj a jak to tam tak zhruba vypadá - vybíral jsem ze zřejmých důvodů hlavně to, co je v angličtině. Bloggzzzz & people jsou, inu, bloggzzzz & people: jednak osobní známí, jednak pár ikon české a světové blogerské scény. Těch, co mě zajímají. Pod statickým seznamem jmen je v této sekci ještě dynamický seznam odkazů na články generovaný z některých mých oblíbených blogů jako tzv. blogportálek. Chcete-li tady mít odkazy na své vlastní posty, je to jednoduché, stačí a) se mi líbit, b) registrovat svůj blog včetně RSS kanálu na Blogportálu.
Past Times jsou odkazy na věci, které se mi buď líbily v minulosti, anebo by se mi líbily pořád, ale už nefungují. To je zmatená definice, uznávám. Tuhle sekci možná zas zruším, samotného mě mate, některé odkazy z ní pak ovšem musím přemístit jinam, abych o ně nepřišel. Manifesto - k čemu se hlásím, s čím souhlasím, co na mě dělá dojem.
Jsme už hodně dole. Zde se ještě můžete seznámit s tím, jaké knížky právě čtu, jakou muziku poslouchám a které weby mi přišly pod ruku a zaujaly mě. Tato poslední jmenovaná sekce, tedy Just Browsing, je sestavována pomocí výtečné služby Furl. Na každý z linků můžete buď přímo kliknout, nebo namísto něj použít ten křížek vpravo, ten vás hodí na můj komentář k němu.
Konec se blíží! Nenápadný odkaz RSS 1.0 je důležitý, na něm si můžete zaregistrovat můj blog do své RSS čtečky. Pokud žádnou nemáte, doporučuju tu nejjednodušší, tedy Feedreader, a používat ji velmi střídmě, jinak totiž nebudete u počítače dělat nic jiného než číst RSS kanály. (Co to vůbec je, to RSS?) Statistiky blogu jsou veřejně přístupné. A odkaz na licenci Creative Commons tam není pro ozdobu, mám rád open source, ale nemám rád opisování pomocí cut and paste, takže proto.
Většina linků obsahuje nápovědu nebo stručný popis. Kde ještě ne, budu to brzy doplňovat. Stačí na ně najet myší, chviličku ji tam bez klikání nechat a naskočí bublinová nápověda - důsledek použití HTML atributu title, který mám rád, dovoluje totiž čtenáři předem posoudit, zda se vyplatí kliknout.
Všechno je samozřejmě subject to change. Zatím mě baví vrtat se v tom.
KLÍČOVÁ SLOVA: user friendly; když vše ostatní selhalo, přečti si návod.

Hlavni nadrazi

Hraci automaty, automaty na kafe, automaty na pasove fotky. Svetelne napisy, hlaseni v neumele anglictine. Slaby, ale vsudypritomny pach moci. Kriklave reklamy, graficky i obsahove spatne udelane. Obycejni nocni cestujici; ztroskotanci; turiste z ciziny; ukrajinsti zednici, slovenske prodavacky, cesti opilci. Spacaky a karimatky batuzkaru a rance bezdomovcu nikde, na Hlavnim nadrazi se uz nespi; ne lidem na ocich. Je tu obycejne nedramaticky osklivo a smutno.
KLICOVA SLOVA: cekani na nocni vlak.

Název tohoto blogu, verze 2.0

Ode dneška zavádím definitivní název namísto provizorního jména aKBlog. At large znamená v angličtině jednak "zeširoka" (He talked at large about some rubbish), jednak "volně, na svobodě". V tom druhém významu se to užívá především tehdy, když nějaké zvíře uteče ze zoologické zahrady. Nebo z cirkusu. To se mi vesměs zdá vhodné.
KLÍČOVÁ SLOVA: Copak je po jméně? Co růží zvou...

Gmail: mám novou hračku

Musím se hned pochlubit, jakou radost mi udělala Daniela Kantorová z Kalifornie: věnovala mi účet na Gmail, což jsem samozřejmě s potěšením přijal. Takže mám fakt dobrou mailovou adresu :-) a těším se, jak si budu hrát a zkoumat, co všechno se s tím dá dělat. Jenže napřed práce, potom zábava. Takže večer. Nebo zítra. Nebo po neděli.
KLÍČOVÁ SLOVA: 1000 :-( 1024 mega; nejlepší search engine na světě; trocha snobárny, samozřejmě.

Kdysi uprostřed noci, 39,7 stupně

Možná je smrt úleva:
škrtnout zbytek diáře,
opustit všechny rozehrané partie,
no a do Švédska nepojedeme, miláčku.
Ani napřesrok.

Taky bolest, jistě, a strach,
pocit viny, ponížení, křivdy,
jestli na ně zbude čas.
Ale to všechno máte
i zaživa. Denně.

Dětské autíčko
vypuštěné do světa
nešikovnou dychtivou rukou
si razí cestu pod stolem,
vráží do nábytku, nakonec
se zastaví. Blíž nebo dál, podle toho.

Však vy víte moc dobře,
co tím chci říct.

Snad, snad tam bude
aspoň zlomek vteřiny na pochopení:
končí i to zlé. Už do ničeho nenarážet,
neposlouchat křik,
nebojovat se shrnutým kobercem.
Kolečka našla klid.

KLÍČOVÁ SLOVA: poezie pro cestující Internetem.

Už s ním zase souhlasím

Často se mi poslední dobou stává, že souhlasím s prezidentem Klausem. Čím to může být? Stárnu? Dělá mi to trochu starost. - Ale oni nás stejně poslanci přehlasují, jeho i mne.
KLÍČOVÁ SLOVA: eurozatykač.

Zubatá nás nechytí, je paťatá

Nebudu se pokoušet o recenzi, líp než Jiří Černý to stejně nenapíšu, jen dodám, že mi ta hudba dodává chuti do života ve chvílích, kdy dochází energie. Až zvítězím i nad obrem /ne po zlém, ale po dobrém... Jsou v ní naše středo- a východoevropské babičky všech možných národností, pouťový šraml, elegance světskejch ověšených kočičím zlatem, sníh s blátem v dělnických předměstích Prahy, kde chodí ten Mikuláš /co boty mýho táty měl, teplý smrad zakouřených hospod, vysokánské předjarní nebe nad zahrádkářskými koloniemi... a hergot, už se po tom Černém opičím. Radůza je stejně nepříliš popsatelná. A skvělá. A velice moderní a poučená světovými hudebními trendy, vážnou hudbou a kdečím, i když ten předchozí popis na to nevypadá; ale je. Žádný Karel Hašler revival. Poslechněte si ostatně sami, nepřehlédněte to, takové hudby je málo vždy a všude, natožpak tady u nás. Rata,rata, rata, rata, ratata / jen ať táhne, kdo má plný kaťata / ratatata, sekera je zaťatá /zubatá nás nechytí, je paťatá...
KLÍČOVÁ SLOVA: akordeon, písničky.

BugMeNot už zase jede

Takže kolem jeho vypnutí bylo mnoho povyku pro nic, k němuž jsem taky přispěl svým malým dílkem. Tak to na webu chodí. A nejen na webu. Web je svět, svět je web.
KLÍČOVÁ SLOVA: breaking the news / making the news.

Něco nepopulárního: pusťte Hoffmanna

Nepochybuju o tom, že Karel Hoffmann býval v časech, kdy na to měl sílu, pěkná svině. Jenže zavřít osmdesátiletého starce do kriminálu je trapné - na sbírání důkazů a souzení měly úřady patnáct let času, promarnily-li je, nechť to teď nedohání tak nedůstojně. Kromě toho, a to je důležitější argument, je to nezdravé z hlediska celé společnosti. Hle, máme viníka, to tenhle člověk může za okupaci a za vše, co bylo potom, čte se ten rozsudek. A to je lež: vinni jsme téměř všichni krom přiměřeně mladších a nečetné hrstky spravedlivých, každý v jiné míře a něčím jiným. Režim, to jsme byli my, přece! Nechodili jsme snad k volbám, nevolili v nich jednotnou kandidátku Národní fronty? Já ano a se mnou, tuším, 99,7 % obyvatelstva. Kdo smí hodit kamenem? Vyrovnat se s vlastní minulostí česká společnost potřebuje, neudělala to dosud, ale takhle levně to nepůjde. Pusťme Hoffmanna, ponižme ho tím koneckonců, lhostejno že on a jeho lidé to tak asi nepochopí, a zamysleme se při té příležitosti každý nad sebou. Smyslem uznání vlastní viny není nekonečné sebemrskačství, ale pochopení, nabytí sebevědomí. Úplně jiná tlustá čára za minulostí, než o jaké bývá řeč: žádné "smažme to", ale "je to vyřízeno, stůl je čistý". Ale tohle opravdu musí každý sám.
KLÍČOVÁ SLOVA: nejsme jako oni.

Žabákova dobrodružství

"A za tím Divokým lesem?" zeptal se. "Tam, kde je všechno modré a kalné, tam je vidět nějaké pahrbky - nebo snad ne? A jakoby kouř měst - nebo to jsou jenom mraky?"

"Za Divokým lesem je daleký svět," odpověděla Krysa. "Ale to se nás netýká. Ani tebe, ani mne. Nikdy jsem tam nebyla a nikdy tam nepůjdu. A ani ty ne, máš-li všech pět pohromadě. Buď tak laskav a nikdy se už o tom nezmiňuj. Vida, zátočina, tady se najíme!"

Je to kategorie sama pro sebe: ne tak docela dětské knížky. Patří do ní určitě Medvídek Pú, oba díly Alenky, Malý princ, Čaroděj ze země Oz, Peter Pan, z klasičtější české literatury třeba Devatero pohádek nebo Fimfárum, z moderní tvorby například Hárún a Moře příběhů od Salmana Rushdieho (Markéto, fakt ti to už musíme vrátit, odpusť :-) nebo Pohádky o mašinkách od Pavla Naumana. To jsou notoricky známé tituly, ale pak je spousta podobných pozapomenutých. Společný jmenovatel: můžete je předčítat dětem před spaním, budou se jim líbit, ale vy z té četby budete mít víc než ony, budete se bavit a tiše žasnout, jak umně lze dát dohromady rovinu poutavého srozumitelného příběhu a... prostě něčeho dalšího. Hlubšího. Velký smysl takových knížek je nejen v tom, že se k nim můžete celý život vracet (to je otřepané konstatování), ale hlavně v tom, že je můžete se svými dětmi naplno sdílet.
Z těch pozapomenutých připomínám jednu, kterou jsem miloval jako dítě a mám ji rád pořád: Žabákova dobrodružství. V anglickém originále se jmenují Vítr ve vrbách, The Wind in the Willows, a napsal je Kenneth Grahame; první vydání vyšlo roku 1908. Jde o příhody několika značně antropomorfizovaných zvířátek, což je schéma, které dětem brzy připomene Medvídka Pú. S tím mají Žabákova dobrodružství společné i prostředí, do nějž je děj zasazen, tedy britský (tady spíš skotský než anglický) venkov přelomu 19./20. století (Pú byl však napsán o nějakých dvacet let později). Žabák je vážnější, jeho hrdinové dospělejší, prožívají komplikovanější děje, ocitají se i v reálném nebezpečí; ve Stokorcovém lese si Pú a jeho přátelé vlastně jen pořád hrají a nic zlého jim nehrozí, to by Kryštůfek Robin (a především neviditelný vypravěč, tedy Dospělý) nepřipustil. V Žabákovi to místy vypadá, jako by Pú, Prasátko a Králíček (zde ovšem Krtek, Krysa, Jezevec a samozřejmě sám Žabák) vyrostli a zůstali odkázáni sami na sebe. Kromě základního příběhu je v knize mnoho lyrických odboček, úvah až esejistických, a taky pár pěkných veselých básniček, jaké se dětem líbí (opět paralela s dílem A. A. Milna). Příběh přeskakuje z čistého realismu do fantastična mluvících a dobře oblečených zvířátek řídících auta se snovou lehkostí. Dětem se to zdá být zcela přirozené, dospělý má zvláštní pocit - dotek surrealismu.
V životopise autora lze někdy najít klíč k jeho dílu, někdy zas ne. Grahame je ten první případ. Vyrůstal v prostředí drobné venkovské šlechty, asi ne zrovna v materiálním přepychu, ale zato uprostřed starosvětských ctností a drobných příjemností včetně pikniků u řeky, klidu a ticha, soužití s přírodou. To všechno v Žabákovi je. Jenže idyla tou dobou už končila i v Británii, do dveří vtrhl moderní svět s automobily, byznysem, kariérami a tušením leteckých pum. I to v Žabákovi je; Grahame jej psal v době, kdy pracoval jako úředník v Bank of England v Londýně. Střetnutí moderní a staré doby je vlastně osou příběhu a Grahame jednoznačně fandí tradici. Potrhlý, velikášský, ale sympatický Žabák s pomocí přátel nakonec ze svého přepychového venkovského sídla úspěšně vypráská Lasičky, Fretky a jinou havěť z Divokého lesa, která se mu tam usadila a začala drze hospodařit na cizím, zatímco pán domu byl na cestách (a taky chvíli v base). Starý svět rázně zvítězil nad novým aspoň v pohádce. A pro všechny čtenáře nesčetných vydání v nesčetných jazycích - vítězí dodnes.
Několik souvislostí: za prvé, Grahame byl vzdělaný a sečtělý pán a měl ostrovní smysl pro humor. Žabák je záměrně koncipován podle Homérovy Odyssey, k čemuž se ostatně otevřeně hlásí název poslední kapitoly (Odysseův návrat). Když tedy stejný zdroj inspirace použil James Joyce, byl i v rámci svých současníků píšících stejným jazykem až druhý (Ulysses vyšel roku 1922).
Za druhé, sedmá kapitola Žabáka se anglicky jmenuje The Piper at the Gates of Dawn, Pištec za úsvitu. Hudební fanoušci si jistě vzpomenou, že to je název prvního alba Pink Floyd, což samozřejmě není náhoda: Syd Barrett si sáhl pro inspiraci do své oblíbené knížky.
Za třetí, můj výtisk Žabákových dobrodružství vydalo SNDK v roce 1958. Je to třetí poválečné vydání, obě předchozí však vyšla bezprostředně po válce, pak dlouho nic. Nové české vydání Žabáka bylo jasnou známkou oteplení politických poměrů a jistě se neobešlo bez problémů. On byl ještě i v osmapadesátém takový Žabák, který si jde zpátky pro své rodinné sídlo se sukovicí v jedné ruce a revolverem v druhé, dost silné kafe pro tehdejší Lasičky a Fretky, o Tchořích nemluvě... Mimochodem, ta česká verze je vynikající, přeložila to nádherně nějaká Míla Grimmichová, ilustroval (samozřejmě ještě před válkou) Josef Čapek, verše převedl Jaroslav Seifert.
Za čtvrté, podle Žabákových dobrodružství byl natočen film, jeho autorem je Terry Jones, jeden z Monty Pythonů. V kinech u nás, pokud vím, nešel. Neviděl jsem ho, nemůžu soudit.
Přečtěte si: plný text Žabákových dobrodružství v angličtině.

Svět míval v čele velké muže,
jak učí knihy historie.
Kdo s Žabákem se rovnat může?
Nad všechny on přec slavnější je.

Oxfordští muži s okuláry
přemnohým věcem porozumí.
To všechno jsou jen láry, fáry,
slavnější věci Žabák umí.

KLÍČOVÁ SLOVA: loďka, vůz, auto, lokomotiva, zázvorové pivo, studené kuře, útěk z vězení.

Ode dneška i obrazem

Pořídil jsem si fotoblog, ale nečekejte žádné zázraky v kvalitě ani kvantitě, do fotografa mám daleko a lepší to nebude. Jde mi spíš o vyzkoušení technických možností služby, na kterou jsem slyšel spoustu chvály. Zatím se mi zdá, že právem, Flickr je přátelský, intuitivní, bohatý na funkce - výborná webová vymoženost. Doporučuju s čistým svědomím.
KLÍČOVÁ SLOVA: obrázky.

Tak vás tu máme, bratři

Zítra máme výročí bratrské internacionální pomoci (pro mladší: to není křečovitý humor za každou cenu, ale tehdejší terminus technicus pro okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy). Na československý rok 1968 existují dva pohledy: jeden, že to byla mocenská tahanice mezi komunisty, do níž slušnému člověku nic není. Druhý, že šlo o pozoruhodný pokus reformovat společnost, vedený tak, jak jedině to bylo v daném místě a čase možné, prováděný lidmi, kteří nesli zátěž vlastní minulosti, omezených možností a znalostí, přesto zkusili překročit svůj stín. Zastávám rozhodně ten druhý názor. Suďme každou dobu jejími měřítky, ne dneškem, nevyčítejme (spolu s majorem Terazkym) Janu Žižkovi, že neměl lehký kulomet. - Jiná věc je, jak to všechno bylo dál, kolik odbojníků rychle ohnulo hřbet sobě i jiným.
Přečtěte si: Dva tisíce slov, dokument, který spousta lidí podepsala a ještě víc jich pak ten podpis odvolalo; dobrý historický přehled událostí roku 1968.
KLÍČOVÁ SLOVA: Kohout, Vaculík, Kryl, Šik, Richta, Mlynář, Smrkovský, Kriegel... Husák a Biľak.

Diskuse o Škvoreckém

Malá diskuse o díle Josefa Škvoreckého pokračuje o několik postů níže. Budete vítáni. Konec hlášení.

Index blogu za červenec

31. 7.
Sex, lži a statistiky přístupů: Čtenost tohoto blogu je velice malá, což mě nepřekvapuje...
Milá blbinka pro geeky&pamětníky: Co si lidi nevymyslí: nějaký Jörg Seyfferth napsal program nazvaný ASCII Generator.
Pěkná hračička od Sony: dvougigový jednopalcový pevný disk v pouzdře velikosti vizitky.
Literární hádanka 3: Avšak já jsem zvedl ustrašeně ruku jako na obranu a řekl: "Vím již, kdo jsi. Tvůj muž je na cestách a tvé srdce je zrádnou pastí a tvé lůno pálí více než oheň."
BFU maže soubor: "To je neuvěřitelný, ten soubor prostě nejde smazat."

30. 7.
Rudd, Mali a Beethoven: Hudba z Mali, to je ve světě world music pojem. Toumani Diabaté vytvořil dost nepravděpodobnou kombinaci s osmašedesátiletým americkým trombonistou Roswellem Ruddem a vzniklo album Malicool.
Přemýšlejte o svém karassu: "Když zjistíte, že se váš život bez příliš logických důvodů proplétá s životem někoho jiného," píše Bokonon, "může být tato osoba příslušníkem vašeho karassu."
Herzlich willkommen in den Untergrund: mapa londýnského metra, pečlivě a s láskou k věci přeložená do němčiny.
Jakýpak hacker, prosím vás! Ach jo: dokonce i česká verze BBC, o jiných domácích médiích ani nemluvě, píše o podvodníkovi z Brna, co zkusil nakupovat na falešné číslo kreditky, jako o hackerovi.

29. 7.
Malá myšlenka o marketingu: Marketing funguje díky tomu, že jeho příjemce nepřemýšlí. Nicméně většina lidí po většinu doby nepřemýšlí. Takže marketing většinou funguje.
Microsoft spustil svou odpověď na Google News: Jmenuje se to MSNBC Newsbot, je to v beta verzi, dost se to podobá Google News...
Jazz křehký jako orientální ornament: Album Astrakan Café od Anouara Brahema není žádná novinka, vzniklo v roce 1999, ale poslouchat se dá pořád.

28. 7.
Literární hádanka 2: "Jářku, Tome, nech mě trochu bílit."
Malý geopolitický nápad: Kdykoli si Západ poslední dobou vytvořil spojence na Středním Východě, časem proti němu vedl válku.
Proč máme rádi sex: proč jsou zrovna lidé uděláni tak, že sex se jim vysloveně líbí a provozují jej daleko nad rámec reprodukční nutnosti?

27. 7.
Literární hádanka 1: A tak když v Americe zapadá slunce a já sedím na starém rozpadlém říčním molu a dívám se na dlouhý dlouhatý pruh oblohy nad New Jersey...
Knuthovo veledílo česky? Zaslechl jsem, že se prý Fragment chystá vydat v češtině monumentální dílo Donalda Knutha The Art of Computer Programming.
Časopis, který se prodraží: v podání Apetitu nás dostávají i prachobyčejná míchaná vajíčka, skutečně tam o nich je celostránkový článek a je velice působivý.
Orgnet.com, aneb vrána k vráně: Liberálové čtou své knihy, konzervativci zas své, průnik je minimální.

26. 7.
Městské mýty: Z Lagosu jen skok do Prahy: když přijmeš mobilní hovor z neblahého telefonního čísla, zemřeš.
Slunce v duši, Georgi Bushi! Tenhle milý pozdrav napsali asi před půldruhým rokem sprejeři na vnitřní zábradlí nájezdu na Barrandovský most z bránického břehu Vltavy.

23. 7.
Dží em: "Co znamená v anglickém textu zkratka GM?" zeptal se mě kolega.
Sdílené bookmarky ještě jednou: del.icio.us.

22. 7.
Vrací se internetová ekonomika? Ryanair chce do deseti let nabízet všechny své letenky zdarma.
Ich bin Ossi: Jedna z mých nejoblíbenějších anekdot se odehrává v Berlíně krátce po pádu zdi. Bohužel je nepřeložitelná jak z němčiny, tak z kontextu.
Eschatologie pro mateřské školy: "Až budu veliká, ty umřeš?"

20. 7.
Houstone, Orel přistál: Dneska je to pětatřicet let, co lidé poprvé vstoupili na Měsíc.

19. 7.
Odvěká scéna: Spravuju polámané nářadí a malý pomocník Si mi překáží ze všech sil. Podobné scény se jistě odehrávaly už v paleolitu, jen s tím rozdílem, že sekeromlaty se neopravují regeditem.

18. 7.
Jízda časoprostorem: Hlášení z pražského metra pro pamětníky.
Pracuju a poslouchám u toho: Možná je ta taneční rytmika přesně to, co mi u Les Négresses Vertes dřív chybělo. 10 Remixes je krásná odpíchnutá muzika pro dobrou náladu.
Haiku 1: padá / bomba / rychle si něco přej

17. 7.
Velký muzikant z Velké země: Umíte si představit rusky zpívanou countryovou vypalovačku s textem pojednávajícím o přísně tajné sovětské ponorkové základně v Barentsově moři? Pokud ne, pak jste určitě ještě neslyšeli nové album Aleksandra Rozenbauma Strannaja žizn'.
Neodbytná myšlenka: Internet je Hra se skleněnými perlami.

16. 7.
Správce záložek a záznam o toulkách vaší duše: Díky návštěvě na blogu Adama Javůrka jsem objevil na webu pěknou free službu.
To to ale šlo rychle: včera jsem vyvěsil zprávičku o tom, že se mi líbí Lookout, sharewarový doplněk pro Microsoft Outlook - a neměl jsem ani ponětí, že téhož dne Microsoft koupil dotyčnou vývojářskou firmu.

15. 7.
Vsjo čto ostalos': Ti dva sedí na břehu vysychajícího Kaspického moře. Moc se toho dodat nedá.
Posvátná místa: Neshromažďuji, raději zapomínám, aby v mysli bylo ještě místo na věci, které teprve přijdou. Viděl jsem víc, než do konce života pochopím. (Václav Cílek)
Outlook a Lookout: Mám v Outlooku asi dvaadvacet tisíc odeslaných mailů, přes dva tisíce kontaktních adres a spoustu dalších věcí. Ať si o Microsoftu říká kdo chce co chce, mám ten program rád, zvlášť po poutavých zkušenostech s Notes.
Orly, chceme navádět: Ray Webster, CEO easyJetu, prý vzkázal francouzské vládě: "Koupili jsme vaše zasraná letadla, tak nám koukejte dát nějaká místa, kde s nimi přistát."

14. 7.
Na přechodu pro chodce: Byla by o deset let starší než já, kdyby ještě žila, ale nežije, popravili ji na Pankráci v březnu 1975. A měli proč: o dva roky dřív úmyslně přejela náklaďákem osm lidí a kdyby mohla, bylo by jich ještě víc.
Chtěl jsem to tady mít hezčí: Proč blog? Protože můra musí ke světlu, Nezval musel napsat Roberta Davida a grafoman si tuhle novou formu musí vyzkoušet.

Únik informací

V Česku se rozkecá a líkne (to leak) skoro všechno. Britské listy daly na web "ze zdrojů blízkých premiérovi" aktuální verzi rozpracovaného programového prohlášení vlády. Elektronická demokracie jednadvacátého století v praxi: všichni mohou vědět všechno, ale je to úplně jedno, protože a) nikdo stejně nemá čas to číst; b) nikdo neví a z principu věci nemůže vědět, jestli je to platná verze, starý šmírák, nebo obratný podvrh; c) připomínky se přijímají na lampárně nádraží Opava - východ; d) vláda se tím stejně nebude řídit.
KLÍČOVÁ SLOVA: Realpolitik.

Z webu zmizel BugMeNot

Bez varování a vysvětlení přestala fungovat služba BugMeNot (= "nevotravuj"), která umožňovala obejít povinnou bezplatnou registraci na webech, kde se taková věc vyžaduje. Možná to opravdu vypnuli na soudní příkaz, ale řekl bych, že spíš zafungovala kombinace vlastní únava - náklady na provoz - nulový obchodní model - trocha bububu třeba od právníků The New York Times. Ne že by BugMeNot byla zas tak nezbytná věc, většina lidí se vypořádá s bezplatnou registrací prostě tím, že tam vyplní nějaké nesmysly. Já zpravidla píšu korektní údaje v rozsahu požadovaného minima do registračních formulářů těch stránek, které se mi líbí. Čtu přitom aspoň zběžně provozovatelovy podmínky, ten příslovečný small print, abych věděl, do čeho lezu. Nemám-li pocit důvěry, vycouvám. (Kde se mi nelíbí, tam nemám důvod se registrovat; i když tohle pravidlo může mít výjimku; pak také používám smyšlené údaje, to není zlomyslnost, ale ochrana.) Proč ten smířlivý přístup? Protože provozovatel webu z registrací bere souhrnné demografické údaje a těmi argumentuje při jednání s reklamní agenturou. Když se mi nějaký bezplatný obsah líbí a chci, aby na webu nadále vydržel, je registrace (opakuju, pokud jde o korektního a seriózního provozovatele!) celkem bezbolestným způsobem, jak jeho existenci podpořit. Jasně, že trochu otravuje, ale to jiné způsoby, jakým weby získávají peníze, taky. Nemůžeme pořád a všude chtít něco za nic. Internet se stejně tomu "něco za nic" blíží víc, než je dlouhodobě uvěřitelné (a udržitelné?). Jiné názory z poslední doby obsahuje třeba článek Mirka Zemana na Lupě nebo povzdech Adama L. Penenberga na Wired News. Ale pokud někomu BugMeNot zásadně chybí, ať nezoufá; pravděpodobně se za pár týdnů objeví znovu pod maličko jiným jménem třeba v top level doméně .ua, .bg nebo .pk. Stay tuned.
KLÍČOVÁ SLOVA: obsah zdarma.

Východní Evropa

Přidal jsem do titulku blogu fotku. Je na ní kus východního Berlína poblíž třídy Unter den Linden, deset minut volnou chůzí od někdejší Zdi. Ten panelák vpravo, to je der Palast der Republik, Palác republiky. Konaly se tam sjezdy SED a sídlil tam východoněmecký parlament. Dneska je Republikpalast zavřený a chátrá. V jeho zdech je plno azbestu, takže celá obrovská budova je karcinogenní; oprava by se nevyplatila. I zbourání by ale bylo pěkně drahé, zkrátka nikdo neví, co s ním. Kromě toho jej mnozí východní Němci hájí. Pokládají jej za důležitou součást své kulturní identity. A ve vzduchu na berlínských ulicích je prý stejně azbestu víc než uvnitř paláce.
Ta věž vlevo patří slavnému kostelu, jehož jméno jsem zapomněl, přestože jsem v něm několikrát byl. Mohl bych je hravě zjistit a dělat chytrého, ale neudělám to, protože mi to připadá příznačné.
Žijeme ve východní Evropě. Stále ještě zapomínáme jména kostelů. A Republikpalast s celým jeho bizarním osudem je chtě nechtě součástí naší kulturní identity, z toho se nelze vyzout, přinejmenším v mé generaci ne. A kdo vyzutí předstírá, lže. Hlavně sobě.
Aby bylo jasno, to není jen povzdech. Mám východní Evropu rád se vším, co k ní patří. Líbí se mi bílá panelová sídliště zarostlá plevelem - v Gdynii, Pardubicích i Rostově na Donu. Líbí se mi pár zbylých pražských mléčných barů. Líbí se mi nápis NO FUTURE na zdi v Plovdivu, napsaný očividně rukou, které latinka činila potíže. Líbí se mi to, protože do toho patřím, protože to je můj domov a můj svět. Líbí se mi zdejší pozoruhodná kulturní, myšlenková a lidská směs, ta naše praštěná a patetická historie, Clementisova beranice na Gottwaldově hlavě. Vlivy ze Západu i z Východu. Čekat, co z nich zas vzejde. Plout v brakických vodách.
KLÍČOVÁ SLOVA: Závod míru, Balaton, Mangalia, Mamaia, Zlaté písky, Zemplínska Šírava.

Ukaž prachy, pak mluv

V srpnovém čísle časopisu Time In je rozhovor s majitelem Fortuny Michalem Horáčkem. Time In se mi líbí (přestože má neskutečně neaktuální webovou stránku) a Horáček celkem taky (i když jako textař je někdy kýčař a svého času se drze prohlásil za spoluautora plyšové revoluce). V tom rozhovoru mimo jiné říká (cituju zpaměti a tak parafrázuju): když má někdo na něco názor, ať si na něj vsadí pět stovek - a hned uvidíme, jestli doopravdy věří tomu, co říká!
To je užitečná myšlenka. Určitě by ubylo žvanilů. Kromě toho by lidé byli nuceni formulovat své názory v popperovsky falzifikovatelné formě neboli tak, aby se vůbec bylo oč vsadit, aby výsledek sázky byl ověřitelný a rozhodnutelný.
A nejvíc peněz by shrábli bookmakeři jako vždy. Takže spokojen by byl i Horáček.
Já jsem ochoten se vsadit, že roztržený pytel s Horáčkovou publicitou v posledních týdnech není jen tak, ale že souvisí s chystaným prodejem Fortuny. PR mašina druhé největší sázkové kanceláře v zemi pracuje naplno. Přesto se ty rozhovory dají číst. Ten chlap má půvab rodiny Prizziů. Rohovor z Time In nelze odlinkovat, ale tady je jiný, ještě lepší.
KLÍČOVÁ SLOVA: štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš.

To se nedělá

Dan Gillmor, což je ve světě internetové žurnalistiky sakra velké jméno (a právem) zveřejnil na svém blogu malou noticku o knížce jménem Extreme Democracy. Přesněji řečeno, ta noticka spočívá v cut&paste z odkazovaného webu a v jediné Gillmorově větě: "There's some important stuff on these pages." Je evidentní, že Gillmor knížku nečetl, nepřemýšlel o ní. Člověk disponující nespornou autoritou, což Gillmor je, se takhle chovat nesmí, ať už to udělal z pohodlnosti, bezmyšlenkovitě nebo z nízkých důvodů reciproční zmínky. Mate tím lidi, manipuluje míněním. Však mu to taky pár čtenářů dalo sežrat. Poučení: hezká ukázka něčeho, na co si člověk musí dát pozor. Jako autor i jako čtenář.
KLÍČOVÁ SLOVA: blog; trustno1.

Příspěvek k systematice českých blogů

Jako každý pokus o rozškatulkování čehokoli je i tehhle předem odsouzen k nezdaru; pár knížek velmi sporně zařazených do knihovny a haldy nezařaditelných na koberci. Berte ho spíš jako první dojmy člověka, který vlezl někam, kde předtím nebyl a teď se tam rozhlíží. Tak tedy, v české blogosféře jsou především:
1. Blogísky. Píšou je i chlapi; ty pak bývají nejhorší. Nicméně autorkou typického blogísku je buď středoškolačka, nebo někdo, kdo se za ni snaží vydávat. Blogísek je buď laděn do růžové a jiných pastelových barev, nebo napsán tak, že z něj ten pocit stejně máte. Bývá slušně navštěvován, protože jej čtou spolužačky, spolužáci a příležitostní úchylové. Významnou podmnožinou kategorie 1 je typ "hra na drsňačku", případně "hra na nymfomanku". Samozřejmě ne každý blog psaný ženou je blogísek. Stejně tak ne každý blog, v jehož názvu se to slovo nevyskytuje, blogískem není.
2. Holič krále Lávry. Někdo pracuje někde, kde má pocit, že nemůže tak docela volně publikovat své názory a postřehy, tak si založí (polo)anonymní blog a lákavě jej nadepíše, třeba MFD pozítří a tak podobně. Nejzajímavější bývá na takovém webu hádat who's who, obsah je většinou dost triviální. Typickým autorem je novinář, typickým čtenářem jeho kolega. Autoři podobných textů zpravidla značně přeceňují třaskavost předkládaných zpráv; kdyby to psali pod vlastním jménem, nestalo by se jim nic horšího, než že by jim povážlivě klesla čtenost. Hm, nepatřím do téhle kategorie i já? Snad ne; nemám pocit, že nemůžu volně publikovat, ani se při případném úniku informací o identitě nebojím vyhazovu z práce.
Kategorie 2 má rovněž několik zajimavých podmnožin, především "blogující politik" a "anonymní bonzák". U té druhé jsem zatím našel jen jeden výrazný příklad, což je potěšitelné, protože daná forma k tomu přímo vybízí.
3. Blogy o webu. Mnozí jejich autoři své věci velmi slušně rozumějí, několik jich má v rámci komunity webdesignérů a programátorů světové jméno. Bývají tam užitečné technické maličkosti (pro toho, kdo je dokáže zužitkovat), často pěkné obecnější postřehy a občas nějaká žabomyší válka. Ale obecně se přes blogy a kolem nich, zdá se mi, moc neflamuje.
4. Monotematické blogy. Někdo rozumí něčemu hodně specializovanému, o čem se nedá v takovém rozsahu psát ani do odborného časopisu, třeba pohlavnímu životu slunéček sedmitečných, poštovním známkám Otomanské říše nebo jednomu způsobu kódování signálu v jednom typu mobilní sítě. Náhodnou procházkou přes takové blogy se můžete dovědět hodně o věcech, o nichž jste ani netušili, že existují. Zda o to stojíte nebo ne, to je vaše volba. Jak pravil William Orton, "if you keep your mind sufficiently open, people will throw a lot of rubbish into it." Přiznám se, že mě mnohé tyto věci baví velice a jsem schopen kvůli nim zanedbávat důležitější záležitosti. Někdo zase rád prolézá antikvariáty, železářství a vetešnictví; tohle je můj ekvivalent. Každý máme svou chybičku.
5. Společensky těžko přijatelné názory. Takových blogů bych čekal mnohem víc, napadá mě ale jen málo příkladů. Pokud to někdo umí dělat, je četba podobného blogu velmi osvěživá po pachtění všedního dne a poskytuje vzácnou věc - zorný úhel jiný než obvyklý. Jen pozor na předávkování. Pokud to naopak někdo dělat neumí, vyjdou mu z toho zpravidla nenávistné fekální bláboly, od nichž se člověk umaže i při zběžném přečtení.
6. Literatura. Překvapilo mě, kolik blogů a na jak vysoké úrovni se věnuje české i světové literatuře. Bohužel nemám čas číst ani ty blogy, natožpak knížky, o nichž je tam řeč, takže celý tenhle žánr ve mě vyvolává silný pocit marnosti.
7. Fotoblogy. Není jich moc a zpravidla jsou velmi pěkné.
8. Nezařaditelné. Těch je!
A víc zatím nevím; nicméně jsem připraven systematiku kdykoli rozšířit, pozměnit či odvolat, pokud mě k tomu přivedou fakta, která dosud neznám.
KLÍČOVÁ SLOVA: blog.

Ranní dávka Londýna

Tohle se mi tak líbí, že se o to prostě musím se světem podělit. Jistý Simon Clarke namaloval podle známého Beckova schematického plánku geograficky věrnou mapu londýnského metra. Jistý R. Gardiner ji pak vzal a přeložil přes satelitní fotku. Takže se můžeme podívat, jak vypadá londýnské metro doopravdy. Gardiner uvádí spoustu pěkných linků a taky píše: "For much of the online world, London Underground's 'The Tube' holds a strange fascination." Pro mě taky.
KLÍČOVÁ SLOVA: you can't beat the Tube!

MP3 přehrávač, co neumí MP3

V Americe se před dvěma týdny začal prodávat za $400 Sony Network Walkman NW-HD1: pozoruhodná malá (8,6 x 5,7 x 1,3 cm) a lehká (jedenáct deka) věcička na přehrávání muziky. Uvnitř je 1,8" pevný disk 20 GB a na akumulátory to má vydržet hrát třicet hodin, což je z technických údajů ten nejzajímavější. Nejnovější iPod je větší (10,5 x 6,1 x 1,5 cm), na baterie vydrží tak třikrát míň (pokud se těm třiceti hodinám dá věřit), ale stojí o sto bagů míň, za $400 je už verze se 40GB diskem. Mám rád značku Sony a nový přehrávač by mě hodně přitahoval, nebýt jeho největší chyby: neumí formát MP3 ani Real Audio, neumí vůbec nic kromě vlastního formátu ATRAC3. S přehrávačem sice dostanete konverzní software, ale na PC jsem zvyklý na svůj Real Player a představa neustálého piplání se soubory a formáty není lákavá.
Kromě toho na ten přehrávač stejně nemám. Takže zaplaťpámbu, že má tak zřetelnou vadu.
KLÍČOVÁ SLOVA: kyselé hrozny.

Na tématu nezáleží, když se umí psát

Když někdo opravdu umí psát (jazyk, styl, kompozice, přehlednost výkladu), pak je jedno, o čem píše - zaujme vás to v každém případě. Autobazary jsou mi úplně ukradené, nikdy by mě nenapadlo zajímat se o ně, ale článek o nich, jehož autorem je český blogger D-FENS, jsem si přečetl s velkou chutí, cítím se pobaven, poučen a seznámen s kouskem ducha doby. Pokud někoho pohoršují vulgární výrazy, podotýkám, že v daném kontextu jsou plně funkční a nahradit je nelze ničím. Takže vlastně vulgární nejsou: vulgární je IMHO jen zbytečné použití sprostých slov (které je ovšem daleko častější než to funkční). Mimochodem, ten článek by v žádném většinovém médiu nikdy nemohl vyjít (ani na webu, natožpak na papíře). Dobře ukazuje, k čemu jsou dobré blogy a proč stojí za to číst je.
KLÍČOVÁ SLOVA: výbava f plný palbě. Klíma, metla, kůže, ksenóny a značková muzika...

Sebekritika

Čtyři ráno. K mašině jsem usedl před šestnácti hodinami. Jsem to ale blb. A ten pravý, kdo má co kritizovat noční práci...
KLÍČOVÁ SLOVA: neumět si to zorganizovat.

Polský novinář, český novinář

Kniha Jacka Żakowského Obavy a naděje: Rozhovory o budoucnosti je výborná! Je to soubor interview s předními světovými ekonomy, politology (těmi opravdovými) a filosofy. Hustota podnětných myšlenek je obrovská, je to třeba číst pomalu, ne kvůli nesrozumitelnosti, ale proto, že se opravdu vyplatí pomaloučku nad stránkami přemýšlet. Víc o obsahu knihy napíšu určitě později. Jedno mě ale napadá hned: kouzlo knihy spočívá hlavně v tom, jak mistrně jsou kladeny otázky, vedena nit rozhovoru. Żakowski je komentátor varšavského týdeníku Polityka. Kdo z našich novinářů by dokázal pořídit podobný rozhovor s Francisem Fukuyamou, Samuelem Huntingtonem či Lesterem Thurowem? Nejlepší čeští novináři specializovaní na interview jsou podle mne Václav Moravec z BBC a Renata Kalenská z Lidovek. Ve srovnání se svými českými kolegy jsou oba hvězdy. Vedle Żakowského vypadají jako Sparta vedle Realu Madrid. Čím to je? Polityka i Gazeta Wyborcza mají rozhodně blíž ke Guardianu či Independentu než kterýkoli český deník či týdeník. Polský trh je čtyřikrát větší, novin se tam prodává možná i víc než čtyřikrát více, vydavatelé tedy mohou zaplatit špičkové lidi, potud paralela s fotbalem. Nevysvětluje vše. Kdyby Lidovky nebo MF Dnes nabídly čtyřnásobek platu svého nejlépe placeného komentátora, český Żakowski se stejně neobjeví. Nebo se pletu? (Dá se říci, že výkon každého je dán i velikostí výkonu protihráče; Poborský hraje jinak proti Nizozemcům a jinak proti Opavě; podobně naši novináři mají za protihráče zpravidla něco jako Škromacha či Issu; ale to není odpověď, jen posunutí problému o stupínek dál.)
KLÍČOVÁ SLOVA: Polsko, svět, my.

To je právě ta otázka

Howard Rheingold v rozhovoru pro Business Week říká: "All these could dramatically transform not only the way people do business, but economic production altogether. We had markets, then we had capitalism, and socialism was a reaction to industrial-era capitalism. There's been an assumption that since communism failed, capitalism is triumphant, therefore humans have stopped evolving new systems for economic production. But I think we're seeing hints, with all of these examples, that the technology of the Internet, reputation systems, online communities, mobile devices -- these are all like those technologies...that made capitalism possible. These may make some new economic system possible."
Tohle je klíčová otázka. Má Rheingold pravdu, nebo ne? Mění digitální technologie něco opravdu zásadního v chodu ekonomiky a uspořádání společnosti, nebo jde jen o normální kvantitativní růst, pokrok, posun vpřed? Marx (ale před ním Hegel) říkal, že kvantita musí přerůst v novou kvalitu. Musí?
KLÍČOVÁ SLOVA: nová ekonomika.

Zemřel Czesław Miłosz

Tak mało powiedziałem.
Krótkie dni.

Krótkie dni,
Krótkie noce,
Krótkie lata.

Tak mało powiedziałem.
Nie zdążyłem.(...)

-Czesław Miłosz, Tak mało (1969, úryvek; English translation here)

Ve věku 93 let zemřel včera dopoledne největší současný polský básník, laureát Nobelovy ceny za literaturu. Přečtěte si některé jeho verše, teď nebo později, stojí za to. Našel jsem v rychlosti i dva texty přeložené do češtiny (báseň Orfeus a Eurydika a esej Amerika), ale polština je krásná a dá se zvládnout skoro bez předběžných znalostí, jen s trochou citu pro slovanské jazyky. Známe málo literaturu a kulturu svých sousedů, nad nimiž často a třeskutě hloupě ohrnujeme nos. - A z mého blogu, půjde-li to takhle dál, bude sbírka nekrologů.
KLÍČOVÁ SLOVA: poezie, Polsko.

Literární hádanka 7.

Čtyřku (Jorge Luis Borges, povídka Alef ze sbírky El Aleph v překladu Kamila Uhlíře dle odeonského vydání z roku 1989) a pětku (Terry Pratchett: Otec Prasátek, samozřejmě v geniálním překladu Jana Kantůrka, vydal Talpress) uhodli čtenáři v komentářích. Správnou odpověď na šestku jsem dostal soukromým mailem, na veřejné vyluštění stále čeká. Tady je sedmička. Kdo tuhle knihu četl, tomu musí i krátká ukázka stačit: hádáme jméno autora, název knihy a jméno postavy, která pronáší následující slova.
Vel, na hlavu jsem si dala vig, ne tenhle. Tamten druh karotop, zhajlovala jsem taxík a drajvovala jsem rovně dólu do dauntaunu. End vudžbilívit: direktly před Jaltou běžím do Lídy! Lída byla dycky zvyklá bejt muj nejlepší gérlfrend, ale máj got! Džvundbilívit! Vona má na sobě ixektly tu samou týšertku!

Má být otevřeno nonstop?

Dovolená v Rakousku mi připomněla, že existuje něco jako otvírací doba v obchodech. V Praze na ni člověk nemyslí. Dva velké hypermarkety jsou otevřené nonstop a většina zbývajících denně dlouho do večera: do osmi, do devíti, někde do jedenácti. V sobotu a neděli samozřejmě totéž. Kromě toho tu je hustá síť malých večerek a nonstopů - v hlavním městě se vám prostě nemůže stát, že byste nedostali koupit chleba, mléko či víno, kdykoli si vzpomenete. Ale v rámci Evropy je to spíš výjimka než pravidlo. V Rakousku a Německu, jak známo, zavírá většina obchodů v 18 či 19h, v sobotu bývá otevřeno do jedné odpoledne a pak se otevře až v pondělí ráno. U nás se už nějakou dobu zvažuje zákon, který by obchodníkům nařídil totéž. Je to dobrý nápad, nebo špatný?
Řekl bych, že spíš dobrý, pokud se nepoženou věci do extrému - rakouské otvírací doby už k němu mají blízko. Myslím, že dejme tomu model maximální povolené otvírací doby Po-So 6-21h, v neděli zavřeno, by byl přijatelný i pro nás, co chodíme do práce spíš na osmou než na šestou a odcházíme úměrně později. Nakupovat ve tři ráno je opravdu trochu praštěné a hlavně zbytečné. Práce v noci není zdravá ani přirozená a měla by se provozovat jen u těch profesí, kde je to opravdu nutné - zdravotní sestry a hasiči musí mít noční služby, prodavačky nikoli.
Lze namítnout, že to je neliberální názor. Souhlasím, nejsem liberál. Lze namítnout, že jde o rozšiřování pracovních příležitostí, že by jinak přibylo nezaměstnaných. To je pravda a nemám na ni dobrou odpověď, nicméně stejnou logikou lze hájit sweatshopy a dětskou práci v rozvojových zemích. Lze namítnout, že to je sociální inženýrství: snaha manipulovat lidmi, aby žili určitým a ne jiným způsobem (pomni, bys den sváteční světil), snaha omezit jim možnost volby. Kdo nechce chodit v noci či v neděli nakupovat, nemusí přece, viďte?
Připusťme však, že sama existence možnosti (navíc podpořená reklamou a celým společenským prostředím) má taky na způsob života svůj vliv. Připusťme, že jsme do značné míry takoví, jaké je prostředí, v němž žijeme, že chování hráčů vychází z pravidel hry, ze tvaru a vzhledu hřiště. Vlastně každý zákon a každý zásah do chodu společnosti je chtě nechtě ovlivňováním a sociálním inženýrstvím! Nonstop otevřené hypermarkety jsou jím taky. Posilují tendenci nakupovat, utrácet, zanedbávat ostatní stránky života. Je jasné, že majitelé obchodů chtějí mít otevřeno, vydělají tak víc. Ale co my všichni ostatní (= demokratická většina), je nepřetržitý prodej v našem zájmu, či nikoli?
Diskuse o zákonném omezení prodejní doby je naprosto v pořádku: je diskusí o žebříčku hodnot. Je nepatrným kousíčkem diskuse o podobě světa, v němž chceme či nechceme žít. Jsem agnostik, ale vím, že třetí přikázání křesťanského Desatera (a jeho striktněji vyžadované a náročnější analogie v rámci judaismu a islámu) není hloupost, kterou lze odbýt mávnutím ruky. Rytmus lidského života je odměřován svátečními dny; když nám definitivně splynou se všedními, ztratíme - obávám se - něco nenahraditelného.
PŘEČTĚTE SI: Naomi Klein: No Logo; Benjamin R. Barber: Jihad Vs. McWorld.
KLÍČOVÁ SLOVA: konzumní společnost.

Dva malé postřehy k olympiádě

1. Poslouchal jsem ráno v autě BBC a někdo, jehož jméno mi uniklo, tam velmi zajímavě hovořil o olympiádách v antickém Řecku. Všichni jsme se učili ve škole, že po dobu her byl v Řecku posvátný mír. "Nešlo o nějakou symbolickou hodnotu," říkal ten historik. "Mělo to ryze praktické důvody, jinak by se všichni ti lidé na hry přes válečné zóny prostě nedostali."
2. Letošní olympiáda je už tak pátá či šestá, kde nesoutěží jen atleti, ale taky (a vlastně především) analytičtí chemici s biochemiky. Ti druzí vymýšlejí nové a nové způsoby dopingu, ti první se jej učí odhalovat. Závody ve zbrojení, problém štítu a meče. Taková soutěž je pak stejně falešná jako česká fotbalová liga. Sport jako divácký zážitek dosahuje v dnešní době vrcholu (Euro 2004 – to byla nějaká show!) a dna zároveň.
KLÍČOVÁ SLOVA: Kostas Kenteris, Katerina Thanou.

Povinná maturita z matematiky je opravdu nesmysl

Buzková má pravdu a Senát jakbysmet, povinná maturita z matematiky je hloupost. Myslím si to, ač jsem vzděláním technik a co do pohledu na svět asi pořád ještě víceméně taky. Ale ruku na srdce, kolik lidí potřebuje matematické vzdělání nad úroveň trojčlenky? Pokud vím, vrcholem středoškolské matematiky jsou základy diferenciálního a integrálního počtu. Pro drtivou většinu studentů zcela neužitečná buzerace a noční můra, pro tu nepatrnou menšinu, která to bude potřebovat, pak zpravidla pokažené, pedagogicky a odborně špatně zvládnuté budování myšlenkových základů, z nichž budou muset na matfyzu napřed pracně všechno zapomenout, aby mohli začít znova a lépe. (Omlouvám se všem dobrým učitelům, ale oni první uznají, že to tak je.) Namísto matematiky, fyziky, chemie a větší části biologie by bylo dobré mít integrální předmět odpovídající anglickému slovu science: základy přírodovědy pojaté ve vzájemných souvislostech, v praktických příkladech a ukázkách. Z toho by pak povinná maturita vedle češtiny a angličtiny jistě být mohla a měla. Proti "matice", jak vypadá dnes, zvedám vysoko ruku. Neuznávám argument, že učí logicky myslet: s většinou lidí dělá pravý opak. Logicky (přesněji řečeno: správně) myslet se lze naučit v rámci výuky čehokoli - cizího či vlastního jazyka, dějepisu či molekulární biologie genu. Ví-li učitel, jak na to a má-li žák motivaci.
KLÍČOVÁ SLOVA: rovnoběžka, tečna, sečna z plus do minus nekonečna.

Ještě se nevrátili

CITÁT: Kdy se vrátí ti, kdo s poctivostí nejdál došli? -Michal Růžička, cca 1963.
KLÍČOVÁ SLOVA: politika.

Horní Počáply - Dolní Beřkovice

Praotec Čech
přepočítává bojovníky
po násilném přechodu Labe
a nevěřícně hledí do speciálky
se zakresleným mlékem a strdím.

Kreténi nahoře,
říká si
a myslí na Peruna,
nebo tak vůbec.

Nesrozumitelný šepot
naléhá
nad basovým řevem těžkých provozů: vrať se,
tudy neprojdeš.

Krajina ostřice
krajina černobýl.

Koník a vůz.
Klopýtají úvozem
zapomenutí
z jiného času
od skládky toxického odpadu
k blázinci.

KLÍČOVÁ SLOVA: poezie pro cestující Internetem.

Jděte se dívat na Perseidy

Neseďte u počítače, dnes budou padat hvězdy. Půjdu se taky podívat. Je to romantické.
KLÍČOVÁ SLOVA: Klesla hvězda s nebes výše / mrtvá hvězda siný svit / padá v neskonečné říše / padá věčně v věčný byt. / Její pláč zní z hrobu všeho, / strašný jekot, hrůzný kvíl. / Kdy dopadne konce svého? /Nikdy - nikde - žádný cíl.

Stairway to Heaven

Poněkud crazy: jak by vypadala rocková klasika nejklasičtější Stairway to Heaven, kdyby ji napsal Franz Schubert, Gustav Mahler, Georges Bizet, ba i sám Ludwig van... Aspoň tedy v představách Australana jménem Joe Wolfe. Ta Óda na radost je fakt použitelná úplně ke všemu. Spějte v náruč, miliony!
KLÍČOVÁ SLOVA: I k tomu je Internet.

Zemřel Francis Crick

Přehlédl jsem to v honičce před dovolenou: 28. července zemřel ve věku 88 let dr. Francis Harry Compton Crick, spolumajitel Nobelovy ceny (z roku 1962) a spoluautor největšího vědeckého objevu minulého století.
Největšího? Když člověk uvažuje o vrcholech vědy nedávné minulosti, napadne ho nejdřív asi fyzika: Einstein, Planck, Bohr, Heisenberg, de Broglie, Feynman a slušná řádka dalších jmen. Relativita, kvantová mechanika a samozřejmě Bomba, která to všechno poněkud drasticky, ale velmi účinně zpopularizovala. Objev struktury DNA, k němuž Crick spolu s Jamesem Watsonem a za vydatné spolupráce Maurice Wilkinse a Rosalind Franklinové došli, nevypadá pro leckoho jako velká senzace ani dnes, a tím méně tak asi vypadal roku 1953. Oba byli velmi mladí, Crick neměl dokonce ani doktorát (a nevypadalo to, že jej někdy mít bude), nechovali se přesně podle akademického kánonu a celkem vzato působili dojmem, že o svůj objev zakopli čirou náhodou, což Watson ještě podtrhl zlehčujícím vyprávěním v knize Dvojitá šroubovice. Je to půvabná legenda, ale ne zcela korektní; náhoda opravdu přeje jen připraveným. Stejná experimentální data měli k dispozici tou dobou i jiní vědci, ale nedokázali z nich vyčíst to, co Crick a Watson, ostatně přečtěte si Dvojitou šroubovici sami (vyšla i česky), ale čtěte pozorně a mezi řádky toho na první pohled nenáročného vyprávění o mezilidských vztazích v laboratoři, děvčatech a rentgenové krystalografii.
Díky Crickovi a Watsonovi chápeme - bez nadsázky - jak funguje život na úrovni svého "strojového kódu". Všechen následující výzkum v molekulární biologii jen potvrdil a rozvinul jejich zásadní objev. Francis Crick se dožil úplného sekvencování lidského genomu, transgenních organismů, etických diskusí o této problematice, prostě všemožných důsledků toho, na co v Cambridgi před jednapadesáti lety přišli. Mohl si připadat právem jako stvořitel nového světa. Ale myslím, že nebyl ten typ, a o to si ho vážím víc. Na oné slavné fotce z Cavendishovy laboratoře to je ten kluk vpravo...
DALŠÍ ČTENÍ: článek obou objevitelů struktury DNA pro Nature, jedna z nejslavnějších původních publikací v dějinách přírodních věd (všimněte si, jak je stručný!); pěkné vyprávění o podstatě objevu včetně návodu, jak doma v kuchyni izolovat DNA z kiwi pomocí soli, saponátu, ledu a teplé vody (!!); interaktivní webový workshop o DNA pro začátečníky (Shockwave); kursy molekulární biologie na UCLA; kursy biologie na MIT.
KLÍČOVÁ SLOVA: DNA, gen, genom, Cambridge, život (vesmír a vůbec).

Jako prázdniny u babičky

Dovolená v rakouských Alpách je jako prázdniny u babičky. Louky jsou kýčovitě zelené, vzduch čistý, jídlo jednoduché a syté. Všechno je pomalejší, lidé se pořád zdraví navzájem, aspoň náznakem do těch rituálů taky musíte zapadnout. Něco smíte, ale něco rozhodně ne, třeba nechat otevřená vrátka na pastvinu nebo mluvit nahlas po večerce. Z rádia hraje skoro pořád dechovka. Chodí se brzy spát a brzy se vstává, když to chcete dělat jinak, můžete, ale pochvalu nečekejte. - Ale ne, přeháním, měli jsme se dobře a žili jsme si po svém, tohle je jen slabounký pocit někde pod realitou. (Ale ne moc hluboko pod realitou.) Bydleli jsme v příjemném penziónu, který mohu všem doporučit; šlapali jsme do kopce a z kopce; zakopávali o krávy, ovce a koně, taky párkrát o býky; kromě zeleného veltlínu, který je v Rakousku vynikající, nám zachutnal Radler, směs piva a citrónové limonády, což zní (Čechovi) asi hrozně, ale je to opravdu dobré, zvlášť když s jazykem na vestě dolezete na nějakou horskou chatu; večeřeli jsme několikrát v elegantním hotelu a olizovali se až za ušima; v podvečer jsme chodili plavat do bazénu v Ramsau, kam měli místní lufťáci jako my vstup zdarma. Terénu dominují tisícimetrové jižní stěny hor Hoher Dachstein a Torstein (viz fotka). Ze severní strany jsou ty hory povlovnější a pokrývá je ledovec, kde jsou celý rok v provozu sjezdovky a běžecké tratě. Nahoru jezdí lanovka, kterou jsme si odpustili. Pod jižními stěnami a částečně v nich se dají chodit pěkné túry tatranského typu i typu via ferrata, lehčí i těžší. My se spokojili s těmi lehčími, hlavně kvůli mé kondici, po 700 m převýšení jsem měl zpravidla dost a O. byla solidární, co jí taky jiného zbylo. Ono dost dobře nejde celý rok vysedávat u počítače a v autě a pak vyskočit a vyběhnout na Dachstein (jenže jak se to hergot dá jinak všechno stihnout? - no nic).
KLÍČOVÁ SLOVA: die Wiese; die Wand; die Kuh; der Klettersteig; zu schwer; nur für geübte; noch einmal, Herr Ober.

Literární hádanka 6.

Nejtěžší. Jsem moc zvědav, jestli někdo přijde na to, kdo tuhle knížku napsal a jak se jmenuje. Není ani trochu v módě a mám ji rád. Užitečnou nápovědou jsou obě vlastní jména, která se v úryvku vyskytují, ale protáhnout je Googlem nic neřeší.
Ondřeje napadlo, jak málokdy matka usedla za stůl, aby s nimi pojedla; snad jen o Štědrém večeru. Jim strojila a sama se odbývala cestou od plotny k dřezu. Sedala na stoličce i zdi a dojídala z rendlíčku. A jak by ne, to jí znamenalo uspořit si mytí tří set šedesáti čtyř talířů do roka - večeřela kávu. Když se ráno probouzel, vídal ji klečet u plotny a zapalovat hraničku. V poledne se přihrnuli, jídlo se do nich zaprášilo, nechali jí nádobí a šli po svých. Klekala po schodech a drhla bláto šlápot; stála v páře na studených dlaždičkách (družíc se tak k barvířům Francka Antény) a ohýbala záda k neckám cizí špíny; a vracela se domů k ohni a k vodě, k plotně a k dřezu, na tohle neplatí neděle, i na Boží hod děti chtějí jíst.

Literární hádanka 5.

Tohle je ta lehká. Jde o úryvek (a postřeh, ten o padajícím andělu a stoupající opici), který mám moc rád. Verzálky nejsou použity samoúčelně, musí tam být!, a to už napovídám hodně.
"Dobrá," přikývla Zuzana. "Nejsem hloupá. Ty prostě tvrdíš, že bez... fantazie by byl život nesnesitelný."
MYSLÍŠ? JAKO KDYBY TO BYLA NĚJAKÁ PILULKA? TO NE. LIDÉ POTŘEBUJÍ FANTAZII K TOMU, ABY BYLI LIDMI. ABY SE UDRŽELI V MÍSTECH, KDE SE POTKÁVÁ PADAJÍCÍ ANDĚL SE STOUPAJÍCÍ OPICÍ.
"Víly Zubničky? Otcové prasátek? Malé -"
JAKO TRÉNINK. MUSÍŠ ZAČÍT S TÍM, ŽE SE NAUČÍŠ VĚŘIT MALÝM LŽÍM.
"Abychom pak uvěřili i těm velkým?"
JlSTĚ. SPRAVEDLNOST. MlLOSRDENSTVÍ. POVINNOST. A TAKOVÉ TY VĚCI.

Literární hádanka 4.

Nemůžu se zbavit dojmu, že tohle je o Internetu. Ale autor, jehož jméno máte uhodnout, to napsal rozhodně před jeho vznikem.
Alef měl průměr asi dva nebo tři centimetry, ale obsahoval celý, nezmenšený kosmický prostor. Každá věc (například zrcadlo) byla zároveň nekonečný počet věcí, protože jsem ji zřetelně viděl ze všech vesmírných zorných úhlů. Viděl jsem hustě obydlené moře, viděl jsem úsvit i soumrak, viděl jsem lidské zástupy v Americe, viděl jsem stříbřitou pavučinu ve středu černé pyramidy, viděl jsem rozbořené bludiště (byl to Londýn), viděl jsem nekonečné oči, které byly přímo u mne a pátravě se ve mně shlížely jako v zrcadle, viděl jsem všechna zrcadla na zeměkouli a v žádném jsem se neodrážel, viděl jsem na zadním dvorku v Solerově ulici stejné dlaždice, jaké jsem před třiceti lety uviděl v průjezdu jednoho domu ve Fray Bentos, viděl jsem hrozny, sníh, tabák, rudné žíly, vodní páru, viděl jsem vypouklé rovníkové pouště a na nich každé zrnko písku, viděl jsem v Inverness ženu, na kterou nezapomenu, viděl jsem divokou hřívu vlasů i hrdé tělo, viděl jsem rakovinný nádor na prsu, viděl jsem na cestě kruh vyschlé půdy, kde dřív rostl strom, viděl jsem vilu v Adrogué, viděl jsem exemplář prvního anglického překladu Plinia od Philemona Hollanda, viděl jsem zároveň každé jednotlivé písmeno na každé stránce (jako chlapec jsem se často divil, jak to, že se v zavřené knize písmena přes noc nesmíchají a nepoztrácejí), viděl jsem současnou noc i den, viděl jsem západ slunce v Querétaru, v němž jako by se odrážela barva růže v Bengálsku, viděl jsem svou prázdnou ložnici, viděl jsem v jednom kabinetu v Alkmaaru globus mezi dvěma zrcadly, která jej bez konce rozmnožovala, viděl jsem za úsvitu na pláži Kaspického moře koně s vlající hřívou, viděl jsem, jak vojáci, kteří přežili bitvu, posílají pohlednice, viděl jsem v jedné výkladní skříni v Mirzapúru španělské karty, viděl jsem na podlaze skleníku šikmé stíny kapradí, viděl jsem tygry, písty, bizony, vlnobití a vojska ...a věta pokračuje pořád dál, ale snad to jako ukázka stačí. Dobrou nápovědou je autorův očividně obsedantní vztah k zrcadlům.

Za příčinou dovolené zavřeno

Tak, a jedeme na dovolenou. Mám dojem, že si ji letos sakra zasloužíme a moc se těším. Do Éstrrajchu jedeme, vylézt na nějaké kopce a sedřít se do úpadu na horském kole (O. nedá jinak) a vypít větší než malé množství zeleného veltlínu (já nedám jinak - obvlášť po tom kole) a dát si někde opravdu dobré Kaiserschmarren a vyspat se dosyta a přečíst pár knížek, na které nebyl čas (to když bude pršet)... a nepřipojovat se k Internetu. (Leda že by...) Nechám tu případným zájemcům ještě tři literární hádanky, jedna je trochu těžká, zbylé dvě ne. Ahoj za týden.
Hádanku číslo tři úspěšně vyluštil JV, skutečně to je Egypťan Sinuhet, napsal Mika Waltari, přeložila Marta Hellmuthová. Ta dáma, která v ukázce bránícího se mladičkého Sinuheta svádí (posléze se jí to pochopitelně povede a pak ještě mnohokrát), se jmenuje Nefernefernefer a je to jeho la belle dame sans merci se vším všudy.
KLÍČOVÁ SLOVA: zavřeno; otvíráme 12.8.

Politicky nekorektní vtip

Zaslechnutý už nevím kde. Víte, jaký je rozdíl mezi Čechem a Slovákem? - Čecha koupíš, Slováka prodáš.
KLÍČOVÁ SLOVA: Československo, Česko, Slovensko.

Ať kvete tisíc květů

Sinolog Stefan R. Landsberger z Leydenské univerzity má pěkného koníčka: sbírá čínské propagandistické plakáty. Už jich má 1500 a z těch nejlepších udělal působivé webové stránky, kde se lze dočíst leccos o historii Lidové republiky. Obzvlášť doporučuju sekci Hygiena, dobrá je taky politika Velkého skoku a kulturní revoluce. Vypadá to jako dobrá legrace, než si člověk uvědomí, jak pěkná sbírka by se dala pořídit nikoli v Číně, ale na půdách a ve sklepech českých domů. Ostatně viz stránky Proletariát, historie a 20. století, které sice nemají odbornou ani výtvarnou úroveň těch Landsbergerových, zato vypadají, že je autor myslí zcela vážně.
KLÍČOVÁ SLOVA: Mao; propaganda; Dlouhý pochod.

Nebrat ohled na diváka

Zaslechl jsem v rozhlasovém interview s Janem Švankmajerem: "Autentická tvorba nesmí brát ohled na diváka, protože tím by se na něm dopouštěla podvodu." Je to neuvěřitelná arogance, nebo naopak neuvěřitelná pokora?
Mimochodem, Eva Švankmajerová a Jan Švankmajer mají v Jízdárně Pražského hradu velkou retrospektivní výstavu Jídlo, potrvá do 19.9., otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18h.
KLÍČOVÁ SLOVA: surrealismus.

CDMA už jede

I v soukromí jsem patrně pořád trochu novinář a tak těžko nezaznamenat, že Eurotel konečně dnes spustil CDMA, o níž se mluví už rok a kvůli které padl Valeski. Historická událost, maličká, ale je. Mobil.cz to okomentoval po minutách jako hokejové utkání. Přehledněji o tomtéž píše MaLér. Při téže příležitosti Telecom zlevnil základní sazbu ADSL na 520, aby to nedávno zkrocené dceři nedejbože nedělal zbytečně snadné. CDMA stojí 1070 korun měsíčně plus nemalý počáteční poplatek, má běhat spolehlivě na 256 kbps a když se utrhne, tak prý skoro mega. Užitečné technické informace má VÚČAKO. Datové připojení v ČR je zas o kus dál. T-Mobile na podzim spustí EDGE. A já bych měl odhlásit GPRS, které začíná vypadat jako vysloveně vyhozené peníze a přemýšlet o tom ADSL za pět set.
KLÍČOVÁ SLOVA: four-letter words.

A joke from the Web, but good :)

Quotes and Jokes: "Objects in calendar are closer than they appear."
KEYWORDS: deadline, leaving for my vacation, clean table.

Gulliverovy cesty a mimozemšťan Swift

Prohraboval jsem se o minulém víkendu knihovnou svých rodičů a vzal jsem do ruky výtisk Gulliverových cest od Jonathana Swifta. Četl jsem to celé naposled jako kluk, snad před třiceti lety, ale pořád se pamatuju na podivný pocit nejistoty a zklamání, který ve mně knížka vyvolala. Očekával jsem dobrodružný příběh o námořních cestách, další verneovku. Byl tam, přinejmenším v prvních dvou dílech, ale divný, hodně divný. Nemohl jsem tehdy vědět, že částečně je to dáno dobou – Swift žil skoro o dvě stě let dřív než Verne – a částečně tím, že autorův záměr byl docela jiný. Verne chtěl bavit publikum a vydělávat peníze, Swiftovi šlo o vyřizování účtů. Cesty jsou směs politického pamfletu (s narážkami dnes už nesrozumitelnými, asi jako kdyby soudobý český spisovatel psal ironicky o objímání stromů na Vysočině a o Bambergu – kdo to pochopí za tři sta let?), banálních příběhů, bizarních detailů, nudných popisů a mimořádně nechutného naturalismu. George Orwell ve svém výtečném eseji Politika versus literatura: Pohled na Gulliverovy cesty vynaložil hodně úsilí, aby obhájil Swifta jako velkého spisovatele, který se jen řízením osudu jaksi nedá moc číst, ale ani takovému mistrovi slova, jakým Orwell byl, se to nepovedlo přesvědčivě a nevím, bude-li to někdo ještě chtít zkoušet po něm. Gulliverovy cesty se čtou opravdu obtížně – ne proto, že to je staré, že to je klasika, že je obsah aspoň povšechně všeobecně známý a neprobouzí proto zvědavost; prostě proto, že to je Swift, autor tak specifický, že ho těžko s někým srovnat. (Orwell zkouší Lva Tolstého, ale to mi nesedí: Tolstoj věděl až moc dobře, co je radost ze života, jen se ke stáru rozhodl, že ji nepřeje sobě ani jiným; nerudný autoritativní dědek s pestrou minulostí. Swift o radosti ze života neví nic.) Jonathan Swift ve svém stěžejním díle nejen kritizuje a odsuzuje lidstvo – to kdekterý umělec – ale činí tak zcela nevídaným způsobem, jakoby odjinud, beze stopy citu. Jediná velká postava světové literatury, která se opravdu dokázala podívat na lidi z ne-lidské perspektivy. Hezký pohled to nebyl a není. Klobouk dolů a fujtajbl. Bez jisté dávky iluzí se nedá žít, takže Swifta čtěte vždy opatrně.
Mimochodem, je tu ta známá historka o měsících Marsu. Swift ve třetím díle Cest udává jen tak mezi řečí poměrně přesně jejich velikosti a oběžné dráhy. Gulliverovy cesty vyšly poprvé v roce 1726, satelity Marsu objevil Asaph Hall v roce 1877 (!). Do té doby o nich nikdo nemohl vědět. Swift si je tedy vymyslel. Jedno k druhému... co to bylo vlastně za pána?
SOUVISLOSTI: Daniel Defoe: Robinson Crusoe; George Orwell: Uvnitř velryby; whig vs. tory.
KLÍČOVÁ SLOVA: Liliput, Blefusku, Brobdingnag, Laputa, Hvajninimové, Yahoo :-)

18 injured in the blast attack here in Prague

Several hours ago, a strong blast occured in the very center of Prague. Czech Press Agency reports 18 injured, most of them foreign tourists from Western countries. No one got killed, fortunately. I know, it's almost nothing when compared with the daily horrors of the streets of Tel Aviv or Jerusalem, let alone Madrid trains or 9/11. But this down here really is a very quiet country, we are not used to anything worse than traffic accidents. Our brand new Prime Minister Mr. Gross has spent several minutes on the spot and then announced that no terrorists operated there, just plain criminals. I wonder how could he tell so certainly but the politicians usually have their little secrets, you know (especially those who served as the minister of interior which Mr. Gross did until now). Anyway, a criminal's hand grenade is no better than terrorist's, I guess. (A photo by Martin Kavka linked from Právo.)
KEYWORDS: attack, criminals, cops.

Hora Bílá

Právě přišla SMS od kolegyně, že vylezla na Mont Blanc a stojí na vrcholku. "Je to tak nádherné, až se mi hrnou slzy do očí." Blahopřeju, závidím a doufám, že někdy taky...
KLÍČOVÁ SLOVA: Über allen Gipfeln ist Ruh'.

Kuchyňská fyzika

Dostali jsme večer chuť na drink, vyklepával jsem z tvořítka led a protože jde špatně ven a posledně jsem málem rozbil porcelánovou misku, vzal jsem si na to velký nerezový hrnec. Led padal na jeho dno jedna radost - a na dně tál takovou rychlostí, až to praskalo a syčelo. Nevěřícně jsem sáhl na hrnec, není snad ohřátý? Nebyl. Naopak, byl citelně studený... a tím mi to konečně došlo. Fyzikální zákony platí i v kuchyni.
KLÍČOVÁ SLOVA: tepelná vodivost, kalorimetrická rovnice, dvě kila oceli, volné elektrony.